Tak, tenhle dílek je psán s kocovinou. Mějte ohledy, jako já na vás - členy klubu. A aby se nerozšiřovali řady klubu NICOTOMANIE, tak jsem tenhle dílek ukončila mírně...
25.01.2010 (09:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5502×
17. kapitola
„Vzdám se lidské krve, když mě políbíš,“ šeptla jsem a sklonila hlavu.
V životě jsem neslyšela zalapat tolik upírů po dechu. Jen Emmett se rozesmál, „tak ta holka se mi líbí.“
Edward zamrzl v nádherné soše boha. Nenápadně jsem shlédla šokované pohledy ostatních, jen Eleazar s Carlislem se snažili zůstat nad věcí.
„Ty flundro,“ přihnala se s řevem Tanya, „to ti nedovolím.“
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem jí nečekala. Už jsem jí chtěla odhodit štítem, ale Eleazar jí zabránil, aby se k nám přiblížila, tak se s ním začala prát.
Edward ji naprosto ignoroval, jen se významně podíval na Carlislea, poznala jsem že mu něco sděluje v myšlenkách a Edward kývl. Dokázala jsem si živě představit, co mu říká. Že jsem se nejspíš zbláznila a že za zkoušku nic nedají.
„Jsi doopravdy schopná se vzdát lidské krve za jeden polibek?“ optal se obezřetně a z očí mu sála nedůvěra.
Tanay mě pojmenovávala vulgárními názvy a zbytek ženského osazenstva se přišel podívat, jak to dopadne. I mě samotnou to zajímalo. Cítila jsem se jako puberťačka před prvním polibkem, ale ty většinou nemají takové obecenstvo. Hlavou mi bleskla myšlenka na útěk, ale ta se hned vtísnila do zadní části někde v prázdnu.
„Za jeden polibek od tebe,“ upřesnila jsem.
Pustil mou paži, dlaně mi položil na boky a nadzvedl si mě.
„Zavři oči,“ požádala jsem ho a on poslechl.
Jedním pohybem spojil naše rty, tělem mi projelo elektrizující teplo. Jeho ústa byla sladší, než jsem si pamatovala, jemnější a hřejivá. Položila jsem všechnu svou touhu do toho polibku a on se nebránil, naopak mi vše s touhou vracel a pronikl jazykem do mých úst... Nic jiného pro mě neexistovalo.
„Tak dost!“ Odtrhla nás od sebe rozzuřená Tanya, byla přímo nepříčetná. „Cucáte se tu už dobrých deset minut, jděte si to rozdat alespoň někam jinam!“ vykřikla a s pláčem utekla.
Kouzlo bylo to tam. Nevěřícně jsem se podívala na Edwarda, byl na tom stejně jako já, překvapeně na mě koukal.
„Neznáme se?“ vysoukal ze sebe a snažil se mi pořádně pohlédnout do tváře.
„Že by upír s krátkou pamětí?“ vysmála jsem se mu a odvrátila od něho tvář. Kdybych byla člověk, srdce se by mi pulzovalo až v krku, na vteřinu jsem se doopravdy bála, že mne poznal.
„Ne, já jen..., nic.“ Zakroutil hlavou.
„Dodržím, co jsem slíbila, půjdu lovit zvěř. Ale nechci, aby jste se mi pletli do cesty. Při lovu se neovládám, nerada bych vás přitom rozsekala na kousíčky.“ S těmi to slovy jsem vyběhla ven.
„Chlapci, nechte ji...“ Slyšela jsem zvolat Esmé. „Ona je osamocená, nemá kam jinam jít. Vrátí se, už jenom proto, aby nebyla sama. Věřte jí trochu...“
To mě udeřilo jako blesk z čistého nebe. Měla naprostou pravdu. Vrátila bych se i do pekla, jen abych zahnala tu samotu, která mě ze vnitř požírala a neměla se mnou slitování.
Nevím, jak dlouho jsem běžela, ignorovala jsem pachy obyčejných kopytníků, chtěla jsem něco dravějšího. Medvěda. Připletl se mi do cesty, ani nestihl zareagovat, neměl nejmenší šanci. Zase ty chlupy v puse, občas je mi z toho vážně na zvracení. Ze křoví se ozvalo mládě, a já si uvědomila, že jsem mu zabila matku. Já jsem vážně netvor, schovala jsem si tvář do dlaní a snažila se utišit své vzlyky, nenáviděla jsem se.
„Ty s tím naděláš,“ ozvalo se za mnou a následné nepříjemné křupnutí vazu. „Lidi zabíjíš ráda a pro zvěř by si brečela?“ ironicky si odfrkl Laurent. „Hezký vlasy,“ pochválil je a já si uvědomila, že mám spadlou kapuci.
Aniž bych k němu vzhlídla, „Co tu děláš?“ zeptala jsem se.
„Dlouho jsi se nevracela, tak jsme se rozdělili a hlídáme hranice rezervace, aby tě nenapadla nějaká pitomost.“
- - -
Smrt je pro některé odplata, pomsta za čin, který se stal.
Někomu přinese uspokojení, jinému ještě větší utrpení.
- - -
„Rozdělili?“ šeptla jsem. Tak on je tu sám?
Vzhlédla jsem k němu a postavila se před něj. Mám pocit, že jsem se přitom i usmívala. Někdo se nade mnou smiloval a bylo mi jedno, jestli ten nahoře nebo ten dole.
„Bello... ?“ vydechl nevěřícně.
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 17. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!