Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hra na schovávanou - 6. kapitola

21.02.2011 (08:00) • enchantress • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4566×

Bella

Ležela jsem na posteli a tupě jsem zírala do stropu. Nějaký hlásek v hlavě mi napovídal, že bych nejspíš měla vstát, ale ani trošku se mi nechtělo. Věděla jsem, že nemám šanci usnout, protože upírovi není takový luxus přán. Zahrabala jsem se ještě víc pod deku a dál jsem si užívala ten příjemný pocit nic nedělání. Svědomí mi však nedalo a já jsem vstala, jelikož mě volaly povinnosti. Použila jsem upíří rychlost, abych rychle ustlala. Netrvalo mi to ani minutu a postel vypadala jakoby v ní nikdo neležel.

Hodiny mi nemilosrdně ukazovaly půl sedmé a já jsem se tedy přesunula do koupelny. Pustila jsem si horkou vodu a než jsem se svlékla, byla vana téměř plná. Voda byla vařící, ale mé chladné tělo to nevnímalo jako problém. Pořádně jsem si namydlila tělo i vlasy. Snažila jsem se nemyslet na to, jak příšerně drahý ten šampón musel být. Koupila mi ho Kate k svátku a ona jistě nešetřila. Jeho vůně mě však úplně učarovala.

Když jsem byla spokojená s koupelí a vlasy mi voněly po jahodách, vylezla jsem z vany a osušila jsem se. Zabalila jsem do ručníku nejen své tělo, ale i vlasy a přesunula jsem se do šatny. Chvíli jsem váhala nad tím, co bych si měla obléct, ale nakonec jsem se přeci jen rozhodla. Vyhrály černé kalhoty a bílý top.

 Byla to pěkná a poměrně jednoduchá kombinace, ke které se černý kabátek hodil jako vyšitý. Stále v županu jsem zamířila do koupelny, kde jsem si vyfénovala vlasy a natočila je do menších lokýnek. Lehce jsem se nalíčila a do ruky jsem popadla brýle. Pak jsem se bleskově oblékla a s celkovým vzhledem jsem byla nadmíru spokojená.

  Musela jsem si v zrcadle vrátit úsměv. Tmavé brýle mi slušely a dokonale pasovaly k mému vzhledu. Ze skříně jsem vytáhla kabelku, která svou černou barvou ladila s kabátkem a bílými pruhy se hodila k topu. Možná, že to bylo obráceně, ale copak na tom záleží? Teď nemám čas řešit takové maličkosti, měla bych si pospíšit a zábavu nechat na volný čas. Seběhla jsem schody do přízemí, kde jsem se ocitla v obývacím pokoji. Na konferenčním stolku ležely klíče od auta, které jsem popadla a mohla jsem vyrazit…

V garáži mě přivítalo mé autíčko, do kterého jsem okamžitě nasedla a vyjela jsem směr nemocnice. Moc jsem nerespektovala pravidla silničního provozu, ale podstatné bylo, že mě nikdo neviděl, takže proč bych se měla držet zpátky? Mé reflexy jsou natolik dobré, že nemůžu způsobit žádnou dopravní nehodu…

Hrozně jsem se do práce těšila a celou cestu jsem se proto usmívala. Zaparkovala jsem co nejblíže k nemocnici. Podařilo se mi na přeplněném parkovišti najít místo téměř u vchodu, takže jsem měla své auto neustále pod dozorem. Co kdyby někoho napadlo, že by si na mé luxusní hračce třeba vybil svůj vztek? Ladně jsem vystoupila a zamkla jsem za sebou. Hodila jsem klíčky do hlubin své kabelky a vznešenou chůzí jsem se vydala do prvního patra. Pan primář mě už očekával a okamžitě mě zavedl k mé nové ordinaci.

„Máte svůj bílý plášť nebo chcete nějaký donést?" ptal se mě. Na malou chvíli mi v mysli proběhla myšlenka na to, že si přeci nemůžu vzít bílý plášť, když jsem si dala takovou práci s oblékáním.

„No, já plášť nenosím. Některé děti se jich bojí," hájila jsem se a primář mi vrátil užaslý pohled. Připadala jsem si jako blázen, alespoň podle jeho výrazu.

„Cože?" vydechl nevěřícně.

„Jen říkám, že plášť nenosím. Děti se jich bojí," zopakovala jsem, protože nejspíš něco z toho nepochopil. Spíš to nechtěl pochopit

„Nikdy mě něco takového nenapadlo. Zdá se mi to jako dobrý nápad, zkuste to," řekl mi pouze a předal mi klíčky od ordinace, která se nyní stane mým druhým domovem. Popřál mi hodně štěstí a vydal se za svou prací. Opatrně jsem vešla do ordinace, kde byla pouze sestřička. Mohlo jí být tolik jako mně. Tedy, vzhledově. Ona zjevně nebyla upírka, která by zůstala zamražená ve svém věku.

„Dobrý den, vy budete jistě paní doktora, že?" pozdravila mě se zdvořilým úsměvem na rtech.

„Dobrý den a neříkej mi doktorko. Jsem Bella," usmála jsem se a podala jsem jí ruku. Přeci nemůžu chtít, aby mi tak mladá holka vykala. Nejsem žádná stará čarodějnice, tedy doktorka.

„Dobře, já jsem Valérie," představila se krátce a stiskla mi ruku. Neucukla před mou ledovou dlaní a zjevně to připisovala nervům. Nebo něčemu podobnému, copak já vím, co se jí může honit v hlavě

„Paráda, můžeš mi zavolat prvního pacienta?" požádala jsem ji a ona němě přikývla. Posadila jsem se za svůj stolek a tiše jsem vyčkávala, až se budu moci pustit do práce. Vytáhla jsem si z kabelky svůj sešit a několik propisek a kabelku jsem uklidila do skříňky. Kolečková židle byla velmi pohodlná a já jsem se cítila příjemně. Tady se mi bude líbit… Zapnula jsem notebook, který se s tichým šramocením nastartoval.

„Dobrý den, paní doktorko," pozdravila mě nějaká paní s malou holčičkou, které mohlo být sotva pět let. Schovávala se za svou maminku a nedůvěřivě si mě prohlížela. Usmála jsem se na ni a možná právě kvůli tomu, že jsem neměla plášť, vylezla ze svého úkrytu.

„My jsme tady dnes na očkování," odpověděla mi její maminka a popostrčila svou holčičku dopředu.

„Dobrá," usmála jsem se. „Valérie, můžeš donést tu vakcínu, prosím?"

„Už jdu," odvětila a zmizela v chodbičce před ordinací. Během pár vteřin byla zpátky a na stříbrném podnosu nesla injekční stříkačku spolu s požadovanou vakcínou. Já jsem posadila holčičku na lehátko a vyhrnula jsem jí rukáv. 

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí, když jsem spatřila ten vyděšený výraz, který způsobil pohled na injekci.

 „Andrejka," broukla a hlasitě polkla.

„A kam chodíš do školky, Andrejko?" navázala jsem s ní hovor a ona mi celkem ochotně začala vyprávět o školce a kamarádkách, které tam má. Mezitím jsem jí píchla do ruky vakcínu a ona si toho ani nevšimla. Její maminka jen zírala. Vybrala jsem náplast s panenkou Barbie a sundala jsem ji dolů.

„Jsi odvážná holčička," pochválila jsem ji, zatímco si prohlížela náplast na ruce.

Podobně to šlo od osmi od rána. V pět večer jsem měla posledního pacienta. No, potom mi už nic nebránilo, abych šla domů, protože má pracovní doba byla u konce. Myslela jsem si, že prožiju poklidný zbytek dne, ale pořádně jsem se spletla. Před mým domem, respektive před hlavními dveřmi stála Alice a Jasper. Nejprve mě popadla zvláštní touha najet mezi ně autem, ale na poslední chvíli jsem se ovládla a zaparkovala jsem vedle nich. Vystoupila jsem a nemohla jsem si nevšimnout Alicina šokovaného výrazu.

„Potřebujete něco?" zeptala jsem se s bolestí v hlase, kterou jsem se pokoušela všemožně maskovat.

„Víš, přijeli jsme za tebou," odpověděla mi Alice. Povzdechla jsem si a dobře jsem věděla, že se jich teď nezbavím, takže jsem je pozvala dovnitř. Přesto zůstali stát, když jsem otevřela dveře.

„Jdete?" pobídla jsem je. Nemohla jsem se chovat jako jejich stará známá, protože má bolest byla příliš čerstvá. Příliš živá na tak dokonalé přetvařování. Přesto mi však v tuto chvíli nic jiného nezbývalo. 

„Bello, ani nevíš, jak ráda tě vidím," zacvrlikala Alice a objala mě. Použila jsem svůj dar čtení myšlenek, abych se dozvěděla, zda svou náklonnost jen hraje. Může být opravdu ráda? Potěšil mě fakt, že její myšlenky byly upřímné a také jsem ji objala. Chvíli na to jsem je zavedla do obývacího pokoje, kde se posadili na rozlehlou pohovku.

 Zanechala jsem je dole a došla jsem se převléci do svého pokoje. Zvolila jsem volné šaty, které byly první, co mi přišly pod ruku. Když jsem se vracela dolů, byla Alice právě u okna a její myšlenky směřovaly k Jasperovi. V jejích očích byl anděl. Stočila jsem svůj pohled k Jasperovi a na malý moment jsem dostala nápad, ve kterém bychom ho s Alice trochu upravily. Uděláme mu delší vlasy, nakreslíme svatozář, dáme mu bílé šaty, které patří Alice a vrcholným doplňkem budou Aliciny boty od Prady. Byl to skutečně vynikající nápad, ale když Alice dostala vizi a já si ji klidně přečetla, musela jsem se začít smát.

„Bello, to ani nezkoušej," řekla mi a já jsem se opět zasmála. Chudák Jasper neměl ani ponětí, o čem se tu bavíme, ale bylo mi to jedno. Alice se mu jistě později svěří o mém dokonalém nápadu.

„Přeci nebudete pořád jen tady, pojďte," pobídla jsem je a oni se vydali za mnou. Zavedla jsem je do pokoje pro hosty, který jsem jim nabídla.

„Tak, tady to je," usmála jsem se.

„Děkujeme," řekla Alice s dojetím a já jsem se jen usmála. Zašla jsem do své pracovny, která byla v mé tajné chodbičce. Milovala jsem tento byt, protože byl naprosto úžasný a teď, když jsou tu oni, tak tu jistě bude mnohem větší zábava. Posadila jsem se ke stolu a spustila jsem notebook. Chvíli jsem čekala, než mi naběhl, ale vzápětí jsem už mohla začít psát své rodince do Londýna. Zamyslela jsem se nad tím, co napsat a jestli se mám podělit o to, že tu nejsem sama.

 Nakonec jsem se rozhodla o návštěvě Alice a Jaspera pomlčet, popsala jsem jen zážitky z nové práce. Skutečnost, že mám byt a že miluji práci na dětském oddělení. Nezapomněla jsem je pozdravovat a e-mail jsem odeslala. Zaposlouchala jsem se do zvuků bytu a zcela jasně jsem slyšela, že je někdo v mém pokoji. Vystřelila jsem, jako kdyby mě píchla včela a ve své šatně jsem našla Alice.

„Alice, nesahej na to. Všechno je to nové a já v tom mám svůj systém," dostala jsem ze sebe, když jsem spatřila, jak se mi přehrabuje v šatníku.

„Bello, já potřebuji nějaké oblečení," zaúpěla nad mou nechápavostí a zatvářila se jako zoufalec. Ta holka je normální shopaholik!

„Fajn, ale nech to na mně. Tohle je mé království," poučila jsem ji a šla jsem hlouběji do šatny.

Na malou chvíli jsem uvažovala nad tím, že Alice brzy vyhodím z okna i s Jasperem, protože tohle si dovolila dost. Místo toho jsem se podívala do druhého rohu šatny a zamířila jsem tam. Popadla jsem černé džíny z vysokých komínků oblečení a donesla jsem je Alici. Poté jsem se vrátila k vyrovnaným řadám oblečení a vytáhla jsem z nich košili. Vybrala jsem takovou tmavší šedou a donesla jsem jí ji. Alice si nejspíš myslela, že je to všechno, ale to opravdu nebylo. 

„Počkej," zavolala jsem za ni a ona se poslušně vrátila. Vrazila jsem jí do ruky ještě fialový svetřík na knoflíčky. Stiskla jsem tlačítko, které bylo pečlivě schované před tornádem, jakým je Alice a před námi se otevřely velké dveře, za kterými bylo alespoň milion bot, které byly vyskládané do poliček. Samozřejmě, že tu nechyběly kabelky, doplňky, čepice a mé oblíbené brýle. Přešla jsem k botám na podpatku a vytáhla jsem jedny černé, které by Alice měly padnout. Vrátila jsem se pohledem k Alici, která nemohla spustit zrak z té vší krásy. Usmála jsem se a vzala jsem ještě náramek, který se k tomu všemu bude hodit. Váhala jsem nad šedou čepicí, ale ta by zakryla Aliciny krátké vlasy. Hezčí by byla k dlouhým vlasům, takže jsem raději čepici zamítla a byla jsem s výběrem hotová.

 „Takže, tady to je," podala jsem jí zbytek.

„Děkuji," usmála se a zmizela dřív, než jsem stačila cokoli dalšího říct. Ještě malou chvilku jsem ve své šatně strávila, protože jsem si připravovala oblečení na další den. Marně jsem přemýšlela nad tím, co bych si měla obléci, ale byla jsem s nápady v koncích. No, ale když jsem se podívala na věšáky, byla jsem rozhodnutá. Přelétávala jsem po šatně, ale výsledek za to stál.

Všechno jsem si položila na pohovku, která v mé prostorné šatně nesměla chybět a zamířila jsem k poličkám s botami. Vytáhla jsem si dokonalé baleríny, brýle, které ladily k mé image. Nesmělo mi tu chybět ani pár doplňků a hlavně správná kabelka. Donesla jsem vše ke zbytku oblečení a zavřela jsem za sebou tajnou místnost. Poté jsem zavřela i tu hlavní a z kabelky, kterou jsem u sebe měla dnes, jsem vytáhla pár spisů. Přešla jsem dolů, kde byla jak Alice, tak Jasper. Seděli na pohovce, zatímco já jsem mířila do kuchyně, kde jsem si spisy položila na stůl a vrhla jsem se na studie.

„Bello?“ zeptala se mě Alice, když přišla za mnou.

„Ano?“ zeptala jsem se mile.

„Nepůjdeme zítra na nákupy?“ udělala na mě psí oči.

„Alice, já nemůžu,“ řekla jsem jí pravdu.

„Proč bys nemohla?“ zeptala se mě zvědavě.

„Protože jdu do práce. Zítra sice na dvanáct, ale mám do šesti,“ řekla jsem svůj zítřejší plán.

„Ty pracuješ?“ zeptala se mě.

„Jo, v nemocnici jako dětská lékařka,“ zašeptala jsem.

„Vždyť, ale ty jsi upírem dvacet let, jak to zvládáš?“ ptala se.

„Alice, díky darům se dá zvládnout vše.“

„Aha,“ zašeptala a přišla ke mně.

„Nemohla bys trochu pomoct Jasperovi?“ zeptala se tiše, abych to slyšela jenom já. Jen jsem kývla a na chvíli se soustředila.

„A je to,“ usmála jsem se.

„Děkuji,“ a odešla pryč.

Já jsem se zabrala do práce a skončila jsem až někdy v noci. Jasper s Alicí byli na procházce noční Paříží a já měla v plánu opět lenošit. Šla jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékla do pyžama a lehla si. Zachumlala jsem se do deky a nebylo mě slyšet ani vidět. Zavřela jsem oči a odpočívala. Má hra na lidi byla opravdu úžasná…

5. kapitola - Shrnutí - 7. kapitola

Autor: enchantress (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra na schovávanou - 6. kapitola: