Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 8. kapitola

09.03.2010 (10:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1528×

8. Návrat do minulosti

Renesmé:

Byla to dlouhá cesta a kdykoliv jsem si chtěla zdřímnout, nešlo to. Neustále jsem před sebou viděla obličej toho neskutečně krásného anděla. Ale to já nechtěla, nemohla jsem, už kvůli Jacobovi ale také kvůli rodině, byl to přeci jen obyčejný člověk. Tak co mě na něm tak upoutalo?

Po náročné cestě jsme konečně dorazily na místo. Přestupovaly jsme v Londýně, kde jsme měly hned další spoj. Pro mě byla cesta celkem náročná, ale dalo se to. Už jsem stejnou cestu jednou absolvovala, ale tenkrát opačným směrem a především naprosto s jinými myšlenkami.

Konečně jsme dorazily na místo. Auto jsme si jen pronajaly, neměly jsme v plánu zůstávat tam moc dlouho. Čekala nás sice ještě asi půl hodinová cesta autem, ale já už začala poznávat známá místa.

Jakmile jsem uviděla ceduli – Vítejte ve Forks, věděla jsem, že jsem doma. Viděla jsem známá místa, která mi způsobovala bolest, ale zároveň jsem cítila i radost.

Jakmile jsme zatáčely na známou příjezdovou cestu k našemu domu, začaly se mi pomalu klížit oči. Byla to velice náročná a dlouhá cesta. Ale já teď nemohla spát, moje cesta nejprve mířila jinam.

„Měla by jsi spát, Nessie,“ řekla mi máma po velmi dlouhém mlčení.

„Ne, mami, ještě ne,“ odporovala jsem jako malé dítě, „já musím nejdřív udělat něco jiného a navíc nemohu spát.“

„To počká na zítra, a co se týče tvého druhého problému, vím, že spíš velice neklidně, tedy vlastně skoro ani nespíš, Ness, nechci tě nutit, abys mi to řekla, ale jakmile si budeš chtít promluvit, jsem tu.“ Věděla jsem, že jsem to před ní neskryla. Je to dost těžký se o to snažit, když je vaše máma upír s naprosto dokonalými smysly.

„Díky, mami,“ jakmile jsem dořekla tyta slova, oči už jsem neudržela otevřené. Za chvíli jsem se ponořila do snění, do svého světa bez starostí, kde vše je dokonalé.

Bella:

Měly jsme za sebou dlouho cestu. Nessie musela být vyčerpaná, ale za tím to na sobě nedala moc znát. V letadle spala velice neklidně, tedy spíše nespala vůbec. Znepokojovalo mě to. Věděla jsem, že se něco děje, ale nevěděla jsem téměř nic, jen to málo co mi řekl Edward a toho taky moc nebylo. Tvrdil, že až mi to bude chtít říct, udělá to.

V podstatě jsem věděla jen to, že chce jet do Forks vše si srovnat, ale co ji tam přivedlo, netuším.

Když už jsme se blížily k našemu starému domu, nevydržela jsem to. Mlčela jsem dlouho a čekala, až začne ona, ale nic se nedělo.

„Měla by si spát, Nessie,“ řekla jsem ji. Tohle přesně jsem říct nechtěla, ale nějak jsem začít musela.

„Ne, mami, ještě ne, já musím nejdřív udělat něco jiného a navíc nemohu spát.“ Moc dobře jsem věděla, že spát nemůže, něco ji to nedovoluje a já stále nevím co. Věděla jsem, tedy spíš jen tušila, co chce udělat, ale přesto zítra je taky den.

„To počká na zítra, a co se týče tvého druhého problému, vím, že spíš velice neklidně, tedy vlastně skoro ani nespíš, Ness, nechci tě nutit, abys mi to řekla, ale jakmile si budeš chtít promluvit, jsem tu,“ řekla jsem ji, co jsem chtěla. Teď už to je jen na ni, až se rozhodne mi vše povědět, budu u ní.

„Díky, mami,“ jen tiše pronesla. Už ani oči neotevřela a po chvilce začala klidně oddychovat. Po dlouhé době jsem ji viděla v klidu usnout, musela být velice unavená.

Rychle jsem odkryla důležité části nábytku, především postel v Nessiině pokoji. Odnesla jsem ji do postele a sedla si k ní. Jen jsme ji tiše pozorovala, mohla bych to dělat staletí a nikdy by mě to neomrzelo. Už jsem chápala, co Edwarda tak fascinovalo na mém spánku.

Jak jsem ji tak pozorovala, vybavily se mi ty čtyři těžké roky. Roky po Jacobově smrti. Bylo to těžké období, plné nejistoty, bolesti a zármutku. Jasper skoro nemohl vydržet doma. Takový nápor negativních emocí bylo na něj moc. V jednu sekundu se vše změnilo. V paměti mám vzpomínku, kterou bych nejradši vymazala jen vědět jak. Týká se dne Jacobovi smrti.

„Oni mi normálně zdrhli. Využívaj mé slepoty. To jim nedaruju!“ slyšela jsem vřískat Alice.

„Co se stalo?“ ptala jsem se zmateně Edwarda.

„Ness s Jacobem zas utekli, už měli plné zuby Alice a jejích nekonečných příprav,“ odpověděl mi.

„Ani se jim nedivím,“ pronesla jsem s úsměvem.

Najednou se jeho výraz změnil. Nechápala jsem co se děje. V jeho tváři byl strach i vztek.

„Edwarde?! Co se děje?“ skoro jsem na něj křičela.

Řekl jen tři slova – Jane, Nessie, louka. Neváhala jsem a hned jsem vyrazila po jejich pachu. Za mnou už se vydali ostatní členové rodiny, včetně Edwarda, který mě už dohnal a dokonce byl i kus přede mnou, jeho rychlosti jsem se prostě nemohla rovnat.

Jakmile jsme dorazili na louko, uviděla jsem Jakea jak se marně snaží bojovat s Jane a přitom se snaží odrážet Felixe, Aleca a Demetriho. Hned jsem se mu vrhla na pomoc, samozřejmě ještě před tím jsem všechny zaštítila. Měli jsme jasnou převahu, Jane a Alec nebyli dobrý bojovníci a já je připravila o veškeré výhody, opět.

Jakmile bylo po všem, rozhlídla jsem se a kontrolovala všechny členy své rodiny. Můj první pohled, směřoval jen k jedné osobě. Ale nemohla jsem ho najít. Začala mě pohlcovat panika. Kde je Edward?

Najednou mě objaly něčí ruce. Okamžitě jsem poznala, kdo to je. Byl v pořádku, teď jsem se mohla ohlížet po ostatních členech mé rodiny, byla to sice sobecký, ale Edward byl osoba, bez které bych žít nemohla.

Uviděla jsem Emmeta a Rosalie jak se vášnivě líbají, Jasper a Alice v láskyplném objetí a Carlisle s… Počkat! Kde je Esmé?

„Kde je Esmé?“ zeptala jsem se.

„Zůstala s Renesmé, neboj, obě jsou v pořádku,“ odpověděl mi Edward. To mě uklidnilo. Renesmé byla v pořádku, to bylo nejdůležitější. Důležitější než Edward byla jedině Renesmé, pomyšlení, že by jí někdo zkřivil jen vlásek, mi nahánělo hrůzu.

Najednou mi ale došlo. Zapomněla jsem na neméně důležitého člena své rodiny. Jak jsem jen mohla?

„A kde je Jacob?“ zeptala jsem se a v hlase jsem měla paniku.

„Bells?“ zazněl nějaký hlásek. Byl sotva slyšitelný, dotyčnému dělalo mluvení velké problémy. Otočila jsem se a to co jsem uviděla, mě naprosto vyvedlo z míry. Na zemi ležel Jacob, by zraněn a nad ním se skláněl Carlisle.

„Jaku!“ vyjekla jsem.

„Carlisle co se děje? Bude v pořádku?“ Neodpověděl mi. Všichni na mě jen lítostivě hleděli. V očích měli bolest a zármutek. Stále mi ale nedocházelo proč.

„Bello, lásko, Jane Jacoba kousla,“ řekl mi Edward velmi opatrně.

Věděla jsem, co to znamená. Jacob zemře. Pohltila mě bolest a já se sesunula do Edwardovy náruče. Vzlykala jsem bez slz. Co bych dala za ty malé slané kapky, kutálející se po tváři, které by odplavovaly mou bolest.

Edward se mě snažil utěšit, ale moc mu to nešlo. Sám prožíval bolest. Ztratili jsme přítele a naše dcera svou lásku.

Ach bože, Ness. Jak asi zareaguje? Unese tu bolest? Ptala jsem se sama sebe.

V tom jsem ji uviděla, přiběhla na louku a rozhlížela se kolem. Zjišťovala situaci. Já se teď jen obávala, kdo ji to řekne. Já to totiž nezvládnu.

Nessie se zavrtěla a to mě vrátilo do přítomnosti. Začala se probouzet. Věděla jsem, kam bude teď chtít jít, jen doufám, že jí nebude vadit má společnost. A taky doufám v to, že už mi konečně řekne, co se vlastně v té škole stalo.

Otevřela oči a já napjatě čekala, co se bude dít dál.

„Mami,…“