Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hunger Games - Kapitola 3

29.08.2013 (12:15) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3368×

Přehlídka s překvapením

Po dojezdu do Kapitolu nás odtáhli do velké místnosti, která mi připomínala jeden gigantický operační sál, zvlášť podle křiku, který se ozýval od splátců, kteří už dorazili. Na sucho jsem polkla, nevěděla jsem, co mě tu čeká. Ujali se mě nějací dva Kapitolané, kteří se ani nepředstavili, popadli mě pod lokty a táhli k nějakému lehátku, které bylo téměř hned u vchodu. Dalo se to považovat za oddělenou místnost, ale od vedlejšího „pokoje“ ho dělily jen nějaké modré plachty.

Nevěděla jsem, kam odtáhli Jacoba, Mika nebo tu Lauren, ocitla jsem se tu sama jen se šíleně nalíčenou Kapitolankou, jejíž hlava připomínala trs hroznového vína a řasy měla tak moc natočené do prostoru, že tu byla možnost, že jsou delší než moje prsty. Druhý Kapitolan byl muž, jemuž dominovaly především barvy ve tváří, kterou měl zmalovanou jako na nějaké maškarní. Vlasy měl různě zdobené, že mi přišlo, jako by měl místo hlavy mísu bonbonů.

Pak následovala zrovna ne jednoduchá část, kdy mě můj přípravný tým různě krémoval, sprchoval, olejíčkoval a upravoval. Nebylo to zrovna nejpříjemnější. Chvílemi jsem měla dojem, že moje kůže je jako v plamenech, doufala jsem, že to není nějaké znamení, že v aréně uhořím. Byla jsem ráda, že tímhle si budu muset projít jenom jednou. Nerada jsem si to přiznala, ale byla jsem ráda, že tímhle prochází všichni splátci, že to není jen trest pro mě.

Moje stylistka, jménem Mercedes, jak jsem pochytila od přípravného týmu, se ukázala jen na pár vteřin, aby si zjistila moje míry. Nepatřila jsem do nějakého výjimečného týmu, takže nikdo se mnou nijak zvláštně nezacházel, spíš bych řekla, že si všichni lidé říkali, že za nějaké dva až tři týdny zemřu a z arény už nikdy nevyjdu. Překvapivě jsem s nimi souhlasila, proto jsem ani nečekala nijak zvláštní kostým nebo extra přístup. Nikdo si mě všimnout nemusel, přesto jsem chtěla zkusit zajistit, aby si alespoň všimli Mika.

Ti dva lidé, co kolem mě různě pobíhali a dávali mě do pořádku pro Kapitol, přitáhli nějaký kostým, který se stříbrně leskl. Nestihla jsem zaznamenat nějaké detaily, protože mě žena začala do toho kostýmu navlékat a muž mi zase mezitím upravoval vlasy a obličej.

Žena mi nacpala nohy do nějaké sukně balónovitého formátu a pak jsem protáhla opatrně ruce rukávy, které byly neuvěřitelně těsné, skoro mi to připomínalo nějaký latex nebo gumu, kterou jsem se protahovala. Stříbřitý povrch kostýmu se leskl, materiál mi obepnul ruce a vyrýsoval tak detaily toho, že jsem byla velmi štíhlá. Stylistka mi pak kostým narovnala a zapnula mi nějaký zip vzadu. Měla jsem dojem, že mě uzavřeli do nějakého pouzdra, jak byl kostým těsný. Chtěla jsem na sebe pohlédnout, ale nedovolili mi sklopit hlavu, takže jsem se musela nechat překvapit.

I ta žena začala pracovat na mých vlasech. Různě mi je vyčesávali a hrozně to tahalo. Něco si nade mnou mumlali a patlali mi ksicht různé barvy a líčidla. Ignorovala jsem fakt, že mi to bylo nepříjemné, a snažila se myslet na to, že budu vypadat pak úžasně. Teda doufala jsem, že to bude úžasné.

Za nějakou dobu jsem se dostala do velké místnosti, kde byly přímo uprostřed vyrovnané vozy, které měly za chvíli vyjet. Slyšela jsem hluk davu, který se na nás přišel podívat, a na sucho jsem polkla. Měla jsem už Mika vedle sebe, takže jsem byla o něco klidnější. Nervózně jsem postávala u svého vozu a sledovala, co mají na sobě okolní kraje.

Zahlédla jsem první kraj, který byl zaměřen na luxus. Odtamtud tu byli dva profesionálové. Jedna z nich byla vylosována a její bratr se nabídl jako dobrovolník. Vůbec jim nevadilo, že se minimálně jeden z nich domů nevrátí. Měli na sobě poměrně odvážně šaty, které byly zdobeny zlatem a diamantem. Celkově vypadali hodně extravagantně a jejich oblečení skutečně charakterizovalo jejich kraj. V davu jsem také zahlédla Jacoba, jak vede za ruku malou Lauren, která se díky své drobnosti v davu ztrácela.

Váhavě jsem se na ně usmála a prohlídla si i jejich kostým, který byl šedozelený a představoval základní desku u počítačů. Vedly přes to i drátky, které se občas rozzářily. Ano, kraj technologií.

Ozval se gong, který ohlašoval, že má vyjet první vůz, ve kterém už byli zalezlí sourozenci Norrellovi, o kterých jsem později zjistila, že se jmenují James a Victorie. Vypadali tak sebejistě, až jsem ucítila osten žárlivosti, přála jsem si být taky jako oni, mít tak velkou šanci na přežití. Bylo mi jasné, že oni v aréně budou spojenci. Budu si na ně muset dát pozor.

Na obrazovce jsem uviděla, jak na poměrně dlouhou dráhu, kterou z obou stran lemovala hlediště, kde bylo neskutečně velké množství diváků, vjel vůz prvního kraje, který hned následoval druhý. Podle slov komentátora jsem pochopila, že nás tam sleduje přes sto tisíc Kapitolanů a sponzorů, kteří si vybírají splátce, co se jim zalíbí. Tohle bude zlé. Radši jsem nastoupila na pravou stranu vozu a ukázala Mikovi, ať si stoupne vedle mě. Kraj vozu jsem sevřela prsty tak silně, až mi zbělaly klouby.

Už zmizel třetí kraj a já viděla na obrazovce Jacoba, jak všem vesele mává a při tom drží za ruku Lauren, která se taky nakonec odvážila trochu zamávat a po nějaké době už házela úsměvy na každou stranu.

Už odjel i čtvrtý vůz a nám už pokynuli, ať jedeme taky. Tak jsme vyjeli.

Ocitla jsem se v té gigantické místnosti, ve které jsem viděla rodiče šťastně spolu tančit. Všechny vozy měly stejné rozestupy a já se rozhlížela po jásajícím davu, který tleskal tak nahlas, až mě to ohlušilo. Na jedné televizní obrazovce, co byly přidělané ke zdím, jsem si sama sebe konečně prohlédla.

Viděla jsem dívku, která mi byla naprosto cizí, jen některé rysy mi byly důvěrně známé ze zrcadla. Stála tam dívka, která byla oblečená ve stříbrných šatech, které měly dlouhé rukávy, ale sukně, která byla balonová a zvýrazňovala mou postavu, sahala jen kousek pod zadek. Stříbřitý kostým měla v místě, kde měl mít můj pupík jakousi kovovou věc, která modře zářila a způsobovala, že se moje oblečení občas zablesklo.

Věc, která způsobila, že Kapitol našemu kraji věnoval dlouhý potlesk, byla ta, že statická elektřina, která se zajímavým stylem šířila od našich kostýmů, působila na jejich vlasy stejným efektem, jak byly upraveny moje vlastní. Mahagonové prameny vlasů jsem měla vyčesané nahoru a tvořily tak plamínek, který vedl do špičky. Prameny, které jsem měla po straně hlavy, mi objímaly ten plamínek a tvořily různé spirály, přičemž mi je přípravný tým nastříkal na stříbrno.

Pohlédla jsem na Mika, který vypadal podobně jako já, ale lidé mu moc pozornosti nevěnovali. Byl moc malý i na svůj věk a ve voze se ztrácel, což se mi akorát hodilo. Párkrát jsem ještě zamávala Kapitolanům a pak se opatrně sklonila k Mikovi, jemuž jsem zašeptala ten svůj úžasný nápad, který jsem hned potom vyplnila.

Kývnul hlavou a já obtočila své ruce kolem jeho hrudníku. Zvedla jsem ho do vzduchu a posadila si ho na ramena, takže jsme dohromady tvořili nejvyššího splátce a Mike konečně vynikl. Jednou rukou jsem se pevně chytla okraje, abych nespadla a neohrozila Mika, a druhou jsem ho podepírala, házela jsem zářivé úsměvy do publika, které teď bylo jak divé. Ječelo nadšením, tohle tu skutečně žádný splátce ještě nepředvedl.

Mike se nedržel ani jednou rukou, jen mě trochu přiškrcoval koleny, což jsem ale dokázala ignorovat. Nechala jsem se, ať si tohle užije. Mával na všechny strany a radostně se usmíval.

Několik splátců se po nás podívalo. Takovéhle gesto tu ještě nikdo nepředvedl. Všichni byli smíření s tím, že malí splátci nevyniknout, komu by to vadilo, stejně většinou nepřežili. Ne, pokud jste nebyli jako Jared Angel. Dokázala jsem si představit jeho nadšený výraz, když jsem tohle udělala. Upoutali jsme pozornost.

Už jsme dojížděli na konec trati a já už cítila, že mě značně bolí záda, ale kvůli němu jsem to vydržela. Pomyslela jsem si, že jeho matka musí být ráda, že si ho lidé zapamatují.

Vozy se začaly vyrovnávat, vždycky šest v přední řadě, ve které jsme byli i my, a šest v zadní. Všichni splátci pohlédli nahoru a já opatrně sesadila Mika dolů, přičemž jsem mu rozcuchala vlasy, co měl nabarvené na stříbrno. Nějaká barva mi ulpěla v dlaních.

Na gigantické obrazovce před námi se ukázala silueta muže, kterou vídali úplně všichni. Byl to náš prezident, jehož tvář nikdy nikdo neviděl. Neznala jsem ho, ale už teď jsem ho nenáviděla. Kvůli němu jsme se museli navzájem zabíjet. Všichni v této budově se utišili a z repráků po celé hale vyšel technicky upravený hlas prezidenta.

„Vítám vás, vítám vás, splátci,“ ozval se upravený medový hlas našeho prezidenta. Netušila jsem, kolik by mu mohlo být. Kdyby to možná nebylo tak předělané, tak bych poznala, kolik mu je. Ale byl podle mého názoru velmi mladý. Přesto podle výpočtů mu nemohlo být míň než čtyřicet. Úvodní slova měl na začátku už od sedmdesátých šestých her.

„Chceme vám vzdát čest za vaše oběti a odvahu.“ Po jeho slovech se všichni diváci roztleskali a já jsem si pomyslela, jaká to je snůška keců. Vůbec bychom nemuseli oběti přinášet, kdyby hry nebyly. „Teď už mi jen zbývá popřát vám Šťastné Hladové hry a ať vás vždy doprovází štěstěna.“

S tím silueta zmizela a koně se rozjeli k východu z haly, kde nás už čekala ubytovna. Neuvěřitelně jsem se těšila na postel. Ale ještě jsme si museli promluvit s Priscilou a s Angelem. Počkali jsme, až koně zastaví, a vylezli s Mikem z vozů. Držela jsem Mika za ruku, kterýma jsme mávali. Procházeli jsme chodbou, hledajíce lidi z našeho kraje.

Od výtahu, který byl od nás vzdálen ještě značný kus, na nás mávala Priscila, která nadšeně poskakovala na podpatcích. Měla jsem co dělat, abych potlačila protočení očí, ne, že bych ji nějak nesnášela, celkově bych řekla, že to je dobrá uvaděčka, ale stále jsem se zlobila, že sáhla pro moje jméno. Mohl to být někdo jiný. Prostě nemohla počkat rok, kdy už bych nebyla v losování.

Táhla jsem Mika skrz menší skupinku, která se shlukla přímo před námi. Prostě jsem je nějak poodstrkovala a uvolnila si tak cestu, i když zrovna mile se na mě za to nedívali, ale to mi bylo jedno. Stejně brzo zemřu. Nemám pro koho vyhrát, neexistuje důvod, proč bych se měla vrátit. Došli jsme až k Jaredovi a Priscile, která už netrpělivě mačkala tlačítko výtahu, do kterého jsme vzápětí nastoupili. Výtah se rozjel do pátého patra.

„To bylo úžasné, cos udělala, myslím, že sis získala srdce mnoha Kapitolanů,“ řekl obdivně Jared a já si v jeho očích všimla, že si přál, aby totéž udělal někdo pro něj. Přesto dokázal ze své mizerné situace, kdy o něm v Kapitolu skoro nikdo nevěděl, vyjít jako vítěz. Usmyslela jsem si, že se na jeho ročník podívám, až dorazím na pokoj, jestli tam bude televize. Vděčně jsem se na něj usmála a zmáčkla jsem Mikovi povzbudivě ruku.

„To nic nebylo, hlavně, že jsme teď viditelní.“ Mike ke mně vděčně vzhlédl a připadalo mi, že má pohled štěněte. To mu v aréně moc nepomůže, ale mohl by to využít při rozhovorech.

„Občas mě skutečně překvapuje, co ti lidé dokáží udělat ve vozech za show. Mají omezený prostor, téměř žádné prostředky a dokáží tak úžasně zapůsobit,“ pochvalovala si Priscila, když s námi výtah zastavil v našem patře. „Hrozně jsem držela palce tomu tančícímu páru, aby jeden z nich vyšel, a nakonec udělali snad nejdojemnější scénu, kterou jsem kdy viděla.“ Při slovech o mých rodičích jsem sebou trochu cukla, ale snažila jsem se to zamaskovat. Téměř jsem si ani nevšimla, že se na mě Jared zkoumavě podíval.

Když se ale otevřely dveře, které odhalily patro, co bylo určené nám, nešlo potlačit úžas, který se ve mně objevil. Bylo to větší než jedno oddělení v mojí práci, teda teď už bývalé, a to to mělo být jen pro několik lidí. Rozhlédla jsem se po obýváku s nádhernou černou sedačkou, která ladila ke stěnám stejné barvy. Celkově to bylo laděno do modré, bílé a černé. Na jedné zdi visela televize neuvěřitelných rozměrů. Jídelna vypadala podobně úžasně, byla elegantní, snad jako jediná věc v celém Kapitolu.

Priscila se zvonivě zasmála. „Nechám vás tu, ať se porozhlédnete, ložnice máte támhle vzadu. Užijte si to, jste tu jen jednou.“ S těmi slovy zalezla zpět do výtahu a zmizela. Jared si povolil knoflík košile, co měl na sobě, a zamířil právě směrem, kde byly ložnice.

„Uvidíme se u večeře, běžte se nějak opláchnout a sundejte si ty kostýmy, asi budou trochu nepohodlné. V pokojích byste měli mít své avoxe, tak jim řekněte, ať vám s tím pomůžou. Večer pak probereme, co vás zítra čeká.“ S tím zapadl do pokoje a já pustila Mika a zamířila do svého pokoje.

Musím říct, že byl skutečně obrovský, přišlo mi, že to je zbytečný luxus. Skutečně tam čekala avoxka s rudými vlasy a celkově byla výrazně nalíčená, že by si ji jeden spletl s Kapitolanem, ale to už bylo způsobeno časem, co tu byla. Váhavě jsem se na ni usmála a ona mi překvapivě úsměv oplatila.

Přešla jsem k posteli a přejela prsty po povlečení, co tam bylo. S tichým žuchnutím jsem se na ni usadila a uvažovala, kolika splátcům přede mnou tahle postel patřila a kolik z nich přežilo. Vsadila bych se, že to bude malé číslo.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a pak si řekla, že půjdu do sprchy, skutečně jsem se chtěla zbavit té tuny líčidel, co mám na sobě. Podívala jsem se k avoxce a zazubila se na ni. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem chuť k ní být milá. Přišla mi sympatická. „Pomohla bys mi prosím? Ten kostým je hrozně… těsný,“ zašklebila jsem se a ona s kývnutím ke mně přistoupila, povolila zip od šatů. Pracovala velmi šikovně, asi to nedělala poprvé. Pomohla mi z kostýmu a já se konečně mohla svobodně nadechnout. Byl to tak neuvěřitelně osvobozující pocit, že jsem myslela, že vzlétnu.

„Nechtěla bys mi vybrat nějaké oblečení, ve kterém bych mohla jít na večeři? Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se jí a popadla ručník, co ležel na posteli. Překvapivě byl černý, ale ta barva se mi celkem líbila. Dokonce na mě působila uklidňujícně. Nebyla totiž tak křiklavá jako standartní barvy Kapitolu.

Avoxka semkla rty a prstem na ně poukázala, zavrtěla hlavou. Chvíli jsem ji zamyšleně sledovala a pak mi to došlo. Ona nemůže mluvit, nemá jazyk. „Ach tak, promiň, tak… můžu ti říkat Jade?“ Avoxka přede mnou se na chvíli zamyslela a pak nadšeně pokývala hlavou. Sledovala jsem ji, jak se vydala ke skříni, ze které začala vytahovat různé boty, doplňky, oblečení… Zavrtěla jsem nad tím hlavou, věděla, co dělá, takže jsem ji v klidu nechala a zamířila do sprchy.

Položila jsem ručník na umyvadlo a vlezla do sprchy. Pustila jsem na sebe proud horké vody a zaklonila hlavu. Nechala jsem všechno, co na mě dneska tak dlouho patlali, do odpadu a cítila, jak moje vlasy povolují a nakonec získávají původní barvu i tvar. Sklopila jsem pohled k zemi a zadívala se, jak mi z tváří, z vlasů po zádech a nohou stéká stříbrná a černá barva.

Stála jsem pod sprchou tak dlouho, dokud ze mě netekla jen čistá voda, a teprve pak jsem se začala natahovat pro nějaký šampón s vůní medu. Ten pohyb jsem ale nedokončila, protože jsem zaslechla nějaký hluk z mého pokoje. Opatrně jsem vylezla ze sprchy, abych tam někde nepodjela na zemi a nezabila se dřív, než vlezu do arény. Sice by to možná bylo vůči mně šetrnější, ale chtěla jsem zajistit, aby aspoň existovala možnost, že se Mike zachrání.

Obtočila jsem si kolem prsou ručník, který jsem zafixovala jako nějaké šaty, a opatrně jsem vylezla ven. „Co se tady děje?“ zeptala jsem se a vytřeštila oči, když jsem zahlédla zdroj hluku.

Přede mnou stál Jacob, který se přetlačoval s Jade, co se mu snažila zabránit ve vstupu do mého pokoje. Teď ale Jade vyhrávala, dokázala přitlačit Jaka ke zdi, protože jeho soustředění bylo přerušeno, když na mě upřel svůj pohled, jeho pusa poklesla o dobrých pár čísel. Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře.

„Co tady chceš?“ prskla jsem a vytáhla si ručník o něco výš, že by to snad mohlo donutit Jacoba, aby zíral někam jinam. Nepomohlo, prostě na mě dál civěl.

„Eh, já… to, no, mám ti, já… říct, že…“ Protočila jsem oči. To je, jak když dáte dítěti hračku, jenomže chlapům stačí ještě míň.

„Začni radši znovu.“ Probodla jsem ho pohledem a Jacob zatřásl hlavou.

„Ehm, mám ti říct, že už máš přijít na večeři.“ Svraštila jsem obočí, vůbec jsem nechápala, proč poslali jeho. To nemohli říct avoxovi nebo dojít sami? Zavrtěla jsem hlavou.

„A to jako pro tebe došli do třetího patra, abys vyjel do pátého a oznámil mi, že je večeře? Vůbec bys neměl být na tomhle patře a vypadni z mého pokoje,“ prskal jsem otráveně. Rozhodně jsem na něj neměla náladu.

Jacob se trochu uchechtl a já kývla Jade, ať ho pustí. Ustoupila od něj a otřepala si ruce. Jake se odlepil od zdi. „Priscila nás pozvala, její sestra je uvaděčka v našem kraji.“ Chtěl ke mně popojít, ale já ukázala prstem ven a Jade ho opatrně vystrčila ze dveří, které zavřela.

Zasténala jsem, zrovna na tohle jsem neměla nějakou náladu. V mysli se mi honily myšlenky na to, že bych tam ani nemusela snad jít, ale potřebovala jsem nějaké informace, co se tam možná budou říkat.

„Děkuju, Jade, hele, nechtěla bys jít se mnou na tu večeři?“ optala jsem se jí a začala na sebe rychle navlékat oblečení, co mi připravila. Byly to černé krátké šaty na jedno rameno, k tomu jsem měla nachystané černé platformové boty a různé šperky, se kterými mi už pomohla Jade, stejně jako mi začala upravovat vlasy do úhledného drdolu.

Zavrtěla nad mou otázkou hlavou, přičemž naznačila, že nemůže, ale já nad tím mávla jen rukou. „Prosím tě, když si Priscila pozvala třetí kraj, já si zvu tebe.“

Když jsem s Jade dorazila do jídelny, už tam byly připravené hory jídla a téměř všichni už tam seděli. Spočítala jsem, kolik míst je u stolu, zda se vejdeme. Bylo nás osm, s Jade devět, a míst bylo naštěstí deset. Pozdravila jsem, přičemž se všichni po mně otočili a věnovali mi též pozdrav. Všichni na mě očividně s jídlem čekali. Jak milé.

Zamířila jsem s Jade k židlím a chtěla se posadit. Jacob jako nějaký gentleman vstal a chtěl mi podržet židli, ale moje milá avoxka na něj výhružně zachrčela, čímž ho donutila ustoupit, a sama mi pomohla se židlí. Já se na ni vděčně usmála a poplácala jsem židli vedle mě, na kterou si Jade váhavě sedla. Na pohled všech u stolu nikdy nezapomenu.

Melissa, jak se jmenovala uvaděčka třetího kraje, vypískla. „C-Co to? Avoxové přeci nesmí sedět u stolu!“ Jade chtěla vstát, ale já ji podržela za ruku a přitáhla zpět na židli. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ona je můj host, u stolu může sedět, stejně jako tu sedíte vy.“ Neměla jsem ráda takovéhle lidi, kteří s ostatními jednají s tolika předsudky. K mojí smůle toho byl Kapitol plný. Melissa ještě plánovala něco říct, ale můj pohled ji donutil zmlknout.

Počkala jsem, až si všichni začnou nabírat jídlo, a pak jsem pokynula Jade, ať si nabere taky, což splnila a já byla spokojená, když se zatvářila nadšeně, jak ochutnala jídlo, které jí bylo odpíráno. Hned se mi jedlo líp. Usmála jsem se na ni a ona mi také věnovala váhavý úsměv, trochu se styděla. Ano, oblíbila jsem si ji. Přemýšlela jsem, jestli jí budu chybět, až odejdu. Uvidím, možná si s ní o tom později promluvím.

Po chvíli opadlo trapné ticho, které u stolu bylo, a všichni se začali bavit mezi sebou a překřikovat, takže vznikl docela velký hluk, ale mně to nevadilo. Priscila a Melissa si byly tolik podobné. Reagovaly na všechno stejně, podobně uměly vypísknout, všimla jsem si, že i jejich gestikulace je velmi podobná. Vzhledově ale vypadaly úplně jinak. Když Priscila byla laděna do oranžové, tak Melissa do modré. Snažily se být svůj vlastní opak.

Mentorka třetího kraje, Clawdine, vypadala ze začátku dost přísně. Mohlo jí být okolo dvaceti let a snažila se moc do debaty nezapojovat, ale nakonec ji Lauren a Jared obměkčili a ona se s nimi dala do řeči. Mike se k nim po chvíli taky připojil a po dlouhé době jsem ho viděla uvolněného. Ani jsem si nevšimla, že mě Jacob pozoruje. Možná to bylo tím, že jsem se ho snažila částečně ignorovat.

Když už všichni byli po jídle, tak promluvila Priscila. Snad poprvé v životě použila normální hlas, který zněl celkem melodicky. Měla by ho používat častěji, byl mnohem lepší než ten přehnaně sladký kapitolský.

„Tak, zítra vás čeká trénink ve výcvikovém centru. Taky se blíží soukromá vystoupení. Pátý a třetí kraj se může pyšnit tím, že do arény od nich vstupují většinou geniální lidé. Zkuste je zaujmout právě něčím, co považujete za svoje přednosti. Budeme vás zítra sledovat v centru, uvidíme, v čem vynikáte, a možná vám dokážeme pak poradit.“ Já jsem se spokojeně usmála, už jsem měla vybráno. Všichni přikývli a já se s Jade rozešla do mého pokoje.

Cítila jsem se unaveně a říkala si, že brzy půjdu spát. Rychle jsem na sebe hodila pyžamo a pokynula Jade, že si už může jít odpočinout. Když jsem osaměla, tak jsem se rozvalila na posteli, která byla tak pohodlná. Nic takového jsem v životě nezažila. Natáhla jsem se pro ovladač, co jsem měla na nočním stolku, a pustila televizi, přičemž jsem prolistovávala seznam filmů a věcí, co tam byli, až dokud jsem nenašla, co jsem hledala.

Devadesátý sedmý ročník Hladových her. 

Tak co? Nenudí vás to moc? :/ Sem s komentáři! :D Snad se vám to líbí. :) Co říkáte? Chtěli byste nějaké obrázky Kapitolanů, Jade, Angela a tak? 

Jestli máte nějaké návrhy na změny, tak je ráda uslyším :) Happy Hunger Games and May the Odds be ever in your Favor :)

PS: Chtěli byste trailer k téhle povídce? :) 

PPS: Máte smůlu, už jsem ho udělala, ale jsem s ním spokojená, sice je trochu se spoilerem, ale kdo má zájem, zde --> TRAILER

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Kapitola 3: