Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm 23. kapitola

20.05.2012 (17:45) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2661×

23. kapitola

Trhl jsem  sebou, až když jsem v dálce uslyšel známé myšlenky. Odtáhl jsem se kousek od Isabell a vzal ji za ruku. Byli blízko, museli jsme jít. Bylo zbytečné něco říkat nahlas, stiskla mi propletené prsty a dala se do běhu. Věděl jsem, že tohle je konec i začátek. Konec rodiny jako takové - od teď jsme lovná zvěř my. 

Utíkali jsme, jak nejrychleji to šlo. Isabell mi po chvíli přestala stačit, přeci jen byla v lidské podobě. Rychle jsem si ji vyhoupl do náruče a rozeběhl se ještě rychleji. Na krku jsem cítil její splašený dech a skoro jsem cítil na hrudi, jak její srdce bije. Uhánělo silnými nárazy, jako by běžela ona sama.

Utíkal jsem dlouho. Kolem mě se míhaly stromy a zeleň. Také co jiného čekat v lese, ale nad tím jsem přemýšlet nechtěl. Momentálně mě trápilo, jak dlouho budeme muset utíkat. Isabell začínala být unavená. Zavírala se jí víčka, ale můj běh jí znemožnil spát.

Zaposlouchal jsem se do dění okolo. Nedaleko bylo město. Musíme se tam dostat.

„Ještě chvíli, lásko,“ špitl jsem do ouška mé milované a letěl rychle dál. Díky za mé upírské smysly, jinak bych se už několikrát natáhl.

Hluk města se přibližoval, pokusil jsem se ještě zrychlit. Chtěl jsem, aby mohla Isabell jít co nejdříve spát. Potřebuje energii. Hon ještě neskončil. Je to teprve začátek. Rodinu jsem ztratil. Nebyly slyšet ani jejich myšlenky, což bylo jedině dobře.

Na kraji města jsem se zastavil. Až teď jsem si všiml nahoty Isabellina těla. Z mé košile toho také moc nezůstalo, tak jsem musel něco sehnat. Opatrně jsem položil Isabell na mech pod jedním mohutným dubem, aby ji nepíchaly jehlice z jehličnanů okolo.

„Za chvíli jsem zpět.“ Políbil jsem ji na unavené líčko. Tiše jsem vyšel do zašeřeného města. Netušil jsem, že bude tak pozdě, ale to mi naštěstí hrálo do karet. Na kraji města byly domky. Teplota byla poměrně teplá, a tak lidé sušili prádlo venku na zahradách. Ukradl jsem jednu bělostnou košili, šaty a rifle. Do druhé ruky jsem popadl žabky ležící u dveří.

Lidé vevnitř se smáli a koukali na nějaký film. Kdyby jen tušili, že jim někdo krade na zahradě.

S těmi věcmi, co jsem měl, jsem se vrátil k Isabell. Sladce usínala na tvrdé kůře toho mohutného stromu.

„Obleč se.“ Podal jsem jí šaty a žabky. Na džíny bylo moc teplo, nebo mi tak alespoň přišlo.

„Dobře,“ špitla tiše a začala se oblíkat. Během pěti minut byla hotová. Chytil jsem ji za ruku a vyšel s ní z lesa. Podpíral jsem ji, ale nakonec to vzdal. Rovnou jsem si ji vyhoupl do náruče. Slastně zamručela a zavrtala se pořádně. Cítil jsem, jak vdechuje mou vůni a pomalu se uklidňuje.

Procházel jsem okrajem města a poslouchal myšlenky okolních lidí. A tím jsem našel jedno schované parkoviště. Vybral jsem si tam nejlepší auto, což byl mimochodem Land Rover. Celkem luxusní na tuhle čtvrť. Nechal jsem to plavat a jednou rukou vypáčil dveře. Auto začalo houkat, ale než to stihl nějaký člověk postřehnout, přetrhl jsem drátky od alarmu díky své rychlosti. Otevřel jsem zadní dveře a Isabell na ně položil. Zamručela a pohodlně se svalila na měkké koženkové sedačky.

Zabouchl jsem za ní dveře a posadil se na místo řidiče. Chvilku jsem si hrál s drátky pod volantem a za chvíli už vrněl motor. Vyjel jsem po silnici pryč. Někam ještě dál, než tohle hraniční městečko. Ještě jsem se stavil v obchodě pro dvě dvoulitrové lahve pití a nějaké bagety, kdyby měla Isabell hlad. Pak jsem pokračoval v jízdě.

Snažil jsem se přizpůsobit jízdě ostatních lidí, ale hnal mě strach, že se Cullenovi co nejdříve objeví. Do rána jsme dorazili na hranice s Aljaškou. Zajel jsem autem do lesa. Jel jsem po pěšině vytvořené mysliveckými auty až na její konec. Isabell byla už hodinu vzhůru. Zvědavě mě pozorovala. Asi na něco čekala.

„Máš hlad?“ zadíval jsem se do jejího obličeje, když jsem jí pomáhal z auta.

„Ne, ještě jsem najezená.“ Sklopila pohled. Vzal jsem ji do náruče a vydal se do lesa. Znal jsem to tu. Byl jsem tu, když jsme byli u Denaliových na návštěvě. Naštěstí teď bydlí v Evropě. V lese byla malá dřevěná chatka, která se už několik let nepoužívala. Bylo to místo, na kterém si můžeme odpočinout, než se vydáme na další dlouhou cestu.

Chatičku jsem našel během chvíle. Dveře byly odemčené a ani se tomu nedivím. Tady to nemohl nikdo najít. Postel byla čistá a tak jsem tam zamířil. Posadil jsem na ni Isabell a šel zavřít dveře.

Byla to jen jednopokojová chatička s koupelničkou a záchodem. Místnost měla postel, kuchyňskou linku se starými kamny, starý zašlý gaučík a stolek.

„Potřebuju sprchu,“ zachraptěla Isabell. Odkašlala si, aby mohla mluvit zřetelněji. Podal jsem jí láhev s pitím, pro kterou jsem rychle skočil.

„Děkuju,“ usmála se a odložila lahev na zem vedle postele. Vstala, přešla ke mně a lehce mě políbila.

„Miluju tě,“ špitl jsem a polibek jí oplatil. Pak odběhla do koupelničky. Slyšel jsem, jak se spustila voda a její usyknutí nad její studeností. Snad by nečekala, že v chatce uprostřed lesa bude bojler na vodu s elektroohříváním. Usmál jsem se nad jejím počínáním. Bylo to roztomilé. Alespoň na chvíli jsem zapomněl na věci, které se za posledních osmačtyřicet hodin udály.

Isabell se po chvíli nabručeně vrátila. Lehla si ke mně na postel. Její kůže byla studená. Vstal jsem a venku vyklepal deku, která tu pomalu trouchnivěla. Vrátil jsem se a Isabell do ní pořádně zabalil.

Chvíli bylo ticho, leželi jsme beze slova, jen koukali tomu druhému do očí.

„Edwarde… já…“ přerušila Isabell ticho.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem to udělat, ale on mě… napadl. Lekla jsem se ho. Moc mě to mrzí.“ Z oka jí stekla slza.

„Lásko, stalo by se to, i kdyby tě nepřekvapil. Moc mě bolí, co jsem udělal, ale prostě to tak být muselo. Nedokázal bych tě ztratit.“ Schoval jsem ji v náručí.

„Miluju tě jako nikoho na světě. Kdyby ti byť jen malinko ublížil, zabil bych ho sám, i když to býval můj bratr. Ztráta bolí, ale to, že ty žiješ, mě léčí. Uzavíráš ty rány, které tam zůstaly. Alice…“ vzlykl jsem. Moje milovaná sestřička... „… byla jako moje dvojče. Miloval jsem ji, ale ty jsi důležitější. Čas rány zahojí. Chci na to zapomenout,“ mluvil jsem tiše, s rozmyslem.

„Je mi to tak moc líto. Miluju tě, Edwarde. To se nikdy nezmění. Spolu to zvládneme. Život půjde dál,“ konejšila mě. Zabořil jsem jí hlavu do vlasů a zklidňoval své emoce. Už navždy jsem uzavřel šuplík se jmény Alice a Jasper hluboko v srdci. Nikdy nebude otevřen, to mi pro šťastnou budoucnost stačí.

„Prospi se, lásko, zítra nás čeká dlouhá cesta,“ políbil jsem ji na koutek. Obezřetně se na mě podívala, jestli nebudu ještě mluvit, ale s mírným úsměvem jsem ji políbil doopravdy. Začal jsem si vášnivě přivlastňovat její rty a dával tím najevo své zoufalství a strach o tu bytůstku, která mi vdechla čistý kyslík do plic. Dala mi důvod žít a já to nehodlám zahodit.

Přetočil jsem se nad ni a jemně sjel k jejímu oušku.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem znovu a nadzvedl se na pažích, abych mohl pohlédnout do jejích něžných očí. Překypovaly láskou. Děkoval jsem bohu, že mi ji seslal. I když spíše ďáblu.

„Dobrou.“ Svalil jsem se vedle ní. Přitulila se mi k hrudi a se zašeptáním ,miluji tě‘, které jsem skoro neslyšel, usnula. Celou noc jsem ji pozoroval. Byla hříšně svůdná a já nemohl jinak, než celou noc laskat její pokožku. Byla tak jemná. Užíval jsem si její blízkost, co nejvíce to šlo, a zároveň přemýšlel nad naší budoucností.

Kolem šesté ráno se Isabell začala vrtět a nakonec se probrala. S úsměvem jsem se posadil a donesl jí bagetu, o kterou si říkal její kručící žaludek.

„Děkuju,“ usmála se a začala jíst. S úsměvem jsem ji pozoroval, ale pak jsem začal.

„Přemýšlel jsem a…“ začal jsem na ni vysypávat všechno, co jsem vymyslel. Jen přikyvovala, a když měla prázdnou pusu, tak dodala nějakou poznámku.

Nakonec jsme se domluvili. Pak jsme ještě celé dopoledne zůstali v posteli a užívala si toho druhého. Ale pak jsem se zasekl.

Zaslechl jsem myšlenky. A ne jedny.

„Oblíkej se… rychle. Jsou tady,“ hysterčil jsem. A nebyli tam jen Cullenovi, ale i vlci s La Push.

Během chvíle jsme byli oblečení. Popadl jsem Isabell a pádil upíří rychlostí k autu.

Skoro jsem ji hodil na sedadlo spolujezdce, jak jsem pospíchal. Okamžitě jsem startoval a jel rychle pryč. Blížili se. Hledali nás a jeden z vlků zachytil náš pach. Byla to otázka života a smrti. Já bych klidně zemřel, ale nemohl jsem je nechat, aby ublížili Isabell. Už jsem viděl jejich siluety, ale naštěstí jsme vjeli do města, byli jsme rychlejší.

Oddechl jsem si, do města se neodváží. Tady by nám nemohli nijak ublížit. A to oni chtějí. Chtějí pomstu.

Uháněl jsem přeplněnými ulicemi a snažil se jet do nejlidnatějšího centra. Chytil jsem Isabell za ruku.

„Měli bychom to udělat,“ špitla. Cukl jsem k ní hlavou.

„Víš to jistě?“ Podíval jsem se něžně do jejích očí. Rozhodně přikývla.

„Dobře, ale nejdříve se půjdeme najíst,“ řekl jsem a zaparkoval u centra. Odvedl jsem Isabell do restaurace. Peněženku jsem měl naštěstí v zadní kapse, takže nevypadla.

Nechal jsem ji v klidu najíst. Oči jsem měl skoro černé, a tak červeň v nich nebyla pro lidské oko viditelná. Po hodince jsme ruku v ruce vycházeli z centra a šli pokračovat v jízdě.

Posadil jsem se a opatrně se podíval na Isabell.

„Uděláme to?“ zašeptal jsem.

„Je to jediné řešení. Miluji tě, nechci být celý život na útěku.“ Přitiskla se ke mně. Vášnivě jsem se vpil do jejích rtů.

„Taky tě miluji. Udělám pro tebe cokoliv. Nezapomeň na to.“ Naposled jsem jí vtiskl polibek.

„Já tebe taky, Edwarde. Jsi můj život.“ Podívala se mi plně oddaná do očí. Šťastně jsem se usmál. Pomocí drátků jsem zažehl motor a vyjížděl z města.

Jel jsem hodnou chvíli, když jsem opět uslyšel jejich myšlenky. Byli několik kilometrů na západ.

Odhodlaně jsem sešlápl plyn a vyjel nové budoucnosti. Té klidné. Zacítili náš pach a pomalu se blížili k nám.

Jel jsem po silnici a čekal, až poslední auto zabočí. Silnice byla klidná. S prudkým povzbuzujícím nádechem jsem přidal plyn. Rychlost se zvedla na 230 km/h.

„Jsi připravený se vším skončit?“ zeptala se Isabell a přitulila se ke mně. Otočil jsem hlavu a pořádně se přisál na její rty. Naposled chutnám její strachem okořeněné rty. Pak jsem se otočil opět na cestu. Už se to blížilo. Ještě víc jsem přidal plyn. Už se blížila ta zatáčka. Myšlenky se blížily. Isabell si zacvakla pás a křečovitě se podržela mého stehna.

Byl to konec. Přímo před námi. A byl nevyhnutelný.   

Předchozí - Další

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm 23. kapitola: