Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I Lost Him-4 Kapitola , Fotografie

12.06.2009 (22:22) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2516×

,,Proč?"Zeptala jse se.

Odpověď jsem nedostala.Jen jsem cítila,že mě někdo zvedl ze země a odnes do ložnice.

Chtěla jsem vědět co se stalo,chtěla jsem vědět,jak se to stalo,jenže jsem se nedokázala pohnout.Neměla jsem sílu se hnout a nechtěla jsem.Ležela jsem tam,jen tak,schoulená do klubíčka a jediné co jsem mohla,tak jsem dělala.Snila jsem.Snila jsem o tom,že se nic nestalo.Snila jsem,že jsem scházela ze schodů v nádherných bílých šatech,s vlečkou a závojem,jak mi Alice slíbila,že jsem venku v altánku viděla svou jedinou lásku,pro kterou jsem existovala.A snila jsem o tom,že jsem se mu dívala do těch karamelových očí a že jsem mu řekla ano.Jenže,do snů jsem nemohla uniknout,tak jako jsem nemohla vrátit jeho.Tak snadno se v mém životě objevila láska,on, a tak snadno mi ho někdo vzal.Jen tak.Bylo to nespravedlivé.Po několika staletích jsem dokázala být znovu šťastná,doopravdy šťastná a to s ním.Ukázal mi co je to opravdová láska a za to mu budu navždy vděčná.Jen díky němu jsem byla Bella.

Ve svém lidském životě jsem měla jen jednoho chlapce,mého snoubence,Olivera.Jenže moje láska k Oliverovi byla jiná.Byl to můj nejlepší přítel,zpovědník,ale nikdy ne milenec.Oliver zemřel na Tuberkulózu,půl roku před mou proměnou v den mých narozenin,ale jeho smrt mě nebolela.Byla jsem smířená s tím,že umře,že už ho neuvidím a to vše ulechčilo.Ale tohle bolelo.Jenom pomyšlení,že Edwarda už nikdy neuvidím,mi drásalo srdce.To kamenné srdce se každou sekundu rozbíjelo na malé kousíčky a každá minuta prohlubovala bolest,která pomalu přicházela.

Do pokoje vešla Alice,lehla si vedle mě a chytila mě za ruku.

,,Bello,prosím."Zaškemrala.Jenom jsem se na ni podívala.Pohladila mě po tváři.

,,Musíš vstát."Alice,teď se mýlíš,já už nic nemusím,pomyslela jsem si.Znova jsem ji pohlédla do očí.Už to nebyla,ta Alice,kterou jsem měla tak ráda.V jejích očích se zračil nevídaný smutek a ještě větší bolest.Nedokázala jsem se jí dál dívat do očí a tak jsem sklouzla pohledem.Stihla se převléknout ze slavnostního do černého.Na pravé ruce ěla uvázanou světle modrou stužku.Tuhle barvu měl nejraději.

,,Bello..."Zašeptala.Stiskla jsem ji ruku a zakroutila hlavou.

,,Alice,prosím,nech mě."Na čele se ji objevila vráska.

,,Bells."Ten hlas byl prosebně mučivý.

,,Alice,prosím.Jenom mě nech na chvíli,jen na malinkatou chvilku,ať se můžu vzpamatovat.Ať si můžu říct,že to přejde,že zapomenu,že ta bolest jednou pomine.Jen mi dej chvilku na to,abych dokázala dál žít,abych se mohla nadechnout,abych donutila své tělo a předevší srdce,aby fungovalo.Jenom mi dej chvilku,ať se můžu postavit na nohy.Jen mi dej chvilku,protože on ji nedostal."Zašeptala jsem.Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas.Zněl tak...tak...neživě.Pohladila mi ruku.

,,Je mi to líto Bells."Řekla a odešla z pokoje.

Pevně jsem si ovinula ruce kolem sebe a vzlykala z oka mi skápla slza.Ten kousek lidskosti mě donutil,abych lhala sama sobě.Nikdy to nepřestane bolet,nikdy to nepřejde a já nikdy nezapomenu.

Pomalu jsem se zvedla z postele a došla ke stolu.Vytáhla jsem fotoalbum a vzala si první fotku co tam byla.Tuhle fotku fotil Emmett,to byla naše první fotka,byla z přivítací oslavy.Já a Edward jsme stáli bok po boku a usmívali se na sebe.Já v modrých šatech,on v černém večerním smokingu.

Přejela jsem rukou po fotce a v tu chvíli přišel další nával bolesti,nové,čerstvé,horší.Dala bych život,kdybych se ho mohla naposledy dotknout nebo ho naposled zahlédnout.To by mi stačilo,jenom jeden pohled,jeden dotyk,jeden polibek.Ale nešlo to,on se nevrátí,už nikdy.Nikdy neuvidím jeho andělskou tvář,už nikdy mu nepohlédnu do očí,už nikdy mě nepolíbí už nikdy neuvidím jeho úsměv.

Sebrala jsem fotku a vyskočila oknem ven.

Alice.

Jak se to jen mohlo stát?Jak jsem to mohla dopustit?

Převlékla jsem se ze slavnostího oblečení do černého a na ruku jsem si uvázala světle modrou stužku.

,,Tuhle barvu měl nejraději."Zašeptala jsem a pohladila stužku.

Vešla jsem do pokoje a lehla si vedle Belly.Chytla jsem ji za ruku.Byla ledová oproti normální teplotě,kterou běžně měla.

,,Bello prosím."Zaškemrala jsem,i když jsem věděla,že je to předem prohrané.

,,Musíš vstát."Nakázala jsem ji,ale vypadalo to,že mě vůbec neposlouchá.Po chvilce jsem zašeptala.

,,Bello..."Její ledová ruka stiskla tu mou.

,,Alice,prosím,nech mě."Utrpení,které ji vyznělo v hlase mě bodalo.

,,Bells."Soucitně jsem se na ni podívala.

,,Alice,prosím.Jenom mě nech na chvíli,jen na malinkatou chvilku,ať se můžu vzpamatovat.Ať si můžu říct,že to přejde,že zapomenu,že ta bolest jednou pomine.Jen mi dej chvilku na to,abych dokázala dál žít,abych se mohla nadechnout,abych donutila své tělo a předevší srdce,aby fungovalo.Jenom mi dej chvilku,ať se můžu postavit na nohy.Jen mi dej chvilku,protože on ji nedostal."Zašeptala.Tohle nebyla Bella.Jediným slovem jsem jí zničila život,potvrdila jsem ji,že ten pro koho žila,už není.Je mrtvý.Pomyslela jsem si a v tu chvíli jsem musela odejít.

,,Je mi to líto Bells."

Co jsem ji měla říct?Jí už to stejně nepomůže,jeho už jí nikdo nevrátí.

Rychle jsem vyběhla z pokoje a běžela do svého.Naštěstí tu nebyl Jasper,takže mě neviděl takovouhle.Zhroucenou,vystrašenou a na pokraji šílenství.Byl dole s Rosalie,Esmée,Carlisleem a Emmettem.Můj bratr před chvílí zemřel a já jsem mu nedokázala pomoc,neochránila jsem ho a jí jsem vzala lásku.

Ta vize vše změnila.Místo svadby jsem teď měla jít oplakávat svého bratra,kterého jsem nedokázala ochránit.Přes myšlenky mi opět přeběhla ta scéna,zavřela jsem oči,protože jsem to nechtěla slyšet,ale nepomohlo to. Emmett a Jasper vybíhají z lesa s potrhaným oblečením,hádají se o něčem,ale Edward mezi nimi není.Emmett se vrací zpátky k lesu,ale Jesper ho chytne a zakřičí:,,Edward je mrtvý,už mu nemůžeme pomoct."

Přišla nová vize.Bella vyskakuje z okna a mizí v lese.Chtěla jsem za ní běžet,abych ji v tom zabránila,ale sama jsem tu nechtěla být.

Můj život byla dlouho pohádka,ale jediná věta mi vše zničila.Můj nejlepší přítel zemřel a kus mého já s ním.

,,Bráško..."Zašeptala jsem a silněji si objala kolena,abych tu bolest,co právě propukla v hrudi,trochu utlumila.