Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 18. kapitola

03.11.2010 (17:30) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3458×

18. kapitola

„Dokud dýchám, přísahám, že ti nikdo neublíží.“ Políbil jsem ji naposledy na čelo a zmizel ve tmě… Okenice se rozletěly dokořán a od stěn místnosti se rozeznělo zuřivé syčení…

„Pokrytče, věděla jsem, že tě tu s ní najdu!“

„Nic nechápeš, tak se nestarej. Spí! Neví o mně!“

„Jistě, spí nahá a ty s tím nemáš nic společného! Tohle bude ostatní zajímat!“

„Nikam nepůjdeš, Rosalie, opovaž se o tom ceknout!“ zavrčel jsem jí do tváře a dlaní ji pevně svíral za vlasy. Rozchechtala se zuřivě a drtila mi zápěstí.

„Pusť! Věř, že až se tohle dozví Emmett, bude to to poslední, co jsi udělal ty i ta tvoje coura!“

„Drž pusu! Varuju tě, Rosalie!“

„Mám pro tebe návrh,“ vypadlo z ní, ale tón, kterým to pronesla, se mi ani trošku nelíbil. Oči jí plály zuřivou nedočkavostí a koutky úst cukaly do úsměvu.

„Spusť!“

„Neřeknu ani slovo, když mě teď pustíš, vypadneš odsud zpátky, kam patříš jako hodnej chlapeček a já tu ten drobný problém vyřeším,“ pronesla samolibě. To byla ta poslední kapka, její myšlenky mi přesně odpovídaly, jak onen „problém“ chtěla řešit. Rukou jsem ji za kašmírový kabát prohodil okenicí ven z pokoje.

„To jsi neměl!“ zavrčela vztekle před barákem.

Isabella sebou cukla a posadila se. Chvíli se zmateně rozhlížela, než její pohled padl na mě a na okno rozražené dokořán. Viděl jsem každou změnu jejího výrazu, seděla v peřinách spadlých u pasu a ňadra jí halil jen odraz stínu okenního rámu.

Viděl jsem detailně jak přimhouřila oči a zavětřila. S otázkou v očích se na mě s vytřeštěnýma očima podívala a její tělo se napnulo k útoku. Viděl jsem dokonalou křivku její páteře, kterou měla prohnutou jako panter před výpadem. Ač se ten okamžik nehodil, nemohl jsem opomenout, že byla svůdná a nádherná.

Po zádech mi přeběhl strach, když mi došlo, co se chystá udělat. Ve zlomku okamžiku byla přišpendlená vahou mého těla k posteli.

„Ani se nehni! Zůstaneš tady a nebudeš dělat hlouposti, tohle je můj problém…“ zašeptal jsem jí ostře do ucha, k její zmítající se hlavě, která syčela a divoce vrčela. Věděl jsem, že by pro ni nebyl problém se přeměnit. I ve své lidské podobě měla sílu mě v mžiku odhodit na protější stěnu. Ale neudělala to.

S bolestí jsem se jí přisál k ústům a její tělo se zklidnilo. Očima se zabodla do mých.

„Neloučíš se!“

„Neloučím!“ Vyskočil jsem a proskočil jedním skokem oknem.

Dopadl jsem do blátivé země. Z nebe padaly provazy deště a já byl během chvíle promočený na kost. Rosalie stála v bojové pozici naproti mně a vztekle vrčela. V mysli se mi vysmívala a předpovídala nám dvěma brzký konec.

„To se nestane!“

„Uvidíme!“ Pohodila výsměšně hlavou a skočila proti mně. Její myšlenky mi moc nenapovídaly údery, protože její mysl se točila jen kolem zkázy Isabell. Vyhýbal jsem se jejím výpadům a pokusům mě složit. Oba jsme si uvědomovali, že už nejsme sourozenci, teď jsme nepřátelé.

Uslyšel jsem škrábavý zvuk vycházející z domu a otočil se. Isabell stála strnule v okně a její nehty, vydávající ten nepříjemný tón, se nořily do římsy. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a ucítil jsem tupý úder do týla. Rosalie mi bez zaváhání podrazila nohy a vkleče mi vrčela do obličeje. Měl jsem výhodu ve čtení myšlenek, ale větší sílu měla na straně Rosalie. Poprvé za život jsem se cítil bezmocný, jediné, k čemu se upírala má mysl, byla víra v sílu Isabell a doufání, že ji použije k útěku.

„Isabell, jdi! Vypadni odsud!“ zařval jsem přes sevřené hrdlo, které drtila Rosalie. Viděl jsem rozmazaně svou lásku, jak zuřivě kroutí hlavou. „Prosím,“ zašeptal jsem. Rosalie se smála a v myšlenkách mi posílala, jak jsme oba trapní.

V tu chvíli jsem zaslechl křupání a zvuk lomu kamene. Cítil jsem ukrutnou bolest na krku, jak její prsty pronikaly do mého těla. V poslední chvíli jsem vykouzlil na tváři drobný úsměv, což vyvolalo zmatek v její hlavě.

„Nevyhrálas… m-my se milujeme!“ zasípal jsem a ucítil bolavé trhnutí.

Slyšel jsem jen ticho a vítr, který ostře narážel do stromů. Na tvář mi přiletělo pár kapek bláta od úderu vedle mé hlavy.

„Lásko, lásko, jsi v pořádku? Lásko, proboha, nenechávej mě tu! Ty ne, ty ne!“ Slyšel jsem tiché trhané vzlyky a někdo, Isabell, mě kolébala na klíně. Dlaní jsem se dotkl jejího nahého kolene, měla horkou sametovou kůži. Voněla omamně jako jasmín na slunci a její nádherné tělo se otřásalo. Nemělo by se třást, proletělo mi myslí.

„Lásko, nemáš sílu! Kdy jsi naposledy pil?“ Zase tichý vzlyk. Pomalu mi krk srůstal dohromady, alespoň jedna vlastnost upíra mi zůstala.

„Rosalie?“ zaskřehotal jsem a Isabell se hystericky zasmála.

„Je pryč, utekla, už ti neublíží. Bože, měla jsem takový strach!“ Její drobné paže mě objaly tak silně, jak jsem potřeboval. Sakra, to já ji měl chránit!

„Pojď, jdeme odsud!“ Pomohla mi vytáhnout se na nohy, ani nevím jak, mě posadila do auta a odběhla na místo řidiče. Byl jsem stále mírně dezorientovaný, ale tušil jsem, kam jedeme. Isabella mě hladila po noze a šeptala, že už tam budeme…

XXX

„Svítá.“ Mhouřil jsem oči do zlatého světla, které si probíjelo cestu mezi větvemi malých stromků. Seděl jsem na písečné zemi opřený o jeden kamenný náhrobek. Isabella mi spala stočená v náruči.

Byla tak sladká. Na sobě měla jen zaschlé bláto, které jsem jí jemně drolil z kůže a klidně oddechovala. Kdyby to bylo u upíra možné, byl bych na smrt utahaný, měli jsme za sebou dlouhou noc.

„Co tě rozesmálo?“ zamumlala rozespale a zavrtala se mi víc do košile.

„Usmívám se, protože jsme naživu a spolu. Každý den je výjimečný a nikdy nevíme, který bude náš poslední. Jsem tu a uvědomuji si, jak je štěstí vrtkavé a stojí za to se o něj prát.“

„Ty už se radši s nikým neper.“ Povzdychla si, což znělo trochu jako zavrčení se zasténáním zároveň. Kdyby otevřela oči, viděla by, jak se můj úsměv ještě více roztáhl.

„Nemám strach. Mám svou sladkou bojovnici.“

„Tvá sladká bojovnice má hlad, tak ji moc neštvi nebo sní tebe!“ zavrněla a její prstíky se mě pokusily štípnout.

„Vlk má chuť na červenou Karkulku?“ zakřenil jsem se a Isabell se zamračila.

„Kdy jsi naposledy jedl?“

„Edwarde?!“

Povzdechl jsem si. „Něco přes týden.“

„Musíš jíst!“ zvedla smutnou tvář a pohladila mě po tváři.

Vím, kdybys jen věděla…

Na hřbitově jsme strávili skoro celý den. Připadal jsem si volný a šťastný, jedním slovem zamilovaný. Na krku jsem měl jizvu, která už mi zůstane – možná jako varování. Místo bylo opuštěné a odlehlé od lidských obydlí, ani moje rodina o něm neměla tušení, takže nás její hněv nepostihne. Zatím.

Isabell kručelo v žaludku, tak zbyla jediná volba. Pokud se nechtěla stát vegetariánem a okusovat kořínky v přírodě, museli jsme do města. Vnutil jsem jí svou košili, protože, ač by jí nevadilo procházet se po ulici v rouše Evině, tak mně to přišlo stejně absurdní, jakože mi vyrostou křídla a budu létat jako vlaštovička. Nevím, jestli si opravdu myslela, že bych ji nechal promenádovat se před zraky města nahou, každopádně jí cukaly koutky úst, když jsem její návrh razantně zamítl.

„Řídím!“ Ukradl jsem jí klíčky z pod zad a polibkem umlčel její pusinku chrlící námitky.

„Chlape zlodějská,“ zavrčela a uraženě otočila tvář od mé smějící se. Chytil jsem ji za boky a stáhl ji pod sebe, jak jen mi to prostor dovoloval.

„Taky tě miluju,“ zašeptal jsem jí do ouška a lípnul na něj polibek. Její vzdorovitá tvář se zašklebila a plácla mě po nahé hrudi. Měl jsem vyhráno.

Jeli jsme do Seattlu. V kapse u kalhot jsem měl naštěstí peněženku, takže obchod s potravinami bychom nemuseli vyloupit. Isabell trochu pohasla očka. Mrška se na to určitě těšila.

Když jsme začali přijíždět do města, už bylo zataženo. Pouliční světla svítila a ruch ulic se omezil na noční život. Zastavil jsem kousek od obchodu v postraní uličce a pomohl Isabell vystoupit. Odcupitala bosky ke dveřím proskleného marketu, které cinkly, když jsme jimi prošli.

Za kasou seděla starší paní a pohoršeně nás sjížděla pohledem. Má láska si jí nevšímala a v mé košili byla jako doma. Obcházela regály a do košíku, který jsem držel, si vybírala jídlo. Obloženou veku, jablko a zmrzlinu – mně to všechno páchlo stejně a chuť bych nerozlišil. Došel jsem k pokladně a žena, něco přes padesát, sjela mou hruď a zastavila se až u kalhot, ze kterých mi vykukovaly černé boxerky.

Už jsem chtěl upozornit na nákup, když se do jejího zorného pole připletla má láska a se zuby zabořenými v červeném jablku, mě pohladila po prsou a směrem k pokladní vesele zamumlala: „Ten je můj…“  Což mě rozesmálo a odměnil jsem ji dlouhým polibkem, který přerušilo hrubé odkašlání.

Zaplatil jsem a s rukou kolem jejího pasu, vzal jsem nákup a zamířil k východu. Isabell cestou poskakovala po kamínkách a já se jí smál. Zašli jsme do ulice, kde jsem parkoval a zastavili se u dveří auta, když mi ztvrdl úsměv na rtech.

„Ale copak to tu máme? Páni, ty jsi ale koťátko,“ zapředl úlisný hlas sotva dvacetiletého muže za našimi zády a přes jeho myšlenky jsem viděl, jak mé Isabell přejel lascivně po nohách.

„Ne pro tebe!“ odsekla mu a otočila se. Muž se blížil a já jsem zřetelně slyšel, jak se Belliny nehty zaryly do jablka, co držela v dlani.

Pevněji jsem jí stiskl pas a začínalo to ve mně vřít. Ze stínu, který pro mé oči nepředstavoval problém, se vynořil ještě jeden týpek.

„Ale no tak, zlatíčko, nebuď na nás zlá. Tvůj hezoun nám tě jistě rád půjčí. Tvoje tělíčko by stálo za hřích…“

„Tak na to zapomeň!“ zavrčel jsem zlověstně a Isabell mi tiše zašeptala, že se teď nemůže přeměnit, protože je tu pořád dost lidí, ona je vyčerpaná a kdyby někdo utekl, byl by problém.

Pro mě ti dva hajzlíci nepředstavovali problém žádný. Pohladil jsem palcem ten Isabellin a pustil její ruku. Poutka tašky jsem upustil na zem. Jen co dopadla na dno, kelímek se zmrzlinou praskl a růžová pasta se rozprskla.

Šel jsem naproti k jednomu z nich. Nechtěl jsem příliš riskovat, jen je vyděsit.

„Jdi, dokud máš šanci,“ zašeptal jsem a můj hlas zněl ledově. Slyšel jsem jak se muži přede mnou postavily chloupky a jeho dech se zrychlil. Bál se… Začal couvat a utíkat…

„Edwarde!“

Uslyšel jsem a otočil se. Zaměřoval jsem se hlavně na jedny myšlenky a to toho muže, který měl nejvíc odhodlání. Ušel mi ten druhý, který se tolik nebál. Stál naproti Isabell a surově ji uhodil.

Strnul jsem jako přimražený a díval jsem se na něj. Mé kamenné kroky se samy vydaly vpřed a během chvíle jsem klidně držel zmítající se tělo v dlani. Neslyšel jsem, neviděl jsem, nevnímal jsem. Kdyby mi teď někdo křičel do ucha, nevšiml bych si toho. Před očima jsem měl toho sebevraha, který se opovážil dotknout mé lásky, a pochopil jsem, jakou havěť jsem se celé roky snažil bránit.

Vždy jsem se styděl za mé černé období, nyní nechápu, že jsem byl takový blázen a ten hmyz chránil.

„To jsi neměl!“ zavrčel jsem a mé oči černé jako noc se přiblížily k jeho zděšené tváři. Jen malý okamžik jsem se kochal jeho strachem, než mé zuby, ostré jako žiletky, proťaly jeho hrdlo a má ústa se zaplavila krví. Lahodnou, hustou a sladkou. Sál jsem onu tekutinu jako pominutý a stále neměl dost. Slyšel jsem jak chrčí a mé ruce lámaly jeho kosti, kde si mrtvolu muže přidržovaly.

Dopil jsem a mrštil s neuvěřitelnou silou mrtvým tělem bez špetky úcty o protější cihlovou zeď. Jeho kosti zachrastily jako dětská skládačka a mě ten zvuk příjemně zašimral v žaludku.

Měl jsem zavřené oči a užíval si naplňující pocit, který mi tolik chyběl. Ucítil jsem dotek ve vlasech a Isabellin horký, voňavý jazyk, jak slízává zbylou krev kolem mých rtů a její dech, který mi vzrušeně a chtivě vydechl do úst.

„Když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš. Ďábel změní tebe!“

 Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 18. kapitola: