Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I left my angel - 3.kapitola

28.04.2009 (13:00) • lololka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3668×

Tato menší část by měla správně patřit k druhé kapitolce, ale nestihla jsem to dopsat tak to máte aspoň tady.

,,Neboj se... vymyslíme něco, aby se to nestalo. Ochráníme tě."
,,Edwarde ty to nechápeš?Já jsem rozhodnutá. Proč by to jinak Alice viděla?....chci být s tebou...navždy." Políbila jsem ho na rty. Mírně se odtáhl, ale stále mě pevně držel v objetí.
,,Bello nedovolím, aby ti někdo ublížil."
,,Kdy ti to konečně dojde lásko?Chci se stát...upírkou." Skousla jsem si ret a čekala na jeho reakci. Dlouhou dobu mlčel..zase. Nenáviděla jsem to.Do toho jeho kamenná tvář.Teď se tvářil jako skutečný upír.
,,Neproměním tě!"Svraštil obočí, ale já jsem se jen tak nedala.
,,Budeš muset, protože jinak to udělá jeden z nich. Při mém štěstí budu mrtvá dřív než-"
,,Jak o tom můžeš žertovat?! Mě to vtipné nepřijde.Víš jak je to nebezpečné? Představa, že tě ztratím..."zavřel oči a zavrtěl hlavou.
,,Neztratíš...slibuju. Miluju tě Edwarde. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe..vlastně jsi můj první kluk a... potřebuju tě. Potřebuju tě tak, jako člověk potřebuje kyslík. Něpřetržitě."Nevinně jsem se usmála.
,,Ach Bello kdybys věděla-"přerušila jsem ho chtivým polibkem,který mi láskyplně oplatil.Nakonec se odtáhl a nahodil svůj pokřivený úsměv.Zbožňovala jsem ho. Po pár vteřinách jsem uslyšela nejkrásnější melodii. Moji ukolébavku, která mě okamžitě odzbrojila.

3.Kapitola - přítomnost

Seděla jsem před velkým zrcadlem a znova vzpomínala.

Tolik vzpomínek a bolesti. Pevně jsem semkla víčka. Chtěla jsem zahnat neexistující slzy.

Kolem mě obskakovalo několik služebných, které mě připravovaly na zkoušku. Nedávalo mi to smysl.

Od kdy upíři potřebují zkoušku ke svatbě?Ale co,čím později tím líp.

„Slečno Volturi mohla by-"To bylo poprvé co mě tak někdo oslovil. Okamžitě jsem se zvedla a uštědřila upírce velký kopanec. Došla jsem k ní upíří rychlostí a přitiskla ji ke zdi.

„Nikdy!Už nikdy mi tak neříkej!"Rychle se vzpamatovala a odstrčila mě od sebe.Jako v každém upírovi i v ní byl pud sebezáchovy a proto zaútočila. Přestaly jsme se ovládat.Konečně jsem se mohla vybít a ta služka byla jediný výběr co tu byl. Ostatní nám vyklidili pole. Vsadím se , že šli pro Ara. Věděla jsem jak nemá rád, když s někým bojuju. Vždy mi to zatrhl takže jsem s ní skoncovala dřív než přišel. V boji jsem měla navrch. Jedním jednoduchým pohybem jsem ji zlomila vaz a následovalo odtržení hlavy od těla. Hlava se odkutálela ke dveřím, kde stál budoucí manžel s Demetrim. Se zájmem jsem to pozorovala.

Nebyla jsem zlá.Možná jsem tak působila, ale zlá ne. Měla jsem vztek. Vztek sama na sebe, na Ara, že ze mě udělal to co jsem nyní.Monstrum.

„No Isabello koukám, že sis hrála."uchechtl se Demetri. šlehla jsem po něm  zlostným pohledem.

Aro povzdychl a založil si ruce na prsa.

„Copak?Měl si ji v oblibě?" Kysele jsem se usmála.

„Drahoušku kdy tě to přestane bavit?Za dobu co jsi tady, jsi mi zmasakrovala polovinu mých důvěrných služebníků.Sloužili mi dobře!"řekl uraženě.

„Nemáš je sem posílat. Nevím proč bych si měla hrát na šťastnou nevěstu, když šťastná nikdy nebudu!"Odsekla jsem ho a podívala se ven z okna.

„Tak dost!Tohle nebylo za potřebí. Jestli se nudíš, měla jsi mi to říct." Copak nevidí, že jsem nešťastná? Za deset let co mě tu vězní se zajímal jen o sebe. Pravda,podstrkoval mi vše co si  myslel, že chci, ale jeho dary a návrhy jsem odmítala. Jediné za co jsem byla vděčná bylo to, že mě nenutil pít lidskou krev. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem ani jednou nepodlehla.

„Zábava se tu najde pokaždé. Pamatuješ jakou zábavu jsem měl nejraději? Občas mě mrzí, že jsem to tak rychle skoncoval."povzdechl si.

Moc dobře si vzpomínám na jeho oblíbenou zábavu, když jsem byla ještě člověkem. Nechal přede mě postavit řadu upírů s vyjímečně krutými schopnostmi, které na mě denně zkoušeli. Nikdy se nic nedělo. Byla jsem odolná a vděčná, že mám nevysvětlitelnou vadu, která mi zachránila život....Ne na moc dlouho.

Upíry to štvalo a několikrát na mě chtěli zaútočit,Aro však vždy rázně zakročil takže se mě žádný z nich nedotkl. Nejvíce vyváděla Jane. Věděla jsem, že mě z celé své existence nenávidí, protože jsem se stala ve Volteře utajovanou předností. Záviděla.

Po čase Ara tato zábava přestala bavit a tak mě proměnil. Nerada na ten den vzpomínám..

S mou  přeměnou přišly i nové schopnosti.Získala jsem hned dvě.Jednou z nich byla obrovská síla. Byla jsem drobná a na první pohled zranitelná ale ve skutečnosti jsem byla nebezpečný predátor. Arovi se to nelíbilo a proto mi zakázal veškeré boje. Bál se.Ne o sebe nebo o mě, bál se, abych mu neutekla.

Tolikrát jsem chtěla utéct. Několikrát  se mi to i povedlo, ale pokaždé mě našel a o to to bylo horší.

Druhou schopností byl štít.Musela jsem denně trénovat, protože Aro a jeho bratři chtěli mít jistotu, že jsou opravdu nezničitelní. Štít mi umožňoval blokovat schopnosti všech upírů. Chránila jsem tak sebe a celou budoucí rodinu.

„Isabello vnímej mě! Už zase si jinde."Zatřásl se mnou Aro a já se vrátila zpět do přítomnosti.

„O čem neustále přemýšlíš?"

„O ničem... potřebuju na lov. Dlouhou dobu jsem na něm nebyla.

„Co? Máme mít zkoušku!" zavrčel. Byla jsem jediná, kdo ho dokázal vytočit. Měla jsem na něj nevysvětlitelný vliv.

„Ta může počkat ne? Vězí před námi stejně celá věčnost.."hlas se mi vytratil. Přemýšlel.

„Dobrá ale až dorazíš očekávám tě u sebe, abychom se domluvili na dalších věcech. Vyjeveně jsem na něj pohlédla a polkla.

„Do-...domluvit se? Na čem?Stejně si všechno řídíš sám tak k čemu mě potřebuješ?Udělej si to jak chceš. Já ti v tom pomáhat nebudu!"Přistoupil ke mně blíž a chytl mě pod krkem.

„Mám dost tvého odmlouvání. Jestli nechceš aby se tvému milému Edwardovi něco stalo tak přijdeš!"Slyšet jeho jméno byla jak rána bičem. Odstrčila jsem ho od sebe a vyběhla z pokoje co nejrychleji jsem uměla.

Aro mě pozoroval a pak kývl k Demetrimu,aby poklidil  spoušť co tu zůstala a vydal se do pokoje.

Doběhla jsem do hustého lesa,kde jsem ucítila pro mě tu nejsladší vůni. Vůni zvěře. Instinktivně jsem se rozběhla za božským pachem.O pár vteřin později jsem už byla zakousnutá do statného jelena, který proti mně neměl absolutní šanci. Dohromady jsem skolila dva jeleny a malou srnku.

Když jsem byla hotová opřela jsem se o strom a rozbrečela jsem se.

„Tak moc bych si přála být s vámi.Třeba jen na chvilinku..."Schoulila jsem se do klubíčka a roztřásla se.

Netušila jsem jak je má myšlenka  blízko pravdě.

4-kapitola

Autor: lololka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I left my angel - 3.kapitola: