Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 5. kapitola

20.02.2010 (20:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1864×

5. Vstříc novému životu

Průběžně jsme se připravovali na odjezd. Všichni jsme se jednohlasně shodli, že do nové školy nastoupíme od září. Takhle je to jednodušší, zvlášť pro mě a Alice, my jdeme totiž do prvního ročníku. Vždycky jsem začínala v prvním ročníku, teda já a Jacob. A tak se teď Alice uvolnila, že se mnou půjde do prváku. Nejdříve se mnou chtěli jít mí rodiče, ale to jsem razantně odmítla. Mám je strašně moc ráda, to ano, ale nemusím je mít pořád za zády, už tak stačí, že mi táta dokáže číst myšlenky.

Nejprve jsme se začali učit jejich jazyk. A jelikož, když jsme se rozhodli, kam pojedeme, byl červen, mysleli jsme, že tedy nastoupíme již tento rok v září, ale to by nesmělo být některých, kteří měli strašný odpor k tomu se učit nový jazyk, kupříkladu Emmet.

„Proč se mám učit nový jazyk, stejně tam budeme jen pár let a na tak krátkou dobu to je naprosto zbytečné, znám lepší způsob, jak trávit čas.“ A při posledních slovech mrkl na Rose. Ta se na něj zlostně podívala.

„Zbytečné? Pro Nessie je to důležité a ty to nepokazíš, jasné? Nebo si budeš muset najít jinou zábavu, jak krátit čas,“ vyprskla.

„Ach jo, už zas mám trpět já, čím jsem si to zasloužil? Proč zrovna já?“ Stále pronášel tato slova směrem k Rose a dělal na ni psí oči. Musela jsem se přitom pohledu smát.

„Už zas ti ubližujou?“ připojil se táta.

„Ubližujou? Je línej jak veš,“ pronesla Rosalie.

A podobné rozhovory se odehrávaly téměř každý den. Emmet si stále stěžoval, že ten jazyk je nesmysl a že se ho stejně učit nemusí. Stále nás zásoboval historkami, že prý stačí, když se usměje a všichni mu padnou k nohám a podobné science fiction. K tomu si vždy vysloužil pobavený smích od ostatních nebo rovnou facku od Rose.

A tak jsme se nesměli divit, že když nadešel srpen, zjistili jsme, že někteří z nás toho ještě moc neumí a tak se rozhodlo přestěhování odložit na příští rok. Přece nemáme co ztratit. Třeba se Emmet, už konečně naučí ten jazyk a nebude stále odmlouvat jako malý kluk. Teda ne že mně by šel taky kdovíjak skvěle, ale nechtěla jsem to přiznat, ostatní s ním neměli sebemenší potíže. Nebylo to tím, že bych učení nějak flákala jako Emmet, to vůbec ne. Já jen, každou volnou chvilku jsem se vypařila na hřbitov za Jakem. Pomáhalo mi to být tam s ním a zmírňovalo to tak mou bolest. I když jsem se smála, komunikovala, s Alice nakupovala a dělala jiné věci jako dřív, nic nebylo jako dřív a nikdy už nebude. I přes veškerou mou snahu, stále jsem to ještě úplně nepřekonala. Ale věřila jsem, že mi nové místo pomůže.

Kromě toho, že jsme se učili nový jazyk a zajišťovali vše potřebné, také jsme hledali nový dům, tedy spíš jen pozemek, kde by se dal postavit náš nový dům v obvyklém stylu a jak už to u nás bývá někde dál od města, nejlépe v lesích. Ještě jsme ani neměli pořádně vybráno město, když přišel Carlisle domů.

„Už vím, kam pojedeme. Je to dokonalé místečko a našel jsem místo v místní nemocnici. Není to příliš velké město, což je pro nás ideální a v okolí je spousta vesnic, určitě najdeme pozemek kus za nějakou větší vesnicí.“

„Tak za prvé, co je to za místo? A za druhé mi vysvětli, proč větší vesnicí, nemělo by to být spíš naopak, čím méně lidí, tím lépe?“ otázala jsem se.

„Takže to město se jmenuje Chomutov, nachází se na severozápadě republiky. No a co se týče tvé druhé otázky. Tak malé vesničky v okolí nejsou a čím více lidí, tím větší soukromí. V městě bychom byli moc nápadní, ale v malé vesničce také. Tam lidi ví o každém kroku toho druhého, což by nebylo zrovna ideální. A proto myslím, že přijatelný kompromis je větší vesnice,“ odpověděl mi na mé otázky a já přikývla na souhlas.

Rok uplynul jako voda a přišel den stěhování. Během toho roku jsme se již všichni, dokonce i Emmet pod velkým nátlakem od Rose, naučili česky. Koupili jsme i pozemek, nakonec jsme našli ideální pozemek kus za městem v lesích a Esmé nechala postavit dům podle jejího návrhu, tak jako vždycky v obvyklém stylu, ještě jsem dům neviděla, ale dokázala jsem si to představit.

Již jsme byli přihlášeni i do školy. Bylo to gymnázium, které se nacházelo přímo v Chomutově. Já a Alice půjdeme do prvního ročníku. Máma s tátou do druhého a Emm, Jazz a Rose do třetího.

Všichni jsme si již koupili nová auta, ale jelikož v ČR se smí řídit až od osmnácti, mně, Alice, mámě a tátovi to zatím nebude moc platné. Emm se mohl potrhat smíchy, když zjistil, že tam se smí řídit až od osmnácti a jelikož on se vydává za osmnáctiletého, nemohl se přestat chechtat. Já mu to nedaruju!

Zítra byl den D a všichni se tedy šli loučit s Forks po svém. Jelikož vyrážíme už brzo ráno, a tak bych nestihla jít za Jakem, strávila jsem tam dnes téměř celý den a se slzami v očích se loučila. Bude mi chybět tento můj rituál, který mi tolik pomáhal. Ale dělala jsem to, co chtěl, začala žít znova na jiném místě a já mu věřila.

Celý den tu sedím a beze slova koukám na jeho fotky. Už ale musím jít, doma by měli strach a pak musím se na tu dlouhou cestu pořádně vyspat.

„Musím už odejít, Jaku. Už sem, nepřijdu, tak, jak jsi chtěl, odjíždím a věřím, že tam najdu svůj ztrácený život. Sbohem, Jacobe Blacku, má jediná lásko, miluju tě, navždy.“ S těmito slovy jsem se začala zvedat, ale najednou mě po kůži pohladil jemný vánek. Jako kdyby říkal: „Já tebe taky, běž a žij.“ Možná jsem už blázen. Musím odejít, tohle vysedávání u hrobu mi moc nesvědčí.

Když jsem dorazila domů, nikdo tu nebyl. Využila jsem té chvíle a loučila se s domem. Sice jsem tu teď zažívala krušné chvíle, ale i přesto byl to můj domov. Tady, v tomto domě jsem se narodila a vyrůstala. Tady jsem poznala Jacoba a prožila tu s ním krásné dětství. Na tohle se nezapomíná a já chtěla mít na toto místo, i přes to všechno, dobré vzpomínky.

Ráno jsem se probudila ve své posteli, ani jsem si nepamatovala, jak jsem se tam dostala. Vše bylo připravené, čekali jen na mne. Dala jsem si tedy sprchu, oblékla si připravené oblečení od Alice a sešla dolů.

Tam na mne již všichni čekali. Uprostřed obývacího pokoje, srdce domu, jsme se všichni objali. Byl to náš rituál, který jsme si za ta léta stěhování tak nějak vytvořili.

Nasedli jsme do svých aut a odjeli na letiště. Vstříc novému životu, pomyslela jsem si a usmála se.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříčka osudu? - 5. kapitola :