Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 63

05.08.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2470×

 EDIT: Článek neprošel korekcí

63. kapitola

Měsíce utíkaly jako voda a já se zdárně blížila k termínu porodu. Děsila jsem se ho jak čert kříže, protože už jsem jasně věděla, do čeho půjdu. Tentokrát tu se mnou však měl být i ten můj opěrný sloup jménem Edward, jenže… vypadal snad ještě vyděšeněji než já sama. Tedy hlavně včera, kdy jsem měla falešné kontrakce. Břicho mě už neskutečně bolelo a… nic tak velikánského jsem tedy ještě neviděla. Tohle ani břicho být nemohlo.

Carlisle hned od začátku, kdy zjistil, že čekáme dvojčata, přemýšlel, jak to udělat, aby to bylo co nejbezpečnější. Jestli císařským řezem nebo normální cestou. Nakonec se rozhodl, že to prvně vyzkoušíme normálně, a když by se cokoliv zvrtlo, okamžitě mi napíchne epidurál a udělá císaře. Souhlasila jsem s tím. Nic lepšího jak mít za doktora upíra, který byl super rychlý, a navíc přesně věděl, co dělá a kam má píchnout, neexistovalo. Díky jemu mi trochu obav slehlo.

Moje drahá polovička však vypadala stále více vyděšeně.

A tím mi rozhodně nepomáhal!

Po té hádce mezi Renesmé a Edwardem skoro tři měsíce zpátky se nakonec všechno zase udobřilo, protože milý tatínek jí řekl přesně to, co jsem mu poradila, aby řekl. Nessie se sice pořád pokoušela vzpouzet proti tomu, že musí počkat, než bude dospělá, protože podle ní přesně tohle ona už byla – vyspělá a vyvinutá mladá žena –, ale nakonec jí Edward rozumnými argumenty, spojenými s mojí postavou a schopností mít děti, rozumně vysvětlil, že je opravdu ještě moc malá a drobná, aby něco takového dokázala. Že semínka – jak to tehdy pojmenoval právě Emmett – vzklíčí jen v těle dospělé ženy. A pak si taky navymýšlel, že maminka s tatínkem se musí bezprostředně milovat, aby se vůbec takový zázrak jako nový život dokázal narodit.

„Takže ty jsi maminku miloval? Jinak bych se nemohla narodit?“ vydechla zaujatě ta má prťavá ještěrka.

„Samozřejmě,“ zalhal bez mrknutí oka.

Jen jsem na protest tiše zavrčela, aby mu bylo jasné, že tohle bude chtít pořádnou odměnu za mé odpuštění. Nechtěla jsem však podrývat jeho autoritu, protože bylo lepší, když si vymyslel tuhle nesmyslnou pohádku o lásce a novém životě, alespoň tím malé nasadil brouka do hlavy. Najednou to pro ni totiž nebylo tak jednoduché. Když k tomu pak Edward ještě dodal, že city musejí být oboustranné, ne jen z její strany, to se pak Nessie zachmuřila.

Můj manžel nebyl hlupák, takže se velice rychle naučil s jeho dcerou komunikovat tak, aniž by si ji znepřátelil, jenomže pokud se do toho zamíchal vztek, vypadalo to pak, že i když je Edward čistokrevný upír, dočasně ztratil schopnost rozumného myšlení a nastoupily pudy. Vlastně se to asi stávalo všem.

Občas i mně.

Naštěstí byl teď klid a moje dítě uznalo, že asi ano, že na to musí být dva a chtít to oba, aby se z nich pak stali manželé nebo maminka s tatínkem, a že je na to opravdu ještě moc drobná.

Zato dospělá se cítila až až.

Nevymlouvala jsem jí to. Však byla vždycky napřed. Ve všem. A nebylo to tím, že byla holčička, ale pouze proto, že jí v těle kolovaly upíří geny. Chápala rychleji, pamatovala si snad všechno, takže jsme museli dávat pozor na pusu, ale hlavně taky na televizi a na to, na co kouká, protože jsme nepotřebovali, aby se náhodou dozvěděla něco, co by popřelo všechno to, co jsme jí prozatím nakukali. Věšet jí bezpečné bulíky na nos mně a Edwardovi šlo. Nechtěli jsme ji nedopatřením okrást o dětství jen proto, že je inteligentnější než její vrstevníci.

Můj manžel taky začal chodit s Nessie na procházky ven. Do města, do parků a bral ji i na nákupy. Ze začátku šel s malou asi dvakrát sám, jenomže když už mu začalo lézt na nervy to, že ho neustále zastavovaly samé nadržené dámy, bral si s sebou doprovod. Esmé. Sice vypadala o něco starší než on, ale svůj účel splnila dokonale. Akorát Nessie museli nařídit, aby jí mezi lidmi neříkala babi, protože by to vypadalo podivně, což byla asi pravda.

Každopádně se tím to moje třeštidlo dostalo i mezi ostatní děti. Edward jí udělal přednášku s několika hlavními body o tom, co může, a co nemůže jak dělat, tak říkat, a pokaždé, když šli ven, musela mu to bezchybně zopakovat. Taky to vždycky udělala. Těšila se ven, ale o něco míň už na další děti. Můj manžel mi říkal, že si s nimi moc nerozumí, protože je inteligencí daleko vpředu a starší děti ji mezi sebe moc nechtějí, přesto se ta moje malá mazaná liška prý nevzdávala.

Byla jsem na ni pyšná.

Já si chození a vycházky mohla rovnou odškrtnout. Byla jsem těžká a záda mě nepředstavitelně bolela. Nohy také. Pak že poloupíří podstata mi cokoli ulehčovala. Nebylo tomu tak, protože ti dva zlobiví, pošťuchovační kluci uvnitř taky nebyli obyčejné lidské děti.

Čím víc jsme se blížili k termínu, tím míň Edward a Renesmé chodili ven. Teď, když mi Carlisle potvrdil, že nejpozději do dvou dnů se do toho budeme muset pustit, vyděsila jsem se. A ne sama. I Edward byl jak na trní. Jeho otec mě teď vyšetřoval každý den alespoň dvakrát, což bylo nepříjemné, ale zase na druhou stranu, alespoň jsem věděla, jak na tom jsem.

Carlisle mi nikdy nic netajil. Požádala jsem ho o to.

Edward by tak upřímný nebyl.

Chtěl by mě chránit.

Nessie se u mě poslední dny držela na každém kroku a odmítala chodit i na krátké procházky, naštěstí tety věděly jak ji vylákat. Například na bylinky, které mamince zaručeně pomohou od bolesti. Škoda jen, že to byl pouhý výmysl. Však se taky vracely s prázdnýma rukama a moje malá byla vždycky celá smutná, že se jim tu vzácnou rostlinku nepodařilo najít. Musela jsem ji pak utěšovat tím, že jednou se jí to zaručeně povede.

A tak, když mi den před Carlisleovým ultimátem praskla v obývacím pokoji voda, tety zavelely, že se jdou sbírat byliny. Teda jedna jediná, a že tentokrát už ji musejí najít. Renesmé, která si myslela, že jsem se počůrala, mi ještě než odešla, stačila vyhubovat.

„Mami, ty jsi ale čuně,“ dodala tím svým generálním tónem a kroutila přitom nevěřícně hlavičkou. To já na druhou stranu drtila čelisti, abych nevydala ani hlásku, když to na mě přišlo. Alespoň ne do té doby, dokud se bude okolo ochomýtat Nessie. Naštěstí ji Alice doslova vystrkala ze dveří. A pak už jsem to mohla pustit naplno. Myslím tím skuhrání a lamentování.

Edward mě hned vzápětí odnesl do Carlisleovy ordinace a Esmé už dole tryskově uklízela. V duchu jsem děkovala za to, že mají koženou sedačku, protože z té se to dalo krásně vyčistit.

„Polož ji sem,“ nakázal Carlisle, ačkoliv Edward už jasně věděl, kam se mnou. Byl to můj druhý porod, takže to šlo všechno až nehorázně rychle. Nevím, kdy jsem přišla o oblečení, ale nejspíš to bylo během silných kontrakcí. „Už jsi pěkně otevřená a… ještě netlač!“

„Tobě se to, sakra, řekne,“ vyštěkla jsem vztekle a z očí mi sršely blesky. Carlisle si však mých nadávek nevšímal a choval se naprosto profesionálně. Chvíli byl klid a bolesti byly na okamžik pryč, než se zase přihnaly jako ničivá vichřice.

„Teď! Zatlač!“

Tak jsem se do toho opřela, jak nejlépe jsem dokázala, a upřeně sledovala nástěnné hodiny kousek od Carlislea. Dýchala jsem a tlačila, jak mi nakazoval a přitom drtila Edwardovu ruku v té svojí. Cítila jsem u toho příjemné zadostiučinění a byla ráda, že můj manžel mlčí, protože jsem měla pocit, že kdybych ho zaslechla co i jen žblebtnout – ať už by se jednalo o podporu –, tu ruku bych byla schopná mu urvat.

„Konečně je venku,“ ozval se po půl hodině komandování a mého zápolení Carlisle. „Jde to dobře,“ konstatoval spokojeně. Bylo vidět, že není na mém místě. Šlo to sice opravdu dobře, ale od bolesti mě nikdo neochudil, to ne.

Zauzloval a přestřihl pupeční šňůru a ten miniaturní vřískající poklad předal Esmé, která mi ho dala na vteřinku na břicho, než si ho zas převzala, aby jej mohla umýt. Alespoň jsem stihla pokochat se a pohladit toho pomačkaného, ukřičeného drobečka.

„Andrew,“ vydechla jsem okouzleně. Byl božský.

Nedostala jsem však čas se po něm ani pořádně ohlédnout, protože už na mě Carlisle chrlil další pokyny.

Tlačit!

Dýchej, Bello!

Netlač!

Teď zas zatlač!

Nejradši bych na něj zařvala, ať si to zkusí sám, když je tak chytrý, ale mlčela jsem, protože můj poklad číslo dvě se skutečně tlačil na světlo. Victor. Musela jsem bojovat dál, i když jsem byla nehorázně vyčerpaná a unavená. Naštěstí to šlo ještě rychleji než u prvního.

Ani jsem se nenadála a byl venku, jen s tím rozdílem, že když ho Carlisle bral na ruce, jako by tam ale nic neměl. I pupeční šňůra končila ve vzduchu. Jakmile mi ho však položil na břicho, malý se okamžitě ukázal. Zhmotnil. Odhalil. Nevím, jak lépe to nazvat. Prostě se mi ukázal. A byl nádherný.

Oba byli dokonalí.

Edward stále jen mlčel, ale kdyby mohl brečet, vypadalo to, že už by tu plakal jako slečinka. Měl na krajíčku a nespouštěl z nás oči. Když mi však Esmé malého chtěla vzít, okamžitě zmizel, a tak ho raději předala svému otci, protože umývat právě narozené neviditelné dítě si asi netroufla, ačkoli byla upírka.

Bylo hezké vidět, že se malý znovu ukázal, když se dostal do rukou ke svému tátovi. Oproti prvnímu však nevydal ani hlásku. Můj manžel si ten špinavý uzlíček přitáhl k tělu a zmámeně jej sledoval.

„Takže ty asi budeš Victor, viď?“ broukl něžně.

A s tím se vydal opláchnout i našeho druhého chlapečka.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 63: