Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 17

12.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4600×

Došla jsem až k jejich příjezdové cestě a koukala na dům, jako na zjevení… Byl jiný, nevím, něco se změnilo!Před domem nestály drahá Cullenovic auta a uvnitř se provizorně nesvítilo. To mě sem Edward pozval, abych se podívala na absolutně prázdný jejich dům? Zírala jsem v úžasu na bývalou velkolepou stavbu, která teď bez nich ztratilo svoje kouzlo.

,,Bello.‘‘ Vyděšeně jsem výskla a otočila se. Stál tam jako socha. Choval se, jako kdybychom se právě viděli na ulici, nelíbilo se mi to.

,,Edwarde, co se děje? Kde jsou všichni?‘‘

,,Odjeli.‘‘

,,Odjeli na lov?‘‘

,,Ne…ne na lov…pryč.‘‘

,,Pryč?! Proč! Co se stalo?‘‘

,,Bello, víš, už mě nebaví se furt přetvařovat.‘‘

,,Tak se nepřetvařuj.‘‘ Zašeptala jsem, stále mi nic nedocházelo.

,,Netušil jsem, že tvoje ochrana je tak těžká a navíc, když už máš i přání stát se jednou z nás… promiň.‘‘ Vydechl.

,,Edwarde, o čem to tu sakra mluvíš?!‘‘

,,Mluvím o tom, že už toho mám po krk Bello! Nemůžu! Nechci s tebou být!‘‘

,,Lžeš!‘‘ Křičela jsem na něj zpátky. Měl šokovaný výraz, jako kdyby očekával, že zareaguju jinak.

,,Promiň Bello, nemůžu, já..‘‘ Nadechl se, jako by měl šílenou zátěž na hrudi a já se bála dalších slov.

,,Řekl jsem rodině, aby jeli napřed…stěhujeme se.‘‘

,,Pojedu s vámi.‘‘ Stála jsem na svém. Nějak jsem vypustila tu větu- nechci s tebou být.

,,Ne. Nepojedeš.‘‘ Řekl mi tvrdým rozhodným hlasem.

,,Proč ne.‘‘

,,Bello, já tě už…nemiluju.‘‘ Zhroutil se mi svět.

,,Cože?‘‘

,,Nemiluju tě Bell, promiň.‘‘

,,To se mi omlouváš za to, že se tvé city ke mně najednou z ničeho nic změnily?!‘‘ Křičela jsem hystericky.

,,Promiň.‘‘ Šeptal dál.

,,Takže všechno, co jsi mi kdy řekl byla lež…‘‘ Neodpověděl. ,,Ale to, že znám vaše rodinné tajemství není lež, to jsem si sama zjistila.‘‘ Pokračovala jsem, nijak extra se mě jeho slova zatím nedotkla…nedokázaly přejít přes tu stěnu lásky.

,,Ale nikdo ti to neuvěří.‘‘ Zašeptal.

,,Jsi mi rovnou mohl říct, že jsem byla jen hadrová panenka, kterou jednou zahodíš.‘‘ Zavrčela jsem na něj.

Zatvářil se provinile.

,,Takže…ty mě nemiluješ?‘‘ Teď na mě plně padla ta fakta. On tu stojí a snaží se mě přesvědčit o tom, že mě nemiluje.

,,Ne…‘‘Vydechl a díval se do země.

,,Popíráš ty slova, která jsi mi po nocích láskyplně šeptal?‘‘

,,Ano.‘‘ Šeptal.

,,Popíráš to, co se mezi námi stalo…to, že jsi mi zachraňoval furt dokolečka život…pohledy, úsměvy, dotyky, polibky…naše společné milování.‘‘ Vytasila jsem na něj bolestivá témata. Mírně se otřásl.

,,Řekněme, že čas plyne dál a věci se mění…to co se stalo, stalo se.‘‘

,,Takže ses se mnou vyspal, šeptal něžný slova i když jsi mě nemiloval? To jsi tak ubohý?!‘‘ Z očí mi vykanula slza. Jak mu já husa na tohle všechno skočila!

,,Jsem ubohej.‘‘ Zašeptal.

,,Takže…takhle ses rozhodl…že…mě nemiluješ a odjíždíš?‘‘ Přikývl a natáhl ke mně ruku. Otřásla jsem se, ale nechala jeho dlaň, která mi sklouzla po tváři.

,,Žij lidský život. Dělej, jako kdybych se tu nikdy neobjevil, jako bych už byl mrtvý… Bell, najdi si muže, měj rodinu…‘‘

,,Proč? Já nechci, já chci vaši rodinu.‘‘ Vzlykala jsem a natáhla k němu ruce, objala ho kolem pasu a vzlykala mu do hrudi.Nevzpíral se, zabořil mi hlavu do vlasů a vdechoval.

,,Najdeš si někoho lepšího.‘‘ Konejšil mě. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Najdeš.‘‘ Šeptl a vymanil se z mého objetí. Chtěla jsem ještě něco zjistit a udržet ho tu co nejdéle.

,,Dokaž mi, že mě nemiluješ.‘‘.Zašeptala jsem.

,,Prosím?‘‘ Obrátil se zpátky na mě a zamračil se.

,,Polib mě.‘‘ Řekla jsem toužebně.

,,Jak to co dokáže?!‘‘ Vypadalo to, že si není jistý, jestli dobře slyšel.

,,Prostě mě polib.‘‘ Vydechla jsem. ,,Bello…‘‘

,,Prosím, poslední polibek, než navěky odejdeš.‘‘Smutně se na mě podíval a pomalu se ke mně přibližoval. Sklonil se a jeho dech mi zase zavanul do tváře. Pomalu jsem se dotkla-naposledy- jeho sladkých, ledových, mramorových rtů a spojila je v polibku. Byl prosycený bolestí, smutkem a beznadějí. Obtočila jsem kolem jeho krku paže a držela si ho u sebe. Chytl mě za ruce a rozdělil je, přitiskl k bokům a odtrhl se ode mě.

,,Lháři.‘‘ Zašeptala jsem mu toužebně do ucha a jeho obličej zbrázdila zase bolest. Kdyby mě nemiloval, nenarážel by o ně tak chtivě.

,,Slib mi ještě něco, než odejdu.‘‘

Přikývla jsem, obličej mi brázdily slzy a tiše jsem vzlykala.

,,Slib mi, že mě nebudeš hledat, vystavovat se nebezpečí a dělat blbosti Bells.‘‘ Slyšela jsem dobře? Bells! Lhář, ale lže přesvědčivě.

,,Sbohem, miluju tě….navždy.‘‘ Zašeptala jsem, hlas se mi několikrát zlomil a sledovala jeho lhostejný výraz.

,,Sbohem.‘‘ Rychle mě políbil na čelo a pak jsem viděla jen jeho záda a zmizel…

Odešel……On a s ním i celá moje vysněná rodina…

Srpen…

Září…

Říjen…

Vzala jsem si naše album…měla jsem ho pečlivě schované…v Charlieho pokoji v podlaze. Tam by totiž nic takového, jako moje osobní věci nehledal. Listovala stránkami a stále si připomínala ty chvíle. Nechtěla jsem zapomenout na jediné světlo v mém životě.

Edward:

Nevnímal jsem čas kolem sebe. Esme koupila nějaký dům v L.A. Město andělů? Jaká ironie, že se do něj přistěhovali pekelníci- my. Velká vila. Alice to tam začala upravovat a já se zatím odebral k sobě do pokoje. Chladná, nepřátelská, klaustrofobická místnost. Mou komnatou se stala půda.

Prašná skla se na mě mračila, slunce venku hřálo a já seděl na jediném kusu nábytku. Malá dřevěná židlička, která sotva držela. Obloukovitá stará okna, kterým se jejich bílý lak loupal. Zdi z červených cihel, které se náporem času rozpadaly a stará vrzající, dřevěná podlaha… můj nový domov.

Zasloužím si horší. Zasloužím si shořet v pekle. Za to, co jsem jí vmetl do tváře. Anděli jsem do očí lhal!

Ona to uhodla, ale přesto mě nechala jít…nechápal jsem to. Až později jsem si uvědomil, nač ten polibek- chtěla zjistit pravdu. A moc dobře ji znala… Jen si to tím potvrdila. Byla tak nesobecká…moje mysl si ji zapamatovala do nejmenšího detailu.

Její krásné hluboké, čokoládové oči, kaštanové vlasy vonící po jahodách, sladké, měkké rty, ruměnec, který ji naskakoval…nemotornost. Nad těma vzpomínkami jsem se musel usmát, byla tak roztomilá…

Viděl jsem ji přesně před sebou- sladce se na mě usmívala a říkala dvě sladká slůvka: Miluju tě…- natáhl jsem paži k jejímu obličeji a ten se najednou rozplynul v zlatavý prášek, který odvál vítr.

Moje ruce zůstaly přimražené ve vzduchu… Tělo se mi začalo otřásat vzlyky a prsty jsem spojil do pěstí. Bolestně jsem zařval.

Tolik strasti pro pravou lásku…zmařenou. Křičel jsem, ruce mi samovolně spadly na zem a s ním celé tělo. Necítil jsem žádnou fyzickou bolest, ale jednu mnohem horší... Bolest ze ztráty smyslu bytí. Vzlykal jsem, křičel, drásal kamenné tělo, ale nepomáhalo to.

Bezmocně jsem se skulil do klubíčka a očekával konec…konec existence.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 17: