Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 2. kapitola

11.02.2010 (10:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2038×

2. Agónie

Pohled Renesmé:

Připadala jsem si jak vysušený oceán, ve kterém se ale záhadně stále objevují kapky slané vody. Uplynul už téměř týden od Jakobovy smrti a já se právě chystala na pohřeb. Chystala je možná příliš silné slovo, prostě jsem si jen bezmyšlenkovitě oblékala oblečení připravené na posteli. Zřejmě ho tam dala Alice, ale mně na tom popravdě řečeno vůbec nezáleželo. Nechtělo se mi tam. K čemu tam budu platná? Mého Jakoba už mi to stejně nevrátí. Pomyslela jsem si, ale i přesto jsem se zhluboka nadechla a vyšla ze svého pokoje, ze kterého jsem mimochodem od jeho smrti nevyšla. Vím, že si celá rodina dělala starosti, obzvláště moji rodiče, ale odmítala jsem si to co nejvíce připouštět.

Dole na mne čekali máma s tátou, kteří mě pevně objali, ale já neměla sílu na jakoukoli odpověď. Nijak to nekomentovali a vyrazili jsme. Cestu jsem moc nevnímala, jako skoro nic v poslední době. Najednou jsem prostě stála na hřbitově před jeho hrobem a někde z dálky slyšela farářova slova. Jeho slova mi ale šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když ale pronesl slova: „Má-li život smysl, tak musí mít smysl i utrpení.“ Tato slova na mne dolehla jako obrovský balvan, který zničil vše, co ještě zbylo. Jaký smysl měl můj život bez něho? Nebyla jsem nic, chyběla mi půlka mé osoby, půlka, kterou si odnesl s sebou a už jí nikdy nezískám zpět. Tak jaký mělo smysl, že já zůstala naživu a on ne? V jednom okamžiku se vše změnilo. Měla ze mě být vdána paní a jsem vdova? Ale proč, proč zrovna já? Zažila jsem už snad více štěstí, než obyčejný člověk může mít za celý svůj život a už nemám nárok?

Po těchto nevyslovených otázkách jsem už prostě nemohla. Neovládala jsem svou mysl a už vůbec ne svoje tělo. Bylo toho na mne už příliš. Ani nevím, jak ale najednou jsem se ocitla na zemi. Nade mnou se sklánělo osm upírů, pár vlkodlaků a z dálky nějací lidé. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou jsem se ocitla v autě. Ležela jsem na něčím studeném klíně, byla to máma, poznala jsem její vůni. Ještě jedna vůně tam byla, tátova. Byli jsme v autě a zřejmě jeli domů. Máma na mne mluvila, ale já se neobtěžovala ani otevřít oči, natož promluvit. Nechtěla jsem. V duchu jsem před sebou viděla jeho. Ale už to nebolelo, tma a bolest mě úplně pohltily. Pravděpodobně jsem ležela v posteli, ale nejsem si jistá. Nevnímala jsem okolí ani čas. Prostě nic. Bylo to bezbolestné a jednoduché a mně to tak vyhovovalo. Čas mi splýval v jedno, nevěděla jsem jaký je rok, natož den nebo měsíc. Nevím, jak dlouho už jsem ležela. Možná pár dní, možná měsíce a možná taky roky. Ale co, komu na tom záleželo? Bez něj už nic nemělo smysl. Vůbec nic!

Pohled Edwarda:

Byl to ten nejhorší den. Nejhorší den pro moji holčičku. Sice jsem se ještě nesmířil s tím, že z ní měla být mladá paní, ale tohle? Tohle bych nikdy nechtěl. Vždyť, já ji miloval. Byla to moje dcera a já pro ni chtěl to nejlepší. Sice jsem si nemyslel, že to nejlepší bude to psisko. Ale byla to její volba a já to respektoval. Chtěl jsem, aby byla šťastná a klidně bych ji pro to snesl modré z nebe.

Povzdechl jsem si, oblékl se a šel za mou láskou.

„Bello, už je čas.“ Pronesl jsem.

Bylo to pro ni těžké, ale nedávala to na sobě moct znát, už jen kvůli mně. Nechtěla, abych trpěl ještě víc. Ale já to i přesto věděl, i když jsem jí nedokázal číst myšlenky, měl jsem ji za ta léta přečtenou. Rozeznal jsem každý její výraz, každý pohyb jejího těla. A jinak tomu nebylo ani teď. Věděl jsem, jak ji to bolí. Naše dcera už týden s nikým nekomunikuje a její nejlepší přítel zemřel. Snažil jsem se co nejvíc ji to usnadnit. Ale věděl jsem, že tohle musí spravit jen čas. Ale bude to tak opravdu i v jejím případě a v případě mé dcery? Spraví to čas? Vždyť upíří paměť nezapomíná. Vyrovnají se s tím někdy? Doufám, že ano. Přeji si opět vidět svoji Bellu šťastnou a tak i svoji malou Renesmee. Ale také vím, že už nikdy nebude nic stejné. I náš pohled na toto malé městečko bude jiný.

Zatímco jsem si v hlavě uspořádával myšlenky, došli jsme do domu. V tu chvíli jsem ji uviděl, už týden nevylezla ze svého pokoje, ale tohle? Byla vyhublá, bledá a měla zarudlé oči od pláče. Tohle nebyla moje dcera. To byl jen někdo, kdo ji vzdáleně připomínal. Moje dcera se stále usmívala, sršela optimismem. Ale tato dívka, která opatrně sestupovala k nám, vypadala, jako kdyby z ní byl vysán veškerý život. Tohle bude těžký úkol, ale já to dokážu, musím a věřím, že zase uvidím svoji holčičku se smát.

Když k nám přistoupila, oba jsme ji s Bellou objali, ale ona stejně nijak nereagovala. Mlčky jsme šli do auta. Já si sedl za volant a Bella šla radši k Renesmee dozadu. Ničil mě ten pohled na ně, ale dokázal jsem se vcítit do toho, čím procházejí, obě.

Když jsme dojeli k hřbitovu. Renesmé chvilku váhala, ale nakonec přece jen vystoupila. Vzal jsem ji za ruku a Bella za druhou a šli jsme opět mlčky. Slova nebyla třeba.

Když farář začal, pozoroval jsem Renesmé. Každé slovo jako by ji táhlo níž a níž ke dnu. Bylo hrozné to pozorovat, ale když najednou omdlela, vyvedlo mě to z míry. Naštěstí, mé reflexy fungovaly výborně a já jsem ji včas přidržel těsně nad zemí, aby se neuhodila. Nevím, co se s ní stalo, ale její myšlenky byly najednou prázdné i její oči byly bez výrazu. Všichni se nad ní seběhli. Pro dnešek už to stačilo, pomyslel jsem si, omluvil jsem se farářovi i všem přítomným a vzal jsem Renesmé do náruče. S Bellou jsme pak pomalu odcházeli s udivenými a lítostivými pohledy v zádech. V autě jsem ji položil na zadní sedadla a Bella si položila její hlavu na klín. Stále jí šeptala uklidňující věty, ale Renesmé byla jak hluchá. Dorazili jsme domů a já ji opatrně položil na postel. To bylo naposledy, co udělala nějaký pohyb, i když jen nevědomky.

Po čtyřech letech:

Uplynuly už čtyři roky a moje dcera na tom byla stále stejně, ba i hůř. Od pohřbu nevyšla z pokoje, ona se vlastně ani nepohnula, nekomunikovala a ani nejedla. Byli jsme nuceni jí výživu podávat nitrožilně.

Každým dnem, jsem se o ni bál čím dál víc a věděl jsem, že zbytek rodiny je na tom stejně, obzvlášť Bella. Ničilo ji to stejně tak i mě, nejhorší však byl ten pocit, že já nemohu pomoct ani jí ani Renesmé. Byl jsem naprosto bezmocný.

Už jsem si postupně začínal myslet, že Ness se z toho nikdy nevzpamatuje. Opouštěla mě veškerá naděje, kterou jsem si byť jen minimálně, uchovával. Když v tom se ozval výkřik, bylo to jak rána z nebes. Výkřik se ozýval z pokoje Renesmé a já neváhal ani půl minuty a hned jsem za ní běžel…

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříčka osudu? - 2. kapitola: