Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I taková láska má u nás šanci - 1. kapitola

22.05.2010 (14:00) • MagieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1295×

1. Promarněná šance

Bella

„Tak tedy, jak už asi víte z předešlých hodin,  Alaspifikum, jak se správně říká záškodnici, je velice nebezpečný tvor. Saje důležitou energii. A my si dneska zkusíme chytit záškodnici..." odmlčel se profesor. Všichni žáci zalapali po dechu. Nechápala jsem, proč doufají, že dnes budeme chytat jinou záškodnici než obvykle. Bylo už předem jasné, že budeme chytat ten nejmíň nebezpečný druh a to...

„... Sonornosnou," dořekl konečně Z davu studentů se ozývalo nesouhlasné mručení a já byla samozřejmě mezi nimi. Docela mě překvapilo, že i z mých úst vyšel ten nesouhlasný zvuk, i když jsem věděla do posledního puntíku, co budeme dělat, tudíž mě to nemělo překvapit. Už to na výuce ,,energetik - sajové" probíráme snad půl roku. Rozdělí nás do skupin a vpustí do lesa, kde se budeme honit za malými zelenými duchy, máchat klacky, zastrašovat je šípy a vypouštět sajmonenum, jedinou látku, která všechny požírače energie spolehlivě omámí. Zase je budeme muset nahnat do kamenných oválů, kde je uvězní kamenná elektřina. Žádné zabíjení, nic. Asi vám tenhle úkol přijde dost náročný, honit asi po milonech hektarů lesa tak chytré stvoření, ale když víte, že je učitelé zase jen nahnali k velkému jezeru pod naší školou, že záškodnice Sonornosné jsou většinou ve stádovém seskupení, že se pohnou z jednoho místa jen, když řekne velitel stáda a ten nic neřekne, protože je už hodně starý a tu dobu, kdy budeme nahánět celé jeho stádo do kamenného oválu, prospí. Jestli tohle je náročný úkol, tak to ať na mě spadne meteorit. Tohle je snad náročný jen pro elfy, kteří to budou dělat poprvé a už i tak je to velice jednoduché. My to děláme... ehm, počkat...ano, už po padesátý.

„No tak. Je to dost těžký úkol a záškodnice Sonornosná je také nebezpečná," namítá profesor Sharlock.

No jasně. Ta je asi tak stejně nebezpečná jako Adam Sellen, největší šprt a srab na škole. Jediné co dokáže, je produkovat Sonor, zelenou tekutinu, s kterou když máte sebemenší fyzický kontakt, dostanete tzv.  Sonorovou nemoc alias svědění, pálení a znovu svědění a pálení. Rick, můj bráška, tedy ,,mladší" dvojče, to jednou nasypal Krhákovi, našemu profesorovi na skleníkovou léčbu a největšímu pruďasovi ze všech profesorů na škole, do mátového čaje. Měli jste ho vidět, jak se tvářil, když to vypil. Týden pak nepřišel do školy (velká sláva na počest Ricka a on se opravdu oslavný mejdan na Krhákovo zmizení konal), ale pak se zase vrátil zpátky (vyvěšujme smuteční prapory). Rick byl nakonec pro nedostatek důkazů zprošťen viny, i když si myslím, že kdyby se ti líní pobudové (učitelé) lépe podívali, něco by určitě našli. Ale i přes prohlášení, že Rick je nevinen, ho na hodině skleníkové léčby Krhák vraždil pohledem a já si myslím, že Rick měl jediné štěstí, že Krháka to ještě pořádně pálilo a svědilo. Jinak by byl Rick už dávno zakopaný na místním hřbitově. Důvod úmrtí? Uškrcení naštvaným profesorem. Alespoň ale byla legrace.

„Rozdělte se do skupin," rozkázal profesor Sherlock. Dav se dal rychle do pohybu, každý hledal svojí skupinu. Já jen bezmocně stála uprostřed hloučku a ohlížela se po svých kamarádech.

„Bells, my jsme tady!" zavolal na mě odněkud z davu Amyin hlas. Usmála jsem se, na chvíli zavřela oči a nasála vzduch kolem sebe. Jistě. Vůně mé kamarádky se nedala přehlédnout. Stála na pravé straně od Sherlocka, úplně na začátku davu davu spolu s Rickem, Clarckem a ...Bože ne!!!

Johanu s Peterem ne! To radši skočím do škopku s kyselinou.

Znáte to, ne? Na školách jsou vždy skupiny přátel a lidí z různých společností např. snobové, šprti,tupý magoři atd. My máme tady úplně to stejný. Máme tady jednu takovou strašnou  skupinu. Zadaní. Patří mezi ně např. Anna s Johnem, Sam s Jackem, někdy taky Emma s Markem (kéž by to byl zlý sen a já se ráno probudila a Mark by byl zase volný a Emma nejmíň oblíbený člověk na škole), ale také Johana s Peterem. Délka trvání jejich vztahu? Maximálně jeden týden. Důvod rozchodu? Tak například: Johana: profesorka Dannová (nejstarší učitelka na škole, která snad přežila i ty nálety meteoritů, béé, vrásčitá dáma s hrbem na zádech) poslala Peterovi osobní dopis, aby se po škole stavil u ní v kanceláři.

Obvinění: Peter něco má s profesorkou Dannovou (leda tak společně mají piliny v mozku).

Další takový příklad: Peter: Johana mi nechce vzít telefon. A já jí volal už asi po druhé (To je rekord, Johana většinou netrpělivě čeká na Peterovu zprávu nebo zavolání a hned odepisuje nebo zvedá telefony a svůj čekací rituál by nepřerušila, ani kdyby kolem ní jezdili tanky nebo skákali zlatý prasátka s křidýlkama, možná jenom kdyby k ní přistoupil Bill Pattion, dívčí lamač srdcí a jeden z nejlepších zpěváků tady u nás, a požádal jí o ruku).

Obvinění: Johana na mě určitě zapomněla a teď si někde užívá z cizím klukem.

Doba volání: v 00:00 v noci.

Já být Johanou, vstala bych (pokud bych nebyla moc líná), opatřila si baseballovou pálku a šla bych Petera praštit do hlavy a potom bych doufala, že se mu rozsvítí a konečně mu dojde, že tomuto činu se vůbec nemá divit, protože zavolat někomu o půlnoci, kdy mají všichni práci s pořádným regeneračním spánkem, může jedině úplný idiot.

Ale ne, Johana by se jen zachichotala, že na ní Peter myslí i v noci a vesele by mu poslala nějakou bléé sladkou zprávičku.

A když se teda rozejdou kvůli takhle debilnímu důvodu, maximálně, když je to opravdu moc krutý prohřešek např. nabídnout někomu jinému opačného pohlaví doučování nebo vzít si na tělák, procvičování svalů a nebo i v děsným horku nějaký plavky, které odhalují víc než by měli a potom klidně projít davem kluků, dokáží trucovat jen jeden jediný den a potom se zase hned dají dohromady. A sladký řečičky o lásce zcela normálně pokračují dál.

„Takže se rozdělíme na trojice. Já budu s Rickem a Peterem a vy, Amy, Bell a, ehm, Johano budete spolu," rozkázal Clarck.

Néé. Zavrčela jsem v duchu.

Jasně, další nevýhoda na vztahu Johany a Petera. Když spolu nebyli, neustále o tom druhém alespoň vykládali (a nenápadně a neúmyslně toho, komu to vyprávěli, nudili k smrti). Po včerejší nauce o dějinách, když jsme šli do jídelny, se nám začala během cesty Johana rozplývat, jaký je Peter její miláček a začala nám vyprávět, co se odehrálo v pondělí v noci, když se Peter jen tak náhodou šel podívat za Johanou na pokoj. A dopodrobna. Docela jsem si dokázala představit, co se tam tehdy stalo a poslední na světě, co bych chtěla vědět, by bylo, jak asi tak vypadá dopodrobna sex s Johanou a s Peterem. Fuj! Nejsem úchyl. A to mi teda věřte, že jsem měla tenkrát chuť Johaně vrazit a nacpat jí ty její sladký řečičky do pr...prostě někam. A ani vám tedy nemusí připadat divný, jakou jsem měla škodolibou radost, když se Johana hned po tom s Peterem rozešla, protože ho slyšela, jak nějakýmu klukovi říká, že Lana Vasiliová je docela pěkná. Škoda, že se potom zase dali dohromady. Škoda a veliká smůla.

Podívala jsem se na Amy. Bylo jasné, že si myslí úplně to samé. Bylo to nefér. Proč bychom nemohli dostat pod svá křídla Petera? Jasně, byl stejně blbej jako Johana, ale on si svoje představy nechával pro sebe. Takhle budeme zase celou cestu poslouchat Johaniny nesnesitelně blbý kecy.

Amy už chtěla něco namítnout, ale Clarckův pohled jí hned sebral vítr z plachet. A konečně mi to do sebe zapadlo a já se přestala na kluky zlobit, že nám dali tu míň snesitelnou polovičku z toho zaláskovaného páru. No jasně, kdyby jsme totiž chtěli do naší skupinky Petera a Johanu dali hezky na starost klukům, dostala by Johana podezdření, že něco určitě s Peterem musíme mít. A Peter si jistě  bude myslet, kdovíjak Johana Ricka nebo Clarcka nemiluje, když bude ochotně souhlasit s přidělením do jejich skupiny. A poslední co by nám tady ještě chybělo, by byly nesnesitelný histerický hádky na téma nevěra. Bože, vždyť byli horší než hlídací psi. Sami si svůj vztah nedůvěřivostí ničili.

A co kdyby jsme ty dva, přesněji Johanu s Peterem, dali do dvojice? Ne, to rozhodně ne. Posledně to dopadlo tak, že se oba dva rozběhli lesem na místo činu, kde jsme měli záškodnice nahánět do oválů. Stačil jeden pohled tomu druhému do očí, zapomněly zastavit, jen se přiblbě hihňali a pokračovali dál a vůbec si nevzpomněly, že mají zastavit. Přesněji řečeno jejich mozek, teda v jejich případě kupka slámy, zapomněl zaregistrovat, že  místo zastavení už minuli a teď se bez svého vědomí řítili někjam do lesů za naší školou. Dopadlo to tak, že se zastavili až na konci uzemí naší školy a to je teda po několika milionech hektarů zdolaných mírným elfím během, dálka.

No, za daných okolností by to byla docela legrace, nechat je jen tak zabloudit v lese. Rick by si určitě našel nějaký vtip, kterým by se dokonale postaral o zábavu do konce hodiny. A taky by jsme se konečně zbavili těch sladkých pohledů. Já vím, asi vám přijde, že ohledy na lásku moc neberu a v tomto oboru jsem dost nepřející, ale kdyby jste jen věděli, jak je to už otravný...

Ale o tom až někdy jindy. Tak tedy, kde jsme to skončili? Ano, tak proč to teda neuděláme?

Sherlock není takový pitomec (což on to v některých situacích pitomec fakt je), jak se zdá a určitě by si všiml naší škodolibé radosti a domyslel si, že v tom máme prsty.

Jeho slova po takovém objevení:,,No, jak vidím, tahle skupina je oslabená o dva pomocníky (Panebože! On je opravdu slepý jako patrona. Copak si nevšiml, že se nám spíš Peter s Johanou pletou pod nohy, než vykonávají práci ,,být dobrými pomocníky"?). Nemůžete dál pokračovat. Chybí vám dva dobří honiči (Dobrej vtip. Johana a Peter dobrými honiči? Leda ve snu.), tudíž toho zvládnete mnohem míň (Ha, ha, ha. Opravdu jste mě rozesmál, Sherlocku. Bez těch dvou toho zvládneme 100x více.). Co kdyby jste šli Johanu s Peterem najít? Až je najdete, budete moct dále pokračovat."

Jasně, mohli by jsme se ulít z hodiny, potom se někde schovat a počkat si na Johanu s Peterem a pak na ně bafnout. Myslím, že by si změnu pachů v lese ani nevšimli. Johana by určitě dostala infarkt. No jo, ale šance, že by zrovna měli projít kolem naší schovky je asi tak jedna ku nule. Už jsem vám asi říkala, jak velké lesy tu jsou, ne? No jo, asi už dvakrát. A hledat je v tak obřím prostoru by bylo obtížné. No, neříkám ,že nemáme dost vyvinuté čichové buňky, ale v lese docela často prší a pohybuje se tam milion dalších tvorů a netvorů, kteří mají silnější pachy než ti dva. Tyto dvě věci jejich stopy výborně zamaskují během pár vteřin. Hledat je, pak bude těžké asi tak, jako hledat jehlu v kupce sena. Určitě by to trvalo do půlnoci, než bychom je našli a připravit se o regenerační spánek? To za to nestojí.

Rychle jsem zatřepala hlavou abych se zbavila tohoto stupidního nápadu. Neušel mi Rickyho posměšný výraz. Zavrčela jsem. On se měl co smát. Mít Petera ve skupině také není procházka růžovým sadem.

S povzdechem jsem odtrhla Johanu od Petera. To jejich žužlací loučení. Vždyť se neuvidí sotva půl hodinky.

Radši jsem se plně začala soustředit na mojí elfí proměnu.

Hotovo. S uvolňujícím nádechem jsem se konečně uklidnila. Moje hladké mramorové tělo ovíval svěží vánek a  mé svaly se uvolnily. V rychlosti jsem sáhla pro svůj luk a šípy a spolu s ostatními spolužáky jsme se na tichý rozkaz učitele vydali v elfím těle do lesního porostu.

***

Naštvaně jsem se vyřítila z lesa a z úst se mi ozývalo vzteklé vrčení. Jak já jí nenáviděla! Na co ukázala, to měla. To co si přála, se jí hned vyplnilo. Jestli měl někdo štěstí až na půdu, pak to byla Emma Hillová. Nikdy si nic nezasloužila a přesto to dostala. Ať to byl Mark Davinson nebo další přívrženec do její party omezenců alias ať to byl nejkrásnější kluk na škole nebo další nová obdivovatelka do její party. Prostě to bylo nespravedlivé. Mě měli kamarádi rádi proto, že sem se jim líbila a připadala jim kamarádská. Jí měli její kamarádi rádi jen proto, že věděli že ona je klíčem k těm nejlepším večírkům tady, že ona je dostane do seznamu hvězd na škole, že má bohaté rodiče, kteří jí koupí všechny možné drahé dárky, což se rovná dostávat od ní drahé dárky. Ona své kamarády jen podplácela! A tak se dostáváme k dalším úvahám. Mě měli kamarádi rádi takovou, jaká jsem byla a já měla ráda je takové, jaké jsou. Emma viděla na každém nějakou chybu. Hlavně že ona žádnou neměla. Vzali jste si na sebe něco, co je sice úplně boží, ale koupili jste to ve výprodeji? Nosili jste třeba rok staré boty nebo jste třeba rádi četli takové ty knihy jako třeba Stárnutí je zakončení života? Tak to máte smůlu. V téhle skupině má vše pod dohledem naše milá velitelka. A pokud máte takové ty nedostatky jako třeba čtení knih, nošení staršího oblečení nebo levného oblečeční, nemáte šanci se do této skupiny dostat. A co když tenhle čin uděláte, když jste už ve skupině? Buď vás rovnou vyloučí, jelikož jste špatná reprezentace skupiny nebo schytáte větu ,,Co to máš proboha na sobě?! Co to proboha čteš?! Hele, chceš něco číst? Tady máš knihu s nejlepšími radami jak zhubnout. Potřebuješ to jako sůl. Jo a dneska si vem více peněz a po škole se zeptáme učitelek a zajedeme za hranice lesa do butiku. Tohle na tobě už nechci nikdy vidět!"

Překlad: ,,Proboha, tohle čtou jenom šprti a outsideři a ty se s tím tady jen tak promenáduješ? Ještě aby si o nás mysleli, že čteme tohle. Na, vezmi si třeba tohle, si tlustá jako prase. A nezapomeň vybrat trezor, po škole jdem nakupovat, protože tohleto, co máš na sobě je už dávno sto let za opicema. A jestli tohle ještě jednou uděláš, můžes se s námi rozloučit!"

Ona své kamarády normálně pomlouvala a rozkazovala jim! To já bych nikdy neudělala.

No, tak fajn. Někdo podplácím, vydírám, rozkazuju a tak trošku pomlouvám Rickyho, ale on je můj ,,mladší" bratr a to přeco sourozenci někdy dělají. Ale nikdy bych mu nedělala tohle, jako to dělá Emma. To je týrání třetího stupně.

Ale vsadím se, že kdyby její ,,kamarádi" mohli, taky by na ní něco předělali. Skoro všechno.

Ale jedinou věc kterou jí závidím je Mark. Bože Mark. Krásnějšího kluka na škole nenajdete. Je tak roztomilej a úžasnej. No a zase ho musí dostat ta jedna koza, co si nic nezaslouží. Teď se mi o něm může leda tak zdát. A co se teda stalo dneska při nahánění?

Před chvílí na lovu

Ladně jsem přeskočila kládu stromu a nasála pach kolem sebe. Moje kořist nebyla daleko. Mé oči hbitě pročesaly křoví kolem mě. Ano, byl támhle. Schovaný v Alanesii, trnkovém keři. Jemně jsem skočila za kamen a napnula luk. Dobrá trefa. Samec záškodnice ladně vyskočil ze křoví a mířil si to přesně tam, kam jsem potřebovala.

Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala.

Porostem se prohnalo stádo Heliků, takových velkých mamutů (zvětšených srn). A mířili přímo na mě. Záškodnice okamžitě změnila směr a dala se na úprk. A můj štít mě nekompromisně odhodil na stranu, snad aby mě zachránil, přímo do kaluže bahna. Naštvaně jsem zavrčela. Teď ho budu muset najít znovu. Pak mi ale něco došlo. Helikové se nevyskytovali v zalesněných oblastech. Pohybovali se jen ve stepích. Když jsme měli jít na lov na tyto obří mamuty, museli jsme až na pouště Samara - mi, pouště které bylo daleko od lesů a luk. Bylo téměř nemožné, aby se sem dostali jen tak. Navíc tohle byla řízený výpad přímo na mě. Helikové byli poměrně srabíci a nikdy by na nic nezaútočili, i když byli tak velcí. Tyhle někdo musel nahnat. A já moc dobře vědela, kdo je dneska na lovu.

Téměř ve vteřině jsem byla na nohách a nasupeně se rozhlížela kolem sebe. Jak já jí nenáviděla. A měla jsem pravdu. Byla to ona.

„Ale,  ale. Copak se nám to tady připletlo do cesty? No ne.  Swanová se válí v bahně? To tady ještě nebylo," ozval se její hlas z hlubin zeleného porostu. Její narážku doprovázel smích její přívrženecké party. Postupně jsem přiřadila k osobě které hlas patřil. Nic moc. Rose - mary, Katja, Paul, Will... Prostě samozřejmě ti, kteří se ulili z této hodiny a zamířili na lov. To je jediné zachraňovalo.

Uraženě jsem odfrkla. Nasála jsem okolní pach. Šli ze západu. Ještě chvilku a dojdou na mýtinu.

Měla jsem pravdu. Z lesa se na mýtinu vzneslo asi pět krásných kozorohů (zvláštních pegasů i s rohem). Jakmile jsem ji spatřila, zježili  se mi trochu vlasy. Emma Hillová. Má největší nepřítelkyně. Kdyby někdo mezi námi hledal mrchu, tak to určitě byla Emma Hillová. Nafoukaně se nesla na svém Conorovi, kozorožci. A za ruku se samozřejmě držela s Markem. Provokovala mě. A já nechtěla zůstat pozadu.

Chtěla jsem jí tolik říct od plic, jaká je to koza, ale rozhodla jsem se pro neutrální a kousavou a zároveň i ležérní odpověď, před Markem se radši budu chovat slušně.

„No, však víš. To je teď nová móda. Můžeš si při tom odrbat starou odřenou kůži. Chceš to taky zkusit?" zašklebila jsem se. Několika lidem z její skupiny cukly koutky a Emma zuřila. Všichni věděli, že Emma se ještě odmítala svléci ze staré elfí kůže, protože elfí kůže pokaždé vypadá jinak. V elfím vývoji se musíš svléci z kůže alespoň jednou. Jenže naše Emmička měla svou úžasnou růžovou kůži, kterou jí všichni záviděli a vývojem kůže tmavla. Odmítala si svojí kůži svléci a všichni také věděli, že Emmina kůže se už loupe. Emma nenosila roláky jen tak. Snažila se to zamaskovat. Jasně, všichni to věděli, ale myslím, že to Mark nevěděl.  A já v klidu pokračovala dál. ,,A mimochodem, co že si toho ulovila tak málo? Jestli tímhle nakrmíš tísíce hladových žáků na škole, tak máš u mě poklonu. Co takhle procvičit si lovení?"

„To říká ta, která ani pořádně neumí ovládat svůj štít," zamručela Emma.

Jasně, jedinou věc, kterou mi Emma záviděla, byla má moc. Štít. Psychický i Fyzický. Já ale svou moc nepoužívala. Profesor a učitel na obranu, pan Banks nás učí, že nejdřív je za potřebí naučit se v boji ovládat a používat své tělo. Co kdyby se našel člověk, na kterého nebude má síla platit? Pak budu teda na mizině. Ale ještě bych mohla nepřítele ochromit dobrým bojovým uměním. Dokud se nenaučím používat v boji své tělo, nebudu zatím štít používat. No, i když už  párkrát jsem ho tu a tam využila. Takovou legraci, jako třeba dávat jen tak silou větru profesorovi pohlavky, si neumíte představit. Jenže to, že neumím svůj štít pořádně používat, se mi také ale pořádně mstí. Štít reaguje na všechny podměty z venčí. Je to jako bublina kolem vás. Když na vás něco letí př. míč, bublina se automaticky přizpůsobí podnětu z okolí tak, že podnět bezpečně odrazí. Jenže někdy se taky stane, že v té nečekané chvíli se něco zvrtne a bublina automaticky odrazí mě. A to se mi teď stává velice často. Pan Banks se mi někdy směje, že jeho rady beru příliš vážně a že i takové ovládání moci nebo pravý opak se může v boji hodit a nebo vymstít. Někde v hloubi duše vím ,že má pravdu, ale před učitelem nikdy nesmíte ukázat, že to, co jste  udělali nebo děláte, není správné.

Emma se po chvíli nemilosrdně usmála. To nezavání něčím dobrým.

„To mě poučuje ta, která se nedostala na výběrový zájezd na planetu Neptun. Tak co myslíš, která z nás je lepší?"

Srdce se mi na chviličku zastavilo a já zalapala po dechu. Náhle se mi udělalo zle. Viděla jsem téměř rudě. Ano, to byl můj sen. Někdy něco dokázat. Být nejlepší. Zvládnout někde něco velikého. Pracovat v terénu. Nikdy se mi nenaskytla naděje jako tentokrát. Možná poslední a jediná naděje.

Planeta Neptun. Poslední a nejchladnější planeta Sluneční soustavy. Tak tichá a chladná. Od naší planety vzdálená tísíce a tisíce světelných let. Ale i přes to se na ní dostal zárodek Záškodnice rudé alias Specifikum taur, té nejnebezpečnější Záškodnice tady u nás. Bylo to zvláštní. Všechny záškodnice do té poslední se rodí pouze z jednoho semene. Z jedné květiny. Té nejposvátnější. Její jméno se neříká. Každá záškodnice je jiná a každá v sobě ukrývá něco jiného. Každá je jenom jedna jediná, patřící do nějakého druhu. A právě tam se dostala Rudá. A začala požírat energii. Pomalu zachycovala a ucpávala proudy energie pro celou Sluneční soustavu. A proto na tuto planetu bylo posláno několik elfů, kteří jediní mají potřeby na to, aby se Záškodnice zbavili. A právě několik takových šťastlivců z naší školy se podařilo dostat se na konkurz a dostat se na seznam vybraných elfů putujících na Neptun. A dosud zbývalo jen jedno jediné místo. Teda do teď. Ta pitomá káča mi sebrala snad mojí jedinou šanci!!!

„Tak  mi raději  pojedeme. To víš, musíme se ještě procvičit v lovu, jak si říkala. Uvidíme se u večeře," zasmála se Emma. Celá skupina zmizela v útrobách lesního porostu. A já v tu chvíli měla jasno. Nenáviděla jsem Emmu Hillovou. Nenáviděla jsem ji!

*právě teď*

Měla jsem jenom štěstí, že jsem nevybuchla při hodině. Jenom bych si přidělala další problémy. Utéct z výuky se trestá výletem za ředitelem. Ale jen ať mě za ním pošlou. Já mu to vybílím, že bude koukat! To já jsem stála o výlet na Neptun a on to moc dobře věděl!

Ta káča mi zničila celý život. Vždyť ona o to ani nestála. Tahle věc na její listině přání je jenom jedna z mnoha, která má posílit její ego. Ale pro mě to byl můj největší sen. Být něčím velkým. Vypadnout z téhle díry. Něco sakra dokázat!

Něco prudce narazilo do mé hlavy. Pomyslný tok energie z jiného elfa. My jsme takhle mezi sebou mohli komunikovat, aniž bychom mluvili. Ptostě jen přenosy myšlenek. Ale někdy mi to lezlo pěkně na nervy.

„Bell, počkej na nás."

„My ti nestačíme."

„Uber plyn, sestřičko. Běháš moc rychle."

No jasně. Kamarádi. Myslí si, že všechno ví líp než vy a to jim dává moc do všeho vrtat.

„Nechte mě být!" zavrčela jsem v duchu, ale přesto jsem zpomalila a soustředila se. Na přeměnu do mé lidské přirozenosti. Asi mě mělo napadnout, že mě potom kamarádi dostihnout rychleji.

,,No tak Bell. Je to jenom jedna z mála šancích. Ty jich ještě za život budeš mít," utěšovala mě Amy. No jo. Je dobré mít kamarádku. Ta s vámi aspoň chvilku soucití.

„Hele, ber to z té lepší stránky. Budeš tu moct zůstat s námi," zakřenil se bráška.

Slabá útěcha.

„Na Neptunu je stejně moc zima a moc sněhu. Ty máš radši teplo."

Hmm. Ale pro tuto šanci bych to vydržela. Kariéra je přednější.

„Vy by jste si měli utěšováním vydělával," ušklíbla jsem se.

„Že nám to jde, viď?" zakřenil se znovu bráška.

„Právě že vůbec," zamumlala jsem si pro sebe.

„My to slyšeli," zasmáli se unisimo.

Ještě aby byli neslyšeli. Ach jo.

Další naše cesta vedla na večeři do kuchyně. Ale řekněte, když jste právě ztratili něco moc důležitého, asi budete mít hlad až na půdu.

„No tak něco sněz."

„Nemám hlad."

„Prosím tě Bello. Hele, podívej, v životě toho ještě bude. Třeba máš ale ještě naději, že by ses na Neptun mohla dostat," usamál se pro sebe Clarck. Ani nečekal na moji odpověď a už se zase dál věnoval tomu blibajzu (jídlu) před sebou. Neudivovalo mě to. Clarck byl jeden z nejdivnějších lidí, co jsem kdy potkala. Pokaždé vás překvapil.

„Ne, to teda nemám. Vlastně bych se ani neměla divit, že se nikam nedostanu po tom všem co provádím..." hlas se mi zlomil na posledním slově. Sklonila jsem hlavu. V očích se mi zaleskly slzy.

„Snad nelituješ té srandy, co jsme zažili. Jako třeba to fackování učitelů nebo jak jsme zamkli Adama Selena na dívčím záchodě a třeba jak....." Rick se zmítal smíchy.

„Ježiši Ricku, ty jsi snad lehkomyslnej. Ječíš to tady na celou jídelnu. Ještě aby tak zjistili, že v tom máme prsty my. Chceš nám snad zařídit výlet za ředitelem?!" okřikla ho Amy a potom se obrátila směrem ke mě. ,,Nic si z toho nedělej, Bell. Clarck má pravdu. V životě se ti ještě naskytne šancí." Prohodila ke mě něžným, téměř mateřským hláskem.

Rychle jsem se na ní usmála a setřela si slzy z obličeje. Amy, má jediná nejlepší kamarádka. Někomu by mohla připadat zakřiknutě a hodňoučce, ale my jsme věděli, že je to maska. Amy. Dívka s krásnými vlásky jako zlato a s bledě modrýma očima, s hubeňoučkou a drobnou postavou, s něžnými růžovými rtíky a s roztomilým kukučem uměla být stejně taková mrcha, potvůrka jako my všichni. Ale nás nikdy nezradila a táhla s námi za jeden provaz. Kamarádka v těžkých chvílích k nezaplacení.

„Ale to místo jsem měla dostat já. To já jsem chodila na hodiny výuky Sluneční soustavy. To já to všchno umím, to já šla na všechny konkurzy, to já ovládám dobře bojové umění jako nikdo jiný. A stejně je mi to na nic. Naše slečna jen hodila roztomilý kukuč na zásupce ředitele a hned to místo má. Podváděla. To bych já nikdy neudělala! To je tak nefér!" zakňučela jsem. Viděla jsem téměř rudě. Proč někteří měli tolik štěstí a nezasloužili si ho? Proč někteří naopak měli nehoráznou smůlu, přesto že si zasloužili aspoň malou šanci? Ten svět je tak nesparavedlivý.

„Ale prosím vás pojďte se bavit o něčem jiným. Škola, škola a zase jenom škola. Jako by nestačilo, že v ní dokonce bydlíme," odfrkl si Rick a natáhl se víc k nám. Z toho nekouká nic dobrého.

„S vyšíma ročníkama jsem si domluvil mejdan ve sklepě. Školník jde večer na skleničku vína za vrátnejma. Však to znáte. Jenom jednu skleničku a za chvíli jsou opilí. Na mejdanu jsou zvaný jen ty, co se dokážou dobře opít, tancovat, bavit se a hlavně držet jazyk za zubama. Asi si dokážete představit, jakej by to byl průser, kdyby se na to přišlo. A potom minimálně měsíc drhnout záchody a dělat prospěšný práce. Tak co, myslíte si, že jsou mezi náma tací, kteří dokážou mlčet?" zazubil se Rick.

„Se mnou můžeš počítat," vyhrkl okamžitě Clarck. Chudák ještě pořád doufal, že si konečně najde na nějakým večírku holku.

„To bude bomba," výskla Amy a tím potvrdila, že je pro. U tyče to uměla pořádně rozjet. Byla v tom nejlepší na škole.

„Říkal jsem něco o tom, že králíčci můžou taky přijít? Co by potom říkali maminka s papínkem," rýpl si Rick.

„Ha, ha, ha. Já nemůžu za to, že jsem u učitelů oblíbená na rozdíl od nikoho," odfrkla si Amy.

„No dovol? Já jsem náhodou u učitelů velice oblíbený," zvolal Rick hlasitě. Snad aby to slyšeli i učitelé u svého stolu.

„Leda ve snu. Krhák si po tom incidentu se Sonorem na tebe pořád brousí zuby," zasmála se Amy.

A já mlčela. Neměla jsem se chuť jít bavit a také si přidělávat problémy.

Po chvíli ticha jsem nakonec usoudila, že mé odpovědi je za potřebí. Ach jo. Teď bych chtěla být neviditelná.

„Nemám na to chuť," zavrčela jsem.

„Ty, rozená vymetačka a královna mejdanů. Hele, podívej Bell. Na svým kontě máš milióny a milióny těch největších prohřešků školního řádu. A to, že teď vynecháš jeden zakázanej a nepovolenej večírek ti je nesmaže. A na Neptun stejně nepojedeš, tak co," prohlásil Rick.

„Děkuju za podporu. Už si někdy slyšel o slově takt? Je to taková schopnost, která ti říká kdy se hodí co říct," odsekla jsem.

„Ale Bell..."

„Ale já už se rozhodla a na svém rozhodnutí nehodlám nic měnit. Jsem unavená, půjdu si lehnout. Uvidíme se ráno. Hezkej večer."

Netknuté jídlo jsem mlčky odnesla zpátky do kuchyně. Stejně se to nedalo jíst. Do svého pokoje jsem téměř běžela. Měli jsme je po jednom. Já ten svůj měla v jižní věži v té nejvyšší věžičce hradu. Několik lidí se mi smálo, že jsem blázem, žít v takové výšce. Ale mě se to tam líbilo. Velké okno mi umožňovalo veliký výhled až někam za les. Vždy jsem přemýšlela, co může být někde tam dál. Někdy mě štvalo, že nemůžu pokojík sdílet s Amy. Teď jsem ale byla ráda, že tu můžu být sama.

Zamkla jsem se. Teď jsem opravdu chtěla být sama. Batoh jsem hodila do kouta a rozhlédla se po místnosti. Malý utulný pokojíček s velkým letištěm, šatnou, psacím stolem s počítačem, koupelnou, toaletním stolkem, knihovnou, zrcadlem, ale vlastnil především obrovité okno s velkolepým výhledem.  Vždy, když jsem se podívala ven, jako by se mi před očima zjevil celý můj dosavadní život. Nechápala jsem, proč tomu tak je, ale nebránila jsem se. Otevřela jsem okno, pohodlně jsem se opřela o vnitřní parapet a nechala se unášet tokem svých myšlenek...

Co nám tedy o sobě příště prozradí Bella?

P.S.: Moc se omlouvám, jestli jsem tam nasekala nějaké chyby a za to, že jste museli čekat tak dlouho.

Autor: MagieCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I taková láska má u nás šanci - 1. kapitola: