Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 28

Edward:

Postavil jsem se přesně naproti Markovi- poznal jsem ho podle Angelininy vzpomínky na jeho tvář.

,,TY HAJZLE! KVŮLI TOBĚ JE BELLA MRTVÁ!'' Zařval jsem na něj nepříčetně a kluk vedle něj se nechápavě podíval na mě.

,,Co jsem udělal?'' Zeptal se.

,,Kdo je asi tak otec?!'' Zavrčel jsem a probodával ho pohledem.

,,Ty.'' Zašeptala trojice na mě.

,,Prosím?!'' Co to kecaj?! Bellu jsem neviděl přes rok a půl skoro.

,,Edwarde, to dítě je tvoje…její těhotenství trvalo dvakrát pomaleji než lidské.'' Zašeptal zlomeně druhý hlas a klekl si k Belle.

,,Sbohem lásko…'' Zašeptal a políbil ji taky na rty. Zůstal jsem šokovaně zírat. Takže to dítě…to, co zabilo mého anděla…je moje?

,,Lháři!'' Vykřikl jsem a hned ho držel pod krkem. Okamžitě se kolem mě sevřely nějaké paže a odtrhli mě od něj. Odlétl jsem až na druhou stranu a rozbil stěnu i s obrazem. Byly to Heleniny paže. Chytla se kolem dvou sloup které tam byly a její ruce měřily v jednu chvíli snad pět metrů.

,,Co jste zač?!''

,,Jsme něco jako tvůj protiklad!'' Zavrčel neznámý a hned mě chytl a držel ve vzduchu.

,,Ty nás obviňuješ z toho, že jsi tu statečnou zabil! Jsi ten nejsobečtější tvor! Jak vůbec můžeš chodit mezi lidi?!'' Křičel na mě.

,,Alexi, pusť ho.'' Zašeptala Helena, která byla schoulená v Markově náruči a já si všiml, že jejím obdivovatelem nebyl ten kluk, ale ten, co mě právě pustil. ,,Kvůli němu brečela! Křičela! Odmítala a teď ji i zabil!'' Vrčel a po tváři mu stékaly slzy. ,,Není to jeho vina.'' Zašeptala zlomeně Helena a klekla si zpátky k Belle. ,,Sbohem…'' Zašeptala a zase se rozbrečela.

Nikdo:
Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.- Kant Immanuel
Neplačte, drazí, umírat se má v klidu. (poté co vypil pohár s jedem) -Sokrates

Jo, tak nějak by se to mělo brát.

Cullenovi se dozvěděli o smrti Belly přes Anamariu a Isoldu. Ztráta…jinak se to nazvat nedá. Plakat nikomu život nezachrání. Vodu tím nedonutíte, aby přestala téct a slunce nedonutíte, aby nesvítilo a zemřelo s vámi. Takhle plyne život.

Bellino tělo omyla a oblékla do nejkrásnějších šatů její láska. Při každé setině vteřiny se zajíkal vzlyky, oči ho pálily. Stále se v duchu proklínal, za to, že on se neudržel a tehdy propadl jejímu kouzlu a chtíči. Kdyby se to nestalo, mohla být naživu…mohli být naživu, protože on bez ní nežil- jen existoval…byl.

Stále i po smrti byla krásná..její tvář neztrácela božskost a on ji každou chvíli políbil na studené rty. Dokonalou, ledovou krásku opatrně zvedl do náruče a pomalu nesl do skleněné rakve. Bělostné polštáře krásně ladily s jejími kaštanovými vlasy a modrými šaty, které ji vybral a oblékl. Srdce mu pukalo. Už neslyšel její tlukot srdce, neslyšel její přerývavý dech a melodický hlas.

Hlas zvonů se rozlehl po celém pozemku Imortale male cacciatorů. Umíráček rozezníval okolím a u lesa na břehu řeky stálo osmnáct osob a jedna z nich v náruči držela malou holčičku. Miminko za celou dobu nekřičelo, ale ani se neusmálo. Měla po mamince čokoládové oči a její vlásky nabíraly bronzovou barvu.

Před nimi na krásném náhrobním kameni pod vrbou se tyčil náhrobní kámen a Bellina skleněná rakev se stále držela nad zemí. Všechno chtěl udělat ON sám… sám ji držet v náruči, odnést do jejich osobní márnice, omýt, obléknout, upravit, vybrat rakev, šaty... Nikdo mu v tom nebránil, ani jeho rodina, ani jejich a ani Alex. Umíral…ne doslova, ale vnitřně ho pálili, mučili, trhali, pomalou smrtí zabíjeli. Neusmál se…neusmál se za poslední rok a půl ani jednou…nemůže…nejde mu to, nechce, né bez ní.

Zlatým nápisem jí dal vyrýt do ledové památky báseň…z lásky.

Proč ty? Milujem tě moc

Vrať se mi lásko, odežeň tu věčnou noc

Navždy mé srdce máš

A nad tebou my, jako stráž

Sbohem lásko,  rudou růži házíme

A do krutého světa se vracíme

Navždy v našich srdcích uvízneš

V našich vzpomínkách zůstaneš…

Miluju tě…

Nikdy na tebe nezapomeneme…

Všichni v tichosti stáli u její rakve. Slzy jim kanuly na trávník posypaný čerstvě napadaným listím.

Všichni pomalu přišli k ní a položili bílé lilie a s pláčem a vzlyky odešli. Všichni…až na jednu osobu… na něj. Stál stále u jejího hrobu a když všichni ostatní zmizeli do obrovského hradu, padl na kolena vedle její rakve, kterou pak musí zasypat hlínou.

Edward:

,,Proč? Proč lásko? Moje sladká Bellinko! Proč! Ne! Proč jsi mi odešla sotva jsem tě našel?'' Šeptal v bolesti a položil si tvář na místo a rukama jsem procházel po skle, jako kdybych čekal, že se dotknu její teplé, hebké kůže. Nemohl jsem tomu uvěřit. Proč ona?!

,,Miluju tě. Víc než svou existenci,víc než svět…víc než cokoliv, co existuje. Proč? Máš krásnou dcerušku. Dali jsme jí jméno Renesme.'' Šeptal jsem a políbil sklo, kde pod ním byly její rty. Začal jsem jí broukat naši ukolébavku, aby mi navždy zůstala v srdci a naposledy si ji i její duše…anděl poslechla.

Nemohl jsem to víc vydržet. Zase jsem odklopil víko a naposledy ji objal… Naposledy políbil její rty. Se vzlyky položil zpátky její ochablé tělo do věčné lože smrti a přiklopil. Opatrně zvedl a položil na dno jámy. Vzal do třesoucích se rukou lopatu a začal nabírat hlínu do ní. Vhazoval pomalu do jámy… Vzlyky, smutek...

,,Edwarde.'' Ozvalo se od neznáma. Rozhlédl jsem se smutně kolem…nikdo. Zase jsem se dal pomalu do práce. Ozvalo se příšerné škrábání…jako kdyby někdo zarýval nehty do školní tabule.

,,EDWARDE!'' Vykřikla osoba.

,,Kde?'' Zeptal jsem se a stále se ohlížel kolem sebe.

,,Tady! Dole!'' Dobře už vážně šílím.

,,Edwarde! Okamžitě otevři!'' Zakřičela osoba a já nevěřícně zíral do hrobu. I přes vrstvu hlíny jsem zahlédl pohyb.

,,Bello?''

,,Ne!Santa Claus! Prosím! Otevři!'' Žadonila a já radostí odhodil lopatu a skočil zpátky dolů k ní. Odhrnoval jsem jako šílenec hlínu. Vytrhl jsem víko a popadl ji do náruče.

,,Lásko!'' Vykřikl jsem přeplněný štěstím a hladově ji políbil.

,,Že ti to trvalo!'' Zasmála se moje osobní bohyně.

,,Promiň, promiň, promiň…'' Omlouval jsem se a stále ji zasypával polibky.

,,EDWARDEEE!!'' Slyšel jsem z dálky a vykoukl z našeho příkopu. Byla tam Alice s Helenou a Lyrou.

,,Hmm..'' Zašeptal jsem a naposled políbil Bellu, která s jiskřičkami v očích se vpíjela do mých.

,,CO TO TAM DĚLÁŠ?!'' Zavrčela vyděšeně Alice a já zase vykoukl.

,,Nic.'' A poprvé za tu dobu se usmál. Ještě víc se zarazily a nevěřícně na mě zíraly.

,,Edwarde? Co děláš s Belliným tělem?'' Zavrčely a Bella se dusila smíchy.

,,Jen zasypávám polibky.'' Usmál jsem se nevině a všechny tři vypadaly znechuceně.

,,Okamžitě odtaď vylez! Zvrhlíku.'' Pištěla Helena a Alice najednou. S povzdychem jsem vyskočil nahoru a zase se sklonil dolu. Nechápaly,co se děje. Chytl jsem Bellu za ruce a vytáhl ji nahoru. Spadla jim brada a zíraly na červenající se krásku po mém boku. Moje láska, anděl se vrátil.

,,Tak a teď mi všechno vysvětlete! Okamžitě.'' Vypískly a svalili se na Bellu, která se smíchy otřásala a jiskřičky v očích jí přibývaly. Šťastně jsem se vpíjel do jejích očí a smál se…