Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 25. díl

08.04.2010 (10:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6144×

25. kapitola

Dvě silné paže mi vyrvaly z rukou Isabellino tělo a mě odhodily dál od ní. Dívala jsem se na zhrzeného Edwarda, svíral v rukou bezvládné tělo své dcery a mě nevěnoval ani špetku pozornosti. Nestála jsem mu za to.

Jeho vzlyk se rozléhal v tichu a já brečela s ním. Prosil ji, ať ho neopouští, ať se k němu vrátí, ale vše bylo bezvýsledné.

Zaznamenala jsem za sebou tiché kroky a němé upíří lapání po dechu. Málem mi z toho naskočila husí kůže, ani né po minutě se ozval hlasitý nářek, pláč oživlých mrtvol. Ten zvuk mi drtil ušní bubínky a svíral mé černé svědomí.

Bála jsem se otočit a spatřit jejich zhrzené tváře. Jako by jejich bolest byla i mou.

„Ty!“ ozval se výkřik za mými zády a něčí tělo mě zastoupilo a hrubě se mnou hodilo a surově do mě bilo. Bláto ze země se na mě lepilo a já vdechla kousek toho hnusu. Přesto jsem se nebránila, všechny ty rány jsem si zasloužila. Dostávala jsem to, co jsem si zasloužila. Nechávala jsem do sebe kopat a otloukat se a užívala si to. S každou fyzickou bolestí, jako by mé vnitřní utrpení odeznívalo. Doufala jsem, že třeba potom ta bolest zmizí a já uniknu z té věčné propasti.

Najednou vše přestalo a já zvedla hlavu. Eleazar držel bránícího se Jaspera, jeho obličej byl stažený bolestí všech přítomných a já byla jeho oběť, která ho měla utišit.

V rychlosti jsem se snažila dát dohromady a setřela si největší nánosy bahna z tváře a vlasů. Byl to hnus. Zastavila jsem se uprostřed pohybu. Spatřila jsem Carlislea, jak v rukou drží kus masa své ženy, i přesto že byla mrtvá, se dotýkal toho ostatku se vší úctou a něhou. Jeho tvář...

Nedala se popsat. Oči se mu svíraly v neviditelných slzách nad ztrátou jediné životní družky. Carmen s Kate se ho snažily přesvědčit, aby jim předal ten kousek těla, ale on odmítal. Odmítal se s ní rozloučit...

Emmett svíral v rukou medailon své ženy a jeho prázdný pohled hleděl do neznáma. Vypadalo to, jako by ten řetízek Rose jen ztratila a on na ni čekal, aby jí ho mohl zase připevnit na její nádhernou šíji a vysloužit si od ní za to vděčný polibek.

Nade mnou se vztyčila postava a já se koukala do šílených očí. Edwardovi zorničky byly černé a plné utrpení a zloby.

„Proč?!“ procedil mezi zuby na mou osobu a já mu nedokázala odpovědět.

Bylo na něm vidět, že se ovládá, aby se na mě nevrhl, jako před chvílí Jasper.

Ušními bubínky mi projel srdceryvný výkřik a všichni se za ním otočili. Isabellino tělo se protínalo v křeči, že ji sotva Alice udržela. Z hrdla se jí ozýval nářek. Edward se k nim hned vrhl, vyrval ji z Aliciných rukou a odnesl ji do domu. Alice s Tanyou ho věrně následovaly. Ještě z dálky jsem zahlédla jeho pohled, jako by mu spadl ze srdce kámen. Šeptal  Isabelle slova útěchy a povzbuzení, nad jejím utrpením z přeměny.

Eleazar se jal Carlislea, ale ten odmítal dát z rukou ostatky těla své ženy.

„Carlisle, zaslouží si úctu, musíš ji spálit. Ona už nepatří na tento svět, dočkala se klidu...“ přemlouval Carlislea jako malé dítě klidným tónem.

„Ty to nechápeš, já nic jiného, než ji... Nemám!“ zařval Carlisle, nechal se unášet svým utrpením. Kdyby neměl zaměstnané ruce kusy masa, určitě by Eleazara praštil.

Emmett se otočil a koukal na Carleslea, jako by mu až teprve docházelo, co se stalo. V rukou pořád držel její medailon. Carmen se posadila vedle něho a chlácholivě mu položila ruce na ramena.

„Měli bychom jim vzdát památku,“ promluvila na něj Carmen.

„A zabít ty, co to udělali,“ šeptl Emmett a pak se otočil na mě. Jeho nenávistné oči si mě měřily a já věděla, že ten pohled patří mě. A já to věděla. Viděli Isabellinu krev na mých rukách.

- - -

„Co si nechtěla, Tanyo?“ zeptal se jí. Její myšlenky byly plné sebeobviňování a přímo na něj křičely.

Jeho dcera ležela v nesnesitelné agónii mučení, přesto zaslechl její tiché přiznání.

Žena se kterou žil, byla jeho oporou po celá desetiletí... Vlastně ji neznal.

„Já nechtěla, Edwarde.“ Klekla si před ním na kolena a doufala, že jí odpustí.

„A co jsi nechtěla?! To ty jsi poslala ty vrahy! To kvůli tobě zemřela má matka a sestra a moje dcera tu teď leží a ...“ nedokázal to slovo vyslovit.

„Já jim nechtěla ublížit, ony tu neměly být. Měla zemřít jen ona, ta nomádka. Ohrožovala nás!“ snažila se mu vysvětlit.

„Ohrožovala nás a nebo tebe, Tanyo?“ otázal se jí, i když odpověď znal.

Žárlivost neznala meze.

- - -

Myslela jsem, že se blíží můj konec. Ale hluboce jsem se spletla. Z domu vyběhl Edward a za krk držel Tanyu.

„To ona... To ona!“ křičel a zároveň vzlykal. „To ona sem poslala ty nomády!“

Všichni na ně zírali, jako by nevěřili jeho slovům. A vlastně, já tomu taky nevěřila. COŽE?!

„Za to může ona!“ vykřikla Tanya a vrhla se ke mně.

Chytla mě za loket a já se jí vytrhla. „Na mě to nesváděj,“ zavrčela jsem na ni.

„Ale  ano, můžeš za to ty! Myslíte si, že jsem si nevšimla, jak na sebe vy dva koukáte?“ Ukázala prstem na mě s Edwardem. „Jsi krásna i když jsi celá od bláta. Chápu, že jsi pro muže přitažlivá a ta tvoje tajemnost... Který chlap by ti nepadl k nohám? Ale ničíš moji rodinu, nejsi tu vítaná, tak proč jsi ještě neodešla. Musela jsem se o to postarat sama! Ony tu neměly být. To ty! To ty jsi teď měla hořet na popel!“

Neovládla jsem a jednu jí vrazila. Padla přímo do Emmettovi náruče, který ji s radostí přivítal.

„Ne, Emmette,“ zastavil ho Edward, „teď na to není čas.“

„Emmette, Edward má pravdu. Musíme uctít jejich památku,“ vložila se do toho Carmen opatrně. Mluvila na něj jako na dítě. „Přeci nechceš Rose zneuctít...“

Emmett zakroutil hlavou a podíval se na Carleslea, ten ho také pozoroval.

„Pust ji, potom na to bude dost času,“ pokynul mu Carlisle s obtížemi.

Oba jako v tranzu sbírali těch pár kousků, co po nich zbylo. Jasper s Carmen připravovali novou hranici na dopálení jejich ostatků. Využila jsem situace a vplížila se do svého pokoje.  V Edwardově pokoji trpěla Is a Edward a Alice byli u ní. Snažili se jí v těch mukách pomoci, ale neměli jak. Tím si Is musela projít sama.

Vlezla jsem do sprchy i se zbytkem oblečení a vymývala si bláto z vlasů, očí, uší a hlavně to spolknuté v krku. Nikam jsem nepospíchala a nakonec si sundala i ty hadry z těla. Relaxovala jsem pod tekutou vodou a poslouchala zvuky z venku. Všechno tak připravovali na pohřební ceremonii. Věděla jsem, že tam nejsem vítána, tak jsem se ani nenamáhala se tam ukázat.

V hlavě se mi to všechno pletlo a v uších hučelo. Sklouzla jsem na dno sprchového koutu a zůstala o samotě. Nepatřila jsem sem a moc dobře to věděla. Mé oči byly už zlaté a já se mohla vrátit k Arovi jako zatoulané štěně.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam byla... Venku už svítalo a skončily všechny přípravy na zpopelnění posledních částí Esmé a Rosalie. I Edward s Alicí opustili Isabellu, aby se s nimi mohli rozloučit. Snažila jsem se nevnímat ten smutný rozruch před domem a věnovala pozornost mému oblečení. Jediné, co tu bylo černé na vyjádření soustrasti byla moje černá kápě z Volterry. Neváhala jsem a oblékla jsi ji a přivoněla si k tomu kusu látky, voněl nezvykle svěže. Jeho vůni ani nenarušoval zápach spáleného upířího masa.

V tom mi to došlo! Vždyť já ani žádnou spáleninu necítila. Jediná která tu byla cítit, byla ta z mých lýtek...

Obřad venku začal a já věděla, že nesmím přijít pozdě!

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 25. díl: