Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I am Time Traveller, Prolog

20.12.2009 (18:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1985×

Hudba

Prolog

Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy. Pomyslela jsem si. Srdce mi bušilo a dožadovalo se pozornosti, ale já byla tak nervozní, že jsem stěží dokázala stát na vlastních nohou. Věděla jsem, že si plním svůj sen, ten největší, ale pořád to nebylo ono. Čekala jsem, kdy se probudím, nebo kdy se něco stane, či pokazí.

Obrovská rudá opona se roztáhla a já udělala krok dopředu. Zlatým sálem se rozlehl potlesk.

Nadechla jsem se a nevšímala si bolesti, jenž vykazoval můj korzet, který byl, podle mého názoru, příliš utažený.

Velkolepé bílé šaty, které byly ušité jen pro tuto slavnostní chvíli, byly nádherné, ale strašně težké. Nedalo se v nich dobře pohybovat, natož zpívat, ale na tom teď nezáleželo. Překonala bych všechno, jen abych mohla zpívat.

Přesvědčila jsem samu sebe a podívala se do publika. Okamžitě jsem si uvědomila, jak moc velká chyba to byla. V první řadě seděl král se svou chotí a každé další místo v sále bylo obsazené, dokonce i horní lože, byly vyprodány.

Nadále jsem potichu sledovala tváře v publiku a snažila se rozpoznat někoho známého... Někoho, kdo by se, byť jen trošičku podobal jemu.

Postoupila jsem doprostřed podia a několik kroků za mnou se rozezněl orchestr. Kde jsi? Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem nedostávala. Jako vždy.

Nevěděla jsem, kde je, kdy se vrátí, nebo jestli ho ještě vůbec někdy uvidím. A to mě ubíjelo. Milovala jsem ho, ale on... Zahnala jsem myšlenky na něho a snažila se víc soustředit.

Vyčkávala jsem na zprávný ton a po chvilce se sálem ozval můj zvonkový hlas. Publikum ztichlo a mě to donutilo v duchu se pousmát. Copak tohle jsem dokázala já? Byla jsem na sebe pyšná a doufala jsem, že i můj otec, protože píseň, kterou jsem zpívala, napsal on.

Dnes jsem nezpívala jen pro sebe a publikum, dnes jsem zpívala především pro něj. Byla to památka na jeho osobu, protože byl mým vzorem. Učil mě a miloval nadevše a za to jsem mu byla a vždy budu vděčná.

Naposledy jsem ho viděla před třemi měsíci, než odjel do Evropy, někam do Itálie, ale už se nevrátil. Přišel mi jen dopis, že můj otec zemřel poklidnou smrtí.

Vzpomínky na něj mě rozesmutnily a to způsobilo, že se můj hlas mírně zachvěl. Panicky jsem se podívala do publika, ale nikdo nic neudělal. Všichni mlčeli a poslouchali.

Zpívala jsem dál a dál. Jedna árie, další a další, bez přestávky, bez oddechu. Moc dobře jsem vnímala kapičky potu, které mě lechtaly na krkem, ale nemohla jsem jen tak odejít nebo přestat. I když jsem pomalu cítila, že už jsem na pokraji sil.

A pak...

Vypravěč

Tehdy si dívka s perleťovou kůží, zvonkovým hlasem ani nedokázala představit, co ji ještě čeká.

Já jsem sledoval její život už od jejího narození a přiznám se, nebyl lehký. Ostatně, čí život byl? Možná se ptáte, kdo jsem, ale já jsem nikdo, jsem vzduch, vítr a pozorovatel v jednom. Mám příliš mnoho tváří, podob i jmen, ale žádné mě nevystihuje. Vraťme se tedy raději zpátky k té dívce. Protože ona je ta pozoruhodná.

Její příběh začíná začátkem osmnáctého století v malé vesničce jménem Riverwood.

Byla svěží podzimní, ne-li zimní noc a meluzína se proháněla všudypřítomnými uličkami, stejně jako dětský pláč, který vycházel z velkého domu na rohu ulice. Malá dívenka se právě dostala na svět a dávala to patřičně najevo, zatímco její matka umírala.

Dívenka byla nádherná, růžové tvářičky, perleťová kůže a zvláštně zbarvené oči. Sám jsem se divil té barvě, byla tak odlyšná , ale i přesto okouzlující. Černo-hnědá.

,,Ukaž mi ji.“ Zašeptala tiše žena.

Vysoký, pohledný muž přešel pokoj a sedl si na postel. V ruce držel tu malou dívenku, ale jeho tvář byla i přesto zkřivena bolestí a smutkem.

,,Je krásná..., “ zašeptala skoro neslyšně a pohladila ji po tvářičce. Její bledá ruka se pak pomalu snesla na okraj postele.

,,Is!“ Šeptl vyděšeně. ,,Is!“ S hrůzou v očích se podíval na doktora, který se ho snažil vyvést z pokoje.

Věděl jsem, že kdybych chtěl, tak bych mohl něco udělat, ale tohle byl její osud...

Pro ni už bylo pozdě.

Ale teď tu byla její dcerky, Isabella Maria Swan... Pozoruhodná malá dívenka s černýma očima.

Ptáte se, proč vám vlastně vyprávím tento příběh? Její příběh se nezapsal do dějin, to nikoliv, ale zapsal se do srdcí jedné podivuhodné rodiny a do mnoho dalších.

Jistě, nikdo vás nenutí číst dál, ale přeci... zkuste se semnou vžít do jejího příběhu. Možná pak pochopíte, proč to všechno...