Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 4. kapitola

16.02.2010 (21:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1777×

4. První úsměv

Po tváři se mi řinuly slzy. Běh byl, osvobozují to ano, a já to milovala, zvlášť po takové době, ale pláč už jsem nedokázala zadržovat moc dlouho. Nechtěla jsem brečet před rodinou, už tak jsem jim dost ublížila. Ale nevyběhla jsem jen kvůli pláči, přesně jsem věděla, kam mám namířeno.

Naposledy jsem tam byla před čtyřmi lety. Ale tenkrát jsem okolí moc nevnímala, už v tu dobu mě pomalu pohlcovala temnota. Tam se to jen urychlilo a dovršilo do konce. Na tom místě jsem, to už nezvládla, tam mě všechny síly opustily a temnota nade mnou vyhrála, už jsme nevzdorovala, nemělo to smysl a já beztak už neměla žádnou sílu ani vůli k životu. Ale, tentokrát se to už nestane, nesmí. Jsem připravená, na všechno. Teď už ano. Pomalu jsem zpomalovala.

„Zvládnu to,“ řekla jsem si nahlas. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila na hřbitov. Šla jsem pomalou lidskou chůzí. Nepospíchala jsem. Stejnak se na hřbitově měl udržovat klid, byla to úcta k mrtvým, a já nehodlala vzbuzovat pozornost.

Bylo to ponuré místo, depresivní a tmavé. Kráčela jsem cestou podél hrobů a namátkově četla jména. Nic mi neříkala, a tak jsem je ihned vypustila. Potkala jsem už pár lidí, koukali na mě trochu vyjukaně, ale já jejich pohledy ignorovala. Šla jsem stále dál a hledala onen hrob. Mám sice dobrou paměť, ale když jsem tu byla naposledy, okolí jsem nijak zvlášť neregistrovala. A tak mi chvíli trvalo, než jsem došla k jeho hrobu, ale našla jsem ho.

Posadila jsem se vedle jeho hrobu. Hrob byl udržovaný. Byly na něm krásně rozkvetlé květiny, počasí jim přálo. Aby ne byl červen a sluníčko krásně svítilo. Pomalu jsem si prohlížela jeho hrob. Až jsem došla k náhrobku, po obou stranách byly skleněné vitrínky a v obou byla fotka. Na jedné z nich byl Jacob ještě před jeho proměnou ve vlka na druhé už po té. Tuto fotku jsem již pořídila sama, krátce před jeho smrtí.

„No tak, Jaku, usměj se na mne trochu,“ prosila jsem ho. Právě jsem dostala nový foťák a hned jsem ho chtěla vyzkoušet. Jenže Jake se hrozně nerad fotil. Udělala jsem na něj psí oči: „No tak prosím, jedna fotka, co ti to udělá? No tak prosím, lásko.“

„No dobrá, když jinak nedáš.“ Obměkčila jsem ho. Věděla jsem, že tomu neodolá. A s úsměvem jsem ho začala fotit.

„Řekla jsi jednu fotku.“ Byl naoko rozzlobený, ale už mu cukaly koutky. V tu chvíli propukl v hlasitý smích a já se k němu přidala, skočila mu do náruče a vášnivě ho políbila.

Plakala jsem. Bylo bolestivé vzpomínat, ale vzpomínky, to je jediné co mi zbylo. Váhavě jsem se posunula blíže k náhrobku. Ani nevím proč, připadalo mi, že jsem k němu takto blíže.

„Ach, Jaku,“ hledala jsem správná slova, „tolik se mi po tobě stýská. Ještě jsem tu nebyla a omlouvám se za to. Nežila jsem, ale to ty moc dobře víš. Probral mě až tvůj sen. Měl jsi pravdu, ano teď vím, že to dokážu. Sice to bude těžké, ale já to zvládnu už kvůli rodině, ublížila jsem jim za poslední čtyři roky až dost. Poslechla jsem i tvoji radu. Přestěhujeme se, ne sice hned, nejdříve se chceme naučit co nejlíp jejich jazyk. Však víš, nechceme na sebe přitahovat ještě více pozornosti, ne víc než je nutné.“ Pousmála jsem se, bylo to poprvé od té události, co se na mé tváři objevil úsměv a v tu chvíli jsem si uvědomila pravdivost svých slov, ano to pude.

„Málem bych zapomněla, ještě nevíš, kam se stěhujeme. Náš příští, nový domov bude v České Republice. Je to malý stát v samotném srdci Evropy. Nevím, jaké to tam bude, ale v srdci cítím, že to je to pravé. Ach ano, Jaku, to je to místo, kde mohu začít znovu žít.“

Seděla jsem tam ještě dlouho a povídala mu o všem, věřila jsem, že mě slyší, že se na mě „z hora“ dívá. Povídala jsem mu o celé rodině, jak se i jim všem stýská, dokonce i Rosalie. Když už jsem neměla co říct, mlčky jsem tam seděla a chvílemi i plakala.

Začínalo už se stmívat, a tak jsem se rozhodla, že už se vrátím domů, aby neměli zbytečnou starost.

„Musím už jít, Jaku, brzo zase přijdu, neboj se, teď už to bude dobré, všechno.“ Neříkala jsem ty slova jen tak, opravdu jsem jim věřila.

Tiše jsem vstala a vydala se domů. Opět lidskou chůzí, až když jsem byla v lese a byla si naprosto jistá, že mě nemůže nikdo spatřit. Rozeběhla jsem se, sice jsem nebyla tak rychlá jako upír, ale rychlejší než člověk ano.

Doma na mne už všichni čekali. Vrhla jsem se do první náruče, byla to Esmé. Takhle jsem postupně objala všechny členy své rodiny a tím jim dala najevo, že teď už to opravdu bude dobré. Jestli měli ještě nějaké pochyby, tak teď už žádné nejsou, aspoň doufám.

Odebrala jsem se do svého pokoje. Za chvilku za mnou přišli rodiče: „Můžeme dál?“ zeptal se táta.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a oni vešli. Posadili se ke mně na postel, každý z jedné strany a oba mě objali. Objímali jsme se dlouho. Byla to krásná chvíle. Tohle jsem potřebovala a já se opět rozbrečela.

„Omlouvám se,“ prolomila jsem hrobové ticho.

„A za co?“ zeptala se máma a prstem mi setřela slzu z tváře.

„Ty se nemáš za co omlouvat, Ness,“ dodal táta, „to oni by měli za to, co ti provedli a vůbec celé naší rodině,“ věděla jsem, o kom mluví, o Volturiových, „pomstíme se jim, všichni by se měli dozvědět, co provedli. Na tohle neměli právo, nic jsme neprovedli a už vůbec ne ty nebo Jake,“ dokončil svou řeč.

„Ne,“ vyjekla jsem, „nechci přijít o někoho dalšího, už ne, prosím. Co udělali, už nevrátíme a všichni víte, jak moc bych chtěla, ale tohle nesmíme. Možná máme šanci, ale za jakou cenu? Ne tohle ne, budeme pokračovat podle našeho původního plánu, prosím, odstěhujeme se do České Republiky.“

„Ano, máš pravdu, promiň. Nevím, co to do mě vjelo, mám na ně jen hrozný vztek.“

„Přeci jste se postarali o ty, kteří se toho účastnili, to stačí.“ A víc jsme na toto téma již nehovořili.

Zívla jsem, byla jsem po dnešním dnu dost unavená. Byl to dlouhý den.

„Měla by si jít spát,“ podotkla máma. Podívala jsem se z okna, byla už tma. Přikývla jsem na souhlas a odebrala se do své koupelny a dala si horkou sprchu. Když jsem se vrátila do pokoje, rodiče tam stále byli a o něčem diskutovali. Jakmile zaregistrovali, že tam jsem, připravovali se k odchodu.

„Mami, tati, mohli byste tu dnes v noci se mnou zůstat, prosím?“ Nechtěla jsem tu dnes v noci být sama.

„Samozřejmě.“ Lehli si vedle mě na postel tak jako předtím a objali mě.

„Dobrou noc, zlatíčko,“ pronesli oba. Uvelebila jsem se jim v náruči a po chvilce usnula.