Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 4

24.02.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1586×

4. kapitola

Bella

Když jsme konečně dorazili do klubu, začínalo se to tam teprve rozjíždět. Přesto bylo velmi složité najít nějaký volný stůl s pěti místy. Nakonec se nám podařilo obsadit jen gauč, kam se vešlo tak akorát dámské osazenstvo. A protože se mi nechtělo jít hned tancovat, jak se mě neustále dokola snažil navnadit Matty, tak jsem si jednoduše sedla mezi holky a zapředla rozhovor.

Mary a Tam byly sice skvělé v tom, co dělaly, ale uživit je to prostě nedokázalo, takže každá navíc ještě pracovala. Já měla naštěstí fond mého nevlastního bratra Jaspera a už dávno jsem se nejmenovala Isabella Swan, ale Isabella Hale. Navíc jsem měla celou upíří rodinku, která mi teď pomáhala s Nessie, takže jsem to měla o dost jednodušší, ačkoliv moje holčička občas vydala za celou divokou smečku nezkrotných paviánů.

Chvilku jsme si vydržely jen povídat, dokud mi už poněkolikáté nezapípal mobil. Alice se opravdu vyžívala v tom jejím focení a posílání mi čerstvých momentek. Před hodinou jsem dostala tu, na které to moje srdíčko vypadá jako opravdová mrňavá modelka. Byla konečně namalovaná tak, že nestrašila nikoho v jejím okolí a moje zachránkyně ji i navlékla do růžových šatiček na ramínka a sukní až na zem. A to moc dobře věděla, že já tuhle barvu zrovna dvakrát nemusela. Za to ty dvě si společně náramně sekundovaly.

‚Mamí, ploč si nemůžu vzít ten lůžovej svetl?‘

‚Mamí, já chci tu lůžovou šepici od tety Alice!‘

‚Kde má Rose botičky?‘ Nutno dodat, že byly všechny ve stejné barvě.

Jo, moje všudypřítomná růžová noční můra.

Nakrčila jsem znechuceně nos, když jsem si ukládala další narůžovělou fotku a smířlivě si povzdechla. Ony mi to rozhodně dělaly naschvál… Všechno v té odporně naivní barvě!

„Copak?“ optala se zaujatě Tam a nahýbala se směrem ke mně. Podstrčila jsem jí teda telefon, aby se taky mohla pokochat pohledem na moji dceru a… jí se v sekundě málem rozzářily oči. „Bello! Nechápu, co se tak divně tváříš? Vždyť vypadá jak vystřihnutá z reklamy! Jo, mít tak takový štěstí jako ty…“

„Štěstí?“ vyprskla jsem znechuceně a pak jsem se trochu zastyděla. Jenomže když se mluvilo o štěstí, dokázala jsem jen vzpomínat na Edwarda a to, co mi tenkrát ten bastard vyvedl a docela jsem zapomněla, že bez něj by tu ta moje šikulka vlastně nebyla.

„No, Renesmé je podle mě obrovské štěstíčko. Nevím teda, kdo byl její otec, ale musel to být náramný kus,“ štěbetala rozechvěle Tamara a mně do hlavy stoupal jen holý vztek. A je to tady! Edward možná hezký byl, ale taky to byl pořádný grázl. Moje zlatíčko má to štěstí, že svého zploditele nepoznala a nikdy nepozná. Jen by ji zkazil!

„Její otec byl jen obyčejný hajzl,“ dodala jsem věcně a koukala se jí přitom pevně do očí. Doufala jsem, že už konečně přestane omývat to, jak je Nessie dokonalá a jak musel být její otec taky tak úžasný. A co já, zatraceně? Jsem snad nějaký odpad, nebo co? Tamara mě v těchhle chvílích dokázala vytočit jako nikdo předtím. Vlastně jo…  jeden upír.

„Však se pořád nezlob,“ vybublala z ní napovrch jedna rádoby omluva. „Já to tak nemyslela, jen… to víš. Ty jsi taky krásná, jenomže máš tmavé jak vlasy, tak oči a Nessie je prostě…“

„Dokonalá?“ vydechla jsem spokojeně. Nemohla jsem zkrátka žárlit na to, že většina lidí hned, co ji uvidí, jsou z ní tak mimo, že v okamžiku, kdy se dozvědí, že já jsem její matka, se ptají okamžitě na otce. Hlavně ženy by se rády dovtípily, kde sídlí tahle prvotřídní fabrika na děti. A mám neblahé tušení, že sama Tamara by dokonce škemrala a plazila se po kolenou jen proto, aby jí Edward taky jedno udělal. I když má už dvě…

Jen pouhá představa těch dvou pospolu mi nebezpečně lechtala všechna nervová zakončení.

„Jo,“ naznačila ústy a pak mi podala zpátky telefon. Rádoby přátelsky jsem se na ni usmála a trochu si oddechla, že rozhovor ‚Kdo je otec mého dítěte‘ je konečně za námi. Dneska to dokonce nebylo ani nijak zdlouhavé. Žádné rozmlouvání o tom, že by bylo správné, abych mu to dala vědět, protože moje dcera si zaslouží znát, kdo je její taťka, a další podobné nesmysly.

To teda nevím, co by ten idiot musel udělat, aby si to alespoň částečně zasloužil!

Tamara se někdy do osobních záležitostí ostatních motala až moc drze, přesto jsem ji měla svým způsobem ráda, protože její manžel byl taky pořádný hajzlík. Dřív, když se chodil bavit s námi, pokukoval po mně tak okatě, div u toho neslintal. Nemluvě o tom, jak si mě posledně odchytl při cestě ze záchodů, aby to na mě opravdu zkusil. Nejhorší bylo asi to, že obyčejné ‚ne‘ na toho zvrhlíka nechtělo zapůsobit, takže když nakonec dostal jednu pořádnou za vyučenou, už se v našem společenství víckrát neukázal.

Vytáhla jsem z kabelky úhledně poskládaný papír a opatrně ho rozložila. Děvčata se okamžitě nahnula, aby se mohly pokochat tím, co jsem tak najednou vytáhla.

„Co to je?“ optala se zvědavě Mary.

„Vánoční dopis,“ křikla jsem tak, aby mě i přes hudbu zaslechly obě dvě.

„Takhle brzo?“ pověděla mým směrem Tamara a studovala ten jednoduchý nákres, který vykouzlila Nessie.

„No jo, byla to jediná činnost, která udržela to moje zlobidlo na chvíli v klidu,“ odpověděla jsem jen Tam a znovu se pohledem vrátila k těm postavičkám na obrázku.

„A to chce k Vánocům rodinu panenek? Víš, ne? Ken, Barbie a… jéjé, není tahle Barbie náhodou v očekávání?“ zakončila svoji studii Mary a ukazováčkem zaparkovala do kroužku, který znázorňoval moje břicho.

„Jo, a nejsou to panenky. Moje zlatíčko se rozhodlo, že chce pod stromeček sourozence, a aby toho náhodou nebylo málo, tak i tatínka…“ brblala jsem nasupeně a poslední slovo dokonce spíš zavrčela.

„To máš, myslím, už zařízený, ne?“ broukla Mary a pohledem střelila k Mattymu. Kéž by… Nessie ho brala jen jako hodného strýčka.

„A pokud se jedná o sourozence… Jestli už nejsi v osmém, tak se pod stromkem stejně ničeho nedočká,“ pověděla usměvavě Tamara, ale já její povznesenou náladu nesdílela. Nakonec mi chudinka přestane věřit na Ježíška a to by byla škoda. Je ještě tak maličká…

Spíš jsem se chystala na to, jak pěkně se z toho všeho vymluvím. Už jsem si představovala, jak mám Nessie před sebou a jak jí vysvětluju, že její tatínek už tady dávno není a že teď žije v nebíčku společně s anděly. Pokud budu muset lhát, klidně jí napovídám, jaký to byl hodný pán a další podobné hlouposti. Nebude to sice nic víc než nestydatá lež, ale nakonec to tak pro ni bude nejlepší. Už teď mě děsila představa, že by nás ten idiot třeba vystopoval… Nebo nedej bože, by se mu zalíbila dospělá Renesmé!

Žaludek se mi z té představy strachy scvrknul.

A ohledně těhotenství? Budu jí muset vysvětlit, že maminka už žádné děti mít prostě nemůže. A i když se o ně s Mattym skutečně snažíme, nejsem si jistá, jestli je to správné. Rozhodně by to bylo dobré pro moji malou, aby si měla s kým hrát a nebyla nakonec tak moc rozmazlená a sama, ale… vždyť ona je tak výjimečná. Jaké by asi bylo další moje dítě tentokrát pro změnu počaté s člověkem?

Z mých chmurných myšlenek mě opět vysvobodil můj přítel. Chtěl jít tancovat a já pořád neměla nejmenší chuť. Nakonec jsem s ním poslala Tam, která byla samozřejmě samým štěstím bez sebe. Posunula jsem se, abych tak udělala místo Mary a Rickovi, kteří toho ihned využili a za okamžik už pro ně neexistovalo nic jiného než ten druhý. Byla jsem moc ráda za ně, že jsou takhle zamilovaní, ale taky jsem si v tuhle chvíli přišla naprosto ztracená.

Co tady vlastně dělám?

Mohla jsem být doma s Nessie a Alice namísto tohohle místa s lidmi, na nichž mi pramálo záleželo. Matty byl jediná výjimka, ale ani on nedokázal zacelit ten pocit neustálé samoty, který mě čas od času úplně pohltil. Moje obrovské štěstí byla moje malá holčička. To ona mě naplňovala láskou a radostí ze života, třebaže to byla malá divoška.

Byla to ona, kdo mě dokázal vytáhnout z depresí.

To ona mě objímala, když jsem si přišla úplně sama a ztracená…

Zvedla jsem se a odkráčela k baru. Dát si panáka na posilněnou byla jednoduše ta nejjednodušší varianta, ačkoliv aby mi alkohol alespoň trochu otupil mysl, potřebovala jsem přinejmenším dvojité dávky.

„Dvojitou skotskou!“ zařvala jsem na barmana, aby mě náhodou nepřeslechl, čehož jsem se ale bát nemusela. Byl u mě i s objednávkou cobydup a usmíval se přitom od ucha k uchu. Chystala jsem se mu podat peníze, když zpoza mě vyletěla ruka a připlácla mu bankovku na pult. Mě přitom vyděsila, protože to nebyl můj Matthew. A když jsem se konečně odhodlala otočit, protože barmanovy koutky z obrazu za mnou povadly stejně rychle, jak se předtím vyhouply vzhůru, zjistila jsem, že za mnou stojí upír.

Pozoroval mě pichlavýma, temnýma očima, což mohlo znamenat jen jediné. Je na lovu a má rozhodně žízeň.

Jasper mi vysvětlil, že na těchhle místech se s nimi můžu setkat, protože tady nomádi nejraději loví, a pokud se tak stane, měla jsem mu okamžitě zavolat. No jo, jenomže on byl už druhý den a noc v Kanadě na lovu se svou rodinou. Sice mi tvrdil, že mám volat kdykoliv, ale riskovat, že by pak mohl mít hlad právě on sám…

Co budu dělat?

Zavolat Alice? Co pak ale udělá s malou? Nemohla ji nechat samotnou doma… A riskovat, že ji přiveze sem? Nikdy!

„Zatančíš si?“ zeptal se tak melodicky a smyslně, až jsem automaticky ztuha polkla.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odbyla jsem ho trošku chladně, ale riskovat teda rozhodně nehodlám. Pokud se už ale rozhodl, že mě chce jako jeho dnešní večeři, těžko z toho vyklouznu bez pomoci Alice nebo Jaspera.

„Přece bys mi nedala košem?“ vyhrkl tak zpěvně, že být jen obyčejnej člověk, už bych se mu válela u nohou. Takový chlap byl snem každé ženy. Ten černý pohled seděl naprosto dokonale k jeho krátkým havraním vlasům. Měl ramenatou postavu a byl značně vysoký, protože ani já s podpatky jsem se mu nemohla koukat zpříma do očí, a okamžik nato na mě zaútočila i vzpomínka na Edwarda. Byl taky pořádně vysoký a ty černé oči… Vystrašeně bych ucouvla, kdybych za zády neměla už jen barový pult.

„Jo, dala. Jsem tady s přítelem a tomu by se to zřejmě moc nelíbilo,“ vypadlo ze mě tak ledově, až mě to samotnou překvapilo.

„To si nemyslím,“ pověděl klidně a pak se otočil směrem, kde tančila Tam a Matty. „Nevypadá to, že bys mu nějak chyběla,“ dodal výsměšně.

„No a? Stejně nemám zájem,“ pověděla jsem už mírně rozrušená a pokoušela se ty dva tanečníky přilákat pouhou myšlenkou. Marně.

„Prosím- “

„Ne!“ utnula jsem ho hned v začátku. „Vím, o co ti jde!“ zamračila jsem se na něj naštvaně.

„Myslím, že nemáš nejmenší tušení…“ uculil se.

„To by ses divil!“ prskla jsem už vytočeně. Naštěstí tu bylo plno lidí, takže si nic zákeřného dovolit nemohl, tedy v případě, že neměl nějaký užitečný dar… „Ty oči mluví za všechno,“ uklouzlo mi celkem automaticky, ale dost pozdě jsem si uvědomila, že prozradit na sebe to, že ve skutečnosti vím, kdo je, nebyl zrovna moudrý krok. Tmavé obočí mu překvapeně vyskočilo vzhůru a on si mě teď prohlížel daleko pozorněji.

Žes raději nedržela zobák!

„Tak to vypadá, že skutečně tušíš,“ pověděl potěšeně s jedním koutkem výš, ale jeho oči byly studené jak norská jezera. Bylo mi jasné, že teď už mě jen tak nenechá. Jeho ledové prsty se mi omotaly okolo zápěstí, a aniž bych stačila mrknout, najednou jsme byli v uličce za klubem, teda alespoň to tak vypadalo. A tolik k užitečným darům…

Stála jsem tam s kabelkou zavěšenou na jedné ruce a pohárkem skotské v dlani. Ten neznámý upír mě natiskl na zeď tak silně, až mi sklenička vypadla a dopadem na tvrdou zem se rozletěla na tisíce malých střepů. Skotská mi vyšplíchla na nohy, ale to nebylo to, co mi uvízlo v paměti. Byl to pohled hladového upíra.

Obrátil mi hlavu na bok a já koutkem oka viděla, jak pozoruje linii mého krku. Raději jsem vypnula mysl, zavřela oči a připravila se na to, co mělo přijít. Už jsem si představovala jeho ostré zuby zanořené v mojí kůži a tu šílenou bolest, která jistě bude následovat, ale nic… Jen dech na kůži, který ale zmizel stejně rychle jako celá jeho váha.

„Ta je moje!“ křikl ten známý hlas, na který bych nikdy nedokázala jen tak zapomenout. Pak mě ale něco chytlo a smýklo mnou tak silně, až jsem se pořádně praštila do hlavy. Okamžitě mi před očima vzplanul barevný ohňostroj, který ale postupně bledl a natahovala po mě svoje chapadla už jen tma. Poslední, co jsem ještě stačila zaslechnout, bylo šílené zavrčení kousek ode mě a pak už jsem o sobě nevěděla.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 4: