Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I Lost Him-6 Kapitola , On je přece mrtvý

13.07.2009 (21:09) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1820×

O dva roky později.

Bella.

Dívala jsem se z okna, do temné noci, když mi v kapse zazvonil telefon. Bylo něco kolem dvou hodin ráno, a tak jsem bezmyšlenkovitě a rychle zvedla telefon a přiložila si ho k uchu..

,,Ano?“ Zašeptala jsem do ticha.

,,Bello?.“ Byl to Alicin hlas. Nebyla jsem si jistá, ale možná jsem v něm poznala kapku naděje. Ale proč? To jsem nevěděla.

Alice se stejně jako já, nikdy s Edwardovou smrtí nesmířila. Rose, Esmée, Emmett a Jeser to zvládali a svou bolest nedávali najevo. Carlisle se ale choval zvláštně, aspoň co jsem slyšela od Alice.

,,Co se děje?.“ Zeptala jsem se narovinu.

,,Musíme do Volterry.“ Oznámila, jako by nic.

Hrklo ve mně.

,,Cože?.“

V krku jsem měla vyschlo, ikdyž jsem před chvíli byla na lovu.

Odkašlala si.

,,Musíme odjet co nejrychleji do Volterry. Něco, něco je špatně.“

Byla jsem zmatená a ona očividně taky. Už to, že nevěděla co se dějě, to bylo špatné znamení.

,,Dobře.“ Můj hlas zněl, tak klidně, až mě z toho mrazilo. Nevěděla jsem, že dokážu být, tak přímá.

Slyšela jsem, jak se z hluboka nadechla.

,,Můžeš být ještě dnes v Seattlu?“ Zeptala se a já si rychle přepočítala cestu.

,,Jo, do hodiny bych to zvládla.“

,,Skvěle. Počkám tam na tebe.“

,,Jistě.“ Zaklapla jsem telefon, podívala se na hodinky. Vzala jsem tašku, doklady a nasedla do auta.

Zastavila jsem kousíček od lese a šla hlouběji.

Když jsem o tom všem přemýšlela, bolest zůstala stejná, neutichla, ani se neztratila, pořád tam dřímala. Stejně jako prázdnota v srdci, které zůstalo nevyplněno. Už jsou to dva roky, co jsem ho nadobro ztratila a co jsem neviděla svoji rodinu. S Alicí jsme se vídaly občas. Já neměla sílu vrátit se zpět a ona mě v tom podporovala a plně se mnou souhlasila. Kolikrát říkala, že kdyby nebylo Jespera, odešla by.

Ulovila jsem menší srnku, abych se nasytila před cestou. Cíl jsme měly dávno vytyčený, Volterra.

Pomalu jsem vyšla z lesa a jela na místo, kde jsme se měli sejít s Alicí.

Netušila jsem, proč tam jedeme, jelikož mi Alice nechtěla zdělit své vize. Vždy řekla: Nevím, nerozumím tomu. Teď se neptej, budeš na to mít dost času, jenom mi věř.

Alici a jejím vizím, jsem věřila ze všech nejvíc, byla to moje nejlepší kamarádka a sestra. Vyčítala si jeho smrt a tvrdila, že za ni může ona. Všichni jsme se ji to snažili vymluvit, ale byla neůprosná. Nikdo ji její tvrtzení nemohl vyvrátit a když už se o to někdo pokusil, zmizela na chvíli pryč.

Řízení jsem nevěnovala velkou pozornost, tak jsem si v hlavě mohla znova a znova přehrát náš poslední rozhovor.Nepomohlo to, ale alespoň mi uběhl čas.

Zastavila jsem na parkovišti a vydala se k letišti.

,,Tady.“ Mávla na mě Alice.

Seděla v bistru a před sebou měla hrnek kávy. Pořád si zakládala na ,,lidskosti“.

Lidskou chůzí jsem k ní přišla a přisedla si.

Usmála se na mě a já ji úsměv oplatila.

,,Neboj, všechno mám, stihla jsi to skvěle.Jsi tu dřív, takže poletíme dřívějším letadlem.“ Oznámila a při tom se mrkla na hodinky.

,,Hm.“ Zabručela jsem tiše a sledovala nedopitý hrnek kávy.

,,Neboj.“ Zašeptala.

Chtěla jsem se ji zeptat, co to všechno znamená, ale tušila jsem, že na to není správná chvíle.

Celou dobu jsme tam mlčky seděly. Alice se soustředila na hrnek a já se jí snažila vyčíst něco z pohledu. Neůspěšně.

Při nástupu do letadla se na mě oslnivě usmála. Byla jsem v koncích.

Alice se takhle neusmála od doby, co Edward umřel a to mě nesmírně ranilo. Něvěděla jsem co se děje a myšlenky ani pohledy jsem ji číst nemohla.

Uvelebila jsem se v obrovském křesle první třídy a na chvíli se vrátila v čase.

Kdyby se vzpomínky dokázaly ošoupat nebo potrhat, ty moje by byly dávno na vyhození. Jenže naštěstí si má upírská mysl vše dokázala představit tak detailně.

Ze vzpomínek mě vytrhlo hlášení, že za chvíli přistáváme. Nechtělo se mi věřit, že už uběhlo několik hodin, ale bylo to tak. Alice seděla vedle mě v tureckém sedu a upřeně se dívala před sebe. Podívala jsem se z okénka, ale venku byla pořád tma, stejná, jako když jsme nastoupily v Seattlu.

Už jsem viděla navigační světélka.

Netrpělivě jsem si pohrávala se zásnubním prstýnkem, který jsem pořád nosila na ruce.

V krku jsem měla vyprahlo, i přestože jsem byla před cestou na lovu. Potřebovala jsem nutně na lov.

,,Jak dlouho?“ Zeptala jsem se potichu Alice. Ta na chvilku zavřele oči.

,,Necelou minutu.“ Zašeptala a pousmála se.

Znova jsem nic nechápala a znova mi to dělalo starosti, tentokrát větší.

,,Musím na lov.“ Zašeptala jsem.

,,Já vím, už jenom chvilku.“ Z kapsy vyndala klíček a podala mi ho. Letadlo právě dosedlo na přistávací dráhu a se skřípotem začalo brzdit.

,,Jsou to klíče od Jeepu, je na parkovišti, najdeš ho snadno, my sejdeme se potom.“ Usmála se.

,,To je vše?“ Zeptala jsem se.

,,Potřebuješ vědět ještě něco?“ Zvedla tázavě obočí a já na ni chtěla vychrlit řadu otázek. Místo toho, jsem se na ni rozpačitě pousmála.

,,Asi ne.“ Odpověděla jsem.

,,Dobře.“Oznámila a vstala.

Nevěřícně jsem se na ni podívala, pak mi došlo, co dělá. Následovala jsem ji. Vystoupily jsme z letadla, prošly kontrolou a přišly k parkovišti.

Alice mi vysvětlila, kde je nejbližší les a jak se k němu dostanu.

,,Ty nejdeš?“ Zeptala jsem se ji.

,,Nemůžu.“ Usmála se a odběhla.

Nastartovala jsem auto a odjela.

Byla jsem trochu zmatená, jelikož mě Alice nechala samotnou, tohle dčív nedělala, na to byla příliš pečlivá. Nebyla jsem tu poprvé, ale i přes to, Alice se chovala divně.

Cesta mi netrvala dlouho, jela jsem po prázdné dálnici a ručička tachometru byla dost vysoko.

Našla jsem píčitou silnici, kde jsem zaparkovala.

I přestože byla tma, díky svým očím jsem viděla skvěle. Nechala jsem se ovládat instinkty a zavětřila stádo losů, jenže mezi tou vůni se mi přimísila další, až moc povědomá vůně.

Bez váhání jsem se vydala po té pachové stopě. Vyšla jsem na menší louku, nemohla jsem uvěřit, tomu, co vidím.

To není možné, vždyť on je přece mrtvý, už dva roky. Buď mě klame zrak, nebo...

,,Edwarde...“ Zašeptala jsem.

Shrnutí povídek.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I Lost Him-6 Kapitola , On je přece mrtvý: