Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 12. kapitola

17.10.2010 (18:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1746×

12. kapitola

Zrovna jsem dočítala druhou kapitolu jakéhosi románu o první světové válce, který nebyl ani tak romantický jako spíše krvavý, když se na chodbě ozvaly několikery kroky. Našpicovala jsem uši, ale žádné nepřišly až ke mně. Znovu jsem se ponořila do čtení. Kde ten Demetri sakra vězí? Už tady sedím dobrou hodinu a on pořád nikde! Kdyby nebyl můj pokoj stále obsazen těmi třemi šílenými upírkami, na nic bych nečekala a vrátila se. Ale za takovýchto okolností jsem se rozhodla čekání přetrpět. Ještě bych si musela zkoušet další šaty, a to bych už opravdu nevydržela.

Konečně se jeden pár kroků dostal až ke dveřím a klika se pohnula. Demetri vešel dovnitř a aniž by si mě všiml, hodil na stůl nějaký balíček a přešel rovnou ke skříni. Měla jsem chuť vyprsknout smíchy, ale ovládla jsem se a čekala, kdy mě konečně zaregistruje. Za normálních okolností by slyšel tep mého srdce nebo cítil mou vůni, ale tentokrát nic. Asi ta jeho dnešní nálada. Nejspíš jsem se ale měla ozvat, protože…

Začalo to tím, že si sundal plášť a velkým obloukem ho odhodil do jednoho rohu. Pak si přes hlavu přetáhl tričko a naložil s ním stejně jako s pláštěm. V tu chvíli jsem byla rudá až na zadku. A když si začal rozepínat kalhoty, nevydržela jsem to a tiše, ale důrazně jsem si odkašlala. Reakce byla okamžitá.

Úlekem nadskočil dobrých třicet čísel do vzduchu, prudce se otočil a stanul v obranném postoji, zuby vyceněné a připravené k akci. Rychle jsem si přikryla rukama obličej, připravená se bránit, kdyby náhodou zaútočil, ale naštěstí se tak nestalo.

„Jak… Co tady děláš?“ vyjel po mně, jen co se trochu vzpamatoval.

Jediné, co jsem v tu chvíli ze sebe dostala, bylo tiché: „Promiň, nechtěla jsem tě polekat.“

„Ne, nepolekala jsi mě, jenom… Uvědomuješ si vůbec, že jsem na tebe mohl skočit a ublížit ti?!“ vyjel na mě nečekaně.

„To mě nějak nenapadlo,“ přiznala jsem tiše a sklopila oči k podlaze, protože mi z nějakého důvodu neustále klouzaly z jeho obličeje níž. „Nepočítala jsem, že budeš duchem nepřítomný a ani si mě nevšimneš.“

„Jo… echm, promiň. Nějak jsem se zamyslel. Dostal jsem nový úkol a… No, prostě jsem se zamyslel,“ vykoktal ze sebe. Zase jsem měla co dělat, abych ovládla cukání koutků. Demetri koktá! Tak to tady ještě nebylo. Kdyby to slyšela Sofie, počůrala by se smíchy, i když je to nemožné.

„Já raději půjdu, aby sis mohl ten úkol to no, promyslet,“ zaklapla jsem knihu a začala se zvedat, ale zabránila mi v tom jeho ruka, svírající mou paži.

„Nemusíš odcházet. Určitě jsi něco chtěla, jinak bys tady nebyla,“ zastavil mě, ale jeho tón měl hořký nádech.

Zamračila jsem se. Přijdu za ním jenom když něco potřebuju? To není… sakra, to je pravda. V jeho pokoji jsem se zjevovala jenom když jsem potřebovala doprovod nebo jakékoliv jiné služby. Nikdy jsem si nepřišla jen tak nezávazně pokecat. Vždycky jsem Demetriho brala jako samozřejmost, prostě tady vždycky byl a vždycky mě vysekal z průšvihu.

„Promiň,“ omluvila jsem se, už podruhé během pěti minut. To u mě taky není obvyklé.

„Za co se zase omlouváš?“ pozvedl obočí a pustil mou ruku.

Znovu jsem se posadila. „Za to, že tě neustále zneužívám.“

„No jo, připadám si strašně zneužívaný,“ zabrblal ironicky. „Ale ty mi nějak měkneš před očima. Čím to?“ vyzvídal a přešel ke skříni, aby našel něco na sebe.

„Kdybych věděla, tak to řeším a nestojím tady!“ zaprskala jsem podrážděně. Nepřehání to trochu?

„Jasně, kdybys věděla, tak nestojíš tady se mnou, ale jsi v severním křídle a muchluješ se s tím tvým virtuózním citlivkou!“ zavrčel, ale neotočil se na mě.

Chvíli jsem měla pocit, že mi kniha, kterou jsem stále držela v ruce, spadne na zem, napadlo mě něco lepšího. Vztekle jsem k němu přiskočila a vší silou ho tím neromantickým románem mázla přes hlavu, až to zadunělo. V rukou mi zůstaly pouze prázdné desky, zbytek knihy se rozletěl všude po pokoji. Dobře mu tak, jen ať si to uklidí.

„Co si o mně vlastně myslíš?“ zaječela jsem na něj jak siréna a úplně ignorovala ublížený a hlavně nechápavý pohled, který nahodil. „Já nejsem nějaká hej nebo počkej, abys mě mohl urážet! Co jsem ti udělala, že jsi na mě tak hnusný? A s tím virtuálním citlivkou, jak jsi ho nazval, vážně nic nemám!“ dupla jsem a otočila se k němu zády, aby neviděl slzy, které se mi neodbytně draly do očí.

Nastala minuta ticha. Z minuty se stalo pět. A po těch pěti minutách jsem se neovládla a unikl mi první vzlyk. Tolik jsem se rozčílila! Chtěla jsem ho seřvat do kuličky a pak vyhodit z okna, ale věděla jsem, že kdybych promluvila, už bych to nevydržela a rozbulela bych se úplně. Navíc… strašně nerada to přiznávám, ale vlastně jsem ho neměla za co seřvat. Snažila jsem se vzpomenout na něco, co by udělal špatně, ale zrovna v tu nepravou chvíli mě upíří inteligence nechala na holičkách. Jak typické.

„Bello,“ zašeptal Demetri tiše a položil mi ruku na rameno. Lehkým tlakem se mě snažil otočit čelem k němu, ale nepodvolila jsem se mu. Nechtěla jsem, aby mě tahle viděl.

„No tak, Bello, otoč se a komunikuj,“ zatlačil silněji a tentokrát jsem ho nechala. Už mi to bylo jedno. Jen ať se podívá, když chce!

Blbec je to, aby věděl! Proč se vlastně kvůli němu tak nervuju? Proč jsem za ním přišla? Jo, ty tři tyranky mě sice vyštvaly z pokoje, ale ještě jsem mohla jít do kuchyně, knihovny nebo kamkoliv by se mi zachtělo. A já si zrovna vybrala ten jeho brloh, kde ani není okno. Proč?

Odpověď mi v hlavě vyplynula sama od sebe. Protože…

„Bello, přestaň plakat, prosím,“ zašeptal a přitáhl si mě k sobě. Chvíli váhal, ale když jsem všechny zábrany vyhodila z imaginárního okna a rozvzlykala se naplno, ucítila jsem, jak se mi jeho paže něžně omotávají kolem těla.

Pověsila jsem se kolem jeho krku a bylo mi jedno, že mu z čistého trička dělám mokrý hadr. Naštěstí jsem nebyla namalovaná, to by ještě scházelo. Pomalu se přesouval ke křeslu, ani jsem se nenadála a seděla jsem mu na klíně. Nepřestávala jsem vzlykat, i když jsem vlastně pořádně nevěděla proč. Ne, nemohla to být pravda. Pomatení smyslů, ano, to je to pravé vysvětlení. Poslední dobou jsem se nezastavila a zažívala hodně stresu, to bude ono. Trochu si popláču a pak bude všechno zase stejné jako dřív. S Demetrim do sebe budeme přátelsky rejt, Cullenovi odjedou domů, Sofii pustí ta nakupovací horečka a já se zase budu pravidelně pokoušet nenápadně zmizet. Už jsem se poučila, vyberu hotovost a kreditky nechám doma.

„Deme – škyt – Demetri – škyt – promiň – škyt,“ vyrazila jsem ze sebe mezi vzlyky a věděla, že se pomalu ale jistě chystám udělat něco, po čem nic nebude jako dřív.

„Za co se omlouváš?“ zašeptal blízko mého ucha a začal mě hladit pažemi po zádech. Zavrtěla jsem se a kousek se odtáhla, abych mu viděla do očí.

„Proč sis myslel, že mám něco s Edwardem?“ odpověděla jsem na jeho otázku otázkou téměř neslyšně, ale jeho upíří sluch nezklamal. Naštěstí, vážně by se mi nechtělo to opakovat.

Naše nosy od sebe byly vzdáleny sotva pár centimetrů, skoro jsem musela švidrat, abych se vůbec mohla podívat do jeho očí. On ale takové problémy zřejmě neměl.

„A nemáš?“ odpověděl otázkou na otázku, kterou jsem mu odpověděla na otázku… Nějak jsem se začínala ztrácet, a to nejen v jeho očích.

„Ne,“ odpověděla jsem pevně a malinko se odtáhla, abych mohla kloudně uvažovat.

„To je dobře,“ zašeptal stejně tichounce jako já a na tváři se mu rozlil krásný úsměv. Pomalu, pomaloučku se začal přibližovat, nosy jsme se už třely o sebe. Přivírala jsem víčka očekávajíc polibek, ale…

…zrovna v nejméně vhodný okamžik se rozletěly dveře a na prahu stále Sofie. Oba dva jsme sebou prudce škubli. Já budu vážně zlá!!!

„Jé, ups,“ zasmála se, očividně si nic nedělala z toho, že nás právě vyrušila. „Už bylo načase, děcka! Konečně jste si uvědomili, že jeden bez druhého nemůžete existovat, vyznali si lásku a přidali ještě ty kecy o druhých půlkách a padli si do náručí. Že vám to ale trvalo, než jste si to uvědomili!“ chichotala se, ale při pohledu na naše zmatené a rozzuřené tváře se najednou zasekla.

„Ajaj, vy jste asi vynechali tu část s vyznáním nekonečné lásky, co? Tak já raději to no, zmizím,“ vycouvala z místnosti a snažila se tvářit zkroušeně, ale cukání koutků ovládnout nedokázala.

Já tu ženskou rozčtvrtím! Roztrhnu ji jako hada a opeču si na ní špekáčky! Já ji… Počkat! Co že to vlastně říkala? Něco o nekonečné lásce?

„Je to pravda?“ vyhrkli jsme s Demetrim současně. I přes vážnost a jistou… nepříjemnost situace jsem se musela usmát.

„Pokud jde o mě,“ zamumlal Demetri a pohledem hypnotizoval jednu obzvlášť velkou pavučinu na stropě, „má pravdu.“

„A pokud jde o mě… Sakra, jo, miluju tě!“ vyhrkla jsem prudce a vzápětí se mi zadrhl dech v hrdle, protože na mě upřel své pronikavé černé oči… černé? Kde k nim tak najednou přišel?

Neměla jsem ale čas zabývat se podobnými úvahami, protože jeho oči byly stále blíž a blíž a naše nosy se ocitly v poloze, ve které byly, než nás vyrušila Sofie. Pomaloučku jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla jeho voňavého dechu. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je omamující…

A pak byla tma. Dokonalé zatmění. Žádné smysluplné myšlenky, jen pocity, velmi silné pocity. Byla jsem jich plná, až hrozilo, že vybuchnu, ale stále proudily nové a nové. Ani jsem si úplně neuvědomovala, co se se mnou děje, jen jsem věděla, že se mi to líbí, moc líbí. Cítila jsem chlad, který vycházel z Demetriho, ale nevadilo mi to, právě naopak. Moje tělesná teplota začala stoupat do závratných výšin.

Musela jsem se odtrhnout, abych nabrala do plic trochu toho kyslíku a marně se pokoušela srovnat omámený výraz. Připadala jsem si jako po pěti jointech mariánky naráz a ani Demetri nevypadal, že by na tom byl lépe. Všimla jsem si, že při polibku také zavřel oči a teď se s problémy se rozkoukává.

Neodolala jsem, abych si nerýpla. „Ušlo to,“ prohodila jsem nezávazně a snažila se nahodit neutrální výraz.

Demetri v jednu chvíli vypadal, že mu vypadnou oči z důlků a potom ho klepne pepka, ale netrvalo mu to dlouho, chlapci šikovnému, a pochopil, že jsem to nemyslela tak úplně vážně.

„Tak ušlo, jo?“ přistoupil na mou hru. „A co tohle?“

A zase tma a zase ty pocity. Tentokrát jsem byla připravená, omotala mu ruce okolo krku a pevně se k němu přitiskla, že by se mezi nás nevešel ani list papíru, a pořádně se do toho obula. Bylo mi jedno, že se udusím. No řekněte, kdo by nechtěl tak pěknou smrt?

Tentokrát se odtáhl on a podržel si můj obličej jen pár centimetrů od jeho. Nestačila jsem ovládnout mimorealitový výraz, který se postupně měnil v úsměv alá chovanec ústavu pro chorobomyslné. Ještě že tam neměl zrcadlo.

„Jo, tohle bylo lepší, ale ve stupnici od jedné do deseti se pohybuješ někde mezi šestkou a sedmičkou. Ještě jednou prosím, abych to mohla definitivně zařadit,“ přitáhla jsem si ho zase na své rty. Netvářil se, že by mu to vadilo, nejspíš chtěl dostat dobré hodnocení.

Mohla bych na jeho klíně sedět až do skonání věků, ale to nám přáno nebylo. Zrovna když jsme se dopracovávali někam k devítce, chodbou se rozduněly dvoje rázné kroky a neomylně mířily ke dveřím Demetriho pokoje. Nechtěla jsem, aby nás teď někdo viděl, všechno bylo tak nějak… čerstvé, proto jsem se vymrštila a uskočila na druhou stranu pokoje.

Ozvalo se rázné klepnutí a dveře se prudce rozrazily. Do místnosti se ne zrovna slušně vecpali Felix s Rufusem a pokoj se s porovnáním s jejich mohutnými rameny zdál ještě menší než obvykle.

„Ehm, Isabello,“ pokynul ke mně Felix na pozdrav.

„Felixi, Rufusi,“ oplatila jsem pokývnutí a dál se přehrabovala stohem knížek, které stály na Demetriho psacím stole, jako bych hledala něco záživného na čtení.

„Co potřebujete?“ zavrčel na ně Demetri. Z hlasu mu zaznívalo nejen podráždění, ale i mocná autorita. Mírně jsem sebou cukla, ale naštěstí si toho nikdo z přítomných nevšiml.

Felix se na chvíli zasekl, ale pak nabyl ztracenou rovnováhu zpět. „Posílá nás Aro, prý si chce soukromě promluvit o tom novém tajném úkolu.“ Hlavou nenápadně kývnul směrem ke mně a přidal velký důraz na slovo tajné.

„Jo, hned jsem tam,“ přikývl Demetri a otočil se na mě. „Budeš chtít ještě něco, nebo můžu odejít, Isabell?“ pronesl nevzrušeným tónem.

„Klidně běž, půjdu taky. Mělo mě napadnout, že navštívit knihovnu bude mít větší úspěch. Nashledanou, pánové,“ pokynula jsem jim a s hlavou hrdě vztyčenou jsem vyšla na chodbu.

Před ostatními jsem musela udržovat chladnou tvář, i když se mi to zrovna nezamlouvalo. Přece jen, Volturiovi byli vážený rod a musela se dodržovat jistá etiketa a pravidla. Jen nevím, jak tohle dokážu po dobu plesu, který trval celý týden v kuse, když jen pár minut mi dělá takové problémy. Budu muset trénovat a pořídit si na ty motýlky, co mi od jisté doby poletují v břiše, přinejmenším pořádnou mucholapku, jinak to nevidím.

Přesvědčení mi však vydrželo asi patnáct vteřin, přesněji řečeno dokud jsem nezahnula za první roh. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí, nasadila přímo ďábelskou rychlost a namířila si to rovnou cestou do Jižního křídla.

Neohlížela jsem se napravo, nalevo a prudce jsem vrazila do svého pokoje a skočila vyjevené Sofii přímo do náruče. „Já tě miluju, víš? Ty jsi moje sluníčko!“ vykřikovala jsem na celé křídlo a točila se s ní dokola. Muselo to vypadat komicky, ale naštěstí jsme byly sami. Tedy… alespoň jsem si to myslela.

„Vždycky jsem měl jisté pochybnosti o tvé sexuální orientaci, Bello, a teď už vím proč. Jen se nebojte a ukažte světu, že se máte rádi a rovnou můžete založit nějaké to sdružení,“ ozval se za námi hluboký hlas. Pustila jsem Sofii a otočila a na pochechtávajícího se Emmetta. No jo, kdo jiný.

„Ty buď zticha, frajere jeden, nebo si ze všech tvých trenýrek s medvídkama udělám předložku před krb!“ setřela ho Sofie dřív, než jsem stačila otevřít pusu

„Tys na to kápla,“ zachichotala jsem se. Byla jsem v povznesené náladě, kterou mi mohl pokazit snad jen konec světa.

„Ahoj,“ ozvalo se ode dveří a hned nato se tam zjevila Jasperova kudrnatá hlava. „Jdu náhodou kolem a najednou cítím vlnu čitého děsu od Emmetta, tak to jdu omrknout. Terorizujete ho moc? Já jen že bych se přidal,“ zasmál se naším směrem a posadil se do jednoho z křesel.

„Oni chtějí ubližovat mým trenýrkám!“ žaloval jak malé dítě a dělal, že natahuje.

„Ty můj chudáčku.“ Do pokoje vplula Rosalie a pohladila ho po zádech. „Kdy ty z toho vyrosteš?“

„Nikdy!“ zazpívala Alice a vtančila do pokoje, pohodlně se uvelebila na svém manželovi a sjela mě pohledem. „Tak dělej, povídej, přeháněj. Jak to proběhlo, jak se cítíš a proč jsi zpátky tak brzo?“ vyzvídala.

Propadla jsem euforii. „Jak se cítím? Asi takhle,“ odpověděla jsem a opatrně uvolnila štít ze svého těla. Dělalo mi sice trochu problémy udržet ho plně na ostatních. Ale nevadí, oni to nějak přežijou.

Nemusela jsem čekat dlouho a dostavil se účinek. První se mu na tváři objevil jen nepatrný úsměv, který se pomalu rozšiřoval a rozšiřoval, až byl doslova od ucha k uchu. Potom se začal podivně pochichtávat a upíral na Alici zamilovaný a oddaný pohled. Sakra, doufám, že se něco takové na mé tváři nikdy neobjeví… Pozdě! Tak nějak jsem se ani tvářila, když jsem se od Demetriho odtahovala po našem prvním polibku… Áááách! povzdechla jsem si v duchu při té vzpomínce.

„Tohle mi nedělej,“ zaskřehotal Jasper a zřejmě chtěl znít naštvaně, ale moc se mu to nedařilo. Jeho hlas zněl poněkud žensky… Emmett se doslova skácel smíchy na zem.

„Co tady provádíte,“ ozval se v pořadí již pátý člen Cullenovic klanu a rozvalil se do dalšího volného křesla, pohledem přejížděl nás ostatní.

„To nic, Edwarde. Tady Bella mi dělá z bratra rosol a z manžela rohožku,“ odbyla to Rosalie mávnutím ruky, ale koutky se jí neposlušně stáčely vzhůru.

V pokoji bylo najednou nějak těsno, a tím nemyslím to, že nás tady bylo sedm. Vzpomněla jsem si, jak ho Demetri nazval „mým virtuózním citlivkou“ a zatetelila jsem se. Má tak krásný hlas… Nemůžu si vzpomenout ani na jednu věc, co bych na něm nemilovala.

„Co?“ vyjekl Edward z nenadání a prudce se odpružil z křesla. „Co to mělo znamenat? Virtuózní citlivka? Proč slyším tvoje myšlenky?“

„A sakra,“ uteklo mi. Zapomněla jsem pohlídat štít a ten s velkou pravděpodobností sklouzl víc, než jsem předpokládala. Okamžitě jsem to napravila a odřízla tak nejen své myšlenky, ale i pocity, takže se mohl Jasper konečně vzpamatovat.

„Bella se nám zamilovala,“ zazpívala Sofie a vesele mě uhodila pěstí do ramene, až jsem poskočila dopředu. „A já se strašně těším, až půjdu za družičku.“

Dál už se hovor točil kolem neškodných věcí a na téma láska a Demetri padlo jen pár narážek, které jsem se rychle pokoušela zamluvit. Tohle je mé soukromí a do toho nikomu z nich nic není. Rozhodně se mi nelíbilo, že o tom ví tolik lidí, a navíc nechráněných mým štítem. Schovat pod svá křídla jsem se je však neodvažovala. Nejenže jsem už tak musela držet dvě skupiny, odděleně gardu a Bratry, tohle by byla třetí. Znala jsem své možnosti, štít mi přinášel velkou psychickou námahu a ta se po určité době měnila na fyzickou.

A zrovna ve chvíli, kdy jsme se smáli jednomu z Emmettových vtípků, někdo zaklepal na dveře. Dotyčný vešel dřív, než jsem ho stačila pozvat. Trochu jsem se podivila, protože to byl Dilan, kuchař a jeden z užšího okruhu mých přátel.

„Echm, nechci rušit, ale posílá mě Aro,“ otočil se přímo na mě. „Prý tě mám neprodleně přivést a nechce slyšet žádné odmlouvání. To jsou jeho slova,“ přetlumočil a otočil se k odchodu. Cestou stačil střelit ještě jedním kradmým pohledem po Sofii – ale, ale, zdá se mi to, nebo něco visí ve vzduchu? – a už ho nebylo.

Nechápavě jsem pokrčila rameny a vydala se za ním. Vážně jsem nechápala, co po mně otec může chtít zrovna teď, když to počkalo tak dlouho. Ale jestli ví…

11. kapitola

Shrnutí

13. kapitola

Snad nemusím připomínat, že bych si prosila stejnou měrou jak chválu, tak i kritiku.

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 12. kapitola: