Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 21. díl

19.02.2010 (09:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7010×

21. kapitola

Jak odnaučit upíra, aby nebyl vrahem? Jak zacelit zlomené srdce, aby nebylo bolavé? Jak se naučit žít s tváří, kterou nenávidíš?

„Má tvář, je taková jaká je. Nemám zájem se nechat očumovat,“ odbyla jsem ho.

„Přesto bych se rád na tvou tvář podíval,“ trval na svém.

„A já bych vás ráda viděla mrtvé a taky mi není dopřáno,“ odfrkla jsem si. Carlisle ztuhnul v bojové pozici a zkušeně očekával můj atak. Za dveřmi tiše seběhli a vyčkávali další upíři, kteří se báli mého výbuchu hněvu. Pravda, někteří upíři se neumějí ovládat, ale to nebyl můj případ. Je to směšné, chovají se ke mě jako k vyvrhelovi. Což, vlastně mají pravdu, to oni ho ze mě udělali.

„Čekáte, že já budu sekat dobrotu podle vašich pravidel, ale na to zapomeňte! Já nechci být jako vy! Hnusíte se mi.“ Ani jsem se nenamáhala s otvíráním dveří a prošla jimi. Dveře se rozletěli na třísky a ušpinily mi tak šaty.

To jsem si pěkně naběhla. Hlouček nebezpečných masek mě hned obstoupil a já se chránila štítem. Nemohla jsem je nijak obejít. Tak, teď jsem pěkně v kaši, podle jejich výrazu jsem usoudila, že se dozvěděli o Laurentovi s Irinou.

„To ty jsi tady špína,“ sykla na mě Rose. „Trpíme tě ve svém domově...“

„Tak to jsem ráda, že si rozumíme,“ mrkla jsem na ni a zarazila ji tím.

„Měl jsem za to, že jsme si dohodli pravidla,“ ozval se za mnou Carlisle. Otočila jsem se na něj, tvářil se jako kdybych ho zklamala. Nejspíš do mě vkládal víc naděje, než mohl.

„Nikoho jsem nezabila, jak jsem slíbila,“ odporovala jsem mu.

„Pro tentokrát. V dohodě taky bylo, že se budeme navzájem respektovat,“ upozornil mě Carlisle.

„A to že se na mě vrhnete kdykoliv jako hladová smečka psů, tam taky bylo?“ vyprskla jsem ironicky. A ukázala na nakrčenou skupinu okolo sebe. „A nebo vás bavím? Tolik let nudné existence... Musím být pro vás vzrušením,“ teoretizovala jsem výsměšně.

Ano byli jako hladoví psi, cenili na mě zuby za stálého nebezpečného vrčení. Isabella k nám přiběhla a ptala se, co se stalo. Edward si jí hned schoval za sebe. Bodlo mě u srdce, i mě kdysi tak chránil, přesně s takovým odhodláním v očích. Ale to už je dávno, jen vzpomínka. Teď jsem já ta, před kým se chrání. Ta nebezpečná zrůda, kterou opovrhovali. Všimli si mého pohledu na ně a já odvrátila tvář.

Zůstaly mi krásné vzpomínky na ně, usnuly v mém srdci navždy. Má dokonalá paměť je pomalu, ale jistě mazala a já za to byla vděčná. Nemohla jsem se dočkat dne, kdy budou konečně pryč. Kdysi jsem přísahala, že si je nenechám vzít a tu díru v hrudi si uchráním, jen proto, abych nezapomněla ten pocit být milována. Teď už asi o to nemá cenu stát. Díra ve mě se jako na odpověď rozevřela, silněji než kdy jindy.

„Bolí tě to tolik pořád?“ zeptal se mě Jasper provinile. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Cítil tvou bolest,“ oznámil mi Edward šetrně. Překvapeně jsem se na něj podívala, stejně jako všichni v hloučku.

„Když přijdeš o Alici, kdy se tvá bolest zmírní?“ odpověděla jsem Jasperovi otázkou. Jen pokýval hlavou, že rozumí. To bylo poprvé, co mě nevraždil pohledem. Zároveň jsem nechápala, jak to? Jak mohl pocítit mé city, když mě chrání štít?

Na nic jsem nečekala a protáhla se okolo nich. Běžela jsem a běžela... Jak jsem si je jen mohla pustit k tělu, nadávala jsem si. Oni nemají znát mé city, je to slabost a lítost nepřítele je horší než sebesilnější nenávist. Přede mnou se objevilo město a já se začala pohybovat jako člověk. Až teď jsem si uvědomila, že prší a mé oblečení je mokré. Lidé na mě z pod deštníků lítostivě hleděli a já nechápala proč. Vždyť mě ty krůpěje vody nevadí. Jen ať nebe pláče za mě, když já nemůžu.

Moje kroky mě dovedly ke starým zrezivělým vratům, prostor za nimi byl opuštěný stejně jako já. Kde jinde se dá v tomhle počasí přemýšlet lépe, než na opuštěném hřbitově, kde na tebe mluví jen nápisy náhrobků.

Jaké to je být zakopaná pár metrů pod zemí? Nic necítit, mít klid v duši. To je to upírské prokletí o kterém všichni mluví. Existovat stále a přitom nežít. Vnímat jak jiní lidé chřadnou a stárnout, přitom zůstat nemněná. Záviděla jsem jim jejich smrt, možnost odejít z tohoto světa. Spokojeně jsem se položila na jeden hrob. Nejeden člověk by si myslel, že jsem mrtvá. Srdce mi netlouklo, má kůže byla chladná a smrtelně bledá, černé šaty to vše podtrhovaly.

V lidském životě jsem se bála jediného. Zemřít sama. Ležet na smrtelné posteli a vnímat všechny záchvěvy svého umírajícího těla. Nemít okolo sebe nikoho, kdo by mě držel za ruku a šeptal uklidňující slůvka útěchy, které by mi říkaly, abych se nebála a na konečné cestě svého života. Nemít někoho, komu bych věnovala svůj poslední výdech. Umřít bez opory, koukat do prázdna a nevidět žádnou milou tvář. Vypustit duši a nevědět co mě čeká.

To už se mi nestane. Trpím stejně, a sama... Jen nikdy nezemřu.

- - -

Ležela tam, smuteční kvítí rozházené okolo těla, vypadala jako mrtvá.

Přesto na ní byl pohled kouzelný. Přesně to si říkal, ten muž na hřbitovní zdi.

Toužil ji políbit a odhalit tak její tajemnou tvář.

Tolik ho ta žena přitahovala a on ty pudy nedokázal v sobě potlačit.

- - -

Přesto mi nebylo dopřáno klidu, ani na tomto opuštěném místě.

„Jak dlouho mě sleduješ?“ zeptala jsem se, aniž bych se otočila k postavě za sebou.

„Je tu klid,“ poznamenal Edward a ignoroval mojí otázku. „Na co myslíš?“

„Na to, že jsi mi neodpověděl na otázku.“

„I já kdysi někoho ztratil, vím jak se cítíš.“ Lehl si ke mě a nechal si dešťovými kapkami omývat tvář. „Miloval jsem ji, udělal bych pro ní všechno na světě a udělal. Jen špatně, a už to nikdy nebudu moci vzít zpět. Už bylo na všechno pozdě. Zemřela.“

„Proč mi to říkáš?“

„Víš, ona nikdy nezemřela... A nikdy nezemře v mém chladném srdci, bude tam navždy. Patří jen jí,“ řekl něžně, jako muž oddaný navěky jediné ženě.

Otočila jsem k němu tvář, ani jsem si neuvědomila, že leží tak blízko a dívá se na mě. Naše nosy o sebe otřely.

„A co by jsi dělal, kdyby žila?“ zašeptala jsem.

Jeho dlaň mi přejela po lícní kosti ke krku a dál nahoru k závoji.

„Neboj se,“ šeptnul a odsunul látku nad ústa, palcem mi přejel po dolním rtu. Hleděla jsem do jeho očí a utápěla se v nich, byly zčernalé touhou a hladem po uspokojení. Jazykem jsem si přejela po rtech a nechala naše ústa spojit v toužebném polibku...

„Bello...“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 21. díl: