Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 3

22.02.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1480×

3. kapitola

Edward

Už to bylo pár dní, co jsem se bezcílně potloukal po Seattlu, ale domů jsem se rovnou čarou jednoduše vrátit nemohl. Nedokázal bych se podívat do očí mojí matce nebo komukoliv dalšímu z rodiny. Nakonec to přece byla jen moje vina, že od nás Alice s Jasperem odešli.

Podle občasných telefonátů domů jsem se dozvěděl, že se moji sourozenci nevrátili a ani neozvali, což bylo dost zvláštní. Že by nakonec Alice byla tak silná, aby ani jednou nezatelefonovala Esmé? No, podle všeho asi ano… A já za tu dlouhou dobu nedokázal najít sebemenší náznak toho, kde by se mohli ukrývat.

Tušil jsem, že to bude složité… ale že až takhle? Jako by se vypařili z povrchu zemského. Nebýt Jaspera, už bych je možná našel… nebo taky ne? Vždyť Alice proboha viděla budoucnost. Nemělo smysl se zbytečně snažit, když každý můj následující pohyb na beton předpověděla.

Proč jen jsem to takhle podělal?!

Tanya mi bez přestání volala, i když jsem byl na cestách… Nikdy jsem jí to nezvedl. Nechtěl jsem ji! Pro mě to byla ona, kdo mi dal ten počáteční impulz k tomu, abych to všechno takhle rychle a hezky pokašlal. Nestál jsem o to se s ní vidět. Za to s Irinou ano. Několikrát za mnou i přiletěla, za což jsem jí nakonec byl i pořádně vděčný. Ona jediná se na mě nezlobila i přesto, že věděla všechno… Dokonce se ani slovem nezmínila o tom, že jsem ji podváděl s její nevlastní sestřičkou. Bylo poznat, že je víc do větru než ta puritánka Tanya.

Irina se nevázala a tím mi vlastně dávala daleko víc, než jsem si kdy zasloužil. Poprvé v životě mě napadlo, jestli náhodou ona není důvodem mojí existence, ale… myslí mi pokaždé proplul obrázek jedné hnědooké dívky a vždycky, když jsem na ni jen pomyslel, moje tělo se tak zvláštně napjalo.

Bylo mým posláním omluvit se Belle za to, jak odporně jsem se k ní zachoval. Potřeboval jsem přímo bytostně, aby věděla, že nejsem až takový hajzl, za kterého mě jistě a právem má. Toužil jsem se jí ukázat v lepším světle dřív, než její lidské hodiny naposledy odbijí a já už pak nedostanu čas na to, abych to napravil.

A ta největší záhada, která mě zevnitř doslova ubíjela, byla taková, že ani během všech těch intimních chvilek s Irinou jsem se nikdy nedokázal úplně odvázat. A ani s žádnou jinou. Rozhodně ne tak jako dřív. Něco ve mně odešlo společně s Isabellou a zůstalo s ní. Nedokázal jsem to líp popsat nebo vystihnout, ale přišlo mi, jako by mi ukradla kousek mojí duše… Což byla naprostá blbost.

Já přece duši neměl!

Bellu jsem bez rozmyslu zničil, sebral její čistotu a nakonec zesměšnil. A užíralo mě, že jí zůstal ten pokřivený obraz mojí osoby. Já takový nebyl… Tedy možná byl, ale jen tenkrát!

Měl jsem v plánu se hned zítra vydat do Forks a podívat se domů. Musel jsem se tomu postavit čelem a ne jako prachsprostý zbabělec bloudit nočními uličkami a utápět se vinou.

Esmé mi před dvěma měsíci v telefonu tvrdila, že ve Forks zůstanou ještě nejméně dva nebo tři roky. A i to bylo divné. Už předtím jsme tady nějaký ten čas žili a studovali, a tudíž stěhování mělo být v plánu už minulý rok nebo nejpozději tenhle. No, doufal jsem, že je ještě zastihnu.

Zabočil jsem za roh menší budovy a rozmýšlel nad tím, proč mě Esmé nebo někdo další z rodiny nepřemlouval, abych se vrátil. Vlastně ano. Jen jednou se o to moje matka pokusila, a to hned v začátcích, pak to najednou vzdala, což se jí vůbec nepodobalo. Zajímala se sice, kde jsem, jak se mám, jenomže to bylo tak vše. Nikdy se nezeptala, jestli mám v plánu se vrátit.

Nenáviděla mě teď snad?

Nebo už se Alice s Jasperem vrátili a o mě už nikdo z nich nemá zájem?

Chtěl jsem nad sebou dál lamentovat, když se mi do uší donesla nádherná melodie. A jako očarovaný jsem ten dokonalý souzvuk tónů vysledoval až k menšímu kostelu. Naprosto zmámený jsem vylezl schody a chtěl se dostat dovnitř, ale zastavil mě postarší muž.

„Musíte si počkat, chlapče. Nesmím dovnitř pustit nikoho dalšího, dokud neskončí s prvním kouskem,“ pověděl odhodlaně a já jen němě přikývnul. Netušil jsem, proč mě to tam tak magneticky táhlo, vždyť ani klavír se odtamtud prozatím neozýval, ale… prostě jsem nedokázal odolat. Jako zdrogovaný jsem poslouchal a do nosu se mi doploužila i jedna úžasná vůně. Byla mi něčím povědomá, i když jsem ji až tak úplně neznal.

Z mého zamyšlení mě vytrhlo decentní odkašlání.

„Tak už můžete,“ vyhrkl ten fešně vystrojený dědula a otevřel mi menší dřevěné dveře, které byly vsazené do dalších, zato ale obrovských vrat. Potichu jsem se proplížil dovnitř a posadil se co nejdál ode všech okounějících posluchačů. Nechtěl jsem, aby mě v tomhle mém rozpoložení kdokoliv otravoval. Potřeboval jsem anonymitu a samotu. Najít vnitřní mír…

Zhluboka jsem se nadechl a zacítil směsici všech možných lidských pachů a toho, jak to mohlo vonět jen v kostele, přesto tu byla jedna, která jí dominovala.

Oči mi poprvé zalétly na provizorní pódium a naprosto jsem ztuhnul.

Stála tam!

Ani za milión let bych nedokázal zapomenout na to, jak Isabella vypadala. Drobná, štíhlá hnědovláska. Tohle byla skutečně ona v celé svojí kráse a právě se chystala zahrát svoje… sólo?

Neunikl mi snad jediný detail. To, jak jemně a ladně držela smyčec, jak hbitě jí prsty běhaly po strunách. Její tvář, která se maximálně soustředila na hraní, a odehrávaly se v ní přesně ty emoce, které se linuly i z jejího nástroje. Tělo se jí něžně pohybovalo do rytmu a já tu podívanou naprosto fascinovaně pozoroval. Tuhle skladbu jsem znal a miloval ji. Bylo to něco kouzelného… Debussy.

Proč hrála zrovna tohle?

Vypadala tak dospěleji a vyzráleji, než jsem si ji původně pamatoval, což ale bylo naprosto normální. Byla člověk. Boky teď měla o něco širší. Dřív spíš připomínala kluka s moc hezkýma prsama, teď z ní byla dospělá a překrásná žena. Vlasy vyčesané nahoru, šaty, které ji rozkošně obepínaly… Nasucho jsem polkl a poposedl. Cítil jsem horko v celém těle a to by se upírovi rozhodně dít nemělo! Měl jsem pocit, jako by její obrázek ve mně cosi neznámého probudil. Něco, co uvnitř doposud jen tiše spalo. Přesněji… Byl jsem nehorázně nadrženej! Doslova a do písmene a jen já vím, že se to do téhle svaté budovy dvakrát nehodilo.

Myslí mi v sekundě proplula jedna sarkastická myšlenka, že já procestoval téměř celý svět, abych ji pak našel tady v Seattlu! Vztek mi na okamžik sebral vítr z plachet a pomohl mi vyhnat horkost z těla, přesto jsem zůstal relativně klidný. Tohle musel vymyslet jedině Jasper. Ten parchant byl jednička ve svém oboru.

Nebo už s nima snad Bella nežije? Ale co když…

Ne, to by pak Isabellu přede mnou určitě varovala.

Seděl jsem tiše na křehké kovové židličce a v mysli už zbrkle plánoval to, jak se k ní co nejšetrněji přiblížit a omluvit se, aniž by mě v první vteřině neposlala do háje. A to bylo jen mírně řečeno. Vzpomínal jsem na ten její nenávistný pohled, když odjížděla ze školního parkoviště. Kdybych se teď ukázal v plné parádě, tušil jsem, že by mi ihned utekla. Vlastně… pořád jsem ještě nemohl uvěřit, že tohle je skutečně ona. Vůně by tomu celkem napovídala, byla její, ale přesto v ní bylo něco nového… Nepoznaného. Pro mě naprostá záhada.

Studoval jsem kontury jejího obličeje. Vypadala docela unaveně, ale i tak byla až neskutečně nádherná. Takhle uvolněnou jsem ji ještě nikdy neviděl. Bylo poznat, že si to užívá, že hru na housle miluje. Já pro změnu zbožňoval klavír, a pokud mi to čas dovolil, i já si rád zahrál.

Že byla moje mysl tak mimo, jsem si uvědomil, až když Bella v doprovodu orchestru dohrála a odešla se posadit na své místo, a veškeré kouzlo okamžiku se rozplynulo. Mohl jsem zase s čistou hlavou uvažovat a spřádat plány, jak se k ní dostat dostatečně blízko, aniž by ji to příliš vyděsilo nebo mi stihla utéct. Ale kdo je tady ksakru upír!?

Když ji budu sledovat, nemůžu tím vlastně nic pokazit.

A jak jsem naplánoval, tak se taky stalo.

Hned po koncertě, jakmile si vychutnala potlesk a odehráli bis, zmizela společně s ostatními kamsi do prostor vyhrazeného jen pro orchestr s vakem od šatů, které jí podal jakýsi špinavý blonďák z první řady. Věnovala mu tak oslnivý úsměv, až se mi na okamžik zatmělo před očima. Kdo to byl? Její manžel? Ale Bella žádný prstýnek neměla. Teda ne ten kroužkovací.

Když se pak o čtvrt hodiny později vrátila, nedokázal jsem od ní odlepit oči. Byla už sice zahalená v černém kabátě, ale vlasy si rozpustila. Jemně se vlnily do půlky zad. Vypadaly tak… tak hebce, až mě z palčivé touhy dotknout se jich naléhavě zalechtaly dlaně.

Co se to se mnou zatraceně děje?

Vyšla ven společně s tím mužem, který se jmenoval Matthew, jak jsem se dočetl z myslí okolo. Nelíbil se mi, protože jeho myšlenky byly jednoduše dost povrchní. Ale zrovna já mu měl tak co vyčítat, že? Bella v okamžiku všechno nepotřebné naházela do kufru auta a pak se přesunula ke skupince. Já byl opodál. Přesněji, přes cestu, schovaný a přikrčený za jednou oprýskanou dodávkou.

To jsem to dopracoval…

„Tak kam to půjdeme zapít?“ optala se jedna vysoká blondýna, která držela pouzdro od basy. Jmenovala se Tamara a momentálně roztěkaně přemýšlela nad tím, kde se asi potuluje její záletnický manžel. Měl tu být s ní, protože její matka hlídala děti.

„Nevím, Tam,“ zazpívala z ničeho nic Bella. Měla tak jiný hlas než dřív… Jemnější. Melodičtější. Celá byla jiná. Bledší, ženštější, a kdybych neslyšel, jak jí pravidelně bije srdce, asi bych si myslel, že je z ní taky upír. „Ale slyšela jsem, že v centru před měsícem otevřeli novej klub,“ pověděla docela natěšeně, ale přišlo mi to z její strany trochu předstírané.

„To není vůbec špatnej nápad, zlato,“ zaštěbetal jí u ucha ten idiot a natiskl se na ni tak těsně, až jsem měl iracionální chuť ho rozervat na dva menší.

„Že ne?“ špitl mu svádivě objekt mého zájmu a pak ho ještě líbla na tvář. V hrudi mi najednou tak podivně zavibrovalo. Jemu to však zřejmě nestačilo, protože jí v dlani pohotově uvěznil spodní čelist a přitáhl si ji zpátky do vášnivějšího polibku. A já doslova zuřil jak blázen, i když jsem vlastně vůbec neměl proč. Bella moje nikdy nebyla. Ačkoli ano, ale to jen jednou. Tehdy, když jsem ji využil. Alespoň mě mohlo hřát, že jsem byl jejím prvním, třebaže ona z toho jistě takhle odvázaná nebyla.

Možná bych to mohl napravit?

Bože, úplně se mi sbíhaly sliny… Ale ne z té myšlenky, nýbrž z toho, jakou jsem měl chuť zakousnout toho jejího kamarádíčka. Hlavou mu brouzdala její postava… celá nahá. Byla na něm a on si to pod ní vážně náležitě užíval. Mlsně si představoval, jak si s ní dnes v noci znovu pohraje. A v jedné zasunuté části jeho mozku dokonce toužil po potomkovi. No jistě… Parchant jeden! Kdybych byl na jeho místě, tím jsem chtěl říct obyčejným člověkem, už bych si s Bellou pořídil celou kavalerii malých nájezdníků. A kdyby byli po mámě, bylo by to jen dobře…

Zhrozeně jsem zatřepal hlavou, když mi došlo, nad jakýma kravinama tady vlastně uvažuju. Já děti mít nemohl.  Bella a její přítelíček ano. A podle Mattových myšlenek už dokonce jedno měla. Holčičku.

Ta jeho poslední ukázka Nessie, jak se zřejmě jmenovala, byla nepopsatelně nádherná a ve stejném okamžiku i naprosto děsivá. Podobala se totiž mojí biologické sestře. Ty vlasy a oči… Jako bych se koukal na špatně namalovanou Lanu, když byla ještě dítě.

Co to je za blbej vtip?

Kdybych měl srdce, teď by přímo freneticky tlouklo na poplach.

Kolik že let měla ta malá?

Nedokázal jsem dál věnovat pozornost jejich banálnímu rozhovoru a před očima měl jen obrázek té víc jak dvouleté holčičky. Byla nádherná a neskutečně mě to k ní táhlo. Stejně jako k její matce. Ty zelené oči mi vzaly dech, protože takovou barvu jsem měl i já, když jsem býval ještě člověkem. Vlastně celá moje rodina kromě matky, ta měla oči jak mořskou hlubinu. Kdybych věděl, že to není možný, myslel bych si, že Nessie je moje dcera. Jenomže to z biologického hlediska prostě nebylo možné, přesto…

Uvnitř jako bych měl jistotu, že to tak skutečně je.

Ona musela být moje!

A co je to sakra za jméno?

Sledoval jsem je až do toho zatraceného klubu, kde bylo daleko jednodušší splynout s okolím a pozorovat celou tu jejich hudební skupinku z povzdálí. To, v čem se tam objevila, mě ale znovu naprosto zaslepilo a vyhnalo z hlavy veškeré důležité, ale i přebytečné myšlenky. Cítil jsem, jak mi vzrušení stoupá celým tělem. Koncentrovalo se však hlavně jen do jednoho jediného místa…

Tohle rozhodně nebyla ta stará Bella.

Tahle byla jako to nejžhavější slunce. Kdokoliv se k ní přiblížil, byl oslněný její krásou, a pokud nebylo po jejím, měl jsem pocit, že by dokázala zapálit pouhým pohledem.

Znovu jsem se z transu dostal až poté, kdy se o mě jakože nechtěně otřela nějaká cizí dívka. Lidské ženy mě jako pokaždé nenechaly na pokoji a mně to tentokrát opravdu vadilo. Byl jsem tu totiž inkognito, za účelem odhalení toho tajemství, které mi Isabella tak mistrně ukrývala. Její hlava mi i po těch letech zůstávala pořád uzavřená. Byl jsem opravdu frustrovaný upír, ale rozhodně ne jediný téhle rasy v lokále, jak jsem si vyděšeně uvědomil. A už vůbec ne jediný, kdo právě pozoroval Bellu.

Tohle nebylo dobrý!

A jeho myšlenky nebyly už vůbec dobrý!

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 3: