Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I upíří život může být štastný - 5. kapitola+ The end

01.11.2009 (14:15) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2334×

V pokoji jsme nakonec zůstali jen já a Edward. „Víš říkal jsem si, že když jsme se tady seznámili, tak by jsme mohli jít ven tady?“ Zeptal se mě nesměle Edward s tím svým krásně pokřiveným úsměvem Edward.

„Právě jsem myslela na to samé.“ Řekla jsem.

Nakonec jsme se domluvili že  pro mě zajde v pět a půjdeme do kina.

Rychle jsem běžela nahoru, ale před mými dveřmi stála Alice.

„No konečně, jsi tady, rychle pojď musíme tě nachystat.“

No, jo já jsem zapomněla že Alice ví všechno.

Když Alice byla hotová a nechala mě podívat se do zrcadla, vypadala jsem nádherně.

Vlasy mi nechala volně podél obličeje, jemně mě namalovala, oblékla mě do modrých riflí, fialového trička a černé mikiny, na nohy jsem si nazula tenisky, Alici jsem poděkovala a objala jsem jí. No a byla jsem připravená.

Edward přijel jak jsme byli domluveni v pět hodin.

„Moc ti to sluší,.“ Vysekl mi poklonu.

„Díky.“ Řekla jsem a usmála se.

Napřed jsme jeli do Seatlu do kina, koupily jsme si colu, ať to nevypadá divně, a šli jsme na horor. Kdybych byla člověk tak jsem asi někde pod sedadly, kde se klepu strachy, ale teď mi  to přišlo spíš k smíchu. S  Edwardem jsme stejně nedávali pozor, jen jsme si povídali.

„Když mi Renné řekla že se stěhujeme měla jsem strach že tě už neuvidím.“ Přiznala jsem se.

„Chtěl jsem to udělat na romantičtějším místě.“ Řekl a políbil mě, bylo to nádherné, nevěděla jsem jak jsem dřív bez něj mohla žít.

Když jsme se od sebe odpoutali, řekl: „Ne tady, jako nějací puberťáci.“ Skvěle napodobil hlas ředitelky a já jsem vyprskla smíchy.

„Hele, slečinko, to že jste sexy, neznamená že se tady můžete smát na celý kino.“ Upozornil mě jeden starší pán.

Koukli jsme se s Edwardem na sebe, já spíš naštvaným pohledem ale Edward pobaveným.

Potichu jsem zavrčela a Edward se rozesmál na celé kino. Všichni se na nás podívali.

„Tak a dost, tohle se v kině nedělá, okamžitě ven!“ Zařval na nás hlídač.

S Edwardem jsme si vzali věci a radši jsme šli ven.

„Nepůjdeme se projít?“ Zeptal se mě.

Kývla jsem na souhlas.

Šli jsme mlčky směrem do lesa, jen málo párů si rozumělo beze slov, ale my ano. Pár, divné slovo. No nejsem já vadná? Vykračuji si to tu s tím nejúžasnějším upírem pod sluncem a přemýšlím nad tím jak je slovo „pár“ divné slovo.

S Edwardem jsme se  zastavili na malé louce, byla nádherná.

„To je moje místo, chodím sem přemýšlet, chtěl jsem ti to tu ukázat.“

Usmála jsem se na něj a políbila jsem ho.

Čas utíkal rychle a já jsem si všimla že se už rozednívá.

„Měli by jsme jít, nemám sbaleno a dnes se stěhujeme.“ Zářivě jsem se usmála.

„Doprovodím tě.“ Nabídl se.

Běželi jsme lesem a už jsme z něho byli skoro venku, když před nás skočil Emmett.

„O náš pár je tady, jdete pozdě, všichni měli strach a já jsem vás měl jít najít.“ Říkal Emmett veselím hlasem. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Klid Bello, Emmett si z nás dělá legraci.“ Uklidňoval mě Edward.

„Má pravdu Bello, dělám si srandu, nikdo si ani nevšimnul že jste pryč, nikoho to totiž v nejmenším nezajímá.“ Dokončil Emmett svůj proslov a my se zase smáli.

„Tak co tu děláš?“ Zeptala jsem se ho.

„Chtěl jsem se jenom podívat co děláte.“ Řekl nevinným hlasem.

„Kecá, Rosalie mu dala útrum.“ Práskl ho Edward a já vyprskla smíchy zároveň kdy Emmett zavrčel.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme se uklidnili.

Přikývl. Nakonec mě šel s Edwardem doprovodit i Emmett.

U našich dveří jsme se zastavili, já s Edwardem jsme pohledem zůstali vyset na Emmettovi.

„ Jasně chápu, chcete soukromí, ale Emmett dlouho nechce být sám, Edíku pohni.“ Laškovně mrkl na Edwarda, já jsem se rozesmála, ale Edward na něj zavrčel. Emmett se smíchem odběhl.

„Já se z něho vážně jednou zblázním.“ Prohlásil Edward.

„Budu tě před ním chránit.“ Slíbila jsem mu.

Usmál se a políbil mě.

Když odcházel řekl. „Bello, jsi to nejlepší co mě v mojí existenci mohlo potkat.“

Kdybych byla člověk tak jsem červená jako rak, teď mám co dělat abych nesklonila hlavu.

Zářivě se na něj usměju. „Miluju tě.“ Zašeptám.

S neuvěřitelnou láskou v očích se ke mně skloní a naposledy mě políbí.

No a já, jako omámená se vrátím do domu a jdu balit.

Jsem hotová za chvíli, zabalila jsem jen to nejpotřebnější. Náhle jsem si ale vzpomněla na Jacoba, zase bych ho tady nechala, bez rozloučení, jak jsem mohla zapomenout? Já? Upír?

Vyběhla jsem z doma, ale rovnou jsem do Jacoba narazila a to doslova, zrovna chtěl asi zazvonit.

„Bello, ahoj, přišel jsem se rozloučit, když se ti neobtěžuješ přijít.“ Řekl vážně.

„Zrovna jsem chtěla-…“ Namítla jsem.

„Dělám si srandu.“ Vybuchl smíchy, ale dlouho mu to nevydrželo, museli jsme se rozloučit, my za chvilku odjíždíme.

„Slib mi že se ještě uvidíme.“ Poprosila jsem ho a objala ho.

„Věčnost je dlouhá, mě se jen tak nezbavíš.“

Bylo těžké se s ním loučit, získáte kamaráda, ztratíte, získáte ale hned ho zase musíte opustit.

Tohle není spravedlivé. Loučili jsme se asi hodinu, ale mi jsme potom už museli jed.

Naposledy jsem se na něj podívala.

Přijeli jsme před dům Cullenů, měli jsme je tu vyzvednout. A jed společně, samozřejmě ne jedním autem.

Hned jak jsme přijeli, vyšli z domu. Všichni i on. Jak mu to dnes slušelo, tolik holek by bylo kvůli němu schopné možná i zabíjet, ale on si vybral mě. Obyčejnou upírku.

Byla jsem šťastná a to moc, v jeho přítomnosti to bylo tak lehké. Samozřejmě jsem jela autem s ním. Každou chvíli jsme se za jízdy políbili.

Teď mi to došlo, i upíří život může být šťastný. No ne? Naše rodina je toho přece důkazem. A důkazem bude po celou věčnost.

The end!!!

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I upíří život může být štastný - 5. kapitola+ The end: