Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 24

19.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3539×

Edward:

Zaťukali jsme na starší dřevěné dveře a nedočkavě přešlapovali. Slyšel jsem rychlé dupání a pak se dveře rozlítli a v nich stála udýchaná Angela.

,,No že vám to trvalo! Konečně jste zpátky!‘‘ Vydechla a skočila nám kolem krku, rozvzlykala se.

,,Co se stalo Angelo?‘‘

,,Bella oficiálně zemřela.‘‘ Zašeptala a upřela pohled do země.

,,Oficiálně?‘‘ Neuniklo mi a střelil překvapeným pohledem po Alici. Angela se ohlédla za sebe.

,,Za dvě minuty támhle u kraje lesa.‘‘ Sykla na nás a zabouchla dveře.

,,Oficiálně?‘‘ Zeptal jsem se Alice, když jsme běželi k lesu.

,,Já nevím! Nevím, co tím myslela! To bys měl vědět ty!‘‘ Křičela na mě vztekle.

,,Nic okolo Belly nevidím, ale cítím, že žije!‘‘

,,Já taky!‘‘ Byl jsem překvapený, že i když je všude vidět smutek nad Bellinou smrtí, oba jsme cítili, že žije…že někde v tomhle velkém nepřístupném světě existuje. Stáli jsme tiše jako sochy a z dáli slyšely její klopýtavý běh a zřivé dýchání.

,,Bella…‘‘ Zhluboka se nadechla, předklonila, ruce si opřela o kolena a vydechovala.

,,Bella odjela.‘‘

,,Kam?!‘‘ Vykřikl jsem hned a nedočkavě čekal další odpovědi.

,,Nevím!‘‘ Hlas jí přeskakoval. Alice se po ní soucitně podívala, chytla kolem ramen a posadila na kámen.

,,Řekni nám všechno, co se stalo.‘‘ Zašeptala Angele a ta začala horlivě vyprávět každý detail.

Jak Bella trpěla, když se téměř po půlroce vzpamatovala a začala komunikovat… Když jely s Jess do města na nákupy. Vyprávění Jessicy o nějakém neznámém atraktivním doktorovi. A pak už je Bella šťastná každý den, ale dva dny před svou smrtí přišla za Angelou s prosbou…o fikci její smrti. To, jak záhadně věděla kdy a v kolik, kde má být…tělo neznámé ženy, Mark- to jméno u mě vyvolalo panickou žárlivost- pomáhá Belle s útěkem a spolu odjíždí v autě. Že by se zamilovala? Že by na mě zapomněla?

,,A myslím, že Bella šla zjistit, kdo vlastně je…‘‘ Vydechla po chvíli.

,,Jak to myslíš?‘‘ Zpozorněl jsem hned.

,,Nevím, ale když si myslela, že neposlouchám, tak se tiše ptala Marka o tom, kdo vlastně je a její minulost.‘‘

,,Nechápu.‘‘

,,Jednoduše Mark ví něco, co Bella ne!‘‘ Mávala zběsile rukama.

,,Počkej, takže proč s ním utekla?‘‘ Zeptal jsem se dychtivě.

,,Není to z lásky ty pako!‘‘ Křičela na mě a pokračovala. ,,Miluje tě celou tu dobu magore! Ona jen šla, aby tě našla! Hledá tě! Celou tu dobu! Teď ale když našla Marka, tak se snaží zjistit něco o svém původu…nevím proč.‘‘

,,Děkuju Angelo.‘‘ Vydechl jsem a objal její malou postavu. Usmála se a vzpomněla si na podobu neznámého kluka. Byl bledší než obyčejní lidé a jeho chladná kůže, když se ho dotkla mi stačila jako odpověď…upír. Co ale jeho oči? Modrá?! Možná má schopnost…

,,To je všechno co vím.‘‘ Zašeptala- věděla snad nějakým zázrakem, že čtu myšlenky? Rozloučili jsme se s ní.

Moje láska odjela s neznámým upírem! Je sebevrah…vzpomínka na naši první noc se mi vrátila…tehdy jsem si pomyslel přesně to stejné…Je sebevrah! Nejkrásnější sebevrah, kterého miluji…. Miluju ji i přes všechno, co jsem jí kdy řekl, co by to jen zapíralo… Bello, miláčku, lásko, najdu si tě.

Nikdo:

Angela jim sice popravdě řekla všechno o Belle, ale na jednu drobnou, ale zcela podstatnou věc zapomněla. Na Bellino údajné těhotenství. Neřekla mu o tom, že ví, nebo spíš, že tuší, kdo je jeho otcem. Chtěla to potěšení přenechat Belle- teda vlastně si na to ani nevzpomněla…

Edward. Myšlenkami bloudil stále u Belly a Marka. Doufal…věřil, že je to jen nanejvýš přátelství, ale nemohl si být ničím jistý. Nasedli s Alicí do jeho Volva a jeli na most, kde se Angela s Bellou naposledy viděly. Poslední setkání nejlepších lidských přítelkyň.

Mezitím ale naše Elena jela s Markem vstříc své minulosti, přítomnosti a budoucnosti…

Bella

Cesta trvala jen chvíli. Minuli jsme značku, která hlásala, že jsme v L.A, ale centrum bylo až dál. Odbočili jsme směrem k lesu. Cestičky se tu klikatily, bylo to tu porostlé mechem a všude vládla zeleň…bezva.

,,Tohle je tvůj nový domov Bell.‘‘ Usmál se na mě Mark a kývl hlavou před nás. Neměla jsem tak dokonalý zrak, ale po chvíli se mi to ukázalo. Byl to stará budova se tyčila na vrcholku útesu. Byl to obrovský hrad, šedivé cihly, které byly nejspíš ještě ze středověku, ale dokonale zachovalé. Po stěnách se klížily zelené rostlinky a tvořilo to dojem pohádkové říše společně s okolní krajinou. Okna byla nová, celý hrad vypadal jako po rekonstrukci a nejmíň dvacet kilometrů okolo něj byla jen zeleň a lesy- nikde žádní lidé, žádné domy a žádná civilizace- jen hrad dokazoval, že tu něco je.

Byl schovaný v džungli a jen velká brána, která se mi před pár minutami mihla kolem okýnka mi prozrazovala, že tohle je privátní místo.

,,Tady?‘‘ Vydechla jsem okouzlena tímhle místem.

,,Ano. Trochu nezapadá do dnešní doby, ale když si vezmeš, že přežilo přes osmset let v našich rukách je to celkově zázrak, protože dnešní budovy ti zůstanou dvěstě let a pak je kvůli malým finančním prostředkům musejí zbourat.‘‘

,,Aha.‘‘ Na nic rozumnějšího jsem se nezmohla.

,,Jo, ještě něco… Víš, poslední dobou je nás málo, když nepočítám pár lidí, kteří nevědí, co jsme, ale rádi užívají volno s námi- je to takové…divadýlko. Prostě užíváme si přítomnost lidí, stejně, jako oni si myslejí, že si užívají s bohy.‘‘

,,Nechápu co tím myslíš.‘‘ Zamračila jsem se.

,,Jednoduše pozveme pár lidí, přijedeme si pro ně limuzínami až k domu- musíme totiž hledat další, je nás málo, jak jsem říkal- dovezeme je sem, povečeříme, pobavíme se a když se u nich neobjeví žádná reakce na…ehm…Anamariin zpěv, odvezeme je domů a oni si na to pamatují jako na sen.‘‘

,,Počkej, co s tím myslel- tím reakce na zpěv Ana-nevím jak je to dál…?‘‘

,,No, Anamaria je jedna z těch, co patří k nám už dost dlouho. Zpívá…lidským uším to zní jako andělský hlas, dokáže je tím oblbnout a některé upíry taky. Uvidíš je zachvíli, jen ti ukážu hrad a pak sami přijdou.‘‘

,,Přijdou?‘‘

,,Tolik otázek…‘‘ Uchichtl se. ,,Moc se na tebe těší, dlouho jsme nemohli nikoho najít a jen jsme čekali, až budeš volná…až tvá pravá podstata bude volná.‘‘

,,Dobře, už se nebudu ptát.‘‘ Usmála jsem se. Chvíli jsem dumala nad tím, jací asi jsou a jak mě přijmou…

,,Jen by mě zajímalo, jakto, že tě při tom…nezabil.‘‘ Sugestivně se odmlčel. Další rána do hrudi. Zase mě bolest drásala zevnitř, bylo to, jako kdybych polykala žhnoucí železo.

,,Asi mě tehdy miloval…‘‘ Zašeptala jsem.

,,To zní logicky…Jak se cítíš?‘‘ Hodil po mě starostlivý pohled, vzal pramínek vlasů, který mi spadal do obličeje a zastrčil za ucho.

,,Unaveně.‘‘

,,Tam nahoře se prospíš.‘‘ Pousmál se.

,,A co pak bude s dítětem? Když je napůl upír? Nevezmete mi ji! To nedovolím!‘‘ Vykřikla jsem najednou a Mark se uchichtl.

,,Nejsme blázni! Proboha, je to tvoje dítě a my se o něj budeme starat jako o vlastní.‘‘ ,,Vážně?‘‘

,,Stoprocentně vážně.‘‘ Přikývl a usmál se. Spokojeně jsem si složila ruce do klína a pozorovala prsty levé ruky, jak se proplétají s prsty pravé. Přesně jako moje pocity…byly spletité, chaotické…

Na jednu stranu jsem byla neskonale šťastná, že budu mít nový domov, život a že budu mít dítě…ale na druhou stranu to bolelo. Bolelo mě opustit to malé zelené městečko, které se mi nenávratně vyrylo do srdce, jak díky mému otci, tak i kvůli nim…kvůli Cullenovým. Vzpomínala jsem na každého člena a každou sekundou, kdy jsem na ně myslela mi v těle explodovaly bomby a spalovali všecičko uvnitř. Cítila jsem tu šílenou energii jak se mi rozptylovala po těle a zabíjela mě v mém nitru. Bříško jsem měla stále ploché…nebo spíš se tam pomalu začínalo rýsovat něco jako budoucí břicho, které mi bude zpod trička čučet jako obrovský balón.

Nad tou myšlenkou jsem se musela uchichtnout. Dokonce jsem slyšela i jejich krásné zvonivé hlasy v mysli.

Esme…ach… moje adoptivní mamka… To jak se vždy usmívala, našla dostatek lásky v sobě, aby nám ji mohla rozdělovat. Její měkké vlasy, které se vždy otřely o mé tváře,když mě objala, vůně čokolády, která vyzařovala z její mramorové pokožky…

Carlisle… ten nejlidštější. Jeho úsměvy, když něco zjistil, dychtivost po odpovědích, hbité ruce, když někoho ošetřoval, které pracovaly s elegancí i přesností.

Rosalie. Dokonalá osoba v nedokonalém světě lidí. Její šarm, krása a důmyslnost. Každý, kdo se vyzná v kráse by jí mohl závidět. Vzpomněla jsem si, když jsme jednou šli k Edwardovi domů jak byla v montérkách a celá její horní polovina byla pod zářivým Mercedesem. Jak pak vždycky vyjela ven a na tvářích měla špinavé šmouhy…

Emmett. Bráška. Věčně usměvavý…jeho mozek si každou nejmenší drobnost dokáže přeměnit a z obyčejných věcí rázem vznikne bomba…Koutky úst mi zacukaly nahoru. Jeho hurónský smích a velká postava, kterou rýsovaly obrovské svaly naháněla někdy strach, ale chování měl na úrovni desetiletého dítěte. Nikdy jsem se s ním nenudila…

Jasper. Můj tichý bratr… Rád si pohrával s Emmettem, kterého pak musel nechat vyhrát. Soutěžili spolu jako malí. Byl ochranitelský, přátelský, ale taky se hodně stranil lidí…jako já předtím, než jsem je poznala.

Já…absolutní troska, stranící se všeho. Moje oči, uši i mysl fungovala a všechno zpracovávala do nejmenšího detailu, ale nedokázala jsem se bránit. Ten zpropadený hajzl za to může! Josh Graham! Zcvakla jsem zuby a radši se zase soustředila na jednotlivé tváře mých osobních andělů, kteří mě opustili…bez rozloučení.

Pak se mi ve vzpomínkách usmála malá, černá hlavička a když jsem pořádně zaostřila tu vzpomínku, objevila se tam obrovská, zlatá kukadla, malý nosánek a její malá postava… Alice.

Když jsem ji poprvé viděla…když jsme poprvé spolu mluvily na dívčích záchodech po mém ¨sesypání¨, jak se její ledová ruka obtočila kolem mých ramen a její hlas mě uklidňoval a šeptal, že to bude dobré. Její nakupovací mánie, ze které jsme se vždy s Edwardem vyvlíkli jen tak-tak.

A úplně nakonec jsem si nechala tu nejkrásnější, nejdokonalejší tvář andělského lháře. Jeho hluboké topazové oči, ve kterých jsem se dokázala láskou utopit. Jeho ostře řezané rysy a božskost v jedné tváři. Ty sladké, tvrdé, vášnivé rty, které vždy když se dotkly mých mi dokázali způsobit srdeční kolaps. Jeho něžné, lehké, motýlí doteky, kterými mě rozpálil a naše žíznivá těla tisknoucí se k sobě…

Tolik se mi po nich stýskalo…

Proč se všechny věci takhle dějí? Proč má všechno konec? Proč se milenci změní v přátele? Proč led ve vodu a oheň v prach? Proč vášeň se utiší? Vyprchá? Proč se život mění ve smrt?

…Tak to jednoduše je…tak to má být….Našeptával mi zlý hlásek v hlavě...

,,Bello, probuď se, jsme tu.‘‘ Zašeptal Mark a jemně mnou zatřásl. Neuvědomila jsem si, že jsem zavřela oči, abych si je mohla lépe vybavit…

,,Jo, dobře…‘‘ Zachraptěla jsem a on mi galantně otevřel dveře.

,,Oh, gentleman.‘‘ Zasmála jsem se. Okolo nás byla temná místnost přeplněná nejrychlejšími auty a nejlepším designem. Garáž/ sklepení, které si poupravili podle vlastních potřeb.

,,K Vašim službám.‘‘ Ruku mi položil na záda a vedl po svém boku temnou garáží k výtahu.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 24: