Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 27. díl

13.04.2010 (20:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7012×

27. kapitola

„T-ty nemáš právo, vlastnit takové věci! Nepatřily ti!“

„Bello...“

Kdyby mohlo, tak by se Edwardovi roztlouklo jeho mrtvé srdce. Zalapal po dechu a koukal do té nejnádhernější tváře na světě. Tváře kterou neviděl desetiletí. Nevnímal její slova, i když jí visel na rtech, toužil jí políbit, ale neodvážil se pohnout.

Pořád, jako by nevěřil, že je to ona, jeho Bella! Nebyla živá, přesto nebyla ani mrtvá. Byla neživá a on jí měl celou dobu u sebe a nevěděl to. Vždyť oplakával její hrob.

Zbláznil jsem se snad? Pokládal si Edward stále dokola. Ne! To není pravda! Vždyť jsem jí právě praštil, uvědomoval si skutečnost.

Hlavou se mu honilo tolik myšlenek, ale všechny směřovaly k ní.

„Bello,“ zopakoval znovu, tentokrát se mu rty nezachvěly. Už jenom z toho jediného slova bylo znát tolik lásky a něhy, která patřila jen jí.

- - -

Mnula jsem si tvář po Edwardově ráně. Tolik mě to nebolelo, jako jeho oslovení. Bello, bzučelo mi v hlavě a já si uvědomila, že mě poznal, moje tajemství bylo pryč a já mu musela prohlédnout do tváře. Bylo v ní tolik bolesti, zmatku, přesto se v ní našla láska. Ksakru, proč?

To né! Moje kapuce!

Dívala jsem se do Edwardových očí a věděla, že se moje noční můra stala skutečností. Teď budu muset snášet ještě větší pohrdání mou osobou, než předtím. On se ani o píď nehnul, jako by se bál, že mě vyděsí. Několik zalapání po dechu se ozvalo od příchozích, ale já jim nevěnovala pozornost. Stejně jen hodlali zjistit, co se tu děje, že je Edward rozčílený. Ale já jsem tady byla v právu! To já se mám zlobit a cítit se jimi zrazená, tak proč na mě tak civí?

Bála jsem se pohnout a matně si uvědomila, že jsem okolo sebe utvořila neviditelnou ochranu. Ticho přerušilo Alicino vypísknutí, chtěla se ke mě vrhnout, ale můj štít  ji zastavil a ona do něho narazila. Jasper ji chytil a věnoval mi výhružné zavrčení. Chtěla jsem mu to oplatit, ale Edward byl rychlejší a jeho vrčení se rozléhalo po místnosti. On se mě zastal? Nevěřila jsem tomu.

„My jí neublížíme, Edwarde,“ uklidňovala ho Alice. To mluví o mě?

„Vyděsíte jí,“ zašeptal Edward, aniž by ze mě spustil zrak. Nastavil mi pomalu dlaň, jako by chtěl pomoci, ale já v ní viděla pěst, která mě před chvílí praštila a já se přikrčila víc k zemi, i když se přes mou ochranu ke mě nemohl dostat. V jeho očích se objevilo zděšení nad sebou samým a rychle schoval ruku za záda.

„Co se to tu děje?“ nechápavě zakroutila hlavou Kate a nechápala stejně jako ostatní z její rodiny.

„To je Bella...“ vyřkl nevěřícně Emmett a koukal na mě jako na přízrak.

„Co to plácáš? To je Isis,“ snažila se ho opravit Carmen.

„Ne, to je Edwardova Bella,“ nenechal se, a tím vyslovením Edwardova Bella, jako by všem svitlo.

„Ale ta je mrtvá!“ vykřikla Tanya a hnala se k Edwardovi, ten jí však od sebe hrubě odstrčil.

„Zalez zpět do kouta, ty mrcho! Nebo ti ukážu zač je toho loket,“ sykl na ní Emmett se silnou nenávistí v hlase a tím jí vyhnal z místnosti. Tady zastání neměla.

Edwardovy oči mě hypnotizovaly a já si připadala jako ptáček lapený do pasti. Už jsem se nemohla skrývat za maskou lží, ale čelit tomu i když jsem nebyla připravená.

„Prosím, lásko,“ poklekl Edward před stěnou ve smířlivém gestu. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a hledala Tanyu, ale ta tu nikde nebyla. „Já mluvím na tebe Bello,“ upřesnil Edward s bolestí a já nechápala, z čeho pramení.

„Isis,“ opravila jsem.

„Ne, ty jsi Bella. Isabella Swan.“

„Mýlíš se, moje jméno zní Isis Voturi,“ nenechala jsem se odbýt.

„To bývalo. Teď jsi zpět u mě a vše bude jako dřív. Slibuji...“ mluvil ke mě pomalu a klidně, jako k malému dítěti. To je na mě tolik vidět, že jsem vystrašená? Ne, Bello, seber svou odvahu a postav se mu, přemlouvala jsem se k činnosti.

„Máš pravdu,“ uznala jsem, „když jsme se viděli naposledy, řekl jsi mi to jasně a já to pochopila a nehodlám narušovat tvé soužití,“ pokývala jsem hlavou a v jeho očích se najednou zračil děs. „Přesto já jsem ti nic nevzala. Ty věci patřily mě a ty jsi neměl právo je vlastnit!“ Brečela jsem neviditelné slzy a připadala si, jako kus hadru, který někdo použil a odhodil.

„Bello,“ vzlykl Edward, ale já už se na něj nedokázala podívat. Musela jsem pryč. Dál od něho a od všech. Takhle to nemělo dopadnout. Za pár měsíců jsem se měla vrátit do Volterry a nikdo z nich by se mojí identitu nedozvěděl a všichni by byli šťastní a já si dál žila ve svém nechutném světě osamění, jako doposud.

Podívala jsem se do Edwardových očí a on se na mě něžně usmál. Nevydržela jsem to a pustila štít, jen aby jsem mu mohla plivnout do tváře. Využila jsem situace jeho zmatenosti a běžela pryč. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala z domu, jen jsem utíkala, jak nejrychleji jsem mohla, přesto jsem za sebou slyšela dohánějící se šum. Moc dobře jsem věděla, že za mnou běží Edward, má láska a být s ním bylo pro mě jako utrpení. Mazala jsem za sebou svůj pach a kličkovala jako ustrašený králík, až najednou jeho krok ustal...

Hrdlo se mi svíralo a já bloudila dnem i nocí, nevěděla jsem, kam jdu a ani co mě čeká. Chtěla jsem být od něho tak moc, že jsem si ani neuvědomovala, zda je to správné. Šla jsem i běžela přímo za nosem a nechala se vést svými instinkty...

A teď?

Sedím na louce nedaleko Forks, na naší louce, to je doba co jsem tu nebyla. Naposledy jsem tu byla jako člověk před lety. Neměla jsem sem chodit je to jen mučírna bolestivých vzpomínek které trápí mé mrtvé srdce…

Tady začalo moje štěstí, to tady jsem ho potkala a zamilovala se. Lehla jsem si do trávy a nechala se okouzlit okolím, jako vždy se rosa třpytila na listech v šeru a dodávala kouzlo okolí. Vdechovala jsem vůni lesa a nechala se unášet krásnými vzpomínkami svého lidského života. Charlieho radostné tváře, když jsem sem poprvé přijela. Mateřského strachu René, jestli mi nic nechybí. Usměvavých tváří přátel. První setkání s Cullenovými a první polibek od  Edwarda. Byla jsem tak šťastná...  Můj lidský život byl šťastný.

Pak přišla mlha a vše zahalila do šedé a rudé, příslibu utrpení. James, Viktoria, Laurent, Edwardův odchod i jeho rodiny. Jakob a smrt! Vše bylo tak rychlé a já se nedokázala připravit a ani obrnit proti tomu všemu, vše jsem stále živě prožívala ve svých matných vzpomínkách.

Sevřela jsem v pěsti hlínu a bušila do země, proč přišlo tolik utrpení? „Proč?!“ vykřikla jsem do ticha lesa a nezmohla se na nic jiného, než se uvelebit pod vysokým stromem a nechat se unášet svou bolestí. Dlaň jsem si sevřela v pěst a zaspala si tím ústa . Můj vlastí pláč mě děsil a já ho nedokázala poslouchat, natož přestat vzlykat

Mohla jsem tam ležet hodiny i dny, ale nebyla bych si to ho vědoma...

Přesto přišel úsvit a něčí dlaně mě k sobě přivinuly a pevně sevřely na hrudi.

„Já věděl, že tu budeš... na našem místě,“ zašeptal a líbal mě do vlasů, dokud nepolíbil každý můj hnědý pramen.

Choval a se ke mě opatrně, jako bych byla z nejkřehčího porcelánu a nebo jako člověk. Nechávala jsem se jím unášet, na tu chvíli jsem zapomněla na všechno okolo, nic než on pro mě nebylo. Já byla loď a on můj přístav. Nepotřebovali jsme slova, jen jeden druhého. Tiše, bez pohybu a dechu se střídal den s nocí a my se nepouštěli z objetí.

Má samota jako by utekla pryč. Příval štěstí mě hřál na srdci a já se dotýkala svého anděla, jako bych tomu pořád nemohla uvěřit.

Ale všechno jednou musí skončit...

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 27. díl: