Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 51

26.06.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1880×

EDIT: Článek neprošel korekcí  

51. kapitola

Bella

„Jazzi!“ zaplakala jsem do telefonu a nedokázala krotit hlasité vzlykání. Tenhle upír byl jedinou osobou, která mi v téhle šílené situaci mohla nějak pomoct. O něj jsem se vždy mohla s klidem opřít. Byl jako můj skutečný bratr. Vlastně ne jako, on jím opravdu byl. Svěřovat se mu se vším, co mě trápilo, bylo daleko jednodušší, než například s Alice. Styděla jsem se za to. „Něco se stalo,“ vypadlo ze mě přerývavě.

Tohle nepřežiju!

Edward bude zuřit.

Ano! 

Prvně mě seřve, pak zesměšní a nakonec? Nevím, co si vymyslí tentokrát, ale jeho pomstychtivé fantazii se nic rovnat nedokázalo.

Strach mi opět bolestivě zmáčknul žaludek, až mi nahoru hrkly i žaludeční šťávy. Přes slzy jsem skoro neviděla. Ještěže na cestě ze Seattlu do Forks se našla nějaká odpočívadla. Tohle bylo nejméně páté, kde jsem zastavovala.

„Bello, zlatíčko, co se ti stalo?!“ naléhal najednou stejně zděšený Jasper.

„Za tohle mě Edward zabije,“ zasípala jsem rozechvěle a nahlas popotáhla. Tohle mi opravdu neodpustí. To auto pro něj byla jedna z mála věcí, na kterých si skutečně zakládal. Doslova lpěl. Kolikrát už se pustil do Emmetta jen proto, že se pouze posadil za volant?

Ne, tohle bude hodně zlé!

Co mě to jen – krávu – napadlo, abych si vzala právě tohle nechutně drahé auto? Ne že bych si snad nevěřila, jako řidič jsem nikdy nic ani neškrábla, ale tohle jsem opravdu nečekala.

Za tohle mě stáhne z kůže!

„Cože?“ zašeptal vyděšeně.

„Jedu k vám, Jazzi, a budu potřebovat nějakou ochranu. Až tohle Edward zjistí,“ znovu jsem to v přívalu pláče nechtěně vytáhla o oktávu výš. „Já jsem vážně… Kdo mohl tušit, že –“

„Hele, Bells, pleteš tu teď páté přes deváté a já ničemu nerozumím. Můžeš mi laskavě prozradit, kde jsi? Zajedu pro tebe,“ navrhoval mile a značně nervózně. Nechápala jsem to. Normálně by mě vyslýchal důkladněji než FBI. Kdežto teď?

Zdálo se mi to, nebo by nejraději položil?

„Ne!“ vypískla jsem. „Zvládnu to, ale… Můžu mít ještě poslední dotaz?“ nadhodila jsem prosebně. Ženě v nesnázích by snad pomoc neodmítl.

„Jo. Jen –“ Přerušila jsem ho. Potřebovala jsem se od téhle viny konečně osvobodit, s někým se o to všechno podělit. A tak se i trochu uklidnit.

„Jak moc má Edward to auto rád?“ nadhodila jsem rozechvěle. V hrůze se mi třáslo celé tělo, a ne jen ruka a prsty, ve kterých jsem ten mobilní aparát křečovitě svírala.

„Co… Volvo?“

„Ne.“ Hlas mi odumřel.

Znovu mě zavalila panika a udělalo se mi na zvracení. Co na tom, že už jsem před půl hodinou u jedné čerpací stanice vyhodila ven všechno, co se dalo. Nervy mi totálně haprovaly. Děsila jsem se, jak tohle přijme Edward. A moje představy mi rozhodně nijak nepomáhaly.

„Astona?“ vytáhl obezřetně. Moje delší mlčení mu zřejmě bylo pozitivní odpovědí, protože se zhluboka nadechl, ačkoliv to pramálo potřeboval a chvíli byl absolutně ticho, než znovu promluvil. „Holčičko,“ dodal lítostivě, „Edward to auto zbožňuje.“

Poslouchala jsem to se zatajeným dechem, až ze mě nakonec vypadlo jen suché a odumřelé „aha“.

„Stalo se s ním něco?“ vyptával se dál neurčitě. Přišel mi nervózní, což bylo víc než podezřelé.

Otřela jsem si uslzené oči a hřbet dlaně se mi okamžitě zašpinil od řasenky. Musela se mi roztékat naprosto všude. V krku se mi udělal uzel a já nedokázala vypustit ani hlásku. Vnímala jsem jen hrůzu naplňující mi každou skulinu těla a němou předzvěst, jak tohle nakonec dopadne. Ne, já věděla, jak to skončí! Ta tolik opěvovaná upíří láska, kterou mi ten nádherný upír ještě dnes ráno a později i v odpolední smsce vyznával, z ničeho nic zmizí jak fata morgana na poušti.

„Jazzi,“ vydechla jsem zkroušeně a opřela si čelo o volant. „Já… Za chvíli jsem tam.“

„Bells, nechceš mi říct, kde jsi? Já bych za tebou zaběhl a raději to k nám dořídil sám, co ty na to? Připadáš mi hodně rozrušená. Brečíš- “ odmlčel se s tichým povzdechem. „Vidíš vůbec na cestu?“

„Ale jo,“ pousmála jsem se. Měla jsem ho tak moc ráda. „Stojím na odpočívadle, a dokud se zas pořádně neuklidním, raději počkám,“ slibovala jsem mu naléhavě. Nechtěla jsem, aby mě takhle spatřil, i když… Stejně se za chvíli uvidíme, tak co na tom sešlo? 

Aby to čert spral! 

„Nechci na tom autu napáchat další škody,“ dodala jsem pevně, ale hlas se mi nehorázně třásl. Stěží jsem uvnitř držela vzlyky.

Kdo mohl být tak pomstychtivý, aby tohle udělal?

„Takže ho nikdo neukradl,“ konstatoval lehce potěšeně.

„To ne,“ dodala jsem souhlasně. Nic to však neměnilo na tom, že někdo po obou stranách a na kapotě poškrábal lak. Zajímalo by mě, který ničema tohle udělal. Oči se mi znovu zalily a zamlžily mi tak výhled.

„Zlato, už se tím netrap a přijeď. Uvidíš, že…“ Znovu se nejistě odmlčel. „Edward se zlobit nebude. Naštvalo by ho víc, kdyby se něco stalo tobě,“ oznámil mi s totální a neochvějnou jistotou.

„Nedokážu si ani představit, co mi za tohle udělá,“ doplnila jsem chvatně. Hlas mi zděšeně přeskočil.

„Myslím… že nic moc?“ Znělo to spíš jako otázka než cokoliv jiného. „Věř mi, když ti tvrdím, že se vůbec bát nemusíš,“ dodal rozhodně.

„Jasně. Sama jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak moc se bát nemusím a je z toho Renesmé. Alespoň že tak. Ale to jsem mu v té době osobně nic nevyvedla, kdo ví, co se stane tentokrát?“ dělila jsem se s ním o moje nejhorší starosti a obavy. 

Noční můry!

„Bello, všichni víme, že Edward byl dřív kretén. Magor. Teď tě ale miluje, vím to. O nějakém mstění tu nemůže být řeč!“ řekl rázně, až mi tím zastavil i veškerý další příval slz.

Zhluboka jsem si vydechla, znovu otřela mokré tváře a oddálila telefon jen natolik, abych se mohla konečně vysmrkat. Teklo mi totiž nejen z očí.

„Fajn. Do půl hodiny jsem tam,“ vyhrkla jsem rezolutně. Uklidnil mě.

Třeba Edwardovi křivdím?

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ nadhodil s obavami v hlase Jasper. „Možná není dobrý nápad, abys v tomhle stavu řídila, Bells,“ poučoval mě dál.

„Neboj se o mě,“ uklidňovala jsem ho. „Ty jsi ten nejlepší brácha, jakého bych si kdy mohla přát. Moc často ti to sice neříkám, ale mám tě ráda, Jazzi,“ vyhrkala jsem ze sebe tak rychle, jak to jen šlo. Na tyhle citové výlevy jsem nebyla, jenže Jasper si to zasloužil vědět.

„I já tebe, zlatíčko. Buď opatrná. Bude- Budu na tebe čekat, ano?“

„Díky,“ vydechla jsem vděčně a ukončila hovor. Prsty se mi pořád ještě chvěly jako nějaké zatracené alkoholičce, co nemá na další flašku. Zoufalství se mi rozlévalo tělem v tříštivých vlnách a já sotva držela vzhůru barikády, jimiž jsem se chránila před tím nejhorším přívalem.

Schmatla jsem lahvičku s vodou, kterou jsem si koupila na benzínce, abych si měla čím pořádně vypláchnout pusu a pak i zapít tu nechutnou pachuť v ústech. Byla už téměř prázdná, tak jsem ji dopila a vyhodila do odpadkového koše, který stál kousek opodál. Procházka, i když na značně nestabilních nohou, mi pomohla nachytat do plic trochu čerstvého vzduchu. Bylo by to nadmíru osvěžující, ale když jsem se vracela zpátky k autu, nedalo se nevšimnout té hluboké rýhy, která se táhla po celé délce boku auta. Dech se mi opětovně zasekl někde na půli cesty ven, když jsem si i přes tmu a chabé osvětlení lamp všimla, jak hrozně to vypadá.

Donutila jsem se znovu posadit za volant, vydýchla si a pustila přehrávač. Nechala jsem ho hrát jen tichounce. Nastartování a následné vyjetí pro mě bylo téměř nemožné, jak strašně jsem se bála. A strach mě neopouštěl ani po tom, co jsem všechno přiznala Jasperovi. Možná jsem měla zavolat přímo Edwardovi? Snad ano. Teď bych alespoň tušila, zda se tam mám ukázat hned nebo mu dát chvíli na uklidnění. Zatraceně, takhle tam vpadnu a Edwardovi naopak hrůzou vypadnou oči z důlků. Jo, to se přesně stane.

A pak si to slíznu i s úroky!

Zbytek cesty už jsem nebrečela. Zatvrdila jsem se. Edward byl můj přítel a jako takový mě dostal jak s plusy, tak mínusy. Škoda že má hlava momentálně žádná pozitiva nenacházela. Žaludek sebou začal přímo mučivě škubat v okamžení, kdy jsem odbočila na lesní cestu ke Cullenovic vile. 

Už to nebude trvat dlouho, nabádalo mě moje podvědomí směle, ale samo se vyděšeně chvělo a choulilo v klubíčku.

Sotva jsem dýchala, když jsem vjížděla na příjezdovou cestu, na níž už stál nejen Jasper, ale i Edward s Emmettem. V hrudníku mi děsem přeskočilo tak silně, že jsem to slyšela i já sama, a to i přes tiše vyhrávající, zamilovanou písničku linoucí se z repráků.

Zhasla jsem motor a světla. Alespoň se vše ponořilo do líbezné temnoty. Škoda jen, že pro upíry žádná tma neplatila. Viděli všechno naprosto dokonale i nyní.

Ztěžka jsem polkla, když se dveře na mé straně neočekávaně otevřely. K mému překvapení tam stál Jasper, ale Edward ho stranou odsunul tak rezolutně, že Jazz málem urval otevřené dveře auta a sletěl i s nimi na zem. Odepnul mi pás a vytáhnul mě ven.

Prozatím se choval jako gentleman. Postavila jsem se na vlastní, zatímco mi Edwardovy dlaně uvěznily tváře. Nedýchala jsem a oči držela křečovitě zavřené. Neměla jsem žaludek na přímou konfrontaci, ale když se delší dobu nic nedělo, urážky a hrozby nepřicházely, opatrně jsem od sebe víčka zase rozlepila.

„Edwarde?“ zaskuhrala jsem.

Neodpověděl, jen si mě dál němě prohlížel. Tvářil se tak neurčitě, až se mi zas udělalo zle. Ten pocit… Tohle byl typický klid před bouří. Když se pak v další nepostřehnutelné vteřině sklonil až k mému krku a zhluboka nasál vzduch, zachvěla jsem se. Chtěl mě snad vzteky zakousnout? Netušila jsem, ale zato cítila, jak jeho rty něžně přejíždějí po celém sloupu hrdla. Nelíbal, to ne, tohle byl téměř neexistující dotek. A než jsem se stihla vzpamatovat, strčil mě do náruče Jasperovi.

Jak v mrákotách jsem pozorovala, co se dělo potom.

Edward zabouchl dveře a dřepnul si. Prsty přejel po části té široké rýhy, aby si k ní nakonec přičichnul. V momentě, kdy to udělal, šíleně zavrčel, až se mi v hrůze podlomily nohy a padla bych na zem jak přezrálá hruška, kdyby mě Jasper nepřidržoval.

Ten rozzuřený černý pohled, kterým se na nás hned na to otočil, se mi bolestivě zařízl do těla. Nakonec beze slůvka naskočil za volant, Emmett na místo vedle řidiče a oba odjeli ‚bůh ví kam‘.

Mohla jsem se tedy regulérně rozbrečet. Všechno jsem to navýsost podělala. Tohle mi Edward rozhodně neodpustí. Netušila jsem, kam jel, ale pokud to chtěl co nejrychleji opravit, pak jsem pochybovala, že najde nějakou slušnou dílnu, která by byla v tuhle hodinu otevřená. Bylo sedm večer, a než dojede až do Seattlu, to už bude vše jistojistě zavřené.

Tak proč to udělal?

Stále duchem nepřítomná jsem se rozešla k domu společně s Jasperem, který mi něco horlivě vykládal, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Jako by se jeho hlas ozýval z daleka a já mu vůbec nerozuměla. Posadil mě na pohovku a poodešel za jeho matkou. Civěla jsem na vánoční stromek, ale ve skutečnosti si ho vlastně vůbec nevšímala. Nervy mi jednoduše ruply. Zpovzdálí však ke mně přece jen jejich tichý rozhovor dolehl.

Alice s Rose byly na lovu, Carlisle v práci na noční a doma teď zůstala jen Esmé s Jasperem. Když se pak začali bavit o Edwardovi a Emmettovi, ztlumili hlasy natolik, že jsem je neměla šanci slyšet. Pitomé polo-upírství! Ona vrtěla celá ustaraná nesouhlasně hlavou a i on se tvářil nanejvýš ztrápeně.

Ano, Edward mě jistě nenáviděl. 

Oba se po mně nakonec lítostivě otočili.

„Vezmu Bellu nahoru, aby se trochu prospala,“ navrhl Jazz.

„Dobře, udělám jí horký čaj na uklidnění,“ dodala Esmé.

Šikovně se o mě podělili a za okamžik už jsem ležela v posteli nejen osprchovaná, ale i převlečená do Edwardovy košile a v rukou držela kouřící hrnek. Musela jsem uznat, že mi mezitím trochu odlehlo, přesto…

Kam se to Edward tak narychlo vytratil?

Nechtěla jsem, aby mě uložili k němu do pokoje, do jeho postele, a už vůbec jsem netoužila po jeho oblečení, ale… neprotestovala jsem. Na to já momentálně neměla sílu, přesto jsem nějaké ty zbytky přece na povrch vytáhla jen proto, abych se šla podívat na moji spinkající holčičku.

Byl to můj mrňavý poklad.

Paleček měla roztomile strčený v pusince a ze snu se blaženě usmívala. V očích mě opět zapálily slzy, když jsem ji líbala na tvářičku a následně pohladila. Chudinka moje maličká. Kdybych jen věděla, jak nám tímhle rozhodnutím zkomplikuju život, nechala bych to zpropadené auto tam, kde bylo. Ani pohledem bych o něj nezavadila.

Nezbývalo než doufat, že Edward nezanevře i na svou dceru. To by mi asi zlomilo srdce definitivně, a nejen mně. Ta malá ještěrka ho totiž milovala tou bezmeznou dětskou láskou.

Pro ni byl vším.

Vylezla jsem zpátky na chodbu, tichounce za sebou zavřela dveře od jejího pokojíčku a zapadla zpátky do Edwardovy ložnice. Nechtělo se mi tam. A třebaže se právě tady celkem nedávno událo naše druhé milování, to tu na mě najednou dýchalo nepřátelskou atmosférou. Možná jsem si to jen vsugerovala, jenže…

Necítila jsem se v tom pokoji zkrátka dobře.

Stejně mé tělo jak v mrákotách zalezlo do postele, přikrylo se tenkou dekou a já zanedlouho vyčerpáním usnula. Čaje jsem si ani neusrkla, ten mi tu zůstal vonět pod nos z nočního stolku.

Sny byly přesně tak strašné jako celé to hrůzné odpoledne a večer. Zdálo se mi, jak na mě Edward řve. Křičel mi do obličeje, že jsem neschopná, nemožná a k ničemu. Že někoho, jako jsem já, ani milovat nejde a ať se na sebe laskavě podívám. Žádná novinka! Tohle všechno já už dávno věděla, a tak jsem jen krotce klopila hlavu a nechala ho, aby se vybil. A když už to po delší době vypadalo klidněji, opatrně jsem se po něm ohlédla, ale ten znechucený škleb, kterým si mě prohlížel, byl snad ještě horší, než… celé to ponížení tenkrát. Zakončil to tím, že se mám sebrat a vypadnout. Nessie si hodlal nechat.

Vyděsilo mě to natolik, že jsem se s přidušeným výkřikem probudila.

Pohotově jsem se posadila a snažila se nabrat dech. Všude byla tma jako v pytli a já se doslova vařila. Sáhnula jsem si na čelo, které mimochodem opravdu hořelo. Horečka? Vždyť já nebyla nemocná od doby, co se Nessie narodila. Ne po té proměně ne-proměně.

Vylezla jsem z postele a v tichosti docupitala až k balkónovým dveřím, abych je naplno otevřela. Ovál mě ledový chlad, který ihned uklidnil mou rozpálenou kůži. I košile byla celá zmáčená, a tak jsem si ji předtím, než jsem si vlezla zpátky pod deku, vysvlékla a hodila na zem. Znovu jsem se natáhla na matraci, s myslí už zase naprosto probuzenou, funkční a detailně rozebírající včerejší chování Edwarda. Tušila jsem, že už oka nezamhouřím.

Možná to tak ale bylo nejlepší.

Po zádech mi však z ničeho nic sjel nepříjemný pocit, když jsem z nejvzdálenějšího rohu pokoje zaslechla podivné zašramocení. Vystřelila jsem do sedu, s dekou pevně přitisknutou na hrudník, a pokoušela se přes tmu dostat až k původci toho všeho.

Postaral se o to však sám, když se ten někdo ukrytý v černotě postavil, a pomalu došel až ke mně.

„To otevření balkónu mám brát jako pozvánku?“ pověděl mile.

Srdce mi překvapením vynechalo a pak začalo v hrudi splašeně mlátit. 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 51: