Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 25

05.05.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1841×

EDIT: Článek neprošel korekcí  

25. kapitola

Musela jsem tuhle zapeklitou situaci nějak rozumně zachránit, a tak jsem moji holčičku strčila do náruče Edwardovi a poslala ho, aby ji uložil. Když už je otcem i oficiálně, tak ať se zatraceně pořádně stará! Naštěstí pro něj si ji bez řečí převzal a pak se, s jedním zlým pohledem, který jasně směřoval k jeho sestře, k nám otočil zády a ve vteřině zmizel.

„Co to má jako znamenat?“ vyjela na mě překvapená Alice. Rozhodila ruce a prošpikovávala mě přitom svýma vztekle temnýma očima.

„Nevím, co myslíš,“ hájila jsem se nevinně a stejně počestný výraz jsem si i vylepila na obličej. Copak je někde psáno, že nemůžu zatloukat, i když pravda bije jasně do očí? Tedy v našem případě bych možná spíš měla říct do nosu, ale to je jedno. Hlavní bylo, že jsem se nechtěla nechat tak snadno.

A hlavně ne Alici!

„Tohle,“ vyštěkla navztekaně, když se ke mně naklonila tou její upíří rychlostí a mezi ukazováčkem a palcem uvěznila pramen mých vlasů. Pak si teatrálně přičichla. Tady to ovšem nekončilo, protože když se pak prudce narovnala, oči měla vypleštěné, jako dva tenisáky.

To se mi musí pořád montovat do života?

Znovu se ke mně překvapeně sklonila a tentokrát si zhluboka čichla k mému krku a pak… nasála ještě hlouběji. „Panebože,“ dodala nakonec. „Vy spolu spíte? Teda, spali jste?“

Nesouhlasně jsem jí na to zakývala hlavou. A k mému dobru nutno podotknout, že to nakonec nebyla vůbec žádná lež!

„A jsi si tím naprosto jistá?“ zeptala se mě stylem, jako bych byla zaostalá Nanynka, co neumí ani do pěti napočítat. „Voníš totiž jako Edward,“ dodala neoblomně.

„Co je zrovna tobě do toho, Alice?“ vystartovala jsem na ni tentokrát já. Nervy mi doslova pumpovaly.

„Ho!“ vybafla. „Co je mně do toho?!“ štěkla dotčeně v otázce a přitom si mě pořád nevěřícně prohlížela. „Třeba například to, že tě pak nechci znovu vidět úplně na dně!“ zaburácela ve vší tichosti. Jistě nechtěla probudit malou, a to vlastně ani já.

„Podívejme se, kdo mi to tu dává přednášku, co? Hlavně že jsi Edwardovi přímo vehementně bránila, když se ke mně stěhoval, že? A když se jako ztracený synek vracel domů, byla jsi mezi prvníma, kdo mu nedočkavě padl do náruče! Tak mi teď laskavě neříkej, co mám a nemám dělat! Já tě totiž beru jako sestru a už jsem se i smířila s tím, jak jsi mě prve zradila, protože- Nepřerušuj mě, buď tak laskavá!“ vyštěkla jsem rozčileně, abych ji okamžitě zarazila, když už odhodlaně otvírala pusu. Nepotřebovala jsem, aby mě zbytečně přerušovala. Ne v okamžiku, kdy jsem se konečně rozhodla jí vytmavit všechny věci, co jsem už dost dlouhou dobu měla na srdci. Pohřbené uvnitř. Nemluvě o mojí nově rozrušené náladě, když mi konečně naplno docvaklo, co jsem málem před chvíli vyvedla. A s Edwardem… „Já jsem to z tvojí strany brala jako prachsprostou zradu, abys věděla a nebýt Jaspera, už bych plánovala, jak odtud a hlavně od vás co nejrychleji zmizet!“ vrčela jsem rozladěně a moje kamarádka mě jen s  pootevřenou pusou pozorovala. „Takže zrovna ty nemáš nejmenší právo mi cokoliv vyčítat! Prvně by sis možná měla zamést před vlastním prahem!“ dokončila jsem hrdě. Byla jsem sama se sebou nadmíru spokojená, protože tohle mi uvnitř, těsně pod povrchem, bublalo už pěkně dlouho. No, možná zas tak dlouho ne, ale stejně!

Musela to vědět.

Alici jen párkrát naprázdno sklaplo, než se tiše otočila a v rychlosti odešla. Dveře za ní jemně klaply a to bylo vše, co mi k tomu pověděla. Nebránila se a ani neobhajovala… A mě to teď trochu mrzelo.

Byla jsem na ni příliš tvrdá, ale to ona si přeci začala, ne? Proč se vůbec míchá do něčeho, čemu stejně prdlajs rozumí. Nebo to snad skutečně chápala a snažila se mě jen chránit, jenomže mě nalezla v tomhle zatraceném rozpoložení, kdy bych nebyla schopná mluvit mírně ani s Matkou Terezou? Ne, byla jsem vytočená na maximum a kromě toho i pořádně smutná a rozházená.

Do očí mi zničehonic vhrkly slzy a já se šouravě přesunula až do obýváku na sedačku. Potichu jsem se usadila s koleny pod bradou, zapnula televizi a začala se bezradně pohupovat zpředu dozadu. Cítila jsem se najednou zle. Moc špatně. Hlavně kvůli tomu, jak jsem se před okamžikem zachovala. Dostihlo mě moje špatné svědomí a naprosto mě převálcovalo.

Já přece nikdy nebyla na nikoho hnusná, a zvlášť ne na Alici.

Když mě ta její slova vytočila tak, že to prostě nešlo zastavit. Tryskalo to ze mě jak čerstvě objevená ropa a já z té mojí nově nalezené upřímnosti měla i stejně velkou radost. Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se slzy udržet uvnitř.

Jsem dospělá, sakra, tak nemám co řvát! Staly se i horší věci…

Místo vedle mě se znenadání prohnulo pod náporem dalšího těla. Edward! Ten zmetek taky ví, kdy přijít otravovat!

„Bello,“ pověděl konejšivě a opatrně mě objal okolo ramen. Vycukla jsem se mu, a tak se stáhnul. Nechtěla jsem, aby na mě šahal. Už tak jsem se cítila jak obyčejná štětka! A ke všemu mě teď upomínka mojí zrady v podobě tohohle dotěrného upíra bude všude pronásledovat. Stačilo, abych se na něj jen podívala a přišla jsem si jak odporná špína.

„Nesahej na mě, prosím,“ pověděla jsem klidně, ale to bylo to poslední, jak jsem se právě cítila. Momentálně to vyhrávala nenávist. Samozřejmě jen vůči mně samotné. Můj život se mi začal sypat pod rukama. Jednotlivá zrníčka mi proklouzávala mezi prsty a v dlani toho už taky moc nezbývalo.

„Promiň, já -“

„Už jsem ti řekla, že se nemáš za co omlouvat!“ vyjela jsem na něj a prudce si z tváře odhrnula spadlý pramen vlasů, který se mi tam připletl díky rychlému otočení hlavy, ale chtěla jsem mu vidět do tváře.

„Neboj se, ona se uklidní,“ konejšil mě.

„To asi ano, ale pochybuju, že to bude tak rychle,“ odsekla jsem navztekaně. Na jednu stranu mi teď bylo líto i Edwarda, protože pokud nepřestane s tím svým miloučkým a dotěrným chováním, asi si tu moji špatnou náladu vyliju na něm. „No nic, raději si půjdu lehnout,“ dodala jsem nakonec, když mi došlo, že tak nějak nechci přijít ani o tohohle upíra, a tak možná bude rozumnější vyklidit bojiště.

Zvedla jsem se a nechala ho v obýváku dál sedět na sedačce. Zalezla jsem do mojí ložnice, zavřela za sebou, a jakmile jsem se převlékla a lehla si, netrvalo moc dlouho a byla jsem mimo. Žádné trápení a sebeobviňování, prostě nic. Jen nebeský klid a mír. 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 25: