Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm 21. kapitola

26.11.2011 (17:30) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2605×

21. kapitola

Ani jsem nedýchal a čekal, jak zareaguje. Ani on sám nevěděl, co má dělat. Těžko hádat, když se jeho myšlenky kryly jedna za druhou a střídaly se z: to není možné a to se mi jen zdá. Když se mu v hlavě objevila myšlenka, že tohle jsem posral, napjal jsem se.

Zavrčel a jeho oči zčernaly…

Byl připraven k útoku. Napjal jsem se a zavrčel. Isabell se zasekla v pohybu a nastražila uši. Pomalu zvedla hlavu a zavrčela. Jasper se najednou rovně postavil a zmizel svou rychlostí z dohledu. Byl jsem z jeho myšlenek zmatený, chtěl zaútočit, ale rozmyslel si to. Bylo to jasné, Jasper nebyl spontánní, byl to stratég. Nejdříve kroky promyslí, až pak koná.

„Edwarde?“ uslyšel jsem vedle sebe šeptání. Isabell už se proměnila zpět.

„Lásko, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že se jí nic nestalo.

„Ano… půjč mi košili, prosím,“ přišla ke mně, úplně nahá, a sundala mi ji. Pak si ji sama oblékla a s úsměvem se na mě otočila. Pořád jsem byl zaražený z Jaspera. Popadl jsem Isabell do náruče a upíří rychlostí se přesouval domů. Les se kolem mě míhal rychle, až jsem sám viděl šmouhy.

Vlétl jsem do domu, opatrně posadil Isabell na postel a začal balit.

„Musíme okamžitě zmizet. Jasper ví, co jsi zač a hodlá tě zabít. Nemůžu to dovolit. Zavolej na letiště, objednej letenky někam hodně daleko…“ chrlil jsem ze sebe, aniž bych přestal ládovat kufry naším oblečením. Isabellina ruka mě zastavila.

„Uklidni se. Ví to a třeba nic neudělá. V klidu, zlato. Bude to v pořádku,“ vzala můj obličej do svých hebkých dlaní.

„Jasper je voják. Setkal se s tvým druhem. Nebo o něm alespoň slyšel. Má z tebe strach, bojí se, že napadneš jeho rodinu. Netušil, že jste přežili, myslel, že upíři tvůj druh vyhubili, proto ho tolik překvapilo, že tě tam viděl. Chtěl zaútočit ihned, ale jeho povaha vojáka se v něm ozvala a on začal uvažovat jako vždy. Zabije tě. Jsi poslední svého sruhu, nebo to jsem mu alespoň přečetl v myšlenkách,“ přitáhl jsem si ji do náruče a zmateně jí šeptal do ucha. Další rukou jsem se pokoušel do kufru narvat ještě víc věcí, ale její ruka mě zastavila.

„Neboj se, nic se mně ani tobě nestane. Pořád je to tvůj bratr. V klidu, lásko,“ políbila mě na spodní ret.

„Teď to tu uklidíme, ano? Počkáme pár dní, však ono se to uklidní,“ mrkla na mě a začala uklízet tu spoušť, kterou jsem tu po sobě zanechal. Jak může být tak klidná? Jasper to nenechá jen tak. Určitě něco podnikne.

„Miláčku, ale…“ pokusil jsem se jí opět domluvit.

„Edwarde, stejně by se to jednou dozvěděli. Žijeme vedle sebe, myslíš, že by jim to nedošlo? Je to jasné a já to čekala. Nebojím se jich. Budeme prostě sousedé, pokusíme se uzavřít příměří a budeme v pořádku. Určitě se to vyřeší v klidu,“ uklidňovala mě.

„Ty Jaspera neznáš. Když jde o Alici, jde přes mrtvoly a pokud z tebe cítí nebezpečí, které ji může ohrozit, tak se tě pokusí odstranit. A on jasně pochopil, co dokážeš a sám to viděl na vlastní oči při jeho bojích s novorozenými. Když uklízel těla upírů po vlkodlačím napadení zrovna, když byla půlka jeho družiny v zátahu. Tam mu zabili nejlepšího přítele a od té doby vlkodlaky nesnáší. Ví, že přináší nebezpečí. Má z tebe strach, půjde po tobě. Má v sobě zášť! Nikdy si neodpustil smrt kamaráda a nikdy to neodpustil vlkodlakům,“ zmatkoval jsem. Chodil jsem po pokoji s rukama ve vlasech.

„Edwarde? Nemyslím si…“ nechala větu způli nedokončenou a uklízela dál. Radši jsem se připojil k uklízení, nerad bych spal na gauči. Alespoň jsem zaměstnal ruce. Po pár minutách bylo vše naprosto v pořádku. Myšlenky mi pořád utíkaly k té scéně vrčícího zmateného Jaspera.

Byl jsem zoufalý. Bál jsem se tak strašně moc o mou lásku, že jsem se nemohl na nic soustředit. Byl to hrozný pocit. Isabell zachovávala klid. Nevěřila, že by mi můj bývalý bratr ublížil. Ale on už nebyl můj bratr, byl nepřítel, který se pokouší ochránit svůj klan. A tím myslím odstranění mě a mé drahé polovičky.

„Edwarde, už na to nemysli,“ poprosila mě Isabell ještě ten večer. Koukali jsme na nějaký film, ale nedokázal jsem ho vnímat. Měl jsem nastražené uši a poslouchal okolí. Jen se něco šustlo v lese a byl jsem v pozoru. Přes okna bez záclon jsem pročesával okolí, ale nic. Hlídal jsem ho, jako kdybych střežil královnu. Ale já ji vlastně chránil. Královnu mého srdce.

Druhý den jsem nastražený přijel do školy. Okamžitě jsem se zaměřil na Cullenovy, ale nikdo nic nevěděl. Byl jsem napjatý. Jasper jim to buď neprozradil, nebo si dokonale kryjí myšlenky. Však já na to přijdu. Pozoroval jsem je celý den. Jasper se pořád tulil k Alici. Nikdy jsem ji nezáhlédl celou, vždy nám Jasper clonil ve výhledu na její drobné tělo. Takže nikdo nic nevěděl. Jen Jasperovi občas utekla vzpomínka na Isabellino tělo a tlapy od krve.

Alice začala být všímavá a Jasperovo chování jí přišlo divné. Několikrát se se mnou střetla pohledem a zamračila se. Nevěděl jsem, čeho tím chce Jasper dosáhnout. Jako by ji chránil, ale před kým, přeci si nemyslí, že by jim Isabell ublížila, ale mě bylo jasné, že právě toho se on domnívá. Pozoroval jsem ho, ale nic jsem se nedozvěděl. Jen to, že měl strach, strach o Alici a svou rodinu. Lidé ve škole byli ještě pořád překvapení z mého odchodu od Cullenů, a tak mě otravovaly jejich myšlenky. To už mě opravdu začalo městečko deptat.

Dny ubíhaly pomalu. A Jasper pořád nic. Celé noci jsem naslouchal okolí, četl jeho myšlenky ve škole, ale nikdy mi nedal indicii, kdy ho čekat. Myslel na banální věci jako Alice, válka nebo lov. Nic víc a to mi moc nenapovědělo, ale poznal jsem, že něco skrývá. Na to jsem s ním žil moc dlouho, aby mi to uniklo. Věděl jsem, že střádá plány.

Ten den jsem se s Isabell sešel v kuchyni a šel probrat plány do budoucna.

„Miláčku, měli bychom se přestěhovat. Prosím. Jasper něco kuje. Zmizme, dokud nic nezačal, prosím,“ začal jsem se štěněčím pohledem.

„Edwarde, už jsme o tom mluvili. Ne! Čeho se bojíš? Nic nespřádá, jsou to jen tvé katastrofické paranoidní scénáře. Věř mi… Nic se nestane. Vidíš? Už uběhl týden a Jasper se ještě o nic nepokusil. Není hloupý. Nic by si nezačal s vlkodlakem a tebou. Jsi čtenář myšlenek, sám nic vymýšlet nemůže. Je sice velmi dobrý stratég, jak jsi mi prozradil, ale než zvládne něco vymyslet, tak budete zase rodina. Nedokážete vedle sebe žít a nenávidět se,“ usmála se.

„Odešel jsem od nich. Už nejsme rodina. On je chytrý, počká si na chvíli, kterou nebudeme čekat. On vyčkává, kdy přestanu hlídat a pak zaútočí. Věř mi, žil jsem s ním několik desetiletí, znám ho. A znovu opakuji, už není má rodina,“ cedil jsem mezi zuby.

„Odešel jsi od nich? Edwarde, přestěhoval ses o dvě budky dál, to ti moc nepomůže. A nebuď paranoidní, jako vlkodlak vycítím nebezpečí a dokážu se ubránit, kdyby něco. Ale nerada bych tvému bratrovi ublížila,“ šeptala s důrazem.

„Isabell…“ chtěl jsem ji opět přemlouvat k odjezdu, ale ona nechtěla. Přišlo mi, jako by mu buď bezmezně důvěřovala, nebo taky očekávala atak, ale nechtěla si to přiznat. Svýma tmavýma očima mě vždy uzemnila a já byl uzavřen. Nemohl jsem nic. Byl jsem absolutní podpantoflák. Cítil jsem se za to hrozně, ale kdybych sbalil a hodil si ji přes rameno, určitě bych skončil rozcupovaný na kousky během chvíle. Tak jsem se pokaždé radši stáhl a dával pozor na okolí.

Když jsem jednu noc ležel vedle Isabell a byl opět v pozoru, zaslechl jsem šustot. Nikde nebyl cítit žádný pach, ale to mohlo být jasné, takhle by se Jasper nikdy neprozradil. Pořád jsem měl pocit, že nás někdo pozoruje, ale moje smysly nikoho nezaznamenaly. Asi jsem opravdu paranoidní a Jasper se stáhnul.

Pomalu se začalo rozednívat. Převlékli jsme se a vyrazili do školy. Opět každodenní rutina. Ale už  jsem nebyl tak napjatý. Začal jsem věřit Isabelliným slovům. Od její ,veřejné‘ proměny uběhl týden a půl a Jasper pořád nic. Tak dlouho by nečekal… Už měl mnoho příležitostí na útok, ale nic se nekonalo. Opravdu si to rozmyslel? Nevím, jestli mu mohu věřit.

Začal jsem se uvolňovat. Už jsem nebyl ve střehu 24 hodin denně. Ve škole to běželo opět normálně. Ignorovali jsme se s Culenovými, lidé si pomalu zvykli a můj vztah s Isabell byl stále lepší a lepší. Miloval jsem ji stále více.

Čtrnáct dní uběhlo jako voda. Byl jsem spokojený. Žil jsem si absolutně spokojeně s mou vlkodlačicí. Až na pár vražedných pohledů od Cullenů a žárlivých žáků jsem byl spokojen. S Isabell stereotyp nehrozí. Pokaždé věděla, jak mi zvednou náladu, uspokojit můj i svůj chtíč, dokázat mi svou lásku a v mých melancholických náladách mě uklidňovat, že všechno bude dobré. Od Cullenových jsem byl chvíli a občas se mi zastesklo. Byli přeci má rodina, ale pravda, že jsem na nikom z nich od té doby, co jsem odešel, neviděl úsměv.

Chyběli mi a já asi jim, ale bylo to jejich rozhodnutí. Oni odmítli respektovat mou druhou drahou polovičku, kterou jsem hledal přes 100 let, ale jen proto, že je jiná, se jí mám vzdát? Já jsem taky jiný od ostatních lidí a co? Jsem predátor a nevadí mi to.

„Miláčku? Je mi nějak horko,“ vzdychla Isabell a pomalu odkryla své tělo zpod slabého prostěradla. Zhluboka jsem polkl a přitáhl si ji na své tělo.

„Chceš zchladit?“ zachropěl jsem vzrušeně. Neodpověděla, jen se na mě s vášní vrhla. Dokázala mě rozpálit během pár minut.

Vydýchával jsem vzrušení. Byl jsem z její vůně mimo a z pocitu, ke kterému mě před chvílí dovedla, jsem byl zamilovaný ještě víc. Mé srdce přetékalo láskou k této osůbce s ďáblem v těle.

Ráno, když vysvitlo slunce, jsem stál u plotny a spotřebovával poslední suroviny, které jsme tu měli. Uvařil jsem Isabell snídani rovnou do postele. Byla spokojená a v posteli zůstala ještě dlouho. K obědu jsme si dali společnou sprchu a Isabell mě překvapila svým nápadem.

„Jedu nakoupit. Ty mezitím můžeš sešroubovat tu novou postel, když jsi téhle ulomil pelest,“ mrkla na mě.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zdráhal jsem se. Pořád jsem byl ve střehu, i když ne v takovém jako ze začátku.

„Ále… už se o nic nepokusí,“ mrkla. Popadla klíčky a s tichým ,miluji tě‘ zmizela.

S povzdechem jsem šel šroubovat postel. Snažil jsem se uvolnit a tak jsem si začal pískat. Vytáhl jsem obrovskou krabici ze sklepa a pomalu, lidským krokem ji dával dohromady. Měl jsem na to dost času. Šroubky zapadaly a já byl spokojený. Starou postel jsem rozlámal na kusy a odnosil ji ven na dřevo.

Akorát jsem šoupal postel ke zdi, když někdo zazvonil. Ne jednou, zvonil jako šílený. Podle pachu Alice, ale myšlenky jsem nepochytil. Křičela páté přes deváté. Seběhl jsem dolů a otevřel. Okamžitě na mě vylítla jako vichr.

„Ztratil se mi Jasper! Nevidím ho! Kde je Isabella...?!“

Předchozí - Další

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm 21. kapitola: