Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 23

01.05.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1735×

EDIT: Článek neprošel korekcí  

23. kapitola

„Bello, pojď se najíst!“ volal na mě Edward z kuchyně.

„Nemám hlad! Ale díky,“ dodala jsem potěšeně a dál skládala čerstvě vyžehlené oblečení. Nessie toho pokaždé ušmudlala tolik, že to snad ani nebylo možný. To dítě bylo nezastavitelný hurikán a vydalo za celou školku malých fotbalistů. A pak Alice a to její věčné převlékání a módní přehlídky, na které si s malou velmi často hrály. A kdo to pak všechno odnesl?

Já!

Edward se zničehonic objevil na prahu obývacího pokoje a pobaveně si mě přeměřil. Vykukovala mu jen polovina těla, ta druhá se skrývala za levým futrem.

„Uvařil jsem a ty to teď půjdeš pěkně sníst, protože jsi dneska ještě ani neobědvala,“ pověděl mile, když si prohlížel tu růžovou hromadu.

„Ne, nemám hlad,“ odmítala jsem i tentokrát.

„Ale no tak, přece bys mi nedala košem,“ rýpal do mě dál. „Vyzkoušel jsem nový recept a -“

„Tak fajn, jen to tady dodělám,“ vypadlo ze mě laskavě. Ten upír se jen spokojeně zazubil a pak mi stejně rychle zmizel z dohledu. A teprve když jsem všechno poskládala do úhledných komínků, mi konečně došlo, že se ještě pořád přihlouple usmívám. Edward byl nakažlivý… A poslední dobou pořád. Od chvíle, kdy se začal chovat hezky, se moje nálada vyjasnila jak letní dny v Africe.

Všude bylo slunečno a hřejivé paprsky mě sladce ovíjely. Přesto se nade mnou čas od času obloha zatáhla, a to když se přihnaly mraky v podobě naštvaného Matta. Pokaždé se tvářil, jako by snědl kilo citrónů, když mě a Edwarda našel doma samotné. Bez Nessie. Kdo ví, co si asi myslel… Vlastně jsem měla celkem jasnou představu toho, co mu asi tak běhalo hlavou, a ten usmívající se upír jistě taky. Dokonce bych řekla, že to měl z jeho hlavy přímo jak na talíři!

„Tak co budeme jíst?“

„Ty budeš jíst, já jsem byl včera,“ opravil mě hbitě a nepřestával se usmívat. Na stolku už bylo skutečně cosi připraveného. No, nepoznala jsem to. Nic takového jsem prozatím myslím ani nejedla.

„Co to je?“

„Ravioly,“ pronesl umělecky a máchl přitom rukou. Hloupě jsem se na něj uculila. Byl k sežrání.

„A ve skleničce?“

„Hm…“ Vzal si tu buclatou sklenku na víno do rukou a znalecky jí zakroužil. Ten hustý červený obsah se začal smyslně honit po jejím obvodu a Edward si okatě přičichnul. Nasál a zavrněl. „Řekl bych, že je to pozdní výběr z medvěda, letošní ročník. Zrání asi tak… Pět let v přírodě?“ dodal vážně, ale ten pobavený pohled mluvil za vše. Ty černé uhlíky svítily spokojeností, radostí a… trochu i hladem.

„Ty!“ Bouchla jsem ho pobaveně do ramene, ale jako bych se snažila poplácat skálu, ačkoliv kdybych moc chtěla, cítil by to. „Najíme se spolu?“ prohlásila jsem nadšeně, ale s Edwardem jsem vlastně ještě nepila. Nikdy.

„Víš, že lidské jídlo nejím,“ pověděl vážně a znechuceně se přitom ošil.

„Však já nemluvím o jídle, ale o pití,“ osvětlila jsem mu škádlivě.

On však nevypadal vůbec pobaveně. Udělal dva kroky mým směrem a zastavil se až těsně přede mnou. Nahnul se ke mně tak moc blízko, až se mi tep znovu zbláznil. Vyletěl k výšinám. On se ale jen přese mě naklonil a položil zpátky na stůl skleničku s krví.

Dýchala jsem pouze povrchně a trhaně. Celé tělo bylo napnuté a v očekávání toho, co přijde, ale… Nic se nestalo. Edward jen odstoupil a tentokrát už se zase šibalsky usmíval. 

Ten zmetek jeden!

„Rád bych, ale ta krev je pro tebe a Nessie,“ pověděl už zase celý vážný. Ty jeho změny nálad! „Já si můžu kdykoliv něco ulovit, ale ty ne.“

„Ts, jak já ne?!“ obořila jsem se na něj rozladěně. „Taky umím lovit, abys věděl. Zkoušela jsem to s Alicí a Jasperem a šlo mi to,“ obhajovala jsem se rázně. Nevím proč, ale nechtěla jsem před ním vypadat jako ta nejslabší kreatura na planetě. Byla jsem silná! Sice jsem dokázala ulovit jen srnky, zajíce…, ale i to stačilo!

„Věřím, že ano, ale… Takhle je to podstatně jednoduší, ne?“

Proti tomu jsem už žádné argumenty neměla, a tak jsem mu to jen souhlasně odkývla. Rozhodně to pro mě bylo o moc lehčí, když jsem v lednici měla dvě, tři termosky se zvířecí krví a nemusela jsem vyrážet na lov. Nemluvně o Nessie. Dokud jsem ji kojila, neměla potřebu přijímat krev, ale když pak pomalu přešla na pevnou stravu, protože jí začaly růst zoubky, musela se jí do příkrmu a pak i do jídla občas přidávat zvířecí krev.

To bylo bojů, než na to přistoupila, ale nakonec to vzdala. Hlad vyhrál.

„No tak, dej si taky,“ prosila jsem ho štěněčím pohledem. „Však jak potom půjdeš na lov, tak něco ulovíš,“ dodala jsem a nechtěně hravě zamrkala. Tak, jak to většinou dělám jen s Mattem. Nějak jsem nemyslela, že by to na Edwarda mohlo mít účinek, vždyť ten nespočet upírek, co mu prošel postelí, musel být dokonalý výběr toho nejkrásnějšího, co existovalo. Pochybovala jsem, že by se spokojil s něčím tak podprůměrným, jako jsem já. Nemluvě o tom, jak jsem vypadala dřív.

Musel se mnou spát s velkým sebezapřením. A staré vzpomínky se okamžitě zase jako rozbouřené moře násilně narážející do mola pokoušely zaplavit moji mysl, ale nedala jsem jim šanci. Teď mi bylo v jeho společnosti neskutečně krásně a zakázala jsem si dál přemýšlet nad stupidnostmi, jako je například můj neexistující sexappeal nebo to, co mi kdysi udělal.

Byli jsme teď přátelé.

Přesto Edward najednou vypadal dost vykolejený. Koukal na mě tak divně, zastřeně. Nakonec si však došel pro skleničku a sám si nalil plnou. A nezůstal jen u jedné. Bylo na něm vidět, jak moc se brání, aby to nevypil naráz.

Seděli jsme naproti sobě, já jsem jedla a on pomaloučku upíjel. A mezitím mi vyprávěl o svých cestách a diskrétně mlčel o všech ženách, které přitom potkal a… To bylo jedno, kolik jich nakonec měl, to byl jen jeho problém. Avšak to, jak vyprávěl, prostě se to krásně poslouchalo. Měl dokonalý hlas a nejen ten.

Všechno, co viděl a kde byl. Taky bych jednou chtěla tohle všechno spatřit na vlastní oči. Usmívala jsem se na něj a on na mě. Bylo to tak fajn. Volná atmosféra, žádné výčitky.

Jako dva dobří kamarádi.

Ty jeho ravioly byly vážně vynikající, doslova jsem si vrnivě labužila a když jsem to zakončila pohárem krve, bylo mi mnohem líp. A pak jsme si vyměnili role. On teď i přes moje protesty uklízel nádobí a já mu stále posazená u stolu vyprávěla o tom, jak Nessie začaly růst zoubky. Jak celé dny a noci probrečela a nebýt Alice a Jaspera, asi bych se z toho zbláznila.

Mojí holčičce vykoukl první zoubek na spodním patře. Byla to jednička a byla zatraceně ostrá. Taky se o něj kolikrát nechtěně řízla nebo kousla do jazyku, než se naučila, co smí a nesmí. Z hraček toho v tom období moc nezbylo. Pokaždé, když jsem je vyhazovala, vypadaly, jako by je napadl vzteklý rotvajler. Ještě štěstí, že nikdy nic nespolykala…

Edward se u některých pasáží nahlas smál a u jiných zase jen zasněně pozvedl koutky. Bylo na něm jasně poznat, jak moc ho mrzí, že tohle období promeškal, ale oba dva jsme věděli proč. Nešlo to vrátit a stejně… Nikdy bych ho u sebe nesnesla, když byla Nessie takhle maličká. Vím to. Všechno bylo příliš čerstvé, než abych to zvládla hodit za hlavu tak, jak jsem to dělala teď.

„Půjdeme si zahrát?“ navrhl vesele, když jsem už delší dobu mlčela a bloudila starými vzpomínkami.

„Fajn. Ráda,“ odpověděla jsem nadšeně, ale právě mi bylo úplně skvěle. Téměř všechny potřeby jsem dneska ukojila a ty jiné holt nebudou uhašeny nikdy!

Nebo že bych se snad přece jen zmýlila? 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 23: