Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hunger Games - Kapitola 2

27.08.2013 (12:30) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2619×

Vítejte v Kapitolu!

Pátý kraj patřil mezi nejmenší kraj, které se po celém Panemu nacházely. Menší byla už snad jen dvanáctka, o kterou se už dvacet let nikdo nezajímal. Do Kapitolu se jelo přes třetí kraj, kde jsme ještě nabírali dva splátce, co tam byli. Celkem cesta z našeho kraje zabrala něco okolo osmi hodin. Osm celých hodin, kdy mám příležitost se dozvědět, jak mohu zaujmout sponzory. Jak bych mohla přežít. Chtěla jsem ten čas využít co nejlépe a přesto, že jsem se ještě vzpamatovávala z toho šoku, že zrovna mě vybrali do Hladových her, chtěla jsem potkat našeho mentora.

Moc jsem ročníky nesledovala, takže jsem ani pořádně nevěděla, kdo je náš mentor. Věděla jsem, že máme několik vítězů. Ve vesnici vítězů žilo několik starších lidí, kteří ještě byli v aréně před Katniss. Pak tam byli mladší, které se pohybovali mezi dvacítkou a třicítkou. Byla jsem zvědavá, kdo s námi bude tento rok.

Abych byla upřímná, Hladové hry jsem sledovala jen výjimečně, vždycky jen takové útržky, moc mě nezajímalo, kdo právě zemřel nějakou krutou smrtí, hlavně jsem si potřebovala vydělat na jídlo, to už je teď ale minulost.

Seděla jsem strnule v jednom z křesílek v tom úžasném kapitolském vlaku, který se používal jen kvůli těm blbostem s Hladovými hrami a sledovala ty kupy jídla, co tam byly. Nevěřila jsem, že je možné, aby to snědli nějací čtyři lidé. Z tolika úžasně vonících pokrmů bych vyžila měsíc.

Mike se vedle mě v křesle třásl, musel se neuvěřitelně bát a já nenacházela slova, kterými bych ho mohla utěšit. Povzdechla jsem si. Kdybych s ním uzavřela spojenectví, je větší šance, že on se dostane dál, ale určitě ne k vítězství, což jsem mu říkat nechtěla. Bohužel by to ale snížilo moje šance na vítězství. S tím bych se asi už dokázala smířit. Pokud bych dostala příležitost kdy rozhodnout, jestli já nebo on půjde z arény, vybrala bych jeho. Na mě nikdo v mém kraji nečekal, nikdo netoužil, abych vyhrála, ale abych ochránila Mika. Na to jsem jim byla dobrá.

Priscila se kolem nás prohnala jako uragán, že jsem ji ani nestihla zarazit, aby mi řekla, co se teď bude dít. Radši jsem se natáhla pro pořádný kus čokolády, co mě na stole tak vábil. Už jsem se do něj chtěla zakousnout, když jsem pohlédla na Mika. Část jsem ulomila a podala mu ji.

„Na, vezmi si to, bude ti po tom líp.“ Na tváři jsem vykouzlila úsměv a snažila se působit sebevědomě, že se nebojím, že v aréně umřu. Mike si mě nedůvěřivě prohlédl a já jsem neodolala a na moment protočila oči. „Neboj, není to otrávené.“ S těmi slovy se po ní malý kluk hned natáhl a nacpal si ji do pusy. Viditelně se mu vrátila barva do tváře, což mě potěšilo.

Dveře do našeho vagónu se najednou otevřely. Dovnitř vcházela Priscila a za ní šla nějaký osoba, na kterou jsem nemohla vidět. Trochu mě to udivilo, protože naše uvaděčka byla dost malá, natož aby byl ještě někdo menší než on. Skutečně by mě zajímalo, kdo to byl.

„Tak, ráda bych vám představila někoho, kdo vám pomůže v aréně přežít,“ zaradovala se Priscila s tím svým kapitolským přízvukem, který byl až přehnaně sladký. „Přivítejte, prosím, vašeho mentora Jareda Angela!“ vykřikla a zatleskala.

Zpoza jejích zad vyšel nás mentor, jehož jméno se mi matně vybavovalo, ale jen co jsem zahlédla jeho tvář, došlo mi, o koho jde. Vykulila jsem oči. Naším mentorem totiž byl čtrnáctiletý kluk, který v aréně vyhrál ve dvanácti letech před dvěma roky a stal se jedním z nejmladších vítězů v dějinách Panemu. Jeho ročník jsem neviděla, ale prý byl hodně zajímavý.

Co jsem si o něm pamatovala, bylo to, že jeho příjmení nebylo známé, prostě ho nikdo neznal, ani on, takže ho nepoužíval. Ovšem kvůli jeho nádherně světlým vlasům, které trochu připomínaly svatozář, získal přídomek „Angel“, asi se dá odvodit proč.

Priscila se vydala na druhou stranu vagónu a ještě než zmizela, tak pronesla: „Je to ten nejlepší, kterého můžete mít,“ mrkla na nás a pak už odešla pryč.

Ještě jsem se za ní otočila a pak vrátila pohled k tomu chlapci, co nám měl dělat mentora. Byl zvláštní pocit, že je mladší než já a má mi poradit s přežití v aréně.

„Takže, je mi ctí vám dělat mentora, asi si jako první probereme, jak se vám podaří získat sponzory.“ Usmál se na nás a já nakrčila nespokojeně obočí, snad je nám má získat on, ne? „Až přijedete do Kapitolu, tak vás odvedou do přípravného sálu, kde vás připraví na přehlídku na vozech. Sponzoři vás uvidí poprvé, což znamená, že čím lepší kostým, tím větší zájem od nich.“ Na chvíli se odmlčel tím, že si zkousnul rty, přičemž se natáhnul po nějaké jednohubce, co byla na stole, a já se toho rozhodla využít taky. Mohla bych trochu nabrat. Vybrala jsem si nějaké jídlo, které jsem i podávala Mikovi, který se styděl si to vzít ze stolu.

„Ale nezáleží jen na kostýmech, které vám stylisti udělají. Musíte je zaujmout svým chováním před nimi. Mávat tam bude každý, zkuste vymyslet něco originálního. Když si vás oblíbí, zvýší to vaše šance na přežití.“

Kývla jsem hlavou a zamyslela se. Něco mě napadlo, ale rozhodla jsem se, že to zrealizuji až tam. Pohlédla jsem na Mika a uvažovala, jestli to bude možné. Malý kluk na mě třeštil oči, proč si ho tak zkoumavě prohlížím.

Jared pokračoval dál, ale očividně si všiml, že mám nějaký nápad, nicméně to nekomentoval. „Po přehlídce půjdete do ubytovny, tam už na vás budu čekat já. Celkem budete mít ještě dvě šance nějak zaujmout, než vstoupíte do arény. První z nich je soukromé vystoupení,“ řekl a na chvíli se odmlčel a posadil se naproti nám do křesla. Vypadalo to, že uvažuje nad svým vlastním soukromým vystoupením. „Takže, umíte něco speciálního? Nebo alespoň tušíte, co byste tam mohli předvést? Něco, čím zaujmete?“

Zamyslela jsem se. Šplh, který jsem zvládala bravurně, stejně jako rychlý běh, se pro tohle naprosto nehodil. Vymýšlela jsem, co dál mám za úžasné schopnosti, které bych mohla předvést. Vtom mě napadla jedna věc, která by se dala předvést. Kapitol se o tom jinak nedozví, kdybych jim to neukázala.

„Asi bych o něčem věděla…“ vydechla jsem a Jared mě vyzval pohledem, abych to prozradila. Já se jen spiklenecky usmála a zavrtěla hlavou. Doufala jsem, že tohle představení nebude problém.

„A co ty?“ zeptal se Andílek Mika, který na něj vykuleně zíral. Když se na něj Jared díval, uvědomila jsem si, že se v něm sám vidí, že se mu bude snažit pomoct víc než mě. Se zmučeným povzdechem ve vlastních myšlenkách jsem vyrovnala moje a Mikovi šance na stejnou úroveň.

„No, já nic zajímavého neumím, moc zbraně neovládám a ani jiné schopnosti,“ připustil nerad Mike a zahanbeně sklopil pohled. Jared se k němu natáhl a prohrábl mu vlasy.

Zavřela jsem oči a doufala, že tímhle pomůžu. „Ale umíš, vždyť jsi chytrý.“ Jared mi věnoval překvapený pohled, ale já se ho snažila ignorovat, dívala jsem se jen na Mika.

Jared se k němu přiklonil a zašeptal mu do ucha něco, co jsem už neslyšela. Radši jsem se podvědomě natáhla pro jahodu v čokoládě, kterou jsem si nacpala do pusy. Ani jsem nevěděla, že něco žvýkám, šlo to automaticky. Pak se náš mentor opět ujal slova.

„Výborně, každý ví, co předvede, takže to bude v klidu. Potom vás čekají rozhovory, tam mají výhodu děti, jsou míň nervózní, tedy bývají. Stylisti vás opět vystrojí, abyste zaujali. Hlavně nesmíte působit vystresovaně, to vám moc nepomůže. Zkuste působit přirozeně. To je asi tak všechno, co vám k tomu poradím.“ Oba jsme na to kývli a já uhnula pohledem k televizi, ze které začala vycházet hymna Kapitolu. Nespokojeně jsem nakrčila nos. Hrozná písnička.

„Teď si běžte odpočinout, za pár hodin zastavíme ve třetím kraji a nebereme tamější splátce.“ S tím mávnul rukou ke dveřím, které vedly k pokojům, a já s Mikem jsme poslušně vstali a zamířili se ještě trochu prospat. Ten stres byl unavující.

Probudilo mě zadrhnutí vlaku, který právě stavěl na stanici ve třetím kraji. Z venku jsem slyšela dav, který se s dvěma splátci loučil. Netušila jsem, kdo nastoupí, nějak jsem se nechtěla ve svém pokoji koukat na Den Sklizně – utrpení v jiných krajích. Toho neštěstí už dneska bylo na mě moc.

Zavřela jsem oči a doufala, že zas usnu. Vlak se už rozjížděl a já neměla chuť poznat mé potencionální nepřátele. Lehla jsem si na druhý bok a prstem jsem objížděla hranu polštáře, nedařilo se mi moc zabrat. V myšlenkách se mi rojily děsivé představy o různých možných smrti, které mě čekají. Rozhodně jsem ještě nebyla připravená na to, abych zemřela.

Uslyšela jsem tiché zašumění, jak se otevřely dveře od mého pokoje, a otočila jsem se, abych pohlédla na právě příchozího Mika. Nervózně se na mě pousmál. Byla jsem překvapená, nevěděla jsem, co tu může chtít.

„Jared říkal, že máme jít do vagónu s tou velkou televizí. Byl to ten vedlejší, než do kterého jsme nastupovali. Prý nám chce ukázat nějaké ročníky Hladových her, abychom načerpali inspiraci,“ zamumlal Mike a s tím zmizel.

Zmučeně jsem zasténala, to bylo to poslední, co jsem si přála. Pomalu jsem se posadila na postel a počkala, až mi krev, co se mi vleže nahrnula do hlavy, steče zpět do nohou. Protáhla jsem se a v zrcadle naproti posteli jsem zkontrolovala, jak děsivě vypadám. Nebylo to tak zlé, takže jsem se bez nějakých úprav vydala do určeného vagónu.

Cestou jsem procházela vozem, ve kterém byly ty kopce jídla, takže jsem se i po cestě najedla. Zastavila jsem se u dveří a zaposlouchala se. Uslyšela jsem něčí smích a několik hlasů. Určitě tam bylo víc lidí než jen Priscila, Jared a Mike. Zavrčela jsem. To určitě budou splátci ze třetího kraje.

Pomalu jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Ke mně se zvedlo pět párů očí a já zalitovala, že jsem sem chodila. V ten moment jsem ale ještě nevěděla, jak moc toho budu litovat.

„Ahoj, Bello, rád bych ti představit splátce ze třetího kraje, to je…“ V ten moment jsem ho zarazila zavrcením hlavy.

„To mě ani nezajímá, zajímá mě ale, proč jsou tady. V aréně se nás budou snažit zabít.“ Pohled mi spočinul na Mikovi, který seděl vedle asi třináctileté hnědovlasé holčičky, které ve svých dlaních žmoulala prak. Trochu mě to překvapilo. Nečekala jsem, že bude tolik dětí v aréně.

Jared si mě přeměřil pohledem a já jsem pak už věnovala pozornost jenom jemu. „Jen se s námi podívají na různé ročníky Hladových her. Navíc třetí a pátý kraj jsou si velmi blízcí.“ Potlačila jsem chuť protočit oči a posadila se na volné místo, které bylo určené mě. Na protest jsem založila ruce na prsou. Přeci budeme hrát o život, nechci se s nikým kamarádíčkovat. Seděla jsem mezi Mikem a klukem z třetího kraje, kterému jsem nevěnovala pozornost ani koutkem oka. Trochu jsem doufala, že ho to urazí a třeba odejde.

Bohužel si ale Jared nedal pokoj. „Bello, seznam se prosím s Lauren Summer a s Jacobem Blackem,“ představil mi je a já jsem pohlédla na malou holčičku, která se na mě pousmála, a já jsem nahodila takový mírný úsměv, abych ji nezklamala. Konečně jsem obrátila pohled ke klukovi, který byl označen jako Jacob Black.

Byl to kluk s poměrně snědou pokožkou a havranově černými vlasy, které měl na krátko. Byl neskutečně vysoký a poměrně svalnatý. Třetí kraj je obecně známý tím, že tam je velké množství géniů, tenhle na to ani moc nevypadal. Pohlédnul na mě těma tmavýma očima a usmál se. Přišlo mi, že má indiánský původ. Na paži měl tetování, které mu prosvítalo z košile, co měl na sobě. Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala se na televizi, kde se rozezněla hymna Kapitolu.

Začínalo to přehlídkou na vozech. Pohled mi automaticky padl na pátý vůz s dvěma o trochu mladšími splátci než já. Měli na sobě stříbrný kostým. Jásajícího davu kolem nich si vůbec nevšímali. Drželi se navzájem v náručí a skoro to vypadalo, že se pohupují do rytmu nějaké písničky, jako by tam spolu tančili. S prázdným výrazem jsem hleděla na obrazovku.

„Tak, tohle je…“ začal Jared, ale já jsem to dopověděla za něj.

„Osmdesátý první ročník.“ Všichni na mě upřeli pohled, protože nikdo nečekal, že řeknu tak přesně, ze kterého roku to bylo. Když opět každý věnoval pozornost televizi, oddechla jsem si. Tenhle ročník jsem milovala a nenáviděla zároveň. Byla to jediná památka, co mi zbyla na rodiče, ale zároveň v ní také umřeli. Nechtěla jsem, aby se někdo dozvěděl, že to byli moji rodiče. V mém kraji to nikdo nevěděl, že měli dítě. Děda to řekl tak, že mě někde našel a rodiče měli jiné příjmení než já.

Objevil se záběr z rozhovorů, na který Charlie a Renée přišli ve dvojici. Sice se jim v tom asi snažili zabránit, ale nakonec si Kapitol řekl, že to bude nepochybně zajímavá show. Šli tam oba jako puberťáci a na mé matce šlo poznat, že je nějaká víc vyčerpaná. Ještě se úplně v té době nevzpamatovala z porodu.

Pak se objevila aréna, všichni splátci stáli na velkých kruhových podstavcích a čekali, až se odpočítá čas a započne masakr u Rohu Hojnosti, který byl v suterénu velké ošuntělé budovy. O Aréně každý věděl, kde leží. Byl to ostrov, na němž stálo vězení Alcatraz. Byly tam stejné podmínky.

Před očima se mi míhaly momenty, kdy se matka po rozpočtu rozeběhla ze suterénu pryč, zatímco otec popadl nějaké zbraně a rychle běžel za ní. Chtěl ji chránit. Podařilo se jim z masakru utéct. Pak bylo video sestřižené tak, že tam byly především vidět ty hrůzy ze suterénu.

S prázdným výrazem jsem sledovala všechny momenty té arény, která mi byla tak důvěrně známá. Obávala jsem se, kdy najde chvíle, až tam bude sebevražda mých rodičů. Bála jsem se, že nedokážu své slzy udržet. Jen jsem vyčkávala a připadala si jak na popravě.

Ani ne o chvíli později nadešel ten moment. Záběr z břehu ostrova Alcatraz.

Splátce a Splátkyně za pátý kraj seděli pod jedním stromem, který je kryl před zraky ostatních. Čemu se ovšem nemohli vyhnout, byly kamery, které tenhle důvěrný moment promítly po celém Panemu. Seděli na břehu, kolem kterého proudily hektolitry ledové vody, co omílala ostrov Alcatraz.

Byl třetí den a Renée se svíjela v křečích v náručí Charlieho. Napadl je splátce z prvního kraje a reflex donutil Renée, aby sama zakryla svého milovaného. Útok ji vážně zranil, ale unikli. Kvůli bolestem často trpěla nějakými záchvaty a všem bylo jasné, že ona to nepřežije. Charlie se nad ní nešťastně skláněl. Nepochybně si vyčítal, že ji nechal, aby místo něj schytala ránu.

„Charlie, j-já bez tebe žít nechci,“ vydechla trhaně Renée a na rtech se jí objevilo několik kapek krve, což se jí stávalo čím dál častěji. Splátce z pátého kraje ji políbil na čelo a zavrtěl hlavou.

„Neboj, však já tě z arény dostanu ven.“ Renée se ale zavrtěla nespokojeně.

Zvedla k němu unavené oči, pod kterými se vrstvily fialové kruhy, které byly mírně podlité krví. „Ne, já bez tebe nechci žít.“

„To ani já bez tebe,“ zašeptal Charlie. Renée se natáhla po meči, který ležel kousek od nich a který Charlie ukořistil u Rohu Hojnosti. Černovlasý mladík se ji pokusil zarazit tím, že přiložil na její ruku svou dlaň. „Ne!“ vykřikl tlumeně.

„Já už nechci trpět, z arény se živá nedostanu, ale ty můžeš,“ zaskuhrala, když na ni opět dolehly křeče. „Ale budu potřebovat tvou pomoc.“

Charlie zmučeně zavřel oči, nechtěl, aby jeho milovaná zemřela, ale bolelo ho, vidět ji trpět. Rozhodl se. Opatrně vyhoupl Renée do sedu a opřel ji zády o svou hruď, aby měli srdce na srdci. Renée křehkýma rukama ovinula prsty kolem rukojeti meče a jeho špičku si přitiskla k levé části hrudníku. Třáslo se jí celé tělo a přirozeně se bála, ale už to chtěla mít za sebou.

U jejích studených končetin se objevily Charlieho teplé, které je obemknuly a sevření rukou a meče se přestalo třást. Bylo stabilní.

„Spolu,“ zašeptal Renée něžně do ucha Charlie.

Dívce se na tváři objevil šťastný úsměv a potvrdila jeho slova. „Spolu.“ Oba v ten moment jako jeden člověk přitáhli k sobě své ruce, meč lehce prošel oběma jejich srdci a oni se překlopili na jednu stranu. Na tvářích se jim usadil konečně klidný výraz.

Ozvaly se dvě rány z děla.

Ani jsem si neuvědomila, že se zpod mých víček vyřinuly potoky slz, které nešlo zastavit. Zjistila jsem to, až když mi něčí horká ruka přejela po tváři a jejich proud setřela.

Zvedla jsem k majiteli té ruky oči a zadívala se do Jacobových proklatě temných očí. Až v ten moment na mě teprve dolehla tíha všech hrozných událostí v poslední době. Byla jsem zvolena do arény, jde se mnou několik malých dětí a já tu brečím nad jediným zatraceným ročníkem tak, že jsem málem prozradila, že to byli moji rodiče, i když na utajení teď už ani nezáleželo. Děda to tajil jen proto, aby mě ochránil před smrtí. Kapitol nemá sebevrahy rád, ale teď už stejně na smrt jdu.

Nasadila jsem si na tváři kamennou masku a odrazila svou rukou tu Jacobovu, přičemž jsem vstala a s bradou hrdě vztyčenou jsem vyšla ven z pokoje, přičemž jsem se snažila nevnímat pohledy ostatních.

Ve svém pokoji jsem zůstala do doby, než jsme dojeli do Kapitolu.

Tak sem s názory. :D Jak se vám tahle povídka líbila? Doufám, že tu zase nemám nějaké chybičky jako v minulé s těmi lístky. Děkuji všem moc za komentáře. :D Konečně mě nakoply k další tvorbě. :D 

Si tu rovnou udělám reklamu, v mém shrnutí povídek je odkaz na trailer Third Race. :) Snad se bude líbit, protože kdybych měla spočítat, kolikrát mi ten zatracenej program na tvorbu videí spadl, tak tu budu ještě zejtra. -.- 

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Kapitola 2: