Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 20. díl

07.02.2010 (21:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5757×

20. kapitola

- - -

Pomsta tě připraví o duši, i když je zasloužilá.

Copak jsi nikdy neslyšela, že jen zlo plodí další zlo?

To už v tobě nezbyl kousek lidskosti... ?

- - -

„Isis,“ vykřikl rozzuřeně Jasper ve dveřích, když mě spatřil, „kde jsi byla? Hledali jsme tě.“ Bylo vidět, že trpělivost není zrovna jeho silná stránka.

„Nemusíte mít starost, řekla jsem, že se vrátím, tak jsem tu. Ale jestli chcete můžu zase jít.“ Otočila jsem se k odchodu.

„To je v pořádku,“ zasáhl Carlisle a měřil si mě zkoumavým pohledem.

Moc dobře jsem si uvědomovala jak vypadám. Roztrhané oblečení na mě sotva drželo, útržky látky mi nezbytně zakrývaly obličej. Vypadala jsem jak pobitý pes a nejen to, taky jsem se tak cítila. Pokusila jsem se kolem nich projít do pokoje, ale Eleazar mě v půlce cesty zastavil.

„Neviděla jsi náhodou Laurenta s Irinou? Ještě se nevrátili,“ zeptal se a očima mě propaloval.

Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale jen má existence byla jedna velká lež. „Jsem snad jejich chůva,“ štěkla jsem po něm a chtěla ho obejít.

Chytil mě za paži. „Ne, ale můžeš se chovat slušně. Co se ti stalo?“ Prstem ukázal na moje oblečení.

„Lovení medvědů není zrovna zábava,“ zavrčela jsem mrzutě. Zdálo se, že ho ta odpověď uspokojila a já se mohla uzavřít do stěn svého pokoje. S úlevou jsem zavřela dveře a převlékla se. Netrvalo dlouho a  na dveře zaťukala Esmé.

„Mohla bych dál?“

„Ne.“

„Jen si chci promluvit.“

„Nemáme o čem.“ Copak nepochopí, že chci být sama? Schovat se do rohu místnosti a na vteřinu si přát být v bezpečí v tomhle domě upírů.

„Prosím,“ zaškemrala Esmé.

Otevřela jsem jí dveře a ona vklouzla do vnitř, za ní se tyčil Jasper jako bodyguard a šel hned za ní, zabouchla jsem mu před nosem.

„Chtěla bych, aby se ti u nás líbilo, tak mě napadlo, že bych ti mohla upravit pokoj podle tvých představ. Vím, že jsme nezačali dobře a ...“

„To nic,“ přerušila jsem ji. Co jí mám na to asi vykládat? Ne, začali jsme dobře, ale to už je dávno, přes čtyřicet let a nedopadlo to pro mě zrovna nejlíp. To asi ne. „Nemám chuť tu dlouho setrvávat.“

Z po za dveří se ozval Jasperův smích a Esmé ho okřikla.

„Promiň,“ omluvila se za Jaspera. „Sám už je vegetariánem skoro století a doteď má problémy s ovládáním a touhou po lidské krvi. Chce to hodně soustředění, on stejně jako ty, žil dlouhou dobu na lidské krvi. Je to pak těžší, než když jí nikdy neochutnáš.“

„Chápu. Ale teď prosím odejdi, nemám náladu na společnost,“ požádala jsem ji a ona mi věnovala lítostivý pohled a zvedla se k odchodu. Určitě by se na mě tak nedívala, kdyby věděla, co jsem provedla Irině s Laurentem. Ale já lítost rozhodně nepotřebuji, ať si jí nechá.

„Carlisle by byl rád, kdyby jsi ho ráno navštívila v pracovně. Teď si odpočin.“ Jen jsem kývla a ona odešla.

Doufala jsem, že sem nikdo nepřijde, svlékla jsem si oblečení a oblékla se jen do dlouhého trička, a rozčesávala si vlasy. Edward miloval moje vlasy, najednou se mi vybavila se mi moje vzpomínka, byla rozmazaná, ale přesto jasná.

Ležela jsem v posteli u sebe doma, Charlie mě jako vždy přišel zkontrolovat jestli už spím, jen co se za ním zabouchly dveře, něco studené mě pohladilo po krku a políbilo do vlasů.

„Jak to, že ještě nespíš lásko,“ pokáral mě a dál se věnoval mým vlasům. Natáčel si na prs drobné prstýnky.

„Čekala jsem na tebe,“ špitla jsem a Edwardovi neunikl můj ruměnec. Tiše se zasmál.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ouška a já upadla do spánku při zvuku své ukolébavky... Byla jsem tak šťastná.

Tolik jsem ho milovala, cítila se s ním v bezpečí. Nic jiného pro mě neexistovalo, on byl můj smysl života. A co z toho mám, teď tu sedím a nemůžu si ani poplakat, slzy mi již dávno vyschly. Se zuřivostí jsem odhodila kartáč a schovala se do koutečka v místnosti. Proč? To byla má věčná otázka. Proč jsem ještě na světě. Jaký je smysl mé existence? Jen tu trpím. Zavřela jsem oči a vybavila si tvář Iriny, byla tak smířená se svým osudem. Narozdíl od Laurenta, ani jednou nezařvala. Jen mlčky trpěla.

Z mé letargie mě probralo téměř neslyšitelné zaškrábaní na dveře a do pokoje nenápadně vplula Isabella. Cítila jsem jí podle pachu, jejího sladkého aroma. Tvář jsem si schovala do pramenů svých vlasů a odvrátila se od ní.

„Promiň, že ruším, ale přinesla jsem ti toto. Sama jsem ho vyrobila.“ A chtěla jít ke mně.

„Nepřibližuj se,“ varovala jsem jí.

„Já ti neublížím,“ chlácholila mě a sedla si za mě. Ztuhla jsem. Po vlasech mi přejela její ruka. „Je škoda tu krásu schovávat.“

Cítila jsem, jak mi něco nasazuje na hlavu. Byl to černý klobouček s vyztuženým závojem přes tvář, tak že ho vítr nemohl odvát a nikdo mi neviděl do tváře.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se jí nevěřícně.

„Máš nádherné vlasy, je škoda je neukazovat. A navíc vím jaké to je být odlišná...“

„Měla by jsi jít pryč, nesmím se k tobě přibližovat a chci mít klid,“ odbyla jsem jí, ale ona se nedala.

„Nikdo tu není, jen Rose s Emmettem a Carmen s Eleazarem a ty se vášnivě věnují sobě,“ zasmála se.

„Tak co tu chceš,“ vyjela jsem na ní.

„Jen jsem ti chtěla říct, že vím jaké to je mít za sebou ošklivou minulost.“

„Ty?“ nechápala jsem, vždyť ona je anděl, stejně jako její otec.

„Víš, otec mojí matku nikdy nemiloval. Jen ho zaujaly její oči, Moje matka Sofie byla člověk ze silně věřící rodiny a mého otce milovala, myslela si o něm, že je anděl. Když otěhotněla, tak se dozvěděla o něm pravdu, přesto ho nedokázala nenávidět. Já jsem už v jejím lůně rostla velice rychle a pomalu jí zabíjela. Vlastní matku. Můj otec po ní chtěl, aby mě dala pryč, ale její víra jí to nedovolovala a otec to respektoval. Ona nikdy nechtěla být upír, převtělený ďábel a nesouhlasila s přeměnou. Patřila do nebe a teď se na mě tam odněkud dívá a dává na mě pozor, i přesto že jsem jí zabila.“ Isabella se dívala do země a po tvářích jí tekly slzy.

„Nechybí ti?“ Na mysli mi vyplynula matná tvář René.

„Ne, nechybí. Víš, já ji neznala. Vlastně nikdo z rodiny ji neznal, tudíž mi o ní nemohli vyprávět. Pro mě je moje matka Rose, starala se tak o mě a považuje mě za své dítě. Esmé s Carlislem jsou zase nejbáječnější prarodiče na světě a k tomu mám kupu strýčků a tet, nikdy nejsem sama. Nemám čas na smutek, stačí, že otec pořád po těch letech truchlí.“

Nechápala jsem, proč Edward pořád smutní za Sofií, když jí nemiloval. Zeptat se Isi jsem se už neodvážila, už tak jí bolelo o tom mluvit.

Celou noc jsme si spolu povídaly o nepodstatných věcech. Po dlouhé době zněl můj smích upřímně a já se cítila skvěle, jakoby ta má samota na chvíli odstoupila. Ráno se Isabella vypařila z mého pokoje, jelikož se vrátili ostatní, předtím mě však stihla obléct do slušivých černých elegantních šatů, které se hodily ke kloboučku.

Vydala jsem se ke Carlisleovi do pracovny, už na mě čekal a pozval mě dál. Rty mi zacukaly do úsměvu, když Carlisle zalapal po dech při pohledu na mě. Byl to rozdíl od vytahaných mikyn a kalhot.

„To beru jako poklonu,“ řekla jsem a posadila se do křesla před jeho stolem, také se posadil.

„Vítám tě, Isis. Rád bych s tebou probral pár možností,“ promluvil, když se přestal koukat na mé nohy.

„Jaké?“

„Isis, rád bych jako lékař vyšetřil tvůj obličej, možná existuje šance jak napravit tvou znetvořenou tvář.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala.

Jak odnaučit upíra, aby nebyl vrahem? Jak zacelit zlomené srdce, aby nebylo bolavé? Jak se naučit žít s tváří, kterou nenávidíš?

„Má tvář, je taková jaká je. Nemám zájem se nechat očumovat,“ odbyla jsem ho.

„Přesto bych se rád na tvůj obličej podíval,“ trval na svém.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 20. díl: