Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hvězdná noc 2. díl

28.02.2010 (08:30) • Veronika13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1280×

V dánském letadle už bylo příjemněji. Nevím, čím to bylo. Edward mě chytil za ruku a usmál se na mě. Jeho úsměv jsem milovala. Každý zvednutý koutek a pokřivené rty mi dodávaly energii.  Za námi seděla postarší dáma a otráveně se na nás dívala. Naklonila jsem se k Edwardovi.

„Je z nějakého starého kmene a diví se tomu, že se máme rádi,“ pošeptal mi Edward a pokračoval, „myslí si, že jsme jen zlí, a že nemáme rádi ani ostatní z nás.“

Proč si lidé, kteří vědí, že existujeme myslí, že jsme jen zlí a krvelační? To bylo snad jediné, co jsem za ta léta nepochopila. Vytáhla jsem z kabelky roztrhanou a ošuntělou knížku Pod červenými skalami. Bylo to o dívce, která hledala své vnitřní já a svou minulost. Přejížděla jsem očima po písmenech, ale vůbec jsem nečetla. Edward se na mě pořád usmíval. Mrkla jsem. Uvolnil mi místo, abych mohla projít. Musela jsem totiž simulovat, že jdu na záchod. Když jsem se vrátila, posadila jsem se zpět na své místo. A pak už jsme se s Edwardem na sebe usmívali celou dobu.

Když jsme přistáli ve Švédsku, vyzvedli jsme si svá zavazadla, a naložili je do taxíku a odjeli do hotelu.

V hotelu jsme měli krásné prostorné apartmá s výhledem na centrum Stockholmu. Ale teď jsme měli na pořadu dne stravu. Oblékli jsme se jako do přírody a vyrazili ven. Našli jsme autobus, který vyjížděl z města do malých vesniček.

Našli jsme rozlehlý les. Rostly tam staré a vysoké stromy porostlé mechem a lišejníky. Edward mě objal a políbil mě. „Říkal jsem Ti, že je to tu pro nás ideální,“ řekl mi na konci polibku.

„Měls pravdu,“ přitakala jsem. A tak jsme utíkali a jen potichu chodili lesem. Skolili jsme několik losů, kteří klidně popíjeli vodu z říčky. Cestou zpátky jsme ještě potkali srnky. I když jsme se před cestou vydatně najedli, bylo lepší, když jsme dnes byli znovu na lovu. Skontrovali jsme, jestli nejsme špinaví. Ale nikde ani kapička. To bylo dobře. Cestou domů jsme si prohlíželi okolní krajinu, lesy a vše kam by se dalo zajít nebo to místo k něčemu využít.

Když jsme se vrátili do hotelu, recepční mi věnovala úsměv. Já jí taky. Když jsme se vrátili, posadili jsme se na pohovku a v tu chvíli zazvonil Edwardovi mobil.

„Ahoj, Markene,“ pozdravil Edward toho na druhé straně a poslouchal a pak pokračoval, „opravdu? Už zítra. To je úžasné. Dobře zítra tam budeme,“ dořekl a vypnul telefon.

„To byl můj známý kvůli ubytování,“ řekl na vysvětlenou.

„Taky upír?“ zeptala jsem se.

„Není to upír.“ To mě celkem potěšilo. Ani nevím proč. Ono je někdy lepší, když něco pro Vás dělají lidé, kteří o Vás nic nevědí než upíři.

Edward si mě znovu přitáhl a políbil mě. Konečně z něho opadl ten stres z cesty a začal se zase chovat příjemně. To byl můj Edward. Ten příjemný a milující Edward. Toho jsem milovala. Moje srdce se tím zase nastartovalo, když se vrátil můj starý Edward.

Zazvonil hotelový telefon. Nechali jsme ho zvonit. Radši jsme se k sobě tulili. Telefon přestal zvonit, ale místo toho někdo zaklepal na dveře. Neochotně jsem se zvedla a šla otevřít dveře.

„Budete si přát něco k večeři, madam?“ zeptal se mě usmívající se číšník v bílé košili, červené vestě a s černým motýlkem.

„Ne, děkuji, budeme večeřet ve městě,“ odpověděla jsem a zavřela.

„Musíme opravdu vyrazit do toho města?“ zeptal se otráveně Edward.

„Nejspíš jo,“ odpověděla jsem taky otráveně, „ale stačí, když si zajdeme na malou procházku.“ Tak jsme se oblékli do večerního oblečení, v kterém bychom šli nejspíše na večeři a vyšli jsme do studeného podzimního večera.

Všude zářila pouliční světla a blýskaly se nápisy obchodů. Procházeli jsme centrem města, ale pomalu jsme se dostávali do zapadlejší části. Najednou Edward zkameněl. „Děje se něco Edwarde?“ zašeptala jsem.

„Když odbočíme sem do levé uličky a pak doprava, je tam dívka a pár chlápků,“ zašeptal Edward odpověď. Pochopila jsem.

„Jdeme?“ zeptala jsem se. Edward přikývl. Běželi jsme o něco rychleji než člověk normálním sprintem. V uličce stál chumel chlápků, okolo krčící se dívčiny.

„Pojď sem holka,“ říkal jeden z nich a smál se.

„Jo, vždyť jsi tak hezká,“ smál se druhý.

„Nechte ji,“ zakřičel Edward, který se lidským rychlým krokem přibližoval k nim.

„Ale, ale, ale, nějaký zachránce nám přichází,“ smál se ten první. Přiběhla jsem vedle Edwarda.

„Budeš se smát,“ zakřičela jsem a podívala jsem se na něj rozčileným a nasupeným výrazem. Ten první se zasmál.

„Jo budu se smát,“ řekl a znovu se rozesmál, ale celá skupinka se rozestoupila.

„Bello, prosím,“ řekl Edward. Vrhla jsem se mezi ně, vytrhla jim dívku a odběhla jsem s ní pryč.

„Běž domů a nikomu nic neříkej,“ řekla jsem přísně.

„Dobře, neřeknu nic a děkuju,“ řekla vystrašeně dívenka a odběhla někam pryč. Utíkala jsem zpět. Dva už se váleli na zemi a ti druzí dva se ještě prali s Edwardem. Jednoho jsem si vzala na starost. Za chvilku byli vyřízení.

„Vzkazuje Ti, díky,“ usmála jsem se na Edwarda.

„Já vím,“ usmál se Edward a políbil mě.

Chytili jsme se za ruce a pomalu se vraceli zpět do hotelu. Nápisy už pomalu zhasínaly, protože už se většina obchodů zavírala. Došli jsme do hotelu. Plácla jsem sebou na postel. Převlékla jsem se do noční košilky a lehla k Edwardovi. Odkryla jsem štít a pomyslela si: není lepší pomáhat lidem, než je zabíjet?

„Je to lepší,“ odpověděl Edward na mou otázku, kterou jsem nevyslovila. A pak už jsme tam vedle sebe spokojeně leželi.

Noc uplynula jako voda. Povídali jsme si s Edwardem nebo se každý z nás ponořil do svých myšlenek. Takové noci byly krásné, mívali jsme je totiž i doma. Ale tahle byla zvláštní. Nezdála se mi tak přirozená. Asi, že jsme nebyli doma. Ráno jsme vstávali časně. Vybrala jsem si módní oblečení, abych vypadala jako obyčejná žena. Edward se také oblékl. Museli jsme si, ale také obléknout kabáty, protože venku byla pro lidi zima. Vyšli jsme ven.

„A kde to vlastně budeme bydlet?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Kousek za Stockholmem, v malé vesničce jménem Tutviken. Ten domek je blízko jezera a lesa.“ Usmál se. Věděla jsem, že vybere něco blízko lesa a dál od lidí. Chvíli jsme čekali pře hotelem na chodníku a čekali. Po chvíli u nás zastavilo černé Volvo. Oba jsme nasedli.

„Ahoj, Markene,“ pozdravil Edward toho za volantem.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem i já. Človíček se otočil a kývl na mě. Byl to muž asi čtyřicetiletý, měl kulatý obličej a krátce střižené, hnědé vlasy. Hnědé oči mu jen hrály. Otočil se zpět dopředu a šlápl na plyn. Jeli jsme asi půl hodinu jižně od Stockholmu. Pozorovala jsem okolní krajinu a přemýšlela jsem, že už bychom mohli zastavit. Konečně jsme zastavili. Pohlédla jsem na dům. Byl to malý, dřevěný domek natřený světle modrou barvou. Prostě jako takový rybářský domek. Vystoupili jsme z auta.

„Tady je ten dům,“ řekl Marken, a i když jsme na něj upírali zrak, ukázal na něj rukou.

„Vypadá pěkně, ještě si ho prohlédneme zevnitř,“ řekl Edward a hnal se ke dveřím. Marken vytáhl zrezivělé klíče a zastrčil je do zámku. Zašramotilo to, a pak dveře povolily. Vešli jsme dovnitř. Byla tu trochu cítit zatuchlina. Ale to se napraví. Prohlédli jsme si celý dům. Byla tu velká místnost na obývací pokoj, koupelna, místnost na ložnici a samozřejmě kuchyň. Kuchyň a koupelna byly jako jediné zařízené.

„To víte, moje žena chtěla do nového domu novou kuchyň. Ženské. Teda promiňte paní,“ omlouval se hned Marken.

„To nic, máte pravdu,“ přitakala jsem jako správná žena, „určitě si také pořídím novou.“

„Tak, jak?“ zeptal se Marken.  Kývla jsem na Edwarda.

„Bereme to,“ kývl Edward a odešel s Markenem do našeho budoucího obýváku.  Samozřejmě, vyrovnat se peněžně. Potom už jsem jen slyšela bouchnout dveře. Edward přišel ke mně a chytil mne kolem pasu.

„A jsme doma,“ usmál se a políbil mě do vlasů.

„Jo, jsme doma,“ přitakala jsem, „ale teď by to chtělo lux, smeták, mop a kbelík.“

„Jedeme pro to,“ řekl Edward a usmál se.

„A tady jezdí nějaký autobus,“ zeptala jsem se skepticky.

„Nejezdí, ale přece existují auta ne?“ zašklebil se.

„Ty už jsi koupil auto?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jasně,“ zasmál se Edward.

A tak jsme dojeli zpět do Stockholmu do domácích potřeb a koupili vše potřebné. Taky jsme hned koupili pohovku a televizi, koberec do obýváku a záclony do kuchyně. Vrátili jsme se zpět do domu. Nejdříve jsme všude vyluxovali a vytřeli. Edward mi pomáhal, ale u nás je to jako u lidí. Když si to udělá ženská, ví, že to udělala podle sebe, ale po manželovi to musí kontrolovat. Ale něco zvláštního mi přišlo. Když jsem vytírala v kuchyni, podívala jsem se oknem ven. Viděla jsem na sousední domek a jeho oknem dovnitř. Seděl tam muž, asi v mém, jakoby lidském věku a civěl před sebe. A když jsem v kuchyni věšela záclony, což bylo asi dvě hodiny poté, co jsem tam vytírala, ten muž tam seděl stále, vypadalo to, že se ani nepohnul a civěl pořád tím samým směrem. A pak mi to docvaklo.

Autor: Veronika13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdná noc 2. díl: