Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm 19. kapitola

28.10.2011 (07:00) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2567×

19. kapitola

Měl jsem zavřené oči a užíval si naplňující pocit, který mi tolik chyběl. Ucítil jsem dotek ve vlasech a Isabellin horký, voňavý jazyk, jak slízává zbylou krev kolem mých rtů a její dech, který mi vzrušeně a chtivě vydechl do úst.

„Když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš. Ďábel změní tebe!“

Hltal jsem její polibky. Byla tak sladká a s krví toho bídáka chutnala ještě lépe. Musel jsem se odtrhnout, jinak bych se neudržel.

„Lásko? Měli bychom jít,“ špitl jsem zastřeným hlasem. Blížili se sem lidé.

Přitáhl jsem si ji za bradu a sladce políbil. Otevřel jsem Isabell dveře a obešel auto, abych se posadil za volant.

„Miluji tě,“ zavrněl jsem jí do ouška. Zachichotala se a položila mi ruku na stehno. S úsměvem jsem vyjel k Isabell domů.

„Co teď bude?“ špitla. Zamyslel jsem se. K rodině se vrátit nemůžu, ne po tom co jsem udělal. A mou novou stravou bych zklamal Carlislea a Esme.

„Víš… už to bude v pořádku, neboj,“ mluvil jsem se zastřeným hlasem. Ale věděl jsem, že teď musím odejít od rodiny. Už… mě neberou. A po rvačce s Rose by byl dům spíše bojiště.

Konečně jsem se cítil plný. Už mě nesužoval věčný hlad po krvi, měl jsem ji. Ne jen chabou zvířecí náhražku. Ke všemu mé srdce bylo přeplněno láskou k Isabell a to bylo nejdůležitější. Konečně po sto letech jsem se cítil naživu. V tichu, každý zahloubaný ve svých myšlenkách, jsme přijeli k jejímu domu.

Klidný a smířený jsem vyskočil z auta a s taškami s nákupem přešel k domu. Isabell mi otevřela dveře a jen co jsem položil tašky v kuchyni, vrhla se na mé rty. Dravě je okusovala a já se ochotně přidal. Čistá vášeň ukrytá hluboko ve mně byla venku. Už navždy. A já jsem za to rád.

„Přestěhuj se ke mně, postel mám volnou,“ zapředla laškovně.

„Hmm…“ zamručel jsem. Teď mě čeká důležitá část mého života. Vyměnit minulost za budoucnost.

„Jedu si pro věci.“ Naposled jsem se otřel jazykem o její spodní ret. Odtrhl jsem se a s rozpolcenými pocity nasedl do auta. Při jízdě jsem přemýšlel. Rosalie mě opravdu naštvala. Má rodina mě zklamala. Už není co řešit. Zaparkoval jsem před domem a na oči si nasadil černé sluneční brýle. Alespoň to mohu pro Carlislea a Esme udělat. Ale ne jen pro ně, ale pro celou rodinu.

V absolutním tichu jsem vešel do domu. Všude byl klid. Celá rodina seděla v obýváku, ale nevšímal jsem si toho.

Vyběhl jsem schody a začal si balit. Do jednoho kufru jsem házel oblečení, do druhého knihy a CDčka. Z šuplíku jsem vytáhl krabičku, která znamená celý můj lidský život. Jsou v ní fotografie a cennosti po mamince a otci. Mých pravých rodičích. S povzdechem jsem je uložil mezi oblečení a kufr jedním tahem zapnul. Druhý jsem ještě doplnil fotografií mé upíří rodiny, které se vzdávám. Ve skříni jsem si oblékl černou košili, nemusel jsem chodit nahý, z kapsy jsem si vyndal peněženku, abych mohl Cullenovým vrátit jejich kreditku. Můj účet nám s Isabell stačí. Je tam dost jmění na to, abychom nemuseli pracovat a v klidu si žít.

S rukama obtěžkanýma kufry jsem se vydal dolů. Všude bylo ticho. Nikdo se mě nepokoušel zastavit, za což jsem byl neskonale vděčný.

Jen jsem sešel poslední schod, všechny pohledy, až na jeden, se upřely na mě. Esmé vzlykala v náručí Carlislea, Rose se na mě ani nepodívala. Jen mlčela. V jejích myšlenkách jsem už jasně nebyl rodina. Byl jsem s tím smířený. Na tváři jsem si držel chladnou neutrální masku.

Najednou ke mně přiskočila Alice, chtěla mě obejmout. Nechal jsem se, ale objetí jí neopětoval, jen se k ní nenápadně natiskl. Věděl jsem, že je poslední. Odtáhla se a pak zamračeně koukla na mé brýle, chvíli váhala, v myšlenkách se rozmýšlela, jestli to chce vůbec vědět. Opatrným pohybem mi je sundala. Tím odhalila mé rudé duhovky. Celá rodina překvapeně vydechla.

„Edwarde,“ ozval se výdech od Carlislea. Chtěl jsem tohle před nimi utajit, ale už ani nevím proč. Bylo mi to jedno. Jsem tím, kým jsem. Upír. Živím se lidskou krví a miluji Isabell. Mám se za to stydět? Není za co. Vím, že svou podstatu nezměním. Ale dávat mi na výběr mezi rodinou a Isabellou je směšné. Láska je to, na co jsem celý život čekal, a když ji najdu, rodina mi nebude bránit v tom ji mít.

„Je mi líto, že jsem vás zklamal, takhle to být nikdy nemuselo. Stačilo jen Isabell přijmout jako mou přítelkyni a mohli jsme být… šťastní a spolu. Je mi to opravdu líto, Carlisle, ale Isabell je můj život a s láskou přichází změna, nestydím se za to,“ šeptal jsem.

„Nikdy bychom ji nepřijali!“ zavrčela Rosalie. Pokrčil jsem rameny.

„Je to vaše rozhodnutí,“ špitl jsem, nasadil si zpět brýle a otočil se k nim zády. Kufry jsem hodil do auta a nasedl. Pustil jsem si hudbu, hlasitou, řezavou a řvoucí, a s úsměvem vyrazil k mé lásce. Rychlost stoupala. Cítil jsem se podivně, ale velmi uspokojivě volně. Smykem jsem zaparkoval před jejím domem. S úsměvem už čekala venku. Jen jsem vystoupil, rozeběhla se ke mně a skočila mi kolem krku.

Jemně jsem jí skousl kůži na krku a vyhoupl si ji do náruče. Dravě se zachichotala. Usmál jsem se a hladově se přisál na její rty.

„Zbožňuji tě.“ Vískala mě ve vlasech a oždibovala mé rty.

„Miluji tě.“ Posadil jsem ji na kapotu auta a pořádně se do polibků opřel.

„Něco jsem ti zařídila.“ Odtáhla se a vyskočila ode mě pryč. Zmateně jsem se za ní díval, když zmizela ve dveřích. Vytáhl jsem tašky a štrádoval si to do domu. Kufry jsem odložil v ložnici pod okno a otevřel je.

„Donesu ti to,“ mrkla a zmizela v koupelně. Zatím jsem začal vybalovat CD a knihy. Upíří rychlostí to bylo hned, ale než jsem stihl něco vzít z oblečení, Isabell se vrátila.

„Koupila jsem ti čočky, abys mohl jít do školy.“ Přicupitala ke mně s krabičkou kontaktních čoček.

„Děkuju,“ vykoktal jsem zaraženě. Nakoukl jsem dovnitř a byly nazlátlé. Kde je sehnala? A k tomu tak rychle? Byl jsem zmaten.

„Kdes je sehnala?“ musel jsem se zeptat. Isabell se jen tajemně usmála a pokrčila rameny. S vrčením jsem si ji přitáhl k sobě a začal se věnovat jejím rtům. Zvedla se ve mně vlna vášně. Pomalu a mučivě jsem trhal její oblečení. Vydala zvuk podobající se vrčící pumě a já byl najednou nahý. Cáry oblečení se válely na zemi. Opřel jsem ji o skříň a prsty přejížděl po její kůži, která ihned zareagovala – postavily se jí chloupky – a to mě vzrušilo ještě víc. Isabell si mě na sebe lýtky přirazila a já na poslední chvíli ustál extázi, která mi ovládla tělo. Začala dravě přirážet. Pokoušel jsem se jí – nám – to zpříjemnit dotyky, ale Isabell mě nakonec strhla s sebou. Vášnivě jsem se k ní přidal. Ale najednou se odstrčila od skříně, která se zapotácela, a shodila mě na postel. Překulil jsem se na ní, bez přestání činnosti. Ona se ale opět překulila na mě – vypadalo to spíše jako boj o pozice - a to už jsme se nevešli. Se žuchnutím jsme skončili na zemi vedle kufru. Být člověk tak skuhrám bolestí. Přeci jen kolečko v zadku… nic příjemného.

Během chvíli jsme došli k vrcholu. Udýchaně jsem se složil vedle ní a tím si přilehl jednu stěnu kufru. Nemile zaskřípala a praskla. Nechal jsem to být. Jen jsem si přitáhl Isabell na hruď a klidně oddechoval.

„Miluju tě,“ zašeptali jsme jednohlasně. Musel jsem se usmát. Tolik štěstí jen nikdy nečekal. Myslel jsem, že jsem spokojený, ale teprve Isabell mi ukázala, jak jsem uvnitř vyhořelý a sám…

Tuto rychlou myšlenku přerušilo její uchechtnutí a zívnutí.

„Klidně spi.“ Políbil jsem ji na spánek. Byla okouzlující, i když trochu nebezpečná, ale přesto roztomilá. Ty rozčepýřené vlasy jí moc slušely. Byl jsem zamilovaný až po uši. Ta mrška si mě dokonale omotala kolem prstu.

Ještě chvíli jsem ji sledoval, byla tak úžasná. Pak jsem se, ale pohledem odtrhl a zkoumal škody. Všechno v pořádku, kromě rozházeného a trochu potrhaného oblečení. Nevadí. Nákupy přežiju.

Ale pak mi něco padlo na pohled. Prasklý rámeček fotografie mě a Cullenových. Tam jsme byli šťastní… jako rodina. Teď už jsou pro mě cizí. V hrudi mě to bolelo, jen při vzpomínce na malou Alici, nebo na vtipného Emmetta. Ale rozhodl jsem se, Rosalie mě nenávidí a já jí to nemám za zlé. V jistém ohledu mi budou chybět. Esmé a její mateřské chování, teď už je to jen další žena – upírka. Carlisle, můj stvořitel a otec mi byl vždy oporou, ale to je pryč. Nechtějí Isabell, nechtějí mě.

Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Navždy jsem Cullenovi uzamkl do schránky na dva západy a schoval je do koutku mysli i srdce.

Isabell se zavrtěla, jak se pokoušela posunout, aby ji netlačil kufr. Zvedl jsem jí do náruče a položil na postel. Sám jsem se nahý položil vedle ní. Stulila se mi do náručí a slastně zapředla. Nohou se třela o můj podbřišek a rukou hladila mou hruď. Mé tělo okamžitě reagovalo a můj kamarád už stál v pozoru. Bylo to celkem směšné, ale když mě za něj svou malou ručkou uchopila, všechen humor se vytratil a nahradilo ho čiré vzrušení.

„Lásko?“ zachroptěl jsem.

„Pomiluj se se mnou,“ zakňučela.

Polkl jsem a opatrně se přetočil nad ní v naději, že mě pustí a bude spát dál.

„Spinkej, necháme to na jindy,“ dostal jsem ze sebe, i když jsem na ni měl obrovskou chuť, ale nemohl jsem ji takhle zneužít.

„Ne! Já chci, abys mě pomiloval. Já nespím.“ Pootevřela oči. Nebyla plně vzhůru, ale ani nespala. Můj penis ve své ruce zavedla na okraj svého teplého místečka. Trhaně jsem se nadechl a opatrně jemně, abych ji plně nevzbudil, zasunul do její hloubky. Vyšel ze mě tichý vzdech, který přehlušil ten její, hlasitý.

„Za tohle bych vraždila. Za tebe bych vraždila!“ vzdychla mi do úst. Po zádech mi přeběhl mráz, zachvěl jsem se. Pomalu jsem se pohyboval a lehoučce ji líbal. Rty jsem sjížděl na krk a ňadra, jen abych ji nevzbudil. Jen ať je ve slastném polospánku. Po necelé hodině jsem ji něžným milováním dovedl k vrcholu a pak jsem se mohl uvolnit i já.

Vlny toho nejkrásnějšího orgasmu jsem vydýchával do jejího ramene. Leželi jsme tak dlouho dokaď nezačalo svítat. Opatrně jsem se vysunul z jejího objetí a šel do koupelny. Po sprše jsem ji šel vzbudit.

„Isabell? Vstáváme.“ Okusoval jsem jí ouško.

„Hmm…“ Překulila se a tím mi vtiskla zadeček do rozkroku. Ale ne, dnes už to stačilo, chudinka, ještě bych jí tím mohl ublížit… tím svým věčným chtíčem.

„Lásko?“ Pošimral jsem ji na bocích. S vypísknutím se posadila a mě tím shodila na zem.

„Promiň, jen jsem trochu lechtivá.“ Přilezla po čtyřech, ale víc než omluvně to vypadalo sexy.

„Mazej z té postele.“ Stáhl jsem ji na sebe. Zasmála se a políbila mne. Nakonec zalezla do koupelny. Oblékl jsem se do prvního oblečení – černá košile, černé kalhoty – které mi padlo pod ruku a šel dobalit oblečení z kufru.

„Zlato? Nezajdeme si do města na nějakého toho človíčka,“ provokovala a přitočila se ke mně blíž. Kroužila kolem mě jako lovec a občas jsem ucítil její dlaň, jak se o mě otřela.

„Hmm, když ti lidská krev proudí v krku, je to určitě lepší, než nějaká srnka.“ Cítil jsem, jak mi zčernaly oči. Zavrčel jsem.

„Hmm… je to slast.“ Olízla si rty.

Upíří rychlostí jsem se k ní přemístil.

„Provokuješ,“ špitl jsem a zakousl se jí do krku. Jen jemně. Vytekla jí kapička krve. Hned na to slastně vzdychla a já poprvé ochutnal její krev. Sladká. Olízl jsem červenou cestičku, již zahojených ranek, a jen tak stál opřený čelem o její rameno.

Nikdy bych nečekal, že se zamiluju do vlkodlaka. Nikdy by mě nenapadlo, že najdu lásku. A nikdy by mě nenapadlo, že budu schopný se kvůli ní tolik změnit. Lidská krev mi chyběla. Ale až Isabell mě probudila. Ten strach, který z ní ostatní měli, byl jen iluze. Je moje spřízněná duše. Oba jsme noční stvoření živící se krví. Lidskou krví a jí se toho nehodlám vzdát.

„Přemýšlíš,“ konstatovala.

„Ano,“ usmál jsem se a políbil ji na tvář.

„Lituješ?“ Zvedla ke mně pohled.

„Ano, lituji toho, že jsem tě nenašel dřív.“ Políbil jsem ji na ústa. Miluju tě, naznačila rty a zmizela z koupelny. S povzdechem jsem si na červenající se oči nasadil zlaté čočky. Párkrát jsem zamrkal, protože to nebylo zrovna příjemné. Už jsem neměl tak ostrý pohled. Seběhl jsem dolů.

Isabell uklidila talířek a přicupitala za mnou.

„Copak?“ usmála se.

„Ale nic. Miluju tě.“ Přitáhl jsem si ji a políbil.

„Dobře,“ zamumlala v polibku. Prohlédl jsem si ji. Měla černé šaty a černé baleríny. Vlasy vyžehlené.

„Sluší ti to.“ Mrkl jsem na ni a s lišáckým úsměvem zabavil klíče mého auta, které tak moc chtěla řídit.

„Kradeš!“ vyhrkla a snažila se mi je vytrhnout.

„Moje.“ Mrkl jsem na ni a utíkal svou rychlostí do auta. Sedl jsem za volant a čekal, až přijde i Isabell.

Po chvíli se doloudala i se školní taškou. Mrzutě nastoupila na místo spolujezdce a taškou hodila o zem.

„Přece nejsi naštvaná, v garáži máš takový fáro a chceš řídit tohle?“ Pozvedl jsem obočí, zatím co jsem startoval.

„Už ne,“ mrkla na mě. Povzdechla si a přehodila nohu přes druhou. Tím odhalila své stehno. Polkl jsem. Radši jsem vyjel do školy. Musel jsem se soustředit na cestu, jinak bychom určitě nabourali. Její nohy se mnou dělaly divy. U školy jsme byli během deseti minut.

Vystoupil jsem a šel Isabell otevřít. Nejdřív vystrčila jednu a pak druhou nohu. Jako dáma. Svůdně. Vzal jsem svou i její tašku a ruku v ruce jsme šli po parkovišti. Ucítil jsem několikery pohledy v zádech. Rozhlédl jsem se a můj pohled se zaměřil na ně… Na Culleny. Jejich mrazivé tváře už mi nepřišly bolestivé… už nebyli rodina. Byli jen další osoby ve městě…

Předchozí - Další

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm 19. kapitola: