Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 64 Epilog

14.09.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3160×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

64. kapitola

Epilog

O osmnáct let později:

Po dnešní narozeninové párty – uvelebená v Edwardově náručí – jsem nedokázala zabránit mé mysli, aby se nebrouzdala všemi těmi léty, co uplynuly jako mrknutí oka. Přišlo mi to včera, kdy se mí dva chlapečci narodili, a přitom právě dnes oslavili svoje osmnácté narozeniny.

Párty to byla obrovská, ještě větší než normální narozeniny ve stylu Alice Cullenové, ale co se od téhle poblázněné upírky tak dalo čekat? Alice byla prostě poklad. Už Nessie měla legendární osmnácté narozeniny, a nyní se k ní přidali i Andrew a Victor.

Bydleli jsme v Evropě, konkrétně v Rusku, takže naši dva kluci byli teoreticky dospělí, protože tu neplatily stejné zákony jako v Americe.

Přestáli jsme s nimi všechno, hlavně tedy pubertu, což byl i nadupíří úkol, protože s jejich vypečenými dary to vůbec nebyla sranda. Zvlášť ten Victorův, když ho začal pořádně ovládat a dokázal pak svojí neviditelností zaštítit i ostatní, byl nevypočitatelný. Kolikrát jen se ti dva společně vypařili do noci. Za holkami. Naštěstí však uznávali i naši rodičovskou autoritu a taky poslouchali, třebaže jsme se jim věkově začínali nějak moc podobat.

Moji chlapečci byli povahově zcela odlišní. Andrew na rozdíl od svého bratra byl otevřený, lehkovážný, přátelský a pro každou blbinu, vzhlížel totiž ke svému strýci Emmettovi. Zato Victor, tak ten byl jeho pravý opak. Přemýšlivý, taktický a tajnůstkářský. Nekamarádil se s kdekým a podobal se víc než kdokoli jiný z mých dětí na Edwarda. A to nejen povahou, ale i podobou. Téměř jako by byli dvojčata. Ovšemže i Victor se nechal často strhnout blbinami svého bratra, ale udržoval je v mezích rozumu. Byl takový Andrewův mantinel a já za něj byla neskonale šťastná. Bez něj bychom Andrewa krotili dost těžko.

Abych to tedy správně vysvětlila, pět let po našem posledním a nejmladším rodinném přírůstku, Rebece, která se narodila až deset let po klucích, mě můj manžel proměnil v upíra. Samozřejmě jsme se na tom tak nějak vzájemně dohodli hned poté, co se malá narodila. Tentokrát byl porod opravdu šílený. Moc si z něj nepamatuji, tedy až na to, že to nehorázně bolelo a ztratila jsem spoustu krve. Nakonec jsem na celý jeden den upadla do kómatu, a když jsem se vzbudila, Edward seděl u postele s Becou na rukou a měl tak ztrhanou tvář a kruhy pod očima, jaké jsem na něm jaktěživ neviděla a nezažila.

A to ani v těch případech, když si některý z kluků dost neuváženě a hlavně vážně ublížil.

Tušila jsem, že po něčem podobném už další děti chtít nebude, a tak jakmile bylo Rebece pět, mě proměnil. Souhlasila jsem. Proč ne? Milovala jsem ho strašně moc a nemohla si namlouvat, že děti s námi zůstanou navždy. Jednou z rodného hnízda vyletí a mít pak mého muže čtyřiadvacet hodin jen pro sebe, to bylo opravdu víc než jen lákavé. Nechtěla jsem spát. Nechtěla jsem stárnout. Sice jsem od mých osmnácti moc nezestárla, i když od té doby uběhlo už docela dost let, přesto… Netoužila jsem po spánku. Kradl mi chvíle s Edwardem a dětmi. No, i tak jsem si nedovolila mu sama od sebe navrhnout proměnu, takže když s tím přišel jako první on sám, opravdu jsem nepotřebovala přemlouvat.

Jistě to musel být pro Edwarda obrovský krok, ale i tak ho udělal.

Nechtěl o mě přijít a já zas o něj.

Čtyři krásní a úžasní potomci nám rozhodně stačili. Byli víc, než jsme si kdy zasloužili, a rozhodně byli můj a Edwardův poklad. Chránili jsme si je jak oko v hlavě, a on to bohužel někdy i přeháněl. Na jednu stranu jsem ho chápala, ale na tu druhou…

Nejhorší období bylo asi to, když přišla Renesmé do puberty a kolem svých šestnácti začala randit. Nedokázala jsem mému muži rozumně vysvětlit, že by jí měl nechat trochu volného prostoru, naše Nessie totiž nebyla hloupá ani lehkovážná, ale díky Edwardově mladistvému vzhledu se bohužel ten můj vykutálený muž dokázal dostat všude, i na párty, kam nebyl pozvaný, a mohl tak dávat na naši holčičku pozor.

Nessie se pak pokaždé vztekala jako ďábel. Ani se jí nedivím.

Když už někoho tajně sledujete, alespoň se mu nesnažte přijít na oči, ne?

Zato s klukama to tedy nijak nepřeháněl. Byli silní, měli dary a dokázali se o sebe jednoduše postarat. Stačila jim Edwardova přednáška o jedovatosti, protože naši chlapci kdyby kousli, dokázali by proměnit člověka v upíra, na rozdíl od Nessie nebo Becy, takže nesměli nikoho pokousat. Pak taky rozmluva o kondomech, které jsem se nezúčastnila. Když mohl mít totiž dítě upír, pak poloupír ho mohl mít na beton.

Neopomněl ani smskové bezpečnostní kódy.

Nechala jsem mé tři chlapy, aby si to probrali sami mezi sebou a to samé udělal Edward, když jsem naší dospívající Renesmé vysvětlovala, že musí být velice opatrná, co se týká jejího sexuálního života.

Nebyla jsem tak přehnaně protektivní už jen proto, že alkohol nebo drogy na Nessie neměly ten samý účinek jako na lidské děti, musela by toho vypít opravdu hodně, aby se opila. Navíc při mém posledním porodu, kdy měla má holčička skoro čtrnáct, už jasně věděla, co se děje s její mámou, a po tom, jak jsem upadla do kómatu, myslím, že na děti nebo na sex zas tak moc nespěchala.

Tenkrát ji žádné tety z domu nedostaly, takže musela slyšet naprosto všechno.

Teď už to moje zlatíčko mělo jednadvacet a brzy jí bude o další rok víc. Jak moc to uteklo a utíká. Vzpomínky na tu malou zelenookou vykutálenou ještěrku, se kterou jsme si užili kopec srandy, mě pořád hřály na srdci a nikdy nepřestanou.

Nezáleželo, jak jsem k ní přišla, nejdůležitější bylo, že díky ní se můj svět stal lepším. Co lepším, dokonalým. Perfektním. I když se Nessie zrodila z pomsty, přesto všechno a všechny okolo neustále obracela k lepšímu. Stmelovala.

≈

Edward nedávno nadhodil, že bychom se všichni mohli vrátit zpátky do Států. Došlo mi, že to chtěl hlavně proto, že tam Andrew a Victor ještě nebudou plnoletí jako tady, což bylo od mého muže dost dětinské. Jako by jim věk někdy něco omezoval. Přesto se mi líbila idea spatřit opět rodnou půdu. Mluvit zas rodným jazykem. Nešlo jinak, než mu to odkývnout, a tak se u nás už dva dny chystalo stěhování.

A dnes byl konečně den D.

Vypadalo to tu tak zvláštně, vybydleně. Většina nábytku už byla pozakrývaná, co se dalo, to se rozprodalo, a zbytek tu Alice s Esmé zamknuly pro příště. To nejcennější se samozřejmě odváželo pryč. Je úžasné moct pomáhat a nikdy se neunavit. Být rovnocenným partnerem. A i když je ze mě upír pouhé tři roky, zvykla jsem si na tuto situaci dost lehce. Nevím, jestli mě k tomu donutily myšlenky na mé děti, ale žádná novorozenecká krvežíznivost u mě nepropukla.

Že by za to mohlo i těch pět let příprav?

Nebo to, že jsem vlastně tak úplně člověk nebyla?

Už jsem věděla jaké je to pít krev.

Ovšemže bylo jednodušší, když jsme hned po mojí proměně s Edwardem bydleli daleko od lidí, mezi ‚ničím‘, a vše, co nás obklopovalo, byly pouze lesy. Tenkrát jsem nechala děti na pár týdnů – i když se plánoval přinejmenším alespoň měsíc – bez mé maličkosti a zvykala si na mé nové já.

Nejtěžší to bylo pro Rebecu. Často plakávala, že chce maminku, ale nemohla jsem jí vyhovět.

Co kdybych se neudržela a ublížila jí?

Naštěstí ji rozptylovala Renesmé. Ujala se role starší a zkušenější sestry naprosto bravurně. Nahradila mámu. Byla jsem na ni hrdá. Na obě moje holky.

S Edwardem jsme skoro denně chodili na lov a po něm… no, řekněme, že mě dost často rozptyloval tak, jak uměl pouze on sám. Dlouhé dny se přelívaly do nikdy nekončících nocí, a toho porozbíjeného nábytku který po nás zůstával. A nejen ten.

Edward mě samotnou nenechával ani na okamžik, takže i on trpěl dočasným oddělením od našich dětí, přesto se snažil nedávat to tolik najevo, a tím mi moc pomáhal.

Vyzkoušela jsem si, co všechno dokážu a kde jsou moje limity.

Poznávala jsem samu sebe.

„Už máš sbaleno, lásko?“ ozvalo se mi nečekaně za zády, a i když jsem nyní byla čistokrevný upír, přesto mě Edward, když chtěl, dokázal překvapit.

Po páteři mi sjelo příjemné teplé zachvění.

„Ano, pokud sis náhodou nevšimnul,“ odpověděla jsem svůdně, zatímco jsem se otáčela jeho směrem. Pěkně pomalu, po lidsku.

Edwardovy oči nedočkavě zářily jak dva diamanty v poledním slunci, když sjížděl moje tělo od hlavy až po paty. Bylo to vzrušující. Tvářil se, jako bych na sobě měla nějaký extra erotický saténový nebo krajkový komplet, a ne jeho triko s elastickými kraťasy. A než jsem si to uvědomila, už se moje tělo tisklo k tomu jeho, a nejen to, byla jsem na něm doslova zavěšená. Ruce okolo krku a nohy okolo Edwardova pasu. Líbala jsem ho tak vášnivě, jak mi to jen moje nová podstata dovolovala, doslova upíří rychlostí.

Stále jsem se snažila tuhle stránku mojí osobnosti krotit, avšak marně.

„Stačil jsem si všimnout jen tvého zadečku a nohou,“ osvětloval mi mezi polibky můj nenasytný manžel.

„Máámíí,“ zahalekal rázný hlas Becy kus od naší ložnice, od níž byly – bohužel – dveře stále dokořán.

Ihned jsem seskočila dolů z mého muže, ačkoliv ten stav, co se mu vyvíjel dole, byl až příliš slibný, ale nedalo se nic dělat. Věčnost budeme mít pouze pro nás, naše malá Rebeca holčičkou nezůstane napořád. Jednou vyroste a bude si chtít jít za svým. Ostatně tak jako vzpurná Renesmé, která se už rozhoduje naprosto autonomně, třebaže jí do věcí dost často mluvíme. Zvlášť Edward, když se jedná o chlapce.

Chudinka moje Nessie, díky jeho posedlosti držet ji v bezpečí snad zůstane pannou nadosmrti.

Taky snad nepotká Demetriho. Ne, že by na něj ještě pořád myslela, ale ten by se teď určitě nebránil!

Edwardovo čtení myšlenek jí nic neulehčilo. Ovšemže už i ona se začíná obrňovat a zjišťovat, že pokud moc chce a koncentruje se na cokoliv jiného, Edward se její plány nedozví, přesto... Ne vždy se zadaří.

„Beco, pojď k mámě, miláčku!“ Chytila jsem tu moji malou můrku do náručí. Jako jediné dítě byla podobná víc mně než tátovi. Měla dlouhé, vlnité kaštanové vlásky a ne světlehnědé s bronzovým odleskem nebo nazrzlé po Edwardovi. Ani nosánek neměla po něm, ale po mně. Roztomilý knoflíček s lehce zvednutou špičkou směrem vzhůru. Alice jej pojmenovala ‚snobský nosík‘. I tvar obličeje byl můj. A oči měly barvu akvamarínu, která směrem k zorničkám přecházela do zelenkavé, až skoro limetkové.

Prostě byla přenádherná.

Rozhodně za tu bolest stála.

„Mami, podívej se na tenhle obrázek. Namalovala jsem tam tebe a tátu a brášky a sestřičku a já jsem tady, vidíš? Chováš mě v náručí zrovna jako teď. Je to památka na tenhle náš domeček a takové rozloučení. Myslíš, že je pěkný?“

„Je to nádhera, zlatíčko, opravdu se ti to moc povedlo. Ukážeme ho i tátovi?“ nadhodila jsem hravě.

Na rozdíl od mé nejstarší dcery Beca malovat uměla. Už odmalička byla v malování o polovinu zručnější než Renesmé, a teď když jí bylo osm, už dokázala malovat jako žádné jiné dítě jejího věku. Měla jsem pocit jako bych se koukala na zdokonalenou fotografii nás šesti, kterou jsme nikdy nepořídili. Moje milovaná Beca mě viděla krásnější, než jsem ve skutečnosti byla, ale nikdy jsem nic nenamítala, nemínila jsem jí kazit radost.

Jakmile se rozhodla ztvárnit například poníka nebo jednorožce, pokaždé jsem měla pocit, jako bych se koukala na téměř skutečnou fotografii, až na to, že jednorožci neexistovali. Beca kreslila a malovala všechno, co kde viděla. Jejím velkým pomocníkem byla mimo jiné i televize.

Když se poprvé dožadovala, že chce jít lovit s tátou, a stála si za tím opravdu tak tvrdě, že ji Edward nakonec vzal, se vracela celá usměvavá s hlavou plnou lesních zvířátek a fantastických scénářů. Můj manžel tvrdil, že Beca místo aby zakousla to, co jí nalovil, zatímco na ni Esmé dávala pozor, by se s těmi drobnými živočichy málem spíš mazlila, kdyby jim předtím nezlomil vaz. Tenkrát jí musel nakukat pohádku o tom, jak to zvířátko spadlo ze skály a zlomilo si krk. Naše sladká princezna ho pak jako poděkování za to, že ji jeho krev nakrmila, ztvárnila na svojí kresbě.

Od té doby ji Edward brával na lov jen sporadicky. Spíše se ji snažil začlenit mezi ostatní děti, a i když naše šikulka uměla rusky, jako by to byl její rodný jazyk, přesto si s dětmi moc nerozuměla. Nelíbilo se jí lhát a muset si hlídat každé slovo. Beca sice nebyla žádná mluvka, ale když už měla něco na srdci, rozhodně si nebrala servítky. Chápala, že je jiná než ostatní lidské děti, a to se jí moc nelíbilo, zvlášť když se tím nemohla pochlubit, takže to Edward nakonec po delší době vzdal.

Však s tím, jak poroste a bude dospívat, se její názory změní.

„Jasně. Tatííí, pojď se taky podívat.“ Edward u nás byl co by dup.

Byla jsem nehorázně spokojená, že se můj muž pořád nezbavil toho výrazu ,à la jsem po lobotomii‘, který nasazoval pokaždé, když mu jeho malá dcera ukazovala, jak moc je výjimečná.

Všechny naše děti byly, ale jen s Becou se mohl ještě pomazlit a hrát. Tím, že byla nejmenší a nejmladší, se z ní stal Edwardův mazánek. Pořád spolu někde něco kuli. Myslím, že si hlavně užíval dětství svého posledního potomka. Po Rebece už nepřijde žádné další a on to moc dobře věděl. Mohl se tvářit, jako že mu je to jedno, já však tušila, že v hloubi duše ho to trochu mrzí.

Avšak když se na to teď podívám mým upířím rozumem, Edward je pro mě vším. Nedokázala bych bez něj být. To mě naplňuje. Mám všechno, co jsem od života chtěla, a vlastně i vrchovatě navíc. Měla jsem štěstí. Opravdové a nefalšované štěstí. A doufám, že se mě bude držet do konce věčnosti. Věčnosti po boku Edwarda a mých čtyř broučků.

„Tak co? Můžeme vyrazit?“ promluvila na nás Alice stojící mezi futry s nehorázně širokánským úsměvem.

Podívala jsem se po Edwardovi a on mě napodobil.

„Můžeme,“ zněla oboustranná odpověď.

Netušila jsem, co nás ještě čeká za překážky, ale život není rovný jako linka podle pravítka. Je hrbolatý, ale my se s každou nerovností a s každým výmolem popereme, seč nám budou síly stačit. A nikdy to nevzdáme. To jsem s jistotou věděla.

Však je nás na to teď šest.

Nebo spíš dvanáct…

Bonus k Houslistce najdete ZDE: http://www.stmivani-ff.cz/articles/povidky-od-kikketka/

Děkuji moc Vám, které jste četly ať už poprvé nebo se k Houslistce vrátily. Snad se Vám povídka líbila dostatečně, i když jsem ji nijak neměnila a zůstala věrná původní verzi. Ještě jednou děkuji za Váš zájem a čas!

Kikketka :P

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 64 Epilog: