Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 55

04.07.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2130×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

55. kapitola

Stála jsem v kuchyni s Nessie v náručí a pozorovala Esméino horečné kuchtění. Vonělo to všude. Měla jsem na sobě jen legíny s dlouhým vytahaným trikem, samozřejmě Edwardovým a teplé ponožky. Od té jeho absurdní podmínky mi už nedovolil nosit jakékoliv jiné tričko než jeho. Někdy mi dokonce přišlo, že kdybych na sebe oblékla třeba i staré Jasperovo, znamenalo by to pro mého upíra něco jako… podvod. Určitě bych ho tím gestem hodně ranila. Psychicky. A to jsem rozhodně nechtěla, i když ten jeho majetnický pud byl někdy až k zbláznění nezdravý a otravný.

Přesto mi to lichotilo.

Pravdou také bylo, že se mi jiná trika už nosit nechtěla. Mít na sobě neustále Edwardovo omamující aroma bylo najednou tak uklidňující a… naplňující. Moje. On byl můj. Po dlouhé době jsem si připadala, jako že k někomu opět patřím. Tentokrát však doopravdy. Začínala jsem postupně vážně věřit tomu, že jsem opravdu našla někoho, jako má Alice, Esmé nebo Rosalie. Tu pravou lásku na věčnost, a to bylo… nebezpečné. Můj mozek vedl neustálý boj proti srdečním záležitostem, proti Edwardovi. Nedokázala jsem se z ničeho radovat, tak jak bych měla, protože moje pověrčivá stránka mi neustále podsouvala, že jakmile budu příliš šťastná, něco se na beton pokazí. A já tenhle zákon schválnosti vážně nesnášela!

Fungoval totiž vždycky.

Byl na něj spoleh.

Bohužel už celá rodina znala mé malé tajemství, vlastně tedy spíš indispozici. Emmett si samozřejmě neodpustil dvousmyslné trapné poznatky, a to hlavně před malou. Užíval si její dětské, naivní otázky a mě tím, kromě vzteku, přiváděl do těžkých rozpaků. Někdy bych toho blbce opravdu s chutí uškrtila.

Alespoň tohle za mě obstarával Edward. Ten ty hloupé vtípky jen horko těžko rozdýchával a už několikrát vyhnal svého bratra ven, do lesů. Tam se pak porvali. Vyhrával samozřejmě Edward a to ne proto, že by byl silnější, ale nejspíš víc motivovaný a poháněný vztekem. Za to Emmett z toho měl druhé vánoce.

Vždycky se pak domů vraceli v hrozném stavu.

„Bello,“ vytrhla mě Esmé z mých úvah a vzpomínek, „můžeš to ochutnat? Jestli je to dost slané.“ Natáhla přede mě v očekávání lžíci s kuřecím rizotem. Otevřela jsem pusu a nechala si tam strčit celý ten náklad. Bylo to samozřejmě vynikající. Nechápala jsem, proč se mě na to ptá, když to má vždycky prvotřídní.

„Já ci taky!“ ozvalo se mi z náručí to malé, teď už ofouklé hádě.

Renesmé se tvářila dotčeně zřejmě proto, že si babička nevybrala jako hlavního degustátora ji. Esmé to naštěstí okamžitě vyřešila, když se před pusinkou té ještěrky objevila lžička s tím samým pokrmem. Malá ji strčila do pusy a labužnicky zamlaskala. Ještě to okatě poválela po jazyku, než rýži spolkla a pak to se spokojeným úsměvem schválila.

„Babi, teda ty važíš o moc líp jak mamka,“ zakončila hrdě. Z obýváku se samozřejmě ozval tichý bublavý smích. Jak jinak. Emmett se chytal všeho, sebemenší blbosti.

„Prosím?!“ zeptala jsem se na oko naštvaně, a ta miniaturní čiperka na mě spiklenecky mrkla! Do ucha mi hned na to zašeptala, že ať nemám strach, protože prý vařím líp jak babička. Chtěla ji jen pochválit, aby nebyla smutná. Tak nevím, co z těch dvou tvrzení byla pravda a co ne. Ta vykutálená rozumbrada si to nechtěla rozházet s nikým.

Esmé se jen koutky stočily směrem vzhůru a tiše se zasmála.

Po večeři se Renesmé společně s jejím trhlým strýcem koukala na pohádku a nechyběl u toho ani Edward. Ten však spíš dohlížel na pořádek, a když se choval takhle rodičovsky, bylo to tak nehorázně sexy. Vypadal dospěle a rozumně, až to snad ani nebylo možné. Vždyť to byl jen upír, co zamrzl příliš mladý, co na tom, že už měl kolem jednoho století. No i tak byl s tím jeho přísným rodičovským výrazem – kterým se povětšinou koukal jen na Emmetta – naprosto k sežrání. A hlavně tímhle chováním pode mnou vykopal ohromující jámu, do které já už sletěla, a kterou ty jeho neviditelné ruce nebo spíš gesta neustále prohlubovaly.

Nebylo úniku, ani možnosti, jak se z ní dostat.

Už nikdy.

Zůstala jsem v kuchyni s Esmé a pokoušela se jí pomáhat s úklidem. Tedy nabídla jsem jí to, ale zcela zbytečně. Někdy ani nebylo pořádně vidět, když používala svoji normální upíří rychlost, aby to co nejdřív uklidila a já se k ničemu nedostala.  Nechtěla jsem zbytečně překážet a otravovat, a tak mě moje nohy nakonec odvedly k širokému oknu.

Němě jsem koukala ven a vzpomínala na Silvestra. Bylo to sice už pár dní zpátky, ale byla to paráda. Jazz a Emmett připravovali ohňostroj, a normálně by jim s tím asi pomáhal i Edward, ale díky mně se zajímal o úplně jiné věci. Byl stejně indisponovaný jako já. V té době bylo mé tělo pod nadvládou hormonů, a to takovým způsobem, že mi bylo úplně fuk, jestli nás poslouchá celý dům a jestli jsme náhodou něco nerozbili. I tak jsme si to užívali. Emmett si samozřejmě neodpustil poznámku ani u přípitku: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ Snad se to nevyplní, protože jinak by mě ta sexuální touha naprosto zničila.

Neměla jsem chuť vůbec na nic, pokud to nebylo pořádně tvrdé, dlouhé a nepatřilo to k Edwardovi.

Jediná věc, co mému upírovi vadila stejně jako mě, a se kterou se mi i svěřil, bylo, že zanedbáváme to naše malé zlobidlo. Z toho však zas těžila Rosalie, a na Renesmé naštěstí nebylo znát, že by nějak toužila po rodičích. Naopak si pobyt u babičky a dědy užívala plnými doušky.

V  minulém týdnu jsem dost zhubla, protože o jídlo jsem se skutečně tak nějak přestala zajímat. Chtěla jsem si připadat jako špatná máma, ale nešlo to, když byla moje hlava plná jen jedné jediné věci. Naštěstí to předevčírem začalo polevovat a dneska už to vypadalo zase celkem normálně, ačkoli si můj upír za tu dobu, co jsem ho zaměstnávala, rozhodně nestěžoval. Spíš obráceně. Usmíval se poslední dobou tak okatě, že si ho oba jeho bráchové neustále dobírali. Jenže ani tak mu tuhle spokojenou náladičku z tváře úplně vymazat nedokázali. Maximálně se porvali, a to bylo tak všechno. Edwardovy koutky většinou nespadly ani během potyčky. Nevypadal teď ani trochu jak nebezpečný upír, vrchol potravinového řetězce. Byl až nechutně šťastný a krotký, a tím to přenášel i na mě.

S Calislem jsem se domluvila, že další rozbor krve uděláme až mě tohle ‚podivné období‘ přejde. Souhlasil, a taky právě proto jsem u něj dnes ráno byla. Odebral mi krev a jen z dálky prohlédl dole. Říkal, že už to snad vypadá jako by bylo všechno v normálu. Samozřejmě, že jsem byla oteklá a rozbolavěná, ale rozhodně už ne neustále vlhká. A dokázala jsem přemýšlet, aniž bych měla hlavu bez přestání plnou té dlouhé věci mezi Edwardovými kyčlemi, nebo ji neustále viděla pod zavřenými víčky. Už se mi o tom ani nezdálo.

Konečně.

Přesto jsem uvnitř sebe vnímala ty drobné změny. Podvědomě jsem tak nějak tušila, že tentokrát se mi sourozence pro Renesmé pořídit podařilo. A dokonce se stejným tatínkem. Možná to bylo dost brzo, cítit cokoliv, ale… Ten pocit byl prostě silný. Instinktivně jsem si dlaň položila na podbřišek. Pokud se tam uvnitř skutečně cokoliv dělo, bylo to teprve na úplném začátku.

„Tak co, Bells?“ ozvalo se po chvíli vedle mě. „Jak se cítíš?“ vyptávala se zaujatě. Nebyl to nikdo jiný, než Rosalie. Nekoukala mi do obličeje, nýbrž směrem dolů, kde byla položená moje ruka. Nelíbilo se mi to.

„Jo, v pořádku,“ odpověděla jsem klidně, ale cítila se nepříjemně. Neměla jsem ráda to průhledné okukování. Šlo jí jen o jedno. Chtěla prostě vědět, jestli se do téhle rodiny – její rodiny – narodí nový poloupírek.

„Rose,“ promluvil chladně Edward, který se jí z ničeho nic zjevil přímo za zády. Od té doby, co mě Carlisle prohlédl a konstatoval ten zatracený Estrální cyklus a možnost otěhotnění, a to vše ještě potvrdily pozitivní laboratorní testy, se u mě tahle upíří blondýna objevovala až příliš často. Neustále se vyptávala jak se mám, a jestli něco nepotřebuji, a mně to už začínalo lézt krkem. Byla příliš zainteresovaná do něčeho, čeho rozhodně nebyla přímou součástí.

Kdybych se o Renesmé dokázala plně starat a nebyla s Edwardem pořád jen v posteli, už dávno bych se chtěla vrátit do bytu. Do mého, tedy našeho soukromí. Pro mě už byl i on tou nejbližší rodinou, která se možná brzy rozroste na čtvrtého člena.

„Edwarde,“ pověděla chladně a stejně tak ho i pozorovala, když se přesouval až k mému boku, aby mě objal okolo ramen. „Ptala jsem se tvé… přítelkyně, jak se cítí. Je to snad trestné?“

„Ne, to vůbec ne,“ prohodil ledabyle, zatímco se přesunul přede mě. Zamrkala jsem, když se mi v zorném poli místo Rosaliiny tváře objevila ta jeho. Usmíval se. Ale to on poslední dobou pořád. Oči mu cukly dolů, kde moje ruka neustále spočívala na spodku břicha.

„Víš snad už něco, co já ne?“ zeptal se s jedním obočím výš, než tím druhým. Nedočkavost schovával za ležérní tón. Potutelně jsem se pousmála nad jeho rozzářeným pohledem.

„Ne,“ odvětila jsem mile. „Na to je moc brzy, nemyslíš?“

„Asi, ano,“ odpověděl normálně. Měla jsem ho však prohlédnutého, takže mi neušel ten jeho smutný podtón.  Nechtěla jsem mu však dávat zbytečnou naději, dokud moje dohady nebudou potvrzeny a už vůbec jsem to s ním nechtěla sdílet v tomhle domě, poblíž Rose.

„Kdy pojedeme domů?“ vylezlo ze mě neutrálně. Uvnitř jsem se třásla nedočkavostí.

„Jak budeš chtít,“ odpověděl klidně. Nevypadalo, že by mu to vadilo.

„To snad nemyslíte vážně!“ ozval se podrážděný hlas za Edwardovými zády. „Ty jsi snad jediný upír, co má dítě, druhé možná na cestě a odvezeš Bellu zpátky do bytu?“ protestovala ohnivě. To cuknutí v jeho tváři byl potlačovaný vztek, to už jsem poznala. Asi mě nechtěl vyděsit. „Kde jinde je ve větším bezpečí než tady?“ zamručela dotčeně s chytráckým podtónem.

Edward se narovnal, otočil čelem k jeho sestře a hrdelně zavrčel. To už se vedle objevil i Emmett.

„Neblbni, brácha,“ varoval ho jemně, ale byla to jen iluze. Kvůli té blondýně by neváhal ani vteřinu.

„Nestarej se pořád do nás, Rose,“ pověděl mrazivě. Hrozivě. „Já se Belle ani nedivím, že s někým jako ty nechce být pod jednou střechou!“

„Edwarde,“ napomenula jsem ho příkře, i když se trefil přímo do jádra problému. Nechtěla jsem však vyvolávat zbytečné rozepře, když to šlo i nepozorovaně přejít, ale pak si vše stejně udělat po našem.

„Cože? To má být vtip? Žertuješ?“ zuřila jak divoženka. Divoce gestikulovala. „Já se tu celou dobu starám o malou, zatímco vy dva tam nahoře dupete jako králíci,“ vyprskla drze. Edward tentokrát zasyčel jak kobra a Emmett se raději pevně nalepil na Rosalie, aby ji mohl efektivně bránit.

„Kdybys alespoň zakryla ten dychtivý výraz, když mluvíš o Renesmé,“ odfrkl si z ničeho nic upír přede mnou. Byla to naše dcera, ne jeho sestry. Nakonec mi chytil ruku a táhl mě pryč, ale ještě předtím, než jsme opustili kuchyň, si Edward neodpustil jednu větu. „Zamysli se, Rose, copak bys chtěla být v domě se ženou, která si přivlastňuje tvoje dítě? Jak by ti bylo, hm?“ S tím jsme odešli do obýváku, kde dál tiše seděla moje holčička a naprosto pohlcená sledovala kreslenou pohádku. Z kuchyně se ještě ozvalo potlačované zavrčení, ale nakonec umlklo.

Doufám, že ta upírka konečně pochopila pravdu. Tu totiž Edward měl. Děkovně jsem se na něj podívala, ale moc spokojeně se netvářil. Naprosto regulérně se mračil. Jako by se v něm zmítala neviditelná bitva. 

To by mě zajímalo, co zas má? 

Vždyť Rose tak krásně setřel!

Ale najednou se prostě vypařil.

Jedno mrknutí očí a Edward už na svém místě nestál. Překvapeně jsem se otáčela okolo osy, ale byl fuč, a tak jsem se nakonec posadila za tou mojí malou rozumbradou a koukala na televizi společně s ní.

Neuběhla však ani minuta a Edward se znovu objevil přímo přede mnou. A než si stihnul kleknout na koleno, zahlédla jsem v jeho dlaních podezřele malou krabičku. Uniklo mi jedno překvapené vypísknutí a koutkem oka jsem zpozorovala, že Renesmé už vůbec nezajímá ta proklatá pohádka. Udiveně koukala na tátu.

„Bello, vím, že je to nečekané a vůbec to nebude romantické, ale -“ odmlčel se a konečně se mi odvážil podívat do očí, namísto toho, aby hypnotizoval ten malý sametový čtvereček v jeho rukou. „Netuším, jestli se kdy k naší holčičce přidá další přírůstek, ale i kdyby ne, Bello, mně je to jedno. Chci tebe. A chci naši maličkou, a to všechno chci oficiálně. Bez vás dvou stejně žít nemůžu, nedokážu. Jste mojí neoddělitelnou součástí a tak se tě, miláčku, ptám, jestli si mě chceš vzít.“

Otevřel krabičku.

Přes slzy jsem už neviděla, ani prstýnek, ale to mi bylo momentálně jedno. Vnitřně jsem po téhle chvíli toužila už nehorázně dlouho. Přiznám se, že i když jsem tehdy Edwarda ještě nenáviděla, přesto jsem nedokázala nepřemýšlet nad tím, jaké by to asi mohlo být, kdyby byl někým jiným. Někým, kdo by mě dokázal skutečně milovat a vzal si mě.

A teď jsem to tu měla.

„Ano!“ ozvalo se šílené, ohlušující zapištění z místa vedle mě. Renesmé už stála na sedačce a s jásotem si tleskala ručičkami. Pokoušela se u toho dokonce i poskakovat. A přestože se na ni Edward uličnicky zazubil, veselost se z toho výrazu nelinula.

Znovu se otočil mým směrem.

Napjatý očekáváním…

Naprosto mě vyvedl z konceptu. Jedna věc byla o tom snít a ta druhá to zažít na vlastní kůži. Hlavou se mi prohánělo nezměrné množství otázek. Vévodila jim však hlavně ta, která se mě neustále dokola ptala, jestli, když mu povím ano, neudělám chybu. Může být věrným manželem? O jeho otcovských kvalitách jsem už rozhodně nepochybovala, to ale neznamenalo, že by mě třeba jednou nemohl opustit. Ano, byly tu ty řeči o upíří lásce, ale… Copak bylo možné, aby někdo jako Edward Cullen byl opravdu schopný tak hlubokého citu?

Napořád?

Pokusila jsem se polknout ten tuhý knedlík, co mi bránil promluvit a trochu mě dusil. Pootevřela jsem ústa s tím, že řeknu to tolik očekávané ano, jenomže ze mě nic nevycházelo. Zato z mojí malé čiperky se valil jeden souhlas za druhým. Zpívala pořádně hlasitě.

„Ano,“ zasípala jsem z ničeho nic ztuha.

„Ano?“ zopakoval váhavě Edward. Asi jsem nezněla moc přesvědčivě.

„Hmm,“ doplnila jsem už o něco směleji a k tomu kývla hlavou příslušným směrem. To jediné stačilo k tomu, aby se ten nedočkavý upír v té jeho tryskové rychlosti postavil – samozřejmě se mnou v náručí – a začal mě vášnivě líbat. Pěkně před Nessie, která z toho měla navíc šílenou radost.

Zprvu jsem se pokoušela o mírný odpor, nakonec se však moje tělo zrádně poddalo. Ostatně jako pokaždé. Sice jsem už tu nezdravě spalující touhu nepociťovala a jeden by možná i řekl, že po tom týdenním skotačení a maratonu sexuální akrobacie, by mě mohla na delší dobu přejít veškerá chuť, jenomže tak to tedy nebylo. Edwarda jsem chtěla neustále. Přesně věděl jak na mě, a vše ještě podněcovala jeho nádherná vůně. Prostě to byl můj osobní mix exkluzivní a zároveň explozivní upíří směsi vyváženě zamíchané v tomhle jedinečném exempláři.

„Takže si mě opravdu vezmeš?“ vyhrkl stále ještě nevěřícně hned nato, co se jeho rty konečně odlepily od těch mých. Oči mu svítily, odrážely se v nich jiskřící plamínky uspokojení a absolutní radosti. Ozařovaly. Oslepovaly mě. A dělaly tou nejšťastnější bytostí.

On mě opravdu chtěl za ženu.

Edward Cullen, ten dřívější sukničkář a hajzl, který druhé pohlaví využíval jen k vlastním potřebám a uspokojení.

„Vždyť už jsem řekla, že ano,“ ohradila jsem se na oko naštvaně, ale ten radioaktivní úsměv od ucha k uchu na mě asi prozrazoval něco zcela jiného.

Edward si mě k sobě znovu natěsno přišpendlil a zavrtal si nos do mých vlasů. Hluboce nasál vzduch. Spokoje jsem si povzdechla a vůbec nedbala té neviditelné oprátky, která se mi začala utahovat okolo krku. Mozek sice protestoval, jenže srdce ho přebíjelo na celé čáře.

Vytáhnul si mě výš, tak že se mi nohy nedotýkaly podlahy, a energicky se s námi otočil kolem dokola, zatímco já se ho pevně držela okolo krku a chichotala se mu do ucha. Bylo to tak nakažlivé, ta šťastná nálada, která se od nás šířila jak epidemie.

„Já ci taky,“ ozvala se z ničeho nic dotčená Renesmé. Ještě než jsem se probrala z toho opojení jménem Edward, moje tělo se opět ocitlo na pevné zemi, na svých a nikdo mě už neobjímal.

Zamrzelo mě to.

„No, tak pojď,“ natáhl se pro ni Edward, aby se s ní mohl taky zatočit. To se jí líbilo, když s ní táta takhle blbnul. A líbilo se to vlastně i mámě. Měla jsem z toho tak ohromnou radost, o jaké se mi nikdy ani nesnilo.

Veškeré obavy, které mě předtím sužovaly jako mor, byly najednou ty tam. Frnkly. Proč bych se vlastně měla zbytečně stresovat a obávat budoucnosti? Stejně ji nijak významně neovlivním. Když Edwardovi stačit nebudu, stejně mě podvede, ať jsme svoji nebo ne. Nebo ať se snažím, jak chci. A pak je to Renesméin otec, a teď už nejspíš dokonce dvojitý táta, i když jsem si tím prozatím nebyla tak úplně jistá, přesto… Tohle vlastně bylo svým způsobem to nejlepší možné řešení. Nejsprávnější řešení. Být svoji.

Nessie bude mít kompletní rodinu ve všech směrech. Přesně to, co jsem si pro ni vždycky přála.

Z mých spokojených a maličko omámených úvah mě stáhlo nazpět hlasité bouchnutí domovních dveří a hned nato se do obývacího pokoje přiřítila rozzářená Alice. Už chvíli hlasitě štěbetala, ale nějak jsem to její nadšené blábolení nevnímala. Byla jsem zaměřená jen na Edwarda a moji malou holčičku, která tátu zahrnovala drobnými dětskými pusinkami po celém obličeji a ten upír se nahlas a bez zábran smál tak moc, že se celý třásl.

„To mě tady nikdo neposlouchá?“ upozornila na sebe Alice nepřátelsky. Její předešlé nadšení zřejmě ustoupilo do pozadí.

„Ne,“ zabručel Edward nespokojeně, zatímco mi podával malou do náruče. „Co chceš?“ zavrčel nakonec vztekle. Zúžil na jeho sestru oči a zaujal výhružnou pozici. „Tak na to ale rychle zapomeň!“ vyštěkl najednou po delší chvilce ticha rozzlobeně. „Nemyslíš, že do toho má co mluvit i Bella?“

„Cože? Co se děje?“ vyptávala jsem se zmateně.

„Ale, tady Alice si myslí, že kromě celého zařízení svatby má právo rozhodnout i termín a místo konání, víš? Prostě úplně všechno,“ stěžoval si naštvaně.

„Tak to není,“ obhajovala se Alice a její původní nálada se vrátila v plné míře. A s devastující razancí. Bylo to opravdu děsivé a Jasperův omluvný pohled, který ke mně vysílal ode dveří, mluvil za vše. „Pověz mi, Bello, kdo z nás všech dokáže odhadnout ten nejlepší možný den na svatbu? Den, kdy nebude pršet, ani mrznout nebo svítit slunce, sněžit, mrholit a tak dál, hm? Kdo? Já! A to nemluvím o tom, že jsem ta nejlepší organizátorka svateb, kterou bys kdy mohla najít. Neexistuje lepší!“ stála si tvrdohlavě na svém. Už jsem otvírala pusu, že jí dám za pravdu, až na to datum, které jsem s Edwardem chtěla vybrat sama, ale utnula mě zdviženou dlaní. „A než budeš mít nějaké námitky, pořádně si to rozmysli! Chtěla bys být uplakaná nevěsta? Nebo mrznout nebo –“

„Alice!“ okřikl ji Edward. „Když bude mrznout, budeme se brát uvnitř.“

„Edwarde, bože! Ty jsi vážně jen obyčejný chlap,“ lamentovala si teď spíše sama pro sebe. „Jistě… vždyť nic nechápou. Nemají nejmenší ponětí o tom, že ženy chtějí dokonalou svatbu,“ brebentila dál. „Copak nechceš lásku tvojí existence, tu jedinou a poslední potěšit? Můžeš jí dopřát svatbu snů, a takhle to, s prominutím, przníš!“

„Zlato,“ vloudil se do hovoru Jasper. „Možná bys ty dva měla nechat chvíli v klidu. Vždyť je to sotva pár minut, co Edward požádal Bellu o ruku, tak jim nech trošku prostoru.“

Alice ho uraženě sjela pohledem, který vraždil, aby se nakonec ostentativně obrátila na patě a se zdviženou hlavou vypochodovala ven. Asi to nečekala, že by ji její manžel taky nemusel podržet, ale Jasper naštěstí věděl jak na ni, a navíc si uměl svou manželku řádně a hlavně rychle udobřit. Opravdu to netrvalo nijak dlouho.

Alice se na něj nedokázala pořádně zlobit.

„Gratuluju,“ pověděl najednou vážně a společně s Nessie nás jemně objal. Edward si neodpustil tiché, nespokojené zamručení a já nad tou jeho hloupou žárlivostí jen protočila oči. „Vám oběma, vlastně všem třem.“

„Díky, Jazzi,“ popotáhla jsem dojatě a líbla ho na tvář.

„Stlejdo!“ Renesmé si ho k sobě přitáhla a zopakovala po mně pusinkovací proceduru. „Ty jsi ten nejlepší stlejda!“

„Prosím?“ ozvalo se tristně u vchodu do obýváku. O futra se tam opíral posmutnělý Emmett.

„Stlejdo Emme, ale vždyť já mám stlašně láda i tebe! Vážně stlašně moc, oplavdu!“ bránila se malá hlasitě. Úplná ječící siréna. V náručí se mi svíjela jak neposedné čertisko.

Emmett došel až k nám, aby mi pogratuloval a taky nás pořádně pomuchlal v té jeho medvědí náruči, a jako obvykle se to neobešlo bez Edwardových hlasitých protestů. Renesmé se mu tam při té příležitosti vnutila a stále dokola opakovala, že ho má ráda stejně jako strejdu Jaspera. Byla tak sladce bezelstná. Nechtěla si to rozházet s nikým. Navíc opravdu milovala všechny.

„Taky gratuluji,“ ozvalo se studeně kus od nás.

Rose na mě koukala z naprosto nečitelné tváře. Netušila jsem co si o tom myslet, ale než jsem o tom začala hlouběji dumat, Edward si mě k sobě zase přitáhnul a vtisknul mi polibek na spánek. Emmett s jeho ženou se s naší holčičkou takticky vytratili. Nechali nás o samotě. Dopřáli soukromí.

Můj upír šáhl do zadní kapsy a vytáhl odtamtud tu známou sametovou krabičku. Srdce mi vyděšeně poskočilo, když ji opět otevřel. Vykoukl odtud na mě nádherný prsten. Byl to podlouhlý ovál posázený nespočtem malých průhledných kamínků. Byl dokonalý. Krásný. Ukazováčkem jsem opatrně přejela po jeho povrchu.

„Je nádherný,“ vydechla jsem zmámeně.

„Opravdu se ti líbí?“ vyptával se pochybovačně.

„Jo, je perfektní,“ odsouhlasila jsem moje předešlá slova.

„Bože, Bello. Nemáš ani tu nejmenší představu, jak šťastného mě děláš. Ve všem,“ promluvil unešeně Edward. „Měl jsem takový strach, že by se ti ten prsten třeba nemusel líbit, přece jen to není žádná žhavá novinka, přesto je to pro mě ta nejdůležitější a nejdražší věc, kterou vlastním. Patřil mojí matce,“ pověděl hrdě a zasněně si ten blyštivý kroužek prohlížel. „A předával se z generace na generaci. Nikdy jsem si nemyslel, že ho budu chtít někomu navléct, nějaké ženě, a teď si nedovedu představit, že bych to neudělal,“ dokončil chvatně a už ten prsten vytahoval ven. Instinktivně jsem si schovala ruce za záda.

„Bello!“ pokáral mě jak malou holku, když si všimnul mého možná trošku dětinského chování a ostražitého pohledu.

„Já ho nechci, Edwarde,“ doplnila jsem pevně.

„Proč ne, vždyť se ti líbí,“ dohadoval se zamračeně. „Neříkej mi, že jsem tě zase vyděsil. To ti teď budu muset pokaždé dokazovat, že ve srovnání s tebou, mojí dcerou nebo rodinou, pro mě věci postrádají důležitost?“

„Ne,“ zavrčela jsem na něj tvrdohlavě.

„Ale lásko, tak si ho alespoň zkus.“ Najednou mě sladce prosil. Neopomněl u toho vydolovat i ten jeho pohled zbitého a hladového štěňátka. 

Kdo by mu s tímhle raněným kukučem cokoliv odepřel?

„To není dobrý nápad,“ stála jsem si i přesto za svým. „Nejen že je ta věc cenná, navíc má pro tebe nenahraditelnou citovou hodnotu. Co kdybych ho nechtíc ztratila, poničila nebo co já vím? Může mi třeba nechtěně sklouznout z prstu!“

„Miláčku, proč se všeho neustále bojíš? Pravda je, že je pro mě cenný, o tom ti lhát nebudu, ale ty a Nessie jste to nejdůležitější a nejcennější co mám, žádný prsten to nikdy nezmění, i když patřil mé matce. Ve srovnání s vámi ten kousek bledne závistí a stává se obyčejnou cetkou.“

Nesouhlasně jsem kroutila hlavou, ale ruce opatrně a pomalu vytáhla zpoza zad.

Edward neváhal ani na okamžik a ihned mi ten zářící prsten nasadil na ten správný prst. Nedalo se z toho už nijak vykroutit. Jestli ještě před okamžikem vypadal absolutně šťastně, tak nevím, jak ho popsat teď. Myslím, že ho žádný výraz nemohl dost dobře vystihnout.

„A teď už se z mých spárů nedostaneš,“ sliboval mi sladkou výhružkou, a přitom si mě k sobě napevno tiskl, s nosem zanořeným zase hluboko v mých vlasech. Nechápala jsem, co na tom může pořád mít?

Věděla jsem, že jsem ztracená. Už navždy.

„Takže,“ ozvala se znovu dotěrná Alice ode dveří. „Už jste si promysleli, kdy byste se chtěli vzít?“

Edward se na mě zmateně podíval.

„Kdy budeš chtít,“ prohodila jsem zbožně. Vítězně se zazubil, ale úsměv mu povadl ihned, jakmile znovu promluvila jeho sestra. Alice byla jako sestra i pro mě, ale někdy byla dotěrná až k zbláznění. Když měla svůj den, tak proti ní neměl šanci vůbec nikdo a vypadalo to, že se rozhodla, že celou svatbu naplánuje od a do z. A na nás nebude brát ohledy…

„Co třeba příští měsíc?“ nadhodila nevinně právě tahle černovlasá dračice.

„Alice!“ ozvali jsme se zároveň.

„No co! Příští týden má narozeniny Renesmé a přesně za měsíc bude ideální počasí. Nebude pršet, ani svítit sluníčko,“ ubezpečovala nás rozhodně.

„Já proti sluníčku nic nemám,“ namítala jsem ufrflaně.

„Takže ti nebude vadit, když na vaší společné svatební fotce nebude ženich ani pořádně vidět, protože bude zářit jako ten největší diamant?“

„No…“

Kapitulovala jsem.

Proti tomuhle uragánu jsem neměla nejmenší šanci.

„A pak bych chtěla pozvat pár známých,“ dodala jakoby nic.

Na mě to však mělo úplně obrácený efekt. Srdce mi hlasitě poskočilo a pak začalo šíleně mlátit. Představa, že budu muset na svatbě snést přítomnost Edwardových ex milenek, se mi nelíbila ani trošičku. Ne, spíš mě to vytáčelo k nepříčetnosti.

Rozhodně jsem to nemínila dopustit.

„Alice!“ okřikl ji znovu Edward, tentokrát opravdu vztekle. „ Svatba bude jen v nejbližším rodinném kruhu. Nemyslím si, že je dobrý nápad zvát jiné upíry a nejen z toho důvodu, že nechci, aby se dozvěděli o mojí holčičce. Určitě by se to ihned doneslo do Volterry a Aro by ji v nejlepším případě chtěl poznat, v tom horším si to ani nebudu představovat. Mimo to, i kdyby nebyla Renesmé… Copak ses zbláznila zvát na svatbu Irinu nebo tu druhou?“

Tanyu? „Tu ruskou prostitutku?“ ďobla jsem si uraženě.

„Snad bys nežárlila, miláčku. Copak můžu za to, že moje sestra nemá všech pět pohromadě?“

„Dovol, Edwarde,“ ohradila se dotčeně Alice. „ Nemůžu za to, že jsi byl dřív takový kretén a děvkař,“ dohadovala se. „Pak to je naše nejbližší rodina.“

„ Alice, mohla bys už konečně zavřít klapačku? To tě vůbec nenapadlo, že tahle debata nemusí být Belle příjemná?“ A taky že nebyla!

„Promiň,“ špitla omluvně mým směrem. „Takže jen v rodinném kroužku?“

„Ano,“ zakončila jsem rozhodně. Nemínila jsem o tom smlouvat. Stačila mi momentální představa Edwarda, jak rajtuje na těch dvou blonďatých kozách. Sice jsem je osobně nikdy neviděla, ani se s nimi nesetkala, ale Alice mi dost barvitě vyprávěla, jak obě vypadají. Prostě naprosté a bezchybné bohyně.

Úplný opak mě.

Zamračila jsem se nad tím odporným výjevem, který mi obsadil celou mysl, a kde právě Edward strkal vášnivě jazyk do pusy Tanye. Lepili se k sobě jak dvě nedočkavá lízátka a ohmatávali zcela nepřístojně. Možná to ani nebyl výplod fantazie, ale pro mého upíra by to jistě mohla být jen pořádně pikantní vzpomínka. Smutně jsem si povzdechla. Tohle byla jeho minulost a s tou se už nedalo nic dělat.

Zakázala jsem si nad podobnými nesmysly vůbec přemýšlet.

„Co se stalo, Bello?“ vyptával se zvědavě a zároveň trochu zkroušeně můj nastávající. Jistě si změny mé nálady všimnul. A kdo ne, že? Tvářila jsem se jak kakabus.

„Nic.“ Trucovitě jsem vysunula bradu.

„Ale ale, přece bys nežárlila na mou minulost, lásko, když jedinou ženou mého srdce jsi ty?“ šeptal mi vrnivým hláskem do ucha.

Rozechvělo mě to.

„Ne,“ zamručela jsem v posledních zbytcích odporu. Tohle jsem prostě vyhrát nemohla, i kdybych sebevíc chtěla. Rozpálené tváře mi uvěznily dvě chladné dlaně. Edward mi zahnul hlavu tak, abych mu viděla do očí, těch dvou zlatých tůní.

„Bello, já tě miluju. Šíleně. Pro mě jsi jen ty. V mém srdci i hlavě neexistuje nikdo jiný než ty a Nessie. Vždyť já si už můj minulý život skoro nepamatuju, nebo alespoň nemám potřebu vracet se do vzpomínek. Proč taky, že?“

„Ale co když jednou budeš chtít,“ vypadlo ze mě ustrašeně. Edward mě mohl tisíckrát přesvědčovat, že jsem jediná láska jeho existence, ale já o tom budu vždy pochybovat už jen proto, že byl pro mě příliš dokonalý. Nehodil se k mojí průměrnosti. Normálnosti.

„Nikdy,“ ukončil neoblomně s pohledem na mých rtech. Tohle dokonale odvedlo pozornost od mých myšlenek, a zvlášť poté, co se konečně lačně vpil do mých rtů.

Vzdala jsem se a uvěřila mu.

Jen nevím na jak dlouho…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 55: