Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 28. díl

15.04.2010 (10:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6730×

28. kapitola

Ale všechno jednou musí skončit...

Odtrhla jsem se od něho a zkoumala jeho obličej, nebyl si jistý sám sebou a už vůbec ne mnou. Nedivila jsem se mu, ani já si nebyla ničím jistá, nechápala jsem, co tu dělá. Proč není u své dcery, která teď prochází hroznými mukami a u rodiny, která ho právě teď nejvíce potřebuje…

„Neměl jsi sem chodit.“ Vymanila jsem se z jeho náruče a odstoupila od něho. Jeho ruce si mě však rychle přivinuly zpátky. Mě přesto neunikl děs v jeho očích, jako by se bál, že od něho uteču

„Já…  nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy bych tě neuhodil...“ zavřel oči, čelisti pevně k sobě semkl a pokračoval, „ kdybych věděl, že jsi to ty, klečel bych ti u nohou. Mé místo je podél tvého boku, přesně tady. Tam já patřím a chci být.“ řekl a políbil mě znovu do vlasů.

Jeho slova se mi zarývaly do ledového srdce. Má kdysi tak chladná rozvaha začínala slábnout a mé city se srdcem říkaly něco jiného než rozum s mozkem. Staré zrady a lži mě ještě bolely, pohled do jeho očí mi připomínal krutou minulost. Vraždila jsem každou vzpomínku na něj.

Milovala jsem ho a nenáviděla zároveň.

„To už dávno není,“ odporovala jsem a on se zachvěl při mém nepřístupném tónu, ale já už nehodlala ubližovat, jak jemu, tak i sobě.

Jeho svaly se napjaly v křeči a připoutaly mě v objetí. Nehodlal mě pustit. Jindy bych mu byla za to vděčná, ale teď ne. Desítky let jsem existovala bez něho a trpěla nenaplněnou láskou. Nyní jsem slyšela ta samá slůvka z těch samých úst a nevěřila jim!

„Neříkej to prosím, chci být při tobě. Po ničem jiném netoužím, než být s tebou. Ty ses mi skrývala pod rouškou tajemství a já byl bláhový, že tě nepoznal. Odpusť mi,“ prosil mě a jeho rty mi laskaly ouško.

„Proč?“ Vzepřela jsem se.

„Co, proč?“

„Proč jsi tady? Proč jsi za mnou přišel? Proč jsi dal přednost mě před Tanyou a svou rodinou? Proč? Všechno jsem ti málem zničila. Tak proč?“ poslední slova jsem málem řvala. „Proč po tom všem... Ty přeci ke mně už dávno nic necítíš!!!“

„Lásko,“ vydechl a bolest mu sevřela hrdlo. „Ty jsi vždy byla střed mého vesmíru a já byl tenkrát hlupák, že to neviděl. Osud mi tě vzal, ale já teď dostal druhou šanci vše napravit. Tak mi to prosím dovol. Nebo...“zarazil se, „ty už mě nemiluješ?“ položil mi tichou otázku a jeho sevření ještě zesílilo v očekávání odpovědi.

„Jak se můžeš tak hloupě ptát?“ vyhrkla jsem ironicky. „Vždy jsem tě milovala. Byl jsi jediný muž, který si kdy přivlastnil moje srdce, a to ti zůstalo věrné.“ Toto vyznání bylo tak upřímné a o to zrádnější. Edwardovo srdce pro mě věrné nezůstalo, já to věděla. Mělo mě to trápit, ale já za to byla šťastná, jen proto, že byl on.

„Děkuji ti,“ šeptl úlevně.

Jeho rty se přisály k mým, jeho horký jazyk se dobýval k tomu mému a splynuly spolu v jednom tanci. Edwardovo objetí povolilo a jeho dlaně mi přejížděly po zádech, způsobovaly mi vzrušivé mrazení a já se zachvěla. Prsty jsem zabloudila do jeho hebkých vlasů, třpytících se svitu měsíce. Byl tak nádherný!

„Jsi tak krásná,“ zašeptal vzrušeně a jeho dlaně sevřely můj zadeček. Pomalu jsme si vychutnávali vzájemné dotyky. Nikdy by mě ani nenapadlo, jak po nich toužím, jak mi moc chyběly.

Nikam jsme nepospíchali, jeho něžné hlazení jsem cítila všude, na každé křivce svého těla. Jeho rty mě pomalu dobývaly a já mu propadala. Tolik jsem po něm toužila, snila jsem o téhle chvíli, celé ty roky a teď se můj sen měnil ve skutečnost. Nevěřila jsem vlastním pocitům a ani touze. Připadala mi tolik neskutečná. Vzájemně jsme se vysvlékali, laskali jeden druhého na každé částce pokožky, a ani jeden z nás neměl dost. Ochutnávala jsem jeho tělo a brala si to se stejnou vervou jako on mě. Teď by mě od něj nikdo nedokázal odehnat...

Jeho opatrné dotyky byly tak zkušené, vedly mě po této cestě poznání dokud nespojil naše těla v jedno a já ochutnala nepoznané. Slastně jsem se pod ním vzpínala a vzdychala slastí. Jeho dech mi šeptal slova lásky a vyznání. V tuhle chvíli jsem patřila jen jemu, byla jsem jeho otrok a on můj bůh v milostném rouše. Naše těla byla pro sebe přímo stvořená.

Bylo to tak něžné, chtivé, nutné... Jako bychom celé ty roky odloučení vkládali do jednoho momentu.

Ležela jsem opřená o jeho rameno a prsty mu přejížděla po jeho svalnatém břichu. Cudně jsem se podívala do jeho tváře a mě neunikl jeho zbožný pohled na mě. Sklonil se a políbil na čelo, tak jak to kdysi dělával a já si připadala jako omámená.

Jak dlouho jsme tam leželi? Kdo ví… dny či týdny…

Naše upíří instinkty probudilo stádo kopytníku nedaleko od nás. I moje oči musely být stejně černé jako jeho.

„Mám žízeň,“ vzdychla jsem.

„Půjdeme na lov?“

Kývla jsem a on se na mě zděšeně podíval.

„Jestli chceš jít lovit lidi budu to respektovat,“ pronesl a snažil se o klidný tón. „Nebudu tě nutit k něčemu, co nechceš.“

V rychlosti jsem se oblékla a otočila se jemu zády, ale už jsem nedokázala zabránit vzlykům vydrat se na povrch. Jeho ruce objaly má ramena, ale já je setřásla.

„Nechci lovit lidi. Já…“ Chtěla jsem mu říci, že když mám jeho, nechci zabíjet. A že mé ovládání po lidské krvi je dokonalé a k uhašení žízně jí nepotřebuji. Zachvěla jsem se a on si to nejspíš špatně vyložil a to mě jen popudilo.

„Bello, lásko... já ti pomůžu. Slibuji,“ prosil mě téměř zoufale. „Už nebudeš sama.“

Naprosto dokonale mě mátl. Jak něžně a s naprostou opatrností znělo jeho oslovení... upřímně a s láskou. Přála bych si vidět mu do hlavy. To uvědomění, jako by mě probralo a já byla v tu ránu na druhém konci palouku.

„T-ty to nechápeš,“ vykřikla jsem. Já jsem byla tím, co se mu vždy hnusilo. Tím, co nenáviděl a nikdy se tím nechtěl stát, zrůdou!

„Pochopím. Jenom mě prosím neopouštěj!“ prosil zoufale a mě se najednou zdál, tak zranitelný a ztracený, jako opuštěné štěňátko.

„Nikdy to nepochopíš.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Zkus to...“ Žádal po mě snahu, ale já byla po tom všem tak slabá a zraněná. Nejraději bych se znovu stulila do klubíčka a snažila se vysvobodit spánkem, který nikdy nepřijde.

Nenápadně se ke mně krůček po krůčku přibližoval, šetrně, aby mě nevyděsil. Ale já jeho kroky vnímala jako přibližující se nebezpečí.

„Stůj! Nepřibližuj se.“ Natáhla jsem k němu ruce v obraném gestu, že to myslím vážně. „Prosím...“

Zastavil se.

- - -

Copak nevidí, jak moc ji miluje? Že jen ona je lék na jeho duši?

Proč jí neřekl, že tehdy jen krutě lhal?

- - -

„Dovol mi ti pomoci. Minulost nechat za sebou a být jen s tebou.“ Jeho slova vycházela přímo ze srdce a já to cítila, ale nevěřila jsem jim.

„Neznáš mě,“ varovala jsem ho.

„Znám... Jsi žena mého srdce, má paní...“ přesvědčoval mě, snažil se aby jeho hlas zněl odvážně, ale třásl se mu. Jeho oči mě upřeně pozorovaly a já v nich zamrzla, kdybych mohla, utopila bych se v nich.

„Já neznám tebe,“ obrátila jsem jeho slova proti němu a tiše couvala, dál od něj.

„Ne, Bello! I ty mě znáš. Miluji tě,“ vyznával se mi. Copak nechápe, že jeho slova plné citu do mě bijí jako rány bičem? Zasáhnou a zanechávají hlubokou jizvy.

On má milující rodinu, dceru, Tanyu, které přesto všechno odpustí. Já ho o to nemohla připravit. Pro mě už v jeho životě nebylo místo. Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo odejít a nechat ho žít jeho šťastnou existenci. Jeho věčný život. Naposledy jsem se na něj podívala a ze rtů mi unikl tichý vzlyk. Jeho oči mě prosily a mé zraněné srdce se lámalo na ještě menší kousíčky, drtilo se na prach.

Otočila jsem se a utíkala pryč.

„NE!“ vykřikl.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 28. díl: