Tentokrát nechci slyšet, že jsem udělala hrozný konec. Vyslyšela vaše prosby a udělala ho tak, aby z toho nebylY žádné infarkty. A za to chci komentíky, jinak příště dílek ukončím tak, že se z toho nevzpamatujete... Platí :oD
02.02.2010 (07:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4901×
19. kapitola
Nechápala jsem, jak si mohla Laurenta pustit k sobě tak blízko. Šok z jeho náhlého útoku ze mě opadl a já pomalu začínala myslet rozumně a snažila se vymyslet, jak z toho ven. Jeho tělo se o mě slizky otřelo a náhle se zarazilo v pohybu. Jeho zrak najednou směřoval dál do lesa, následovala jsem jeho pohled a spatřila jsem osobu vycházející z po za stromu.
V tu ránu Laurent na mě neležel, upravil si kalhoty a vykročil k té dívce.
„Irino lásko, není to jak to vypadá. Ona se mě pokusila svést. Nejspíš je to jedna z jejích schopností a ty jsi jí v čas zastavila,“ děkoval falešně Irině.
Lhal, až se mu od huby prášilo. Nevěřícně jsem na ten výjev hleděla. Pomalu jsem vstala a upravila se. Můj instinkt mi říkal uteč. Teď už o tobě všichni budou vědět, tvá totožnost je prozrazena.
Laurent se naklonil k Irině ve smířlivém polibku, ale ta ho odstrčila a ozvala se ohlušující rána.
„Chtěla jsem si s tebou udělat hezkou chvilku, ale ty už mě nepotřebuješ, ty prase,“ vzlykala a vrhla se na něho. Utrhla mu ruku a on se ani nebránil, nikdy by jí neublížil, i ta zrůda v něm tu ženu milovala.
„Lásko, prosím... Není to tak jak vypadá, “ žebral Laurent. „Já tě miluju.“
To jako by Irinu v jejím konaní zastavilo. Vyděšeně zírala na jeho paži ve svých rukou. V tu chvíli mi bylo jasné, že ona ho nezabije. Proč musím udělat všechnu špinavou práci jen já? Využila jsem chvíle, uvěznila jsem Irinu ve štítu a vrhla se po Laurentovi. Bez jedné ruky byl pro mě teď snadný soupeř. Byla to šance na kterou jsem čekala...
Ani na okamžik jsem neváhala, všechno ve mě vřelo. Má potlačovaná touha po odplatě mě hnala se vrhnout Laurentovi po krku. Jedním skokem jsem ho srazila k zemi a jednoduchým trhnutím mu mé zubu rozřízli kůži po celém obvodu krku. Nevnímala jsem Irinin řev, ať přestanu, vychutnávala jsem si to do poslední chvíle. Hrála si s jeho tělem, jako bych oddělovala složené puzzle. Šlo ta tak snadno, moc snadno. Na okamžik jsem ucítila uspokojení, ale to hned zmizelo někde v dáli...
„Zrůdo!“ vzlykala Irina. To slovo jsem moc dobře slyšela. Ano, stala jsem se tím, čím bych nikdy nedoufala – zrůda, v pravém slova smyslu.
Přede mnou leželi kousky upířího těla a já nad nimi stála jako bůh pomsty. Moc dobře jsem věděla, že je ještě šance oživit ho. Vrátit se a být ta stará Bella, ale mě se nechtělo. Té dívce každý jen ubližoval a opouštěl jí, i když jí milovali. Ale já, Isis, jsem nezranitelná, nezávislá a všichni se mě bojí, v téhle podobě mi už nikdo nemohl ublížit. Byla to účinná maska před krutým světem.
Posbírala jsem seschlé klacíky a doufala, že se i přes všechen led okolo rozhoří, povedlo se.
„Ne, prosím ne...“ Bušila Irina do mého štítu. „Udělám cokoliv, jen ho prosím nepal!“
Jenže na to všechno bylo už pozdě. Viděli jste někdy roztrhané cáry upířího těla? Byli to kousíčky nádherného masa, v podobě kamenných oblázku. I přesto, že byli neživé, vyzařoval z nich život, na slunci se dokázaly třpytit jak nejcennější diamant. Vzala jsem jednu část jeho těla, shodou okolností kus hlavy, kde mě pozorovalo vyděšené oko, odvrátila jsem se s odporem a odhodila ho do ohně.
Irina si nejspíš uvědomila, že už je pozdě a jen usedavě plakala v neviditelné slzy. Postupně jsem zbytky těla vhazovala do ohně a přála jeho duši stejný konec. Sama sebe jsem překvapila tou chladnokrevností co mi putovala v žilách. Teď je ze mě pravý upír, dopřála jsem své mutaci konečný efekt. Oheň pomalu uhasl a z Laurenta zbyl jen popel ve větru.
Otočila jsem na Irinu, její zoufalé oči mě pozorovali s nenávistí. Moc dobře jsem jí chápala, přímo před jejíma očima jsem zabila její lásku a ona s tím nemohla nic udělat. Cítila jsem se ní. Moc dobře vím jak to bolí, i mě podobně zabili, když Edward odešel na vždy.
Stále jsem jí držela ve štítu a postavila se před ní, i ona se zvedla z kolenou a statečně se přede mě postavila.
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem jí. Neomlouvala jsem se za Laurenta, ale za ní. Doopravdy mi bylo líto, že jí budu muset zabít. Kéž by neviděla mou tvář.
- - -
Vítr rozevlál další hromádku popela.
Tentokrát nesmrtelné, neviné dívky, která byla ve špatnou dobu na špatném místě.
- - -
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 19. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!