Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 32

19.05.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1891×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

32. kapitola

Malá se spolu se svým tatínkem a skoro celou mužskou základnou Cullenovic klanu, kromě Carlislea, cachtala spokojeně v bazénu. Já se mezitím pokusila nabídnout pomoc Esmé v kuchyni, která se mi nepřestávala omlouvat za chování svojí dcery, která teď seděla v obýváku. A tam se mi nechtělo ani náhodou. I když teď byla posmutnělá, zaútočila na mé nejslabší místo a tím u mě skončila.

Nakonec jsem tedy místo pomoci jen uždibovala z cukroví. Esmé byla bohužel pro moji štíhlou linii výborná kuchařka a cukrářka. Cpala jsem se horem dolem, a tak když se přiblížila pozdní hodina a slibovaná večeře, nevěděla jsem, kam to dál napěchovat. Alice malou převlékla, učesala a načančala tak, až mě z té záplavy růžové pobolívaly oči.

Těsně před půlnocí, když si všichni alespoň připili skleničkou krve, nanosili kluci dárky pod stromeček a já mezitím, společně s Edwardem, zabavovala malou, která se opět plnila cukrovím. A když pak o několik minut později zazvonil z obýváku zvoneček, prcek v té dětské židličce naprosto ztuhnul i s nakousnutým piškotem v ručičce. Vypleštila nedočkavě oči, podívala se prvně na mě, pak na svého tátu a nakonec zavřeštěla: „Dálkyyy!“

Jako první samozřejmě rozbalovala Nessie, která dokázala napjatou rodinnou atmosféru zase parádně uvolnit, třebaže já na to Rosaliino vystoupení hodně dlouho nezapomenu. A vzhledem k upíří paměti asi ani nikdo další. Teď jsem si však nechtěla kazit hezké momenty a hádat se nebo házet nevraživé pohledy.

Byly tu přece Vánoce!

Alice neustále pobíhala okolo s foťákem v ruce a mačkala spoušť tak rychle, jak jen jí to ta mašinka dovolovala. Bože, to zas bude nechtěných fotek! Nakonec, když byla moje maličká v polovině rozbalovací horečky, začala Alice dělit i ostatní dárky.

Dostala jsem hned několikery šaty a minimálně u jedněch jsem věděla, že si je na sebe nikdy neobleču. Také mi na konto přibyly dva páry bot, samozřejmě na hodně vysokých podpatcích, takže mi bylo jasné, od koho jsou. Byla tu i vyparáděná krabice, kterou když jsem otevřela, vykouklo na mě dost titěrné, krajkové spodní prádlo. Tváře mi opětovně výmluvně zahořely, ale věděla jsem, že důvod – proč tomu tak bylo – sedí hned vedle mě. A jen jsem se modlila, aby to Edward neviděl.

„Díky,“ zamumlala jsem téměř neslyšně.

„Nemáš zač,“ odpověděla nahlas Alice a ještě se zvonivě zasmála, to už jsem ale tu krabici pečlivě uzavřela.

Od mojí holčičky jsem dostala stříbrný náramek s růžovými srdíčky, který jí podle spikleneckého mrknutí pomáhala vybrat teta Alice. Edward dostal samozřejmě to samé, jen v modrém provedení. A zatímco se Alice svému bratrovi omlouvala, že to malé chtěla rozmluvit, ale Nessie si prostě stála za svým, tak z dalšího konce pokoje se mu posmíval vyřehtaný Emmett. Prý jestli změnil orientaci a podobné nesmysly. Edwarda to však ani malinko nerozhodilo, přitáhl si svůj nejdražší poklad do náručí a pěkně jí poděkoval. Nakonec si náramek za všudypřítomného potlačovaného smíchu připnul na zápěstí.

Malá byla navýsost spokojená.

Rosalie od ní dostala prstýnek s růžovým srdíčkem a Alice úplně ten samý. Ten jsem s malou vybírala já. U Emmetta jsem sice chtěla, aby mu vybrala nějakou jeho oblíbenou komiksovou postavičku, ale ona trvala na tom, že musí mít stejný dárek jako teta Rose, aby mu to nebylo líto, takže… Ha, ha, ha…Řehnila jsem se v duchu tentokrát já, když Emmett rozbaloval ten svůj. Byl to totiž ten samý prstýnek, jen modrý.

A máš to, výsklo si spokojeně moje vysmáté nitro.

„Koukám, že jsem neměnil orientaci jen já,“ tlemil se vedle mě navýsost spokojený Edward a Nessie se jen nechápavě mračila. No jo, bratři! Jasper si, bohužel k jeho smůle, vysloužil to samé, co Emmett, ačkoliv se tvářil víc potěšeně, za což jsem mu němě děkovala.

A nakonec jsme si nechali babičku a dědu, kterým Renesmé dala nejen svůj vlastnoručně namalovaný obrázek, ale taky jednu jejich společnou momentku, kterou jsem nechala zvětšit a zarámovat. Byl to však dárek od mojí holčičky. No, i tak se jí to zřejmě zdálo málo, protože pak ještě Esmé natajno strkala jednu moji sponu, kterou stihla doma odcizit a dědovi Edwardovu oblíbenou kravatu. Všechno vlastnoručně ubalené.

To už se ostatní div neváleli smíchy po zemi.

Natáhla jsem se po poslední úhledně zabalené, podlouhlé krabičce, zatímco Edward rozbaloval ty hodinky ode mě. Doufala jsem, že se mu budou alespoň trošku líbit, a podle jeho širokého úsměvu, když to otevřel, také líbily. Tichounce jsem si oddechla a uvažovala nad tím, proč zrovna u něj mě tolik zajímá, jestli bude mít můj dárek ohlas, zatímco u ostatních ne. Jedině ještě u malé, ale ona byla moje dcera.

„Tak?“ popohnal mě natěšený Edward, jehož zápěstí už nezdobil jen náramek s modrými srdíčky.

Vrhla jsem se na můj poslední dárek, a když jsem se konečně zbavila papíru, pod ním se objevila černá, sametová krabička. Srdce udělalo překvapený kotoul vzad a úskok do strany. Obličej se mi samozřejmě zase obarvil tou nechtěnou purpurovou. A i když jsem byla nervózní, podařilo se mi ji bez zbytečného prodlužování otevřít.

Uvnitř se urýval ten nejjemnější náramek, co jsem kdy viděla. Provedený ve zlatě a každé druhé očko mělo malý, bílý, ale i přesto nesmírně blyštivý kámen. Překvapením jsem nad tou nádherou vydechla, ale v obchodě jsem nic podobného nikdy neviděla. Byl perfektní.

Vypadal tak jemně a křehce!

„Líbí?“ optal se po chvíli ticha podivně napjatý Edward. Zmateně jsem se po něm otočila a vykulila oči. Takže tohle je od něj? „Vím, že to možná není to pravé ořechové, ale patřil mojí matce,“ pověděl upřímně. „Nechal jsem ho jen vyleštit a vyčistit, ale… Pokud se ti nelíbí, koupím ti něco jiného. Cokoliv si ukážeš,“ dodal vážně a já nechápala, jak si vůbec může myslet, že se mi taková nádhera nelíbila. Jenomže byl taky po jeho mamince, a to bylo příliš.

Měla by ho dostat ta, které patří jeho srdce.

„Je dokonalý, opravdu nádherný, jen…“ na okamžik jsem umlkla a ukazováčkem zasněně přejela po jednom drobném kamínku.

„Jen?“ zeptal se napnutě.

„Nemyslím si, že bys ho měl dávat právě mně,“ špitla jsem vážně. „Patřil tvojí matce a -“

„Proto si ho zasloužíš jedině ty,“ dodal pevně a vytáhl ho z krabičky. 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 32: