Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 35

Probudila jsem se a cítila na tváři mělké ledové oddechování. Pomalu jsem odtrhla víčka od sebe a šokovaně zírala na Aleca. Celou dobu měl hlavu položenou na pažích na polštáři vedle mé hlavy a vypadal, že spí. Snažila jsem se trochu odtáhnout a vstát z postele.

Zvedla jsem se do sedu a rozhlédla se po obrovské místnosti. Byla celá vkusně zařízena. Trochu mi to připomínalo hotelová apartmá. Všechno, co se tu nacházelo bylo sladěno do černé, bílé, krvavě rudé a zlaté. Postel s nebesy jak pro princezny, obrovská šatní skříň v pravém rohu kousek od ní mahagonové dveře. Po levé straně byla televize, hi-fi věž, klavír, malířský stojan a uprostřed místnosti malý,kulatý konferenční stolek s plným podnosem dobrot a místo židlí polštáře.

Vyskočila jsem z postele a hned se přihnala k tácu s jahodami, třešněmi, banány, ananasy, melouny a dalším jídlem. Byla jsem absolutně vyprahlá a vyhladovělá, cpala do sebe vše, co mi padlo pod ruku a za sebou jsem uslyšela uchichtnutí.

,,Dobré ráno.'' Zašeptal a sedl si naproti mně.

,,Ahoj.'' Zamumlala jsem s plnou pusou.

,,Je to dobrý?'' Zeptal se po chvíli a podíval se opatrně na mě. Horlivě jsem přikývla a pokusila se o úsměv.

,,To jsem rád.'' Celou dobu šeptal a starostlivě se díval na hodiny.

,,Proč furt koukáš na ty hodiny?'' Zeptala jsem se, když jsem dožvýkala sousto.

,,Ve dvanáct přijde Aro…na další lekce.''

,,Lekce?'' Zamračila jsem se.

,,Nevím, co si na tebe vymyslel, ale nebude to nic příjemného.''

,,Bude to jako včera?''

,,Nevím, ale doufám, že ne.'' Vtom se ozvalo zaklepání.

,,Renesme, Aro si tě žádá.'' Šla jsem pomalu ke dveřím, Alec za mnou a najednou jsem cítila jak mě někdo chytá za ruku a dělá uklidňující kroužky. Byl to Alec, tím jsem si byla jistá a když jsem cítila i něčí ledové rty na nich, lehce jsem s sebou škubla. Ihned se dotek vytratil a já vstoupila do obrovské místnosti se třemi trůny.

,,Renesme, drahoušku, řekni nám, kdo tvá rodina jsou?'' Zeptal se hned Aro.

,,Vy, Volturiovi.'' Odpověděla jsem opatrně.

,,A jakpak se jmenuješ?''

,,Renesme Volturi.''

,,Odteď nejsi Renesme, ale Julia Volturi. Zopakuj to.''

,,Jmenuji se….jmenuji se….Renesme Volturi.''

,,Ach, proč je jen tak tvrdohlavá…'' Povzdechl si Aro a máchl rukou.Alec po mě hodil vyděšený pohled a dva stráže mě vedli zase do sklepení.

,,Aro, nemůže si nechat svoje jméno?'' Slyšela jsem z dálky Aleca. Zase mě přikovali ke stěně, ale tentokrát čelem k Demetrimu.

,,Jak se jmenuješ?!'' Zavrčel Aro a probodával pohledem.

,,Renesme!'' Vykřikla jsem hrdě a v hrůze zírala na člověka, kterého Demetri vytáhl z cely. ,,Bože…'' Vydechla jsem.

,,Jak se jmenuješ Julie?!'' Zavrčel přísně Aro a vytáhl z opasku dýku. Pomalu šel k vysílenému, vystrašenému člověku a Demetri odemkl moje železa a chytil za zápěstí.

,,Renesme.'' Vzlykla jsem a Aro vzal ubohému muži ruku a řízl do dlaně. Jeho krev byla hned cítit po celém pokoji a příjemně polechtala v nose. Zorničky se mi rozšířily, oči nabraly černou barvu a na povrch se začala drásat tátova povaha.

,,Zopakuj svoje jméno zlatíčko.'' Zasmál se Aro.

,,Rene-renesme.'' Hlas se mi zlomil a Alec se na mě vyděšeně podíval a v jeho očích byl strach a lítost.

,,Jméno! Jak dlouho tě máme učit?!'' Zakřičel Aro a přistrčil člověka ke mně, zkrvavenou dlaň mi přitiskl k nosu.

,,Renesme…'' Oblízla jsem z ruky vyděšeného jídla krev a cítila tu jemnost, sytost a teplo. Před očima mi zrudl svět. Všechno mi připadalo pomalé, obyčejné a nepodstatné. Já tu ubohou lidskou bytost chci!

,Renesme, drahoušku, nedělej to, lži…' Zaprosil mámin a tátův hlas najednou, vytrhl ze zasnění a já zavrtěla hlavou. Zdálo se mi to?!

,Lži jim drahoušku, my si pro tebe příjdeme.' Zaprosil mámin hlas a společně s tátovým se vytratili.

,,Jak se jmenuješ?!'' Zakřičel Aro a oči měl ve škvírkách.

,,Julie Volturi.'' Špitla jsem poraženě.

,,Velmi dobře!'' Sesula jsem se na kolena a pohled zabodla do země.

,,Zopakuj nám to všechno.'' Zaprosil mile Aro.

,,Jmenuji se Julia Volturi, rodiče nemám, mou rodinou se stali Volturiovi a já k ním patřím.'' Aro si potěšeně zatleskal. Nenávistně jsem se na něj podívala.

,,Velice dobře Julie, velice dobře, děláš mi radost.'' Uchichtl se, došel ke mně, chytl za bradu a políbil zlehka, stejně jako párkrát Jane. Bylo mi to nepříjemné, ale neměla jsem sílu vzdorovat. Pak se oddálil zpátky k člověku a stoupl si za něj.

,,Tak co s ním provedeme…hmmm..Julie, myslím, že máš žízeň.'' Zasmál se, Demetri mě dovlekl až k muži a nařízli zase jeho kůži, ale tentokrát na druhém zápěstí a přitiskli ke rtům.

,,Pij!'' Poručili. Nikdy jsem člověka zatím neměla a pomalu s nechutí jsem začala sát.

Takový výbuch extáze! Teplá, nasládlá krev se mi rozlévala v žilách a já věděla, že už je pozdě. Už mě nikdo nedostane od toho člověka. Byla jsem horší než feťák. Nutně jsem potřebovala v ústech cítit tu karmínovou a Alec jen poraženě sklopil víčka.

Když jsem dopila tu ubohou bytost odtáhli mě zpátky do pokoje.

,,Je mi to tak líto Renesme! Nevěděl jsem, co na tebe Aro chystá!'' Začal se mi omlouvat a padl na kolena. Já se mezitím svalila na postel a vyděšeně koukala kolem sebe, vzlykala a k zemi se mi pomalu snášely slzy bolesti… já zabila lidskou bytost! Jsem monstrum, stvůra, hanebný netvor, který musí zemřít.

,,Renesme, prosím, řekni něco.'' Prosil kousek ode mě chlapecký hlas.

,,Jsem netvor.'' Povzdechla jsem si, zvedla se do sedu a utřela slzy.

,,Jsi jednoduše z části jako my.'' Uklidňoval mě Alec a posadil se na postel.

,,Jsem stvůra…'' Vydechla jsem šokovaně a podívala se do jeho zmučené tváře.

,,Nejsi Ness.''

,,Jsem lhářka.'' Šeptala jsem.

,,Lžeš, abys víc netrpěla.'' Oponoval mi. Oči se mi zúžili do škvírek a nedůvěřivě jsem na něj zírala.

,,Proč?''

,,Proč co?'' Nechápavě na mě zíral a já ho chytla za límec a přitiskla na svoje rty. Nedůvěřivě zamrkal.

,,Proč tě Aro políbil?'' Zavrtěla jsem hlavou. Pravou rukou stále svírala jeho límec a měla zavřená víčka.

,,Proč to pro mě děláš?'' Zašeptala jsem. Bylo ticho a já se podívala do jeho očí. Byly plné smutku, viny a jednoho krásného citu. To byla odpověď.

,,Děkuju.'' A zase škubla a přisála se na jeho rty. Chutnal po krvi, stejně jako já. Jeho rty byly ale něžné, opatrné a ostýchavé. Pootevřela jsem je a vdechovala jeho dech. Hrály spolu v dokonalé souhře…

,,Miluju tě.'' Zašeptal a jeho paže se mi obtočily kolem pasu a opatrně se se mnou položil na postel a jen oba zasněně koukali na nebesa nad hlavami.

Slunce pomalu zapadalo za horizont, jeho barva byla prapodivná. Kdyby jste se mě zeptali na to, jakou barvu nabral- dříve- zlatavý kotouč, odpověděla bych vám jednoduše- krvavě rudou. Ale ta rudá mi připomínala smrt slunce…

Jako by si podřezalo žíly v napuštěné vaně a teplá voda se mísila s jeho krví. Měsíc se jen poslušně dívá, ne že by šlo pomoc slunci, to ne. Přihlíží na smrt slunce- to on ho k tomu dohnal. Zavinil jeho smrt a proto nastupuje noc.

Noc…láska tehdy nejčastěji útočí. Útočí na unavené lidi a používá své zbraně, aby se ukojila. Ukojí chtíč a každou chvílí sílí.

Renesme si položila hlavu na Alecovu paži a ruce jí klouzali po jeho tričku. Alec si obtáčel kolem prstu její hnědé lokny vlasů a oba mlčeli. Renesme si smutně povzdechla a překulila se na jeho hruď.

,,Co je?'' Zašeptal Alec a usmál se na ni.

,,Nic, jen si tě chci zapamatovat dopodrobna.'' Zašeptala a vpíjela se mu do očí.

,,To mi nedělej, nehypnotizuj mě očima.'' Zasmál se Alec.

,,Proč ne?''

,,Jinak pak se neudržím a omylem nás prozradím.'' Renesme se tiše zasmála a svalila zpátky vedle něj.

,,Chybí mi.'' Zašeptala.

,,Kdo?''

,,Rodina…'' Vydechla smutně.

***

,,Bello, ovládej se instinkty.'' Radil jí Edward, který stál naproti a už dva měsíce se pečlivě učili boj.

,,Znova.'' Povzdechla si a vyskočila na nohy.

,,Tři-dva-jedna-'' Bella vystřelila jako šíp a vší silou srazila Edwarda na záda, přiklincovala k zemi a zuby lehce položila na kůži.

,,Mám tě.'' Zasmála se a políbila na krk.

,,Výborně lásko, jsi dokonalá.''

,,Já vím, proto mě miluješ.'' Zasmála se a všichni začali tleskat. Dostat Edwarda na lopatky nebylo tak lehké pro nikoho…ani pro Emmetta.

Bella se ostýchavě usmála a najednou si všimla jedné maličkosti, ale zato důležité. Tanja se přestala lepit na Edwarda, našla si jiný cíl, ale ten jí podlehl…Alex. Jejich prsty se propletly, ale na tvářích nedali nic znát.

,,Kdy?'' Zeptala se a otočila na Edwarda.

,,Už brzy lásko, boj ti jde, teď jen tvůj štít a pak už si půjdeme pro naši dceru.'' Usmál se, chytl za bradu a políbil.