Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 48

20.06.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1957×

 EDIT: Článek neprošel korekcí

48. kapitola

Ten malý čertík už zase klidně hajal v pelíšku s peřinou vytaženou až k bradičce a já v tureckém sedu dřepěla na růžovém, huňatém koberci hned vedle postele. Chtěla slyšet pohádku o osiřelém kolouškovi Bambim, a tak jsem z poličky vyhrabala tu správnou knížku a pustila se do čtení. Edward tu byl samozřejmě s námi. Ležel na pravém boku, natažený na posteli s malou a dlaní si podepíral tvář.

„V lese nastal neobyčejný poprask,“ začala jsem rozverně. „Zajíčci a veverky si předávali dobré zprávy. ‚Do lesa přišlo jaro!‘ volali vesele.“ Pokoušela jsem se u toho měnit intonaci hlasu, aby to bylo zajímavější, i když to nebyl zrovna můj šálek kávy, takže mi neuniklo tiché, spiklenecké chichotání těch dvou lumpů. Na oko naštvaně jsem se na ně zamračila a raději se opět ponořila do příběhu. „‚A narodil se nám princ! Maličký a půvabný.‘ A opravdu, na palouku vedle laně leželo nazlátlé a kropenaté klubíčko…“

Takhle jsem směle pokračovala první půlkou té obrázkové knížečky. Ti dva raubíři se naštěstí hned po druhé stránce uklidnili a teď už jen němě poslouchali můj přednes. Edward se občas tvářil skoro nepřítomně, ale pokaždé, když mi jeho směrem padl pohled, se široce usmál. Za polovinou se mi únavou začínaly klížit oči, přesto na mě Nessie stále pokukovala, i když už zpod těžce pokleslých víček. Byla vzhůru. 

Taková výdrž!

Byla nehorázně roztomilá, jak se snažila zůstat při vědomí.

Pořádně jsem si zívla a div se mi u toho neroztrhla pusa. Všechno mě bolelo, a třebaže jsem byla poloupír, nepřišlo mi, že bych snad byla nějak odolnější než obyčejní lidé. Cítila jsem se naprosto utahaná. Hotová. Předešlé vzrušení, které u mě Edward probudil, už tu nebylo. Vyvanulo a já teď byla zralá leda tak do postele, i když jen na pár hodin.

A to jsem si chtěla dopřát ještě rychlou sprchu.

„Ukaž, já jí to dočtu,“ nadhodil Edward vlídně. Opatrně se nadzvedl, aby napolo pochrupující Renesmé nevzbudil, a vystřídal mě. Ta potvůrka už ani nezaregistrovala, že jí teď pohádku začal přednášet tatínek. A že bylo co poslouchat. Nebo to možná přišlo jen mně? Ten podmanivý, melodický hlas, díky němuž tenhle upír získával skoro všechno, co chtěl. Jak tekutý karamel…

„Jdu se osprchovat,“ vylezlo ze mě tichounce. Na souhlas jsem však nečekala a po špičkách se rovnou linkou vyplížila ven. Připadala jsem si jak puberťák, který se snaží zdrhnout z domu, aniž by mu to rodiče stačili zatrhnout. Taková blbost. Protočila jsem nad sebou a mými unavenými myšlenkovými pochody oči.

Nohy a zvlášť šlapky mě pořád pobolívaly, ale už to nebylo tak hrozné jako na začátku. V klidu jsem si tedy dala horkou, možná až příliš vařící sprchu, aniž by mě cokoli nebo kdokoli vyrušil. Potřebovala jsem tenhle zotavující relax, a taky si ho náležitě vychutnala. V okamžiku, kdy se rozestoupily skleněné dveře, se z malého boxu vyvalilo značné kvantum páry, až pak jsem následovala já.

Vydrbala jsem se do sucha. Jak vlasy, tak tělo a opět na sebe hodila to Edwardovo triko. Bylo nové a já nechtěla zbytečně špinit další. Kdo jiný to pak bude prát a žehlit? Ovšemže moje maličkost. Jako vždy! Vyčistila jsem si zuby a celkově vypulírovala obličej. Řasenka teď, po té horké očistě, dělala efekt těžkých sazí pod očima. Prostě děs. Ještěže mi do koupelny nevlezl Edward, i když… Alespoň by se zas něčemu přiučil, a možná i já.

To by byl teprve pravý test jeho takzvané upíří lásky.

Povzdechla jsem si a už čisťounká se konečně vydala vstříc mojí ložnici. Cestou jsem se samozřejmě ještě zastavila v pokojíčku Nessie, kde na zemi pořád posedával Edward a četl. Ta malá rozumbrada už ho ale skoro nevnímala. Došla jsem až k její postýlce a políbila ji na čelíčko. Tak jako obvykle.

„Doblou,“ špitla mátožně.

„Dobrou,“ zopakovala jsem.

Pohled na tu drobnou, překrásnou tvářičku mi srdce pokaždé nafukoval do gigantických rozměrů. Byla tak kouzelná, dokonalá a jenom moje. A Edwarda. Naše.

Dlouhé řasy, v nažloutlém světle lampičky, házely stín na její růžové tvářičky a pár neposlušně kroutících se nazrzlých lokýnek na čelíčku v tomhle svitu ještě zesvětlalo. A ta vyšpulená pusinka. To by mě zajímalo, po kom to má. Ne, tohle jsem s určitostí věděla naprosto přesně, jen netušila, kdy to ode mě stihla odkoukat. Vždyť to nedělám často. 

Nebo snad ano?

„Jdu si lehnout,“ prohodila jsem směrem k Edwardovi. Aniž by přestal číst, pozvedl ke mně zlatavé duhovky.

„Přijdu, jak to dočtu,“ dodal, když přerušil vyprávění, a ještě se usmál takovým milým, srdečným úsměvem.

„Nemusíš,“ zašeptala jsem. „Sotva držím oči otevřené,“ doplnila jsem chvatně. Chtěla jsem mu slušně naznačit, že už na žádné mazlení nebo nedej bože sex nemám náladu. Jedině tedy v tom případě, že bych u toho mohla spát, což by asi dost dobře nešlo. Možná kdysi s Mattem, ale… Dost! Vyštěklo na mě zuřivé podvědomí. Taky se mu nelíbilo vrtat se v mentálním šuplíku s názvem ‚Matty.‘ Byl to uzavřený případ, i když mě jistě ještě čekala přímá konfrontace. Naživo a z očí do očí. Třeba ale nebude mít zájem, protože já ho tedy neměla.

Kéž by to nechal plavat.

„Já vím. Vidím, jen… Rád bych spal vedle tebe. S tebou,“osvětlil mi jasně.

„Aha, ale… Vždyť nespíš, ne?“ Copak se tenhle upír nějak lišil?

„Samozřejmě nespím,“ potvrdil mi a nevěřícně přitom pokrucoval hlavou. Asi si myslel, že jsem právě spadla z jiné planety. „Jenom- Chci tě mít u sebe,“ pověděl tak roztouženě, až se mi v podbřišku všechno opět nedočkavostí sevřelo.

Sakra!

Nechtělas jít náhodou spát?

„Dobře,“ vylezlo ze mě jakýmsi přiškrceným ševelem. Představa, kterou ve mně vyvolal, jak usínám v jeho náruči, ačkoliv nijak měkké, byla ta nejromantičtější ze všech. Jeho konejšivá a ubezpečující vůně, proudící mými plícemi. Tiše jsem si povzdechla, bylo to tak nehorázně lákavé.

„Fajn, budu čekat,“ vypustila jsem rošťácky a s upřímně pozvednutými koutky. Naposledy jsem ho sjela natěšeným pohledem, a hned na to raději opustila pokoj. Ten tmavnoucí pohled nevěstil nic dobrého, tedy nic klidného. Spíš zaváněl jasnou fyzickou aktivitou a námahou, na kterou jsem ale neměla žádnou sílu. Srdce se mi v hrudním koši divoce rozbušilo a tep mu směle sekundoval.

Zrádci!

Všichni do jednoho!

Jak v mrákotách jsem se doploužila do ložnice. Vidina měkké postele najednou byla tou nejúžasnější výhrou. Vše, co jsem momentálně chtěla a potřebovala. Tedy kromě chladného, milujícího objetí. Zavrtala jsem se pod peřinu, na pravou stranu, tam kde se mi spávalo nejlíp, a pokusila se počkat na mého upíra. Vydržet. Spánek si mě však k sobě povolal příliš brzy a jako obvykle mi nabídl jen omezený snový repertoár. Edward. Edward. A zas jen Edward!

Jeden by se toho mohl i přejíst.

Myslím, že tohle mi ale nehrozilo…

*

„Dobré ráno,“ vydechl mi sladce známý hlas u ucha. Téměř jsem blahem zapředla, když se mi jeho hruď pevně opřela do zad, a to nebyla jediná tvrdá věc, kterou jsem vzadu ucítila. Božské. Edwardovy rty už na nic nečekaly a začaly se brouzdat v mých vlasech.

„Dobré,“ broukla jsem pořád mírně rozespalá, ačkoli už i poměrně čilá.

„Zdálo se ti něco hezkého?“ zavrněl tajuplně. 

Že se vůbec ptáš! 

Kdybys jen věděl! 

Tentokrát to byl bazén v Cullenovic vile. Byli jsme tam jen sami dva, plavali a… tak dál. Prostě kouzelná fantazie na téma sex s Edwardem. Věděla jsem jasně, že ta jeho šťouravá otázka byla očividná narážka na mé mluvení ze spaní. Kdo ví, co za šílená slova nebo věty jsem tuhle noc vypouštěla? Jestli to koneckonců nebylo jen obyčejné vzdychání a sténání, protože to jsem, jak si pamatuju, praktikovala nejčastěji.

„Nevím,“ zalhala jsem pohotově s načervenalým odstínem ve tvářích. „Nepamatuju si to.“ Prdlajs! Všechno mám tak perfektně čisté jako sklo. Nebo křišťál. Nebo cokoliv ještě průhlednějšího a vyleštěnějšího.

Edward se trochu odtáhnul, což mě zprvu malinko zamrzelo, když se mi ale jeho rty přilepily na zátylek, moje srdce spustilo obvyklou písničku. Byla jsem tak zatraceně čitelná, až to muselo být trapné. Hlasitě jsem vydechla hned, co dlaněmi vklouzl pod moje triko, a ty pak po bocích pomalu stoupaly vzhůru. 

Hm… mručelo chtivě moje podvědomí. Neovládalo se. Chtěla jsem to, chtěla jsem… ho. A to jsem si vždycky myslela, že tyhle namáhavé, ale naprosto uspokojující praktiky s ránem nejdou tak úplně dohromady.

Další hrubý omyl, ale zas tak příjemný.

Edward si mě v dalším nestřeženém okamžiku přetočil pod sebe. Nyní ležel na mně, mezi mými stehny a pomaloučku mi vysvlíkal triko. Chtěla jsem ho popohnat a ne proto, že bychom neměli čas, ale protože jsem tohle mučení z duše nenáviděla. Prodlužoval to a nedbal toho, že jsem se pod ním už doslova svíjela v horečném očekávání.

Proč mě jen tak trápí!?

Když se zbavil mého oblečení, včetně spodního prádla a svého, ačkoliv boxerky si prozatím nechal, přikoval mi ruce nad hlavou. Poplašeně jsem zamrkala. Toužila jsem se ho dotýkat, obkreslit bříšky prstů každičký sval na jeho zádech, zarývat mu tam nehty, nebo jednoduše pořádně zmáčknout to výstavní pozadí, ale zřejmě se mnou měl jiné plány. Tělem se mi v okamžení rozletěl takový chtíč, jaký jsem prozatím nepoznala.

„A teď si zahrajeme tu tvoji hru, co říkáš?“ dobíral si mě, zatímco mi jeho ústa klouzala po čelisti směrem dolů.

„Cože?“ vybrblala jsem zadýchaně. „Co budeme hrát?“

„To, číms mě trápila včera,“ pověděl mysteriózně. 

Já jsem něco udělala? Trápila ho? 

Moje zápěstí jsem se automaticky pokusila osvobodit.

„E, e, e,“ napomínal mě a vrtěl přitom nesouhlasně hlavou. „Teď jsi jen moje a -“ odmlčel se a špičkou nosu mi přejel po sloupu hrdla. Zhluboka nasál vzduch. „Já si to hodlám pořádně užít,“ zabručel potěšeně s pohledem naprosto spokojeným. Pak se znovu sklonil a započal tam, kde před chvilkou přestal, což znamenalo na mém krku. A nezastavoval, sjížděl čím dál níž. Neopomněl ani pravou i levou klíční kost, zatímco se jedna jeho volná ruka po mém břiše sunula vzhůru. Naproti jeho neřestným ústům.

Nepřestávala jsem s mými marnými pokusy se osvobodit z jeho nadvlády, ale marně. 

Jednoznačně si to užíval.

Skučela jsem a sténala tak potichu, jak to jen šlo, a že to bylo téměř nemožné, protože mi ty chladivé doteky zanechávaly na mém horoucím těle husí kůži. Příjemné brnění a neovladatelná touha se uvnitř mě vzdouvala do obřích rozměrů a já ji pomalu ale jistě přestávala kontrolovat. Vlastně to ani nešlo. Při pohledu dolů, kde si už hříšně pohrával s mými prsy, se mi div rozkoší nemotala hlava. I bradavky se lačně pnuly vstříc jeho něžnostem, přesto jsem se nemohla dočkat úplně jiného okamžiku.

Pánev se mi už automaticky zvedala vzhůru, a tak se samozřejmě rytmicky otírala o Edwardovo stále jasně plné spodní prádlo. A když se konečně odtáhnul a pustil má zápěstí na svobodu, okamžitě jsem po něm sáhla. On ale moji ruku chytil, pokroutil hlavou a políbil mě do dlaně. 

To je teda zatraceně zvrhlá hra! 

Zachoval se však naprosto nečekaně. Pohotově si na sebe natáhl triko, a pak to stejné aplikoval na mě. 

A?

To má být jako nějaká zvrácená pomsta? Taková krutost!

„Proč?“ vydechla jsem zhrzeně. Cítila jsem se tak… smutná? Neuspokojená? Odmítnutá? Jo, všechny tyhle pocity a navíc i další. Edward si mě rychle přitáhl do náručí a zakryl nás peřinou. 

Co to…?

„Renesmé,“ šeptl značně nespokojeně. Žádná hra. Renesmé! Že mi to nedocvaklo hned. To jediné stačilo k tomu, abych lapila moje nehorázně nadržené libido ječící po ukojení za pačesy, odtáhla ho do klece a zamkla jej pěkně pod zámek. Tentokrát jsem to jeho chatrné vězení raději ještě omotala tlustým řetězem, aby nedostalo možnost zdrhnout. Jen tak pro jistotu…

Zavřela jsem oči a předstírala spánek, ačkoliv mi v hrudním koši splašeně mlátilo a v klíně to vypadalo jako o povodních. A než se dveře otevřely, zadečkem jsem se ještě provokativně otřela o toho za mnou. Pořád stál v pozoru a já mu potřebovala dát najevo, aby nezapomněl, že spolu máme ještě nevyřízené účty. Edwardovo objetí okamžitě zesílilo, hrdelně mi zavrčel do ucha a přirazil boky. Jako odpověď mi to stačilo!

Zaúpěla jsem, a ne jen v duchu. Už zase? To snad není pravda! Ta malá uličnice jakoby pokaždé věděla, kdy přijít.

Mučení! Tohle bylo jasné mučení!

„Mami?“ promluvila tiše moje holčička mezi futry. „Spíš?“

Neodpovídala jsem. Přece jen to mělo vypadat, že se stále nacházím v říši snů, i když jsem dýchala jak parní lokomotiva v zápřahu.

„Tati?“ zkusila to znovu, ale i Edward spiklenecky mlčel.

Chvíli bylo tedy naprosté ticho, pak se ale ta maličká chodidla rozešla naším směrem. Matrace se pod jejím drobným tělíčkem skoro neprohnula, když ta moje cácorka lezla nahoru. Po kolínkách se doploužila až ke mně. „Mami,“ šeptala mi najednou až u hlavy. „Tati?“ zkusila už razantněji.

„Nessie,“ zabručela jsem na oko rozespale a otevřela oči.

„Mami? Já mám hlad,“ špitla mi do ucha, jako by to bylo nějaké ohromné tajemství.

„Tak půjdeme připravit snídani, ne?“ nadhodila jsem hravě.

„Jo,“ zapištěla tiše. Snad aby nevzbudila tatínka?

„A já vám s tím pomůžu, co vy na to?“ nadhodil z ničeho nic naprosto čilý Edward. To předstírání mu vážně nešlo! Ani zívnutí!

„Tatí,“ zavrněla potěšeně ta moje rozumbrada, a jakmile se posadil, už se mu lísala do náručí, přičemž si cestu zkrátila přese mě. „Vy spíte spolu?“ zeptala se překvapeně, když se pohodlně uvelebila tatínkovi na klíně.  Jeho miláček. Asi jí došlo až teď, že tu je se mnou i tenhle upír. Dřív noci trávil jen v pokoji pro hosty.

„Ano. Maminka s tatínkem teď spinkají spolu,“ vykládal rozumným hlasem, zatímco jí těmi svými dlouhými prsty projížděl vlásky. Už nikdy víc nebudu litovat toho okamžiku, kdy nás náhoda svedla dohromady, i když jsem to zprvu brala jako prokletí. Edward dostal možnost poznat a milovat svoji jedinečnou dceru. To, jak na ni koukal, jak opatrně s ní nakládal, se mě hluboce dotýkalo. Neodmyslitelně k sobě patřili.

„Takže tu můžu spát s vámi? Už jako napožát?“ nadhodila s rozzářeným kukučem a radostně si o sebe pleskla packami. Na tváři jí právě pohrával výraz, který jasně prozrazoval, že ne jako odpověď rozhodně neočekává. Pro ni to už bylo vyřízené.

Hm…

Tak z tohohle se vykousej pěkně sám, miláčku nebo máš po ptákách!

Škodolibě jsem se pousmála, když v Edwardově tváři viditelně zatrnulo. Vypadal najednou tak vyjukaně. Jako opravdový rodič, který absolutně netuší, co na tohle roztomilé oznámení naší dcerky odpovědět. Nebyl tu ten typický samolibý upír, který musel mít vše pod kontrolou a vždycky dosáhl toho, čeho chtěl. Jeho rozhozený pohled žádající mě o pomoc se mi výmluvně zavěsil do obličeje.

Ne, ne, z tohohle si pěkně vybruslíš sám! Jen se uč!

V jednoduchém gestu, jež se skládalo z bezradného pozvednutí ramen, jsem mu dala vše dost jasně najevo. Zmučeně si povzdechl, když mu došlo, že se z mé strany žádné opory nedočká, a znovu se bezradně kouknul na jeho vykutálenou ještěrku, která teď dokonce roztomile předla. Byla zřejmě nehorázně šťastná z toho, jak se situace vybarvila, a byla tedy jediná!

„Ale srdíčko,“ začal opatrně. „Tady přeci spinká jen tatínek s maminkou,“ jal se jí vysvětlovat, proč tu s námi nemůže usínat. „Ty máš svůj pokojíček,“ dodal už pevněji a já s napětím pozorovala stahující se tvářičku mojí holčičky. Ručičky si jako obvykle založila na hrudníčku a s bradičkou už jasně bojovně vystrčenou sjela Edwarda navztekaným pohledem. Málem jsem přitom vybouchla od smíchu. Byla k sežrání.

„Ty máš taky svůj pokojíček, ale spinkáš tady!“ ohradila se. Správná observace.

„Maminky a tatínci vždycky spinkají spolu,“ povídal klidně.

„Ne!“ zavrčela. „Já chci být tady. S vámi!“ stála si tvrdě na svém. Jako beran. Vlastně taky ano… Narodila se v první polovině dubna, což znamenalo, že má tu tvrdou hlavičku právem. Edward se automaticky zakabonil.

„To nejde,“ zatvrdil se tentokrát i on. Neústupný pohled plný rodičovské autority dával jasně najevo, že nemíní ustoupit ani o píď. Nessie překvapením vykulila očička a pak se vystrašeně otočila po mně.

„Mami,“ špitla s prosíkem plná souhlasného očekávání z mé strany. Teď to byl Edward, kdo koukal s jedním koutkem protivně vysunutým výš a na obličeji vepsané spokojené zadostiučinění. Měla jsem chuť na něj pěkně zostra zavrčet. Mohl za to přece on, že tu nyní musíme vymezovat hranice někomu, kdo o žádné nestojí.

„Sluníčko, tatínek má pravdu, máš svůj pokojíček,“ pokusila jsem se na to jít mírně, Renesmé se však začala třást bradička. Musela jsem to za každou cenu nějak uklidnit a zachránit situaci. „Ale někdy tu s námi spinkat můžeš, co ty na to? Ne pokaždé, protože to by se pak panence Rose a medvídkovi Pú stýskalo, ale -“

„Tak si je pžinesu sem,“ vyrušila mě spokojeně s jemným, nejistým úsměvem.

„To by se jim asi nelíbilo, zlatíčko. Už tak tu je táta, já a ty, představ si, kdyby spadli z postele a udělali si bebínko. To bys přece nechtěla, ne?“ Renesmé chvilku zadumaně bloumala mimo, zatímco Edward po mně nevěřícně čučel se spodní čelistí mírně poklesnutou. Málem jsem se tomu jeho výrazu vysmála. Prozatím to s naší lehce rozmazlenou princeznou moc neuměl, ale třeba se to časem naučí, když mu dám prostor. Potřeboval se do ní vžít.

Chvíli přemýšlet jako dítě.

„Fajn!“ oznámila nám pyšně naše vykutálená dcerka. A upírovi kousek ode mě už opravdu viditelně spadla brada. Vítězně jsem se jak já, tak Nessie usmála a Edward si nahlas povzdychl. ‚Manipulátorko!‘ vyslal ke mně němě jen artikulací svých rtů. Odpověděla jsem mu ve stejném duchu, čili ‚Posránku!‘. Žertovně na mě vycenil zuby, ale zavrčel už opravdově.

„Tati?“ obrátila se k němu překvapená Renesmé. Strach rozhodně neměla. „Ty vlčíš?“ Ano, ano, tatínek už nám rozhodně zvlčil, brouklo pobaveně mé vysmáté podvědomí. Moje maličká je opravdu vtipná, ačkoliv nechtěně, protože ještě nedokáže říct ‚r‘.

„Ne?“ vykuckal s otazníkem.

„Ale jo!“ obvinila ho. „Takhle!“ křikla výhružně a sama na něj dětsky zavrčela s vrchním rtíkem vytaženým hodně vysoko, aby odhalila řádku těch drobných bílých perliček. Edward v okamžiku roztál jak kostka letu položená na topení. Tvářil se asi tak, jako by dostal něčím pořádně tvrdým po palici. Usmíval se jak blázen. „Ty se nebojíš?“ optala se po chvíli zklamaně ta naše divoška, když konečně přestala vrčet.

„To víš, že ano,“ ubezpečoval ji najednou zvážnělý Edward. Nadhodil přitom lehce vyděšenou tvář, a to už jsem nevydržela a opravdu smíchy vyprskla. Netušila jsem, že Edward disponuje takovým hereckým umem. Vypadalo to totiž opravdu autenticky.

Oba se po mně škaredě otočili, a tak jsem se zvedla z postele a se stále doznívajícím smíchem si to namířila do kuchyně. Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Tohle bylo moc i na mě. Kam se vypařila ta klidná a nudná rána? Edward v doprovodu s Renesmé s nimi ukázkově zatočili. A mně to nevadilo ani náhodou.

Naklusala jsem do kuchyně, že raději co nejdřív připravím snídani, protože jsem dneska musela na další zkoušku a chtěla se v klidu najíst a nachystat. Do nosu mě však okamžitě praštilo lahodné aroma. Pohled mi padnul na už prostřený stůl s čerstvými voňavými muffiny vyskládanými na ozdobném talíři do úhledného kruhu. Myslím, že v ten okamžik se mi oči spokojeností rozzářily. Dřív jsem všechno pro nás obstarávala jen já. Teď to však dělal i někdo další. Edward. V hrudníku mi štěstím poplašeně poskočilo a pak to ten sval začal samozřejmě vyřvávat nahlas v podobě divokého bušení.

Sakra!

„Překvapení,“ ozvalo se mi hlasitě za zády. Vyděšeně jsem sebou trhla a energicky se otočila za původcem toho všeho. „Dobrou chuť,“ popřál mi vzápětí s líným úsměvem ten starostlivý upír. V náručí pořád přidržoval culící se Renesmé, která už pokukovala po nadílce na stole.

„Kdys…?“ zamumlala jsem překvapeně.

„Když jste, vy moje princezny, spaly,“ brouknul potěšeně, zatímco se snažil Nessie usadit do její dětské stoličky. Nechala se. Takže se vyplížil, když jsme spaly? Na mysli mi hned vyskočila představa Edwarda rozdávajícího si to v nějaké zatuchlé uličce s nádhernou blonďatou upírkou. Koutky mi při té představě samovolně povadly.

„Aha,“ zabrblala jsem s náladou pod psa. Proč mi jen moje podvědomí nedá na chvíli pokoj?

„Bello? Děje se něco?“ vyptával se z ničeho nic udivený Edward. Jistě ho ten můj náladový skok překvapil. Proč by mě ale podváděl? I Alice s Jasperem tvrdili, že mě miluje, tak proč je tak těžké mu teď uvěřit? Nechápala jsem to… Nebo možná ano? Asi za to pořád mohla ta naše minulost, vlastně…Jeho minulost!

„Ne. Nic,“ odpověděla jsem v rychlosti a pokusila se pousmát, měla jsem však dojem, že z toho vyšel jen nic neříkající škleb. Raději, abych si všechny ty odporné pochyby vyhodila z hlavy, jsem začala připravovat kafe a kakao pro Renesemé. Udržet tak ruce i mysl v pohybu bylo jednoduší než vymýšlet hlouposti, které možná ani hloupostmi nebyly? Okolo pasu se mi znenadání omotaly chladné ruce následované okamžitým vystřelením mého tepu ke hvězdám. Nasucho jsem polkla.

„Ale no tak, co se stalo?“ naléhal na mě tichým, přesto viditelně ustaraným hlasem Edward. Cítila jsem jeho studený dech na krku a najednou jako by se mi z hlavy všechno vykouřilo. Neexistovala jediná myšlenka. Naprostá prázdnota, jen pocity a touhy. A aniž bych si to uvědomila, samovolně jsem se k němu natiskla těsněji.

Edward vydal jakýsi chrčivý zvuk ukončený tichounkým zavrněním. Moje pokožka už byla zase rozpálená, a tak když mi jeho dlaně lapily paže, ten teplotní rozdíl byl tolik hmatatelný a… rajcovní. Pak mě k sobě ale otočil čelem tak prudce, že mi vlasy zavlály kolem vlastní osy.

„Tak?“ zamračil se.

„Tak?“ zopakovala jsem zmámeně.

„Bello,“ zaúpěl zmoženě. „Ptám se, co ti to dnes ráno přeletělo přes nos,“ doplnil vážně.

„Nic,“ zalhala jsem tichým hláskem. V krku mě dusil ten tlustý knedlík, který naštěstí bránil vyjít pravdě na světlo. Věděla jsem, že kdybych mu to řekla z očí do očí, uvolnila bych se. Osvobodila. Možná bych i přestala pochybovat, ale beztak jen pro tentokrát. Bylo mi jasné, že tohle bude opravdový běh na dlouho trať. Náročný. Nehorázně náročný. Možná nemožný.

Edward si povzdechnul.

„Tohle mě vážně unavuje,“ podotkl dotčeně. „Jsme pár a ty se mnou nedokážeš mluvit na rovinu,“ stěžoval si, ale oba jsme po očku pokukovali po Nessie, která ohmatávala všechny muffiny, aby si nakonec do pacek ulovila ten největší čokoládový. Mlsně si oblízla vrchní rtík.

„Tak to není,“ obhajovala jsem se. Těžká výmluva a sama jsem to moc dobře věděla, ale nechtělo se mi čelit tomuhle všemu takhle brzo ráno. „Renesmé, počkej na mě!“ 

Ještě aby se mi tak udusila.

Rázně jsem obešla Edwarda a vydala se za tou mojí neposedou, a než jsem se posadila, nařídila jsem upírovi u sporáku, aby se o zbytek postaral sám. Němě mi kývnul na souhlas a po jeho předchozí dobré náladě už nebylo ani památky. Mojí holčičce, než se ohřálo mléko a Edward udělal kakao, jsem na talířek rozmělnila na malé kousky muffin. Oči jí zářily.

„Pořádně žvýkat,“ nařídila jsem vážně. Renesmé to do sebe stejně cpala téměř pod tlakem, div se jí to netlačilo i z uší a nosu. Když před ni její otec postavil kakao v zavřené plastové lahvičce, pozvedla svoji hlavičku a s širokým úsměvem mu poděkovala. Prskala přitom horem dolem drobky všude okolo. Rozněžnilo ho to tak, že jsem měla na okamžik dojem, že by snad na všechno mohl zapomenout, ale jakmile se kouřící hrnek objevil i přede mnou, z jeho výrazu, kterým si mě přeměřil, mi bylo ihned jasné, že to být nenechá.

Nešťastně jsem si odfrkla.

Snídaně proběhla v celkem tichém duchu. Nikdo ani nemukl, tedy až na Nessie, protože to by nebyla ona, aby nás neustále nezahrnovala svými důležitými dětskými poznatky. Alespoň tu díky ní nebylo takové dusno. Navíc jsem hned nemusela s pravdou ven. Kopla jsem do sebe zbytek kafe a podívala se na Edwarda.

„Jdu se osprchovat. Musím se připravit,“ vypadlo ze mě mile.

„Fajn, ale my dva si ještě musíme promluvit,“ dodal s jemným náznakem hrozby. Automaticky se mi protočily oči. Copak to nejde přejít? Nebo nad tím mým ranním chováním jen mávnout rukou a jít dál?

Ne, zřejmě ne. Edward musel do všeho vrtat. Ačkoli jsem ho celkem chápala. Jako doktor, který se vrtá ve staré ráně, aby ji vyčistil a ona se nepodebrala. Ani on nechtěl, aby se to mezi námi hned na začátku zaneslo.

„Později?“ nadhodila jsem s prosíkem.

„Jak chceš, ale já rozhodně nezapomenu.“

„To je mi jasný,“ zabrblala jsem rozladěně.

Cestou do koupelny už můj mozek horlivě uvažoval nad tím, jak z téhle kaše ven. Pokusit se vymyslet nějakou obstojnou výmluvu přece nemůže být až tak složité, ale horší už bude moje prezentace. Pokusit se lhát upírovi do očí? Jasně, i já nebyla tak úplně člověk, ale… Netušila jsem, jestli bych to dokázala. Nebo spíš jsem nevěděla, jestli jsem mu moje myšlenkové pochody vůbec tajit chtěla. Proč bych mu nemohla prozradit, že mu nevěřím? Aha, ano, protože by si pak myslel, že žárlím. A třebaže je to pravda, ani za milion ‚nevímčeho‘ bych mu to nepřiznala.

Horká voda byla přesně to, co mé tělo potřebovalo. Dneska jsem se nijak česat ani líčit nemusela, o to se měli postarat ti otravní maskéři, ale šaty jsem měla donést ty co minule. Včetně bot. Stačilo si vzpomenout na tu šílenou bolest a v duchu jsem už žalostně vyla na měsíc.

Když jsem zamotaná jen do osušky cupitala do ložnice, cestou jsem si všimla, že Edward je s malou v jejím pokojíčku. Něco kuli nebo si jen hráli, což by bylo jen dobře. Nestála jsem o zbytečné rozptylování, ačkoliv… Samotná představa nebyla vůbec špatná, hlavně potom Renesméině dvojím vyrušení. Ta potvůrka jakoby měla na tyhle okamžiky radar. Vždycky věděla, kdy se ukázat na scéně.

Oblékla jsem se zatím jen do spodního prádla a nového Edwardova trika. Alespoň si ho tímhle gestem malinko udobřím, pomyslela jsem si nadějně. Přešlo mě to v okamžiku, kdy jsem si ho všimla postávat mezi futry. Paže měl výmluvně překřížené přes hrudník a neúprosně na mě koukal. Možná jsem si to triko na sebe ještě chvilku dávat neměla? Třeba by ho to obměkčilo daleko víc…

„Takže?“ pronesl klidně s očima v těch mých a levým obočím o něco výš.

Ach jo!

Tak teď to nějak obkecat!

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 48: