Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 9. kapitola (1. část)

13.03.2010 (15:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1795×

9. Konečně to vím – 1. část

Vyšla jsem z pokoje celá v bílých svatebních šatech. Šaty byly tak jednoduché a přesto krásné. Korzetový vršek bez ramínek byl prostý a na něj navazoval už bohatší, ale vkusný spodní díl, který se od pasu dolů mírně rozšiřoval. Byly naprosto dokonalé, jako by byly vytvořeny jen pro mě a nikoho jiného. Šaty doplňoval náhrdelník z diamantů, náušnice a čelenka ve vlasech, která přidržovala vlasy, tak aby nepadaly do obličeje, ty byly totiž volně rozpuštěné, mé přirozené kudrnaté vlasy mi splývaly podél obličeje. Musím říct, že mi to opravdu slušelo, skoro jsem se nepoznávala. V rukou jsem svírala kytici modrých květin, nepoznala jsem, co to je za květiny, ale spolu s šaty a šperky vytvořili nádherný kontext.

Šla jsem pomalu, tak abych neupadla a nezničila tu nádheru, ke schodišti. Čekal tam na mě můj otec s tím svým pokřiveným úsměvem, který máma tolik milovala. Došla jsem k němu a chytla se jeho paže.

„Sluší ti to, holčičko,“ řekl mi. Usmála jsem se a mírně se zčervenala. Jakmile se ozvala hudba, která připomínala svatební pochod, začali jsme scházet ze schodů. Opatrně a v rytmu hudby jsme scházeli schod po schodu. Když jsme se již dostali dolů, rozhlídla jsem se. Poznávala jsem to tu, byl to náš starý domek ve Forks, jen byl nazdobený na právě nadcházející svatbu, mou svatbu.

Pomalu jsme procházeli uličkou, byli tu všichni naši přátelé, kteří upírali své upíří pohledy jen na mě. Užívala jsem si to, ale už jsem chtěla stát u oltáře u svého milovaného. Jeho tvář mi byla zatím skryta.

Jakmile jsme došli k oltáři, táta mě políbil na tvář a podal mou ruku mému vyvolenému. Až teď jsem ho konečně uviděla a s vytřeštěným výrazem jsem se zarazila. Koukala jsem do krásných hnědých očí, očí anděla.

Otevřela jsem oči. Jakmile jsem spatřila známou místnost, prudce jsem se posadila na posteli a neustále jsem si v duchu opakovala – byl to jen se, nic to neznamená. Ale moc jsem se tím nepřesvědčila, spíš naopak.

Až teď jsem si všimla, že vedle mě sedí máma. Seděla napjatě, zřejmě čekala na mou reakci.

„Mami… co tu děláš?“ zeptala jsem se. Vím, že mě ráda pozoruje, když spím, ale mě to moc příjemné není. Jako by nestačilo, že už tak nemám žádné soukromí.

„Promiň, Ness, měla jsem o tebe jen starost,“ začala se omlouvat.

„V pořádku, mami, uděláš mi teď prosím snídani?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem být na chvíli sama a přemýšlet. Nejlíp pod horkou sprchou.

„Ale jistě, co by sis dala?“

„To je jedno, něco vyber, já si mezitím dám sprchu,“ odpověděla jsem ji a ona už vyběhla ze dveří. Já jsem zamířila pod vytouženou sprchu.

Kapky vody se odrážely od mé pokožky a dopadaly do vany. Bylo to příjemné, ale já se nedokázala, tak úplně uvolnit. Neustále jsem musela myslet na něj a především na ten sen. Je to snad nějaké znamení? Nebo jen chorá fantazie mé mysli?

Z uvažování mě vyrušilo až zaklepání. Musela to být máma, kdo jinej. Tak jsem se osušila, oblékla a vyrazila dolů na snídani, její vůně se už rozléhala po domě a neunikly jí ani mé čichové buňky.

Jak jsem scházela dolů, připomnělo mi to můj sen. Zatřepala jsem hlavou a vyhnala tu myšlenku z hlavy. Až teď jsem si všimla, že je všechno uklizené. Jako bychom nikdy neodjeli, žádný prach ani přikrytý nábytek.

Po snídani jsem se chystala ven. Máma to nijak nekomentovala, dokonce se ani na nic neptala, to bylo divné. Ale přešla jsem to jen s mávnutím ruky a vydala se na místo, kvůli kterému jsem sem jela.

Cestou jsem si ulovila dvě srnky, už dlouho jsem neměla krev, byla to lahoda, mnohem lepší než lidské jídlo. Když jsem byla plně nasycena, vydala jsem se známou cestou na ono místo. Déle jsem to už odkládat nemohla, kvůli tomu jsem sem přeci přijela. Tak z čeho mám takový strach? Nic mi nehrozí!

Vstoupila jsem známýma dveřmi. Připadala jsem si jako tenkrát, když jsem tudy šla poprvé, vlastně podruhé ale poprvé, tedy v den pohřbu jsem nic nevnímala.

Konečně jsem došla k náhrobku se jménem Jacob Black. Sklonila jsem se k němu a začala plakat.

„Odpusť mi, Jaku,“ prosila jsem přes slzy, které nešly zastavit.

„Já vím, slíbila jsem ti svou lásku navždy, ale objevil se tu on a já nevím, co mám dělat. Nechci tě zradit, ty jsi byl má osudová láska. Láska, která ale odešla a vzala si kus sebou. A já teď ten kus hledám někde jinde. Odpusť mi to, prosím,“ prosila jsem znovu a snažila se to všechno vysvětlit.

„Nemusíš se za nic omlouvat, Ness,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stála máma. Bylo to prvně, co jsem ji tu viděla. Nechodila jsem moc často. Bylo to pro ni příliš bolestivé, už zde ležela její lidská rodina i její přátelé a teď i Jacob.

„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptala jsem se.

„Dost dlouho, abych si dala pět a pět dohromady. Nessie, ty se za nic nemusíš omlouvat, ničím ses neprovinila,“ domlouvala mi. Přisedla si ke mně a vzala moje ruce do svých. Začala mi na nich dělat uklidňující krouživé pohyby. Ale moc to nezabíralo.

„Neprovinila? Zradila jsem ho. Slíbila jsem mu svou věrnost a lásku, a pak potkám jednu osobu a vše se změní?“ řekla jsem téměř hystericky. „Jsem zrůda, je mi ze mě zle,“ řekla jsem a spustily se mi další slzy.

Máma se ke mně přesunula ještě blíž a objala mě.

„Holčičko, ty nejsi žádná zrůda, prosím, vysvětli mi to už, co se tam vlastně stalo a koho si potkala? Prosím, zlato, nechci tě do ničeho nutit, ale ničí mě tě takhle vidět a nevědět o co jde,“ prosila mě.

Najednou jsem ji chtěla všechno říct, chtěla jsem se už konečně někomu svěřit a moje máma, která byla zároveň mou nejlepší kamarádkou, byla ta nejvhodnější osoba.

„Dobře, mami, všechno ti povím a začnu úplně od začátku,“ řekla jsem. Tím od začátku jsem myslela den, kterým to vše začalo nebo spíš skončilo? Den smrti Jacoba.

„Takže, začnu od našeho útěku, který byl naprosto nezodpovědný a hloupý, ale my jsme chtěli být konečně spolu. Alice nás k sobě téměř nepouštěla a neustále mě do něčeho oblékala a upravila již beztak dokonalé věci. Už to bylo velice únavné a tak když Jake jednoho dne přišel, abychom spolu na chvíli vypadli, nadšeně jsem souhlasila. To byla ale chyba, kterou snái nikdy nepřestanu vyčítat…,“

„Renesmé, ty za nic rozhodně nemůžeš a tu „chybu“ si přestaň vyčítat, prostě tu tak mělo být. Já vím, to pro tebe asi není kdoví jaká útěcha. Víš, Alice si to zpočátku také hodně vyčítala, všem nám dalo hodně práce ji přesvědčit, hlavně Jasperovi. Ale nakonec i ona uznala, že máme pravdu,“ přerušila mě máma. Jen jsem přikývla a pustila se dál do vyprávění.

„Když jsme tedy utekli, šli jsme do lesa, až jsme našli nádherně rozkvetlou louku. Bylo tam opravdu překrásně a tak jsme se uvelebili do trávy. Když v tom jsem uslyšela a následně na to i uviděla Felixe, Aleca a Demetriho a jakoby to nestačilo, nakonec se objevila i Jane… Pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Jacob se na ně vrhl, ale neměl šanci, neustále na mě křičel, ať uteču a zachráním se, ale já nemohla, nemohla jsem ho tam nechat, až pak se ve mně něco pohnulo a já se rozeběhla, běžela jsem pro vás. Ale to už jste byli na cestě, oddychla jsem si, když jsem vás spatřila. Pak si jen pamatuji, že mě Esmé za vámi nepustila a radši tam se mnou zůstala. Když bylo po všem, vrátila jsem se a uviděla tu nejhorší scénu ve svém životě. Nejprve jsem nepochopila, co se stalo, ale věděla jsem, že nic dobrého, až táty slova mě v tom utvrdila. V tu chvíli jsem chtěla umřít, nedokázala jsem si svůj život bez něj představit…“ Už jsem nemohla dál mluvit, slzy mě naprosto vyčerpávali. Vzpomínání bolelo, ale dělala jsem správně, tím jsem si byla naprosto jistá. Ani nevím, jak dlouho jsem ležela v mámině náruči a brečela, ale dostala mě únava a mě se začaly klížit oči. Až jsme se tomu poddala a bez odporu jsem je zavřela a chystala se ponořit do říše snů. Už jsem jen slyšela.

„Sbohem, Jaku, můj věrný příteli, byl jsi mou oporou, když mi bylo nejhůř a pro mou dceru jsi byl skvělá partie, ale ona teď musí jít dál,“ řekla máma směrem k hrobu. Zvedla mě a odnášela, pravděpodobně zpátky do domu. Cestu už jsem nevnímala, naprosto jsem se totiž oddala spánku.