Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 8

03.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5211×

Bella rychle běžela horním patrem a já na ni trpělivě čekal pod schody.

,,Sakra! Kde je ta mikina?!‘‘  Vrčela si pro sebe a já se uchichtl.

,,Máš ji  tady dole Bells, nejdeš na ples, ale jen na výlet.‘‘ Zasmál jsem se.

,,Dobře!‘‘ Rychle klopýtala schodištěm, ale její noha se zasekla na pátém schodu a už letěla dolů. Pohotově jsem vystřelil a chytl ji do náruče.

,,Díky.‘‘ Usmála se a políbila. Nechtělo se mi ji pouštět na zem, ale musel jsem. Chytl jsem ji za ruku a spolu šli k autu. Silnice pod koly zakvílela a podíval jsem se na Bellu, jestli nenabírá nazelenalou barvu. Její reakce mě zase překvapila. Seděla klidně na sedadle a pískala si na písničku v rádiu. Vesele si pohvizdovala a když si všimla, že na ni koukám, usmála se, ale pak zděšeně vykřikla.

,,Edwarde! SLEDUJ CESTU!‘‘ Rychle jsem se otočil a když jsem zjistil, že to byla jen reakce na rychlost a na to, kam v tu chvíli- kdy silnice splývala v jedno- jedu.

,,Neboj, nehrozí, že ztratím kontrolu nad vozem.‘‘ Usmál jsem  se, chytl ji za ruku a dělal uklidňující kroužky.

,,To doufám, ty bys možná odkráčel sám po svých, ale mě by museli z dotyčného stromu seškrabávat škrabkou.‘‘ Zasmála sarkasticky. Zastavil jsem před domem a pomohl ji vystoupit.

,,Pá-á-ni.‘‘ Protáhla to a já si s potěšením uvědomil, že se v její přítomnosti nedá nemračit. Má okolo sebe neznámou auru, radosti, kterou rozdává všem okolo, ale bohužel při tom často zapomíná na sebe. Koukala na náš dům-ohromená- a s bradou skoro na zemi, zase jsem se zasmál.

,,Pojď dovnitř.‘‘ Zašeptal jsem jí do ucha a vedl prosklenými dveřmi dovnitř. Všechno bylo samozřejmě moderně zařízené, i když samotný  dům měl něco přes sto let. Esme si prostě nemohla pomoct a to nemluvím o Alici, která už Belle udělala i pokoj…zcela nepochopitelné, jak ta malá mrška měla všechno načasované.

,,Ahoj Bello!‘‘  Zavýskla Alice a tahala Jazze ze schodů za sebou k Belle. Doběhla k ní naší rychlostí a objala Bellu.

,,Jé, promiň, asi jsem tě tou rychlostí trochu vyděsila…promiň.‘‘ Obdarovala ji dokonalým úsměvem, kterému sama říkala- hajlovsky nebezpečná omluva-moc dobře  věděla proč, s tímhle úsměvem si u Esme a Carlislea vydolovala ten pokoj a v obchodě slevu za její každodenní nákupy tuny oblečení. Jasper ji jen podal ruku, jeho sebeovládání je sice dobré, ale chce být důsledný. Paži jsem měl stále obtočenou kolem Bellina pasu.

,,Ahoj Bello!‘‘ Zahřměl Emmett a hned se objevil před ní.

,,Tohle jí Emmette nedělej, příště ji budeš muset jinak křísit ty.‘‘ Zašeptala Alice a Bella se zase zasmála a všichni kolem ní se přidali. Nedalo se to vydržet. Pomalu k nám došla i Rose, která Bellu jemně objala a pak hned pustila- dokonalý účes a nehty- nechtěla riskovat.

,,Edwarde!‘‘Bella hned zpozorněla. Pro ní to byl neznámý ženský hlas. A hned po mě střelila pohledem.

,,Bello, tohle je moje adoptivní maminka.‘‘ Slyšel jsem Esmeinu radost z toho, jak jsem ji oslovil. Bella si hned zkousla spodní ret. Otočil jsem ji směrem ke dveřím, kudy hodlala pomalu- lidskou chůzí- přijít Esme. Když Esme Bellu uviděla viděl jsem, jak její oči zněžněly a její hlas nabral zase mateřský podtón.

,,Ach, Bello! Tak ráda tě poznávám.‘‘ Usmála se a pomalu k ní přišla a objala ji. Bella mě zase překvapila, neškubla se pod jejím studeným tělem a ani se nevyděsila. Chvíli zaváhala, ale pak jí objetí opětovala.

,,Carlisle! Máme návštěvu! Spisy s pacienty počkají!‘‘ Zasmála se Esme a hned se vedle nás objevil Carlisle.

,,Doktore Cullene.‘‘ Bella natáhla ruku  a Carlisle se zasmál.

,,Nechci se vychloubat doktorským titulem, stačí Carlisle.‘‘ Natáhl k ní ruku a jeho myšlenky byly upřímné a radostné.

,,Máte nějaký program děti?‘‘ Zeptala se mile Esme a já Bellu předběhl.

,,Ukážu Belle dům a pak se půjdeme projít.‘‘

,,Dávej na ni pozor Edwarde.‘‘ Pošeptala mi, ale Bella to slyšela.

,,Já na něj dohlídnu.‘‘ Zasmála se a Emmett mě praštil do zad.

,,Hej, brácha, styď se! Ženská tě má hlídat? Bello, jen do něj!‘‘ Mrkl na ni a Bella celá zčervenala.

,,Dobře, Emmette, pomůžeš mi se zahrádkou, vypadá to, jako bys neměl nic lepšího na práci.‘‘ Chytla Emmetta za triko a táhla jako ocáska za sebou.

,,Tati, pomoc.‘‘ Zaskřehotal a zmizel s Esme za domem. Zůstali jsme sami.

,,Takže, kde začít?‘‘ A zamyšleně jsem si promnul bradu.

,,Tohle je obývák.‘‘ Bella se zase zasmála.

,,Nic zajímavějšího?‘‘

,,Jako co například?‘‘

,,Co třeba….rakve? Lebky? Starý hábity?‘‘

,,Tak to tě budu muset zklamat…nespíme, nejsme nepořádní- s Esme a Alicí to moc nejde- a starý hábity jen na Halloween a maškarní plesy.‘‘ Našpulila rty.

,,Jídelna?‘‘ Zašeptala a já propukl v smích.

,,Neboj, ta tu je, máš snad hlad?‘‘

,,Grizzlyho si nedám, ale jablko bych si dala.‘‘

,,Grizzlyho by ti Emmett ani nedovolil, jsou jeho nejoblíbenější, ale jablko bychom tu měli.‘‘ Ruku v ruce jsem ji vedl do obrovské jídelny a kuchyně. Z dřevěné mísy na stolku vybral jedno z dokonale červených jablek a podal jí ho.

,,Děkuju Drákulo.‘‘ S chutí se do něho zakousla a očima bloudila po obrovském domě, mezitím co jsem jí je ukazoval.

,,Carlisleova pracovna, knihovna,

Esmeina pracovna přeplněná návrhy, pokoj adoptivních rodičů,

Alicinina zašívána- bylo to přeplněné k prasknutí nejnovějším oblečením a uprostřed bylo šicí nářadíčko.

Jasperova vojenská základna. Jazzův a Alicin pokoj,

Rosaliina koupelna- tráví tam totiž tolik času, že je to pro Emmetta nepředstavitelná blbost. Emmettův kumbál se speciálními programy nařízené pouze na sport a jeho sportovní nářadí, půlku z toho mu Esme zabavila pro ničení domu.

A pak je tu…můj pokoj…‘‘ A otevřel jsem poslední dveře. Bella vydechla.

,,Waw…je tak…jiný oproti ostatním…‘‘

,,Tím myslíš, že tu není obrovská postel nebesy a zvukotěsná bublina?‘‘ Zeptal jsem se se zvednutým obočím.

,,Ne, tím to nemyslím…no i když, ale já myslela spíš na celkový dojem.‘‘

,,A co to o mě vypovídá krásná slečno?‘‘

,, Prosklená stěna s výhledem na lesy a hory, obrovský balkón, televize a hify věž…hudba, klasik… hordy knih- pro mě v absolutně neznámých kliky-hácích- televize- pohovka a zcela nepotřebný krb…všechno sladěné do černé, bílé a krvavě rudé… něco ti chybělo…‘‘ Zašeptala a ani nevěděla, jak blízko je pravdě, chyběla mi ona…světlo, které mi osvětluje cestu věčností… Připlížil jsem se k ní zezadu a objal ji kolem pasu.

,,Víš co mi chybělo?‘‘ Zašeptal jsem jí toužebně a ona jen pomalu zavrtěla hlavou.

,,Ty.‘‘ Vydechl jsem a políbil na sametový krk. Pod rty jsem cítil každý zuřivý tep jejího srdce…stačilo tak málo! Jen trochu pootevřít ústa, zuby probořit do její šíje a sát…NE! Na tohle nesmím myslet!  Opřela si hlavu o mě a fascinovaně koukala skrz okno.

,,To je nádhera…‘‘ Zvedl jsem jí do náruče.

,,Co to děláš!‘‘ Zavýskla a koukala se se strachem pod sebe.

,,Unáším vás Míno.‘‘ Zasmál jsem se a šel k balkónu. ,,Nehodláš doufám skočit?‘‘ Zaskřehotala.

,,Neboj se.‘‘ Vydechl jsem a spojil naše rty. Jemně jsem se odrazil od zábradlí a padali jsme dolů. Pevně semknula víčka a přitiskla se ke mně. Dopadl jsem tiše na zem a ona omámeně zamrkala.

,,Tys skočil…‘‘ Vydechla a šťastně se na mě usmála.

,,Někdy si to zopáknem?‘‘ Zasmál jsem se nad její reakcí.

,,Dnes ne, ale někdy ano, slibuji.‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 8: