Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 47. díl

26.10.2010 (18:15) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1699×

47. kapitola

Druhý den sedím u její postele. Druhý den se neprobouzí. Dva dny mám pocit, že zešílím.

Bella po těžkém porodu upadla do komatu, nebo co to vlastně bylo. Vypadala, jako by usnula a neprobrala se. Její životní funkce kolísaly, ale dýchat dokázala sama. Carlisle měl domněnku, že se u ní děje něco jako proměna. Kůže jí zesílila a srdce bilo rychleji. Když se jí Carlisle snažil napíchnout žílu, tak zlomil dvě jehly a stejně se mu to nepovedlo.

„Edwarde, byl jsi dneska u dětí?“ vyrušila mě Esmé.

„Ještě ne. Nedokážu od ní odejít, když tady není někdo od nás. Co kdyby se probrala a byl tady Charlie? Kdo ví, co by mu mohla udělat,“ vysvětloval jsem.

„Zůstanu tady a ty se jdi na ně podívat. Určitě je jim smutno.“ Musel jsem hlavně uznat, že smutno bylo mně. Neviděl jsem je jen pár hodin a už mi chyběli.

Byli úžasní. Dokázal jsem jim přečíst myšlenky, ale někdy se dokázali vzepřít. Prostě se zablokovali jako Bella. Sotva byli pár hodin na světě a už jim rostly zuby. Rostou celkem rychle, ale pro lidské oko je to neznatelné. Sestry k nim nesmějí, všechno si obstarává Carlisle sám. Už přemýšlel nad variantou, že oba inkubátory převezeme domů, ale nesouhlasil jsem. Dokud je Bella tady, musí tu zůstat i oni.

„Podívej na toho kluka,“ vyrušila mě Alice a ukázala na malého chlapečka v dobré zavinovačce. „Má oči po Belle. A slečna vedle něho je zase po tobě. Edwarde, ještě stále jim nechceš dát jména?“

„To nejde. Počkám na Bellu,“ rozhodnul jsem. Dát svým potomkům jména je na obou rodičích. To musíme udělat společně.

„Edwarde, Bella se probere,“ oznámila mi nadšeně Alice.

Utíkal jsem do jejího pokoje. Možná to bylo rychleji než normální člověk, ale bylo mi to jedno.

Bella otevřela oči přesně ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře. Vklouzl jsem dovnitř a přiskočil k posteli.

„Bell? Lásko, jak se cítíš?“ zeptal jsem se opatrně.
Bella si sedla a rozhlížela se. Podívala se na své ruce a vtiskla si je na břicho.

„Děti jsou v pořádku,“ odpověděla jí Esme na nevyřčenou otázku. Přikývla, že chápe, ale stále nepromluvila. Ruce, které zkoumaly břicho, se přemístily na krk. Sevřela si ho, jako by se snažila uškrtit.

„Škrábe,“ špitla. Došlo mi proč. Potřebuje krev. Opravdu se přeměnila na upíra.

„Alice, zavolej Carlislea a ostatní, je to nutné,“ promluvil jsem tiše, ale moc dobře jsem věděl, že mě slyší. Za dvě vteřiny se otevřely dveře. Jasper se pokoušel rozpoznat její pocity, ale zdálo, že je opravdu klidná.

Rozestoupili jsme se kolem pokoje a udělali tak nepropustnou hradbu, kdyby chtěla utéct. Přece jen byla novorozená a v nemocnici. Kdyby se neovládla, tak by dokázala vyvraždit celou nemocnici během chvíle.

„Bello, napij se,“ poručil Carlisle a podal jí kelímek krve. Cítili jsme tu krev všichni, ale dokázali jsme se ovládnout. Věděli jsme, že to všechno je kvůli dětem. Bella vzala kelímek do ruky a jeho obsah obrátila do sebe.

„Děkuji,“ poděkovala a kelímek odložila na stolek vedle postele. Nikdo jsme nedokázali uvěřit tomu, co se stalo následovně. Bella se ze široka usmála.

„Nekoukejte na mě tak. Jsem to pořád já,“ vyslovila.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle.

„Jako bych prospala celý týden. Je mi skvěle. Co děti? Jsou v pořádku?“ vyptávala se. Nikdo z nás nevěděl, co má dělat. Bella byla krotká jako beránek, až mi to nahánělo hrůzu. Byla úplně jiná než novorozený upír. Byla krotká, a ani neměla červené oči. To bylo velice zvláštní. Oči měla podobné jako my.

„Carlisle? Co se děje? Pamatuji si, že jsem tady přijela, protože jsem začala rodit, a pak už nic. Proč se všichni tak tváříte?“ zeptala se s obavou v hlase.

„Bello, nerozumíme tomu. Podle všeho u tebe proběhla přeměna, ale trochu jinak. Asi budeš poloupír jako děti. Jejich jed nebyl tak silný, tak tě neproměnil úplně. Nevím, jak jinak si to vysvětlit. Přiznám se ti, že mám trochu strach tě pustit na nemocniční chodbu. Počkáme do večera, to budou chodby prázdné. Děti jsou v inkubátorech, ale jsou to bojovníci. Necháme vás o samotě.“ Když Carlisle domluvil, všichni se odebrali z pokoje. Nechali nám chvíli pro sebe, ať si promluvíme.

Přisedl jsem si k ní na postel a vzal ji za ruku. Už nebyla tolik teplá jako lidská, ani nevoněla tak jako dříve, ale byla to má Bella.

„Edwarde, řekni mi pravdu. Co se děje?“

„Všechno je v pořádku. Bello, máme trochu strach tě pustit k dětem. Jsou na půl lidé. Přece bys jim nechtěla ublížit. Měl jsem takový strach, Bello.“ Při poslední větě jsem se zkroutil vedle ní na posteli a hlavu položil na její bříško, které bylo najednou prázdné. Pohladila mě po vlasech a začala si s nimi hrát.

„Ty, takový sebevědomý upír, co si ničeho nezalekne, ses bál? Tomu nevěřím,“ odsekla mi na oko. Překvapila mě, že i v této situaci měla chuť žertovat. Ale asi to bylo lepší, než kdyby se propadala zoufalství.

„Ani si nedokážeš představit, jak jsem se bál, že se už nikdy neprobereš a já zůstanu na děti sám.“

„Nikdy bys nezůstal sám. Máš velkou rodinu, která by ti pomohla. Edwarde, vezmi mě k nim. Nikdo se to nedozví. Já si věřím,“ prosila mě.

„Budu ti o nich vyprávět, ano?“ Přikývla a já pokračoval.

„Alice říká, že chlapeček je víc po tobě, ale holčička zase po mně. Oba už mají zoubky a rostou rychle. Když se narodili, tak měli sotva po čtyřiceti centimetrech. Teď už vypadají jako normální půlmetrové miminko. Vážili okolo kila. Chlapec byl o chlup těžší, ale už jsou oba na dva a půl kilech. Oba jsou bojovníci a myslím, že coby rodiče, si s nimi pořádně užijeme. Už teď jsou proti mně. Slyším jejich myšlenky, ale když jsem u nich dlouho, tak to zablokují. To mají po tobě,“ domluvil jsem a podíval se na Bellu. Zasněně se dívala z okna. Pohladil jsem její tvář, už nebyla tak křehká. Už se mi nejspíš vyrovnala.

„Potřebuju je vidět,“ vzdychla a vypadalo to, že by i brečela, kdyby to šlo. Vyskočil jsem z nemocničního lůžka a popadl Bellu za ruku. Nechápavě mě sledovala, ale vstala.

„Pojď,“ vybídnul jsem ji. Rychle popadla oblečení a převlékla se. Otevřeli jsme dveře pokoje a vyšli. Vedl jsem ji chodbou k dětem a byl jsem si jistý, že ona je ta poslední, kdo by jim ublížil. Na konci chodby stála Alice.

„Věděla jsem, že Bellu přivedeš. Ostatní jsem poslala pryč. Máte jen chvíli,“ upozornila nás Alice.

Právě oba spali, když se Bella poprvé podívala na jejich tváře. Slyšel tiché vzdychnutí. To se matka rozplývala nad krásou svých dětí. Oba dva jako na povel otevřeli oči. V myšlenkách měli jen to, že se jim zdálo o matce. Byli smutní, že se probudili.

„Ahoj prckové. To je vaše maminka,“ představil jsem Bellou a oba se rozzářili. Bella udělala krok blíže k nim a tiše je sledovala. V tuto chvíli jsem si připadal jako pyšný otec, ale vteřinu na to jsem pocítil hrůzu. Bella začala couvat ke dveřím a kroutit hlavou.

„Lásko, stalo se něco?“ zeptal jsem nechápavě. Bella stála opřená o dveře a měla smutný výraz. Myslel jsem, že bude šťastná jako já, ale nebyla.

„Já, omlouvám se. Musím pryč,“ řekla rychle a zmizela za dveřmi. Do pokoje vešla Alice. Poslala mě za Bellou, která nešla do svého pokoje, ale pokračovala chodbou dál a nejspíš ven.

„Bello, počkej,“ zvolal jsem a chytnul ji za ruku.

„Edwarde, nechte mě. Musím si něco ujasnit,“ odbyla mě a šla dál. Zůstal jsem stát jako zkamenělý.

Bella

Nezvládla jsem to.

Jsem špatná matka.

Utekla jsem před svými povinnostmi. Měla jsem být u svých dětí, ale místo toho jsem utekla. Nechala jsem tam všechny, na kterých mi kdy záleželo. Kdybych měla čas se na roli matky připravit, bylo by to jiné. Nikdo mi nedal ten čas a já zpanikařila. Vzala jsem nohy na ramena.

Sedla jsem na první autobus, co zastavil na zastávce před nemocnicí a mířila na sever. Do jakého města nemám tušení.

Nic mi nedávalo smysl. Měla jsem být novorozený upír podle Carlislea, ale cítila jsem se jako každý jiný den. Je pravda, že jsem cítila, jak který člověk voněl, ale to bylo všechno. Měla jsem být matkou, co se rozplývá nad svými dětmi, ale ta mateřská láska nepřišla. Byly to pro mě cizí děti. Právě v tuto chvíli jsem měla zkoušet kojit, ale neměla jsem tu potřebu. Ani mě nezajímalo, co s nimi bude, ale to bylo tím, že jsem věděla, že u Edwarda jsou v pořádku.

Autobus zastavil na opuštěné zastávce, která vypadala jako z hororu. Ještě chyběla černá vrána na ceduli kývající se ve větru. Sedla jsem si lavičku a uvědomila jsem si, že nemám tušení, kde jsem, nemám nic na sebe, a ani nemám vůbec žádné peníze.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale probrala jsem se ve chvíli, kdy na zastávku začali přicházet lidi mířící na ranní šichtu. Zvedla jsem se a šla pryč. Ulice byly ponuré a prázdné. Nevím, co to bylo za městečko, ale finanční krize je postihla neuvěřitelně, každý pátý obchod byl zkrachovalý. Na konci ulice bylo bistro, ve kterém už začínal denní ruch. Nahlédla jsem přes výlohu dovnitř. Uvědomila jsem si, že mám hlad. V břiše mi kručelo a nohy mě studily.

„Nepotřebuješ pomoc?“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočila. Stála tam mladá dívka s černými vlasy a měla na sobě uniformu s logem toho bistra.

„Mám hlad, ale nemám ani floka. Nechci být někomu na obtíž,“ řekla jsem.

„Tak pojď dál. Najíš se, a pak mi pomůžeš s úklidem, aby sis to odpracovala,“ řekla mile a usmála se na mě.

„Proč mi pomáháš?“

„Hele, tak poslouchej. Vidím, že nejsi žádná feťačka, ale holka, co utíká před minulostí. Řekněme, že jsem na tom byla podobně. Tak se nenech prosit a pojď dál,“ vybídla mě. Nevím proč, ale věřila jsem jí.

Dala mi teplé kafe a koblihu. Věděla jsem, že to ještě není to, co jsem potřebovala, něco mi chybělo.

Krev.

Původně jsem chtěla povídku ukončit další kapitolou. Všichni žili šťastně až do smrti, nebo na věčnost, ale mám už delší dobu ponuré období a pesimistickou náladu. Proto jsem se zatím rozhodla pro špatný konec, ale možná to časem změním. Tím chci říct, že ještě nekončím. Snad oceníte i tuhle variantu. Děkuji W.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 47. díl: