Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 21

28.04.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1681×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

21. kapitola

Edward

Během té doby, co jsem bydlel s Bellou a Nessie, se můj život rapidně měnil. A já s ním. Připadal jsem si teď daleko vyzrálejší, a i podle ostatních to tak bylo. Ze začátku, ačkoli mě moje rodina uvítala a radostně přijala zpátky, mě stejně ve svých myslích obviňovali z toho, jak moc jsem Isabell ublížil. Nikdo ale nahlas nic neřekl, tedy až na Jaspera. A za to jsem mu byl vděčný. Alespoň si Bella nepřišla tak ztracená a ohrožená.

Kdo ví lépe než já, jak asi ženy přemýšlí, když jsou zahnány do kouta? Měl jsem vážné obavy, že by mi Bella mohla opět pláchnout a společně s ní odvézt i Renesmé. A to bych nepřežil. Teď když jsem ji poznal!

Ta princezna byla neskutečná.

Můj malý zázrak.

Nikdy jsem si nemyslel, že můžu cítit to, co se uvnitř mě objevilo v momentě, kdy jsem zjistil, že mám dceru. Poprvé jsem pocítil nejen nezměrnou lásku, ale i strach. A ne jen tak ledajaký… Bál jsem se jak toho, co na mě poví, tak vlastně úplně všeho. O její bezpečí, zdraví, stárnutí. Doufal jsem, že se Itálie nikdy nedoví, že Renesmé existuje, a že je to moje biologická dcera. Pokud by se to však přece jen stalo, byl jsem ochotný ji chránit vlastním životem.

Ona byla kus ze mě.

Ten lepší kus samozřejmě. Navíc tak neskutečně podobná mé malé sestřičce Laně. Bylo to naprosto nepopiratelné. To malé třeštidlo bylo moje skutečné dítě. Jako upír bych asi váhal a zdráhal se tomu uvěřit v případě, kdyby se Renesmé podobala víc její matce, jak mojí sestře z lidského života.

Takhle ale nebylo možné nebýt pyšný táta.

Dělal jsem vše, co jsem té malé potvůrce na očích uviděl, a ona toho velmi rychle začala využívat, takže jsem musel přibrzdit a začít se chovat jako skutečný a zodpovědný otec. A to pro mě bylo něco tak těžkého, až jsem měl pocit, že jako upír můžu být i vyčerpaný. Nakonec jsem ale mezi mnou a malou stanovil jasné hranice, které přece jen respektovala.

Já byl rodič a ona dítě. Prozatím…

A tohle mi opravdu šlo. Byl jsem sám na sebe hrdý, a ačkoliv bych k rodičovství možná – jako rádoby neplodný upír – sklony mít neměl, bylo to všechno uvnitř. Pevně zakořeněné. Ty dávné touhy, které jsem v sobě pohřbil hned chvíli po proměně, protože bylo zcela jasné, že ze mě otec už nikdy být nemůže, teď žily svým vlastním životem. Jako bych je nikdy neztratil. Šlo to úplně samo.

Co však bylo daleko horší, tak to soužití s Isabell.

Udělal jsem vážně pár těžkých přešlapů, a nejhorší z nich právě v ten večer, kdy jsem jasně věděl, že spala s tím pitomým lidským utřinosem. Řekl jsem jí věci… A to nemluvím o tom, co jsem chtěl udělat. Stačí na to jen pomyslet a je mi ze mě samotného špatně. Popravdě? Hned poté, co jsem skončil s urážkami a vyhodil ji z pokoje, v hlavě se mi zrodil nebezpečný plán. Navíc ona pořád stála za těmi proklatě teňoučkými dveřmi a její srdce mě svým bušením přímo volalo. Prostě jsem vyletěl ven s úmyslem ji vtáhnout zpátky dovnitř a dát jí zřetelně najevo, čí vlastně je! Raději už nad tím ale nebudu přemýšlet, tak moc se za to stydím. Jenomže pud upíra je něco tak neovladatelného, že se mu jen těžko brání.

Já málem neodolal!

Nakonec mě z té šílené myšlenky, kterou jsem se chystal bez odkladu uskutečnit, vytrhlo až nepřirozeně rychle bušící srdce. Tohle přece nemůže zvládnout! Vztek šmahem vystřídala panika a strach. Jenomže právě v momentě, kdy jsem se po ní chtěl natáhnout, protočily se jí oči a ona se skácela k zemi. Tedy dopadla by na ni, kdybych ji včas nezachytil.

Ta hnusná pomstychtivost vzala okamžitě za své!

Už dřív jsem v hlavách Alice a Jaspera viděl kolik si toho kvůli mě vytrpěla, ale mít to teď přímo před očima... Moje svědomí mě bez milosti bombardovalo tolika nadávkami, kolik jsem jich byl momentálně schopný vymyslet, nemluvě o té hrůze, kterou jsem cítil, když jsem v náručí držel Bellino tělo bez známky života.

A díky tomu, co se tu stalo, jsem se konečně opravdu probral. Možná jsem skutečně zmoudřel nebo dospěl, to je fuk, hlavně jsem však s jistotou pochopil, že takhle to dál rozhodně nepůjde. Byl jsem na sebe tak moc naštvaný! Musela snad umřít, abych konečně pochopil, jak moc mi na ní záleží? Že bych bez ní nedokázal být? Že je vlastně jediná žena, kterou kdy budu chtít?

Ano. Tak to skutečně bylo.

Později tu noc jsem si ani nedokázal představit, jak moc bych trpěl, kdyby to nerozdýchala. Vzpomínka na její bezvládné tělo v mém náručí. A k tomu i vyděšená Nessie, která to všechno sledovala. Tohle už se nikdy nesmělo opakovat!

Vypadala být tak silná. Postavila se dokonce mně, upírovi! A přitom byla tak bezbranná a zranitelná. Dal jsem si za úkol ji chránit a postarat se o ni. Tentokrát skutečně! Žádné žárlivé výlevy nebo pokusy ji dostat, zatím co by spala. S tímhle jsem definitivně seknul. Tahle křehká nádherná osůbka přivedla na svět mou jedinou dceru a dala tak mým dnům smysl a já jí jen ubližoval.

To se opravdu muselo změnit!

Zasloužila si víc!

Vím, že už vždycky budu na Bellu žárlit, protože tam někde pod povrchem toho egoistického upíra v mém nitru prostě byla jen moje. Byl jsem jejím prvním, i když okolnosti byly více méně tragické, ale bylo to tak. A taky byla matkou mé dcery. Pod srdcem nosila jen moje dítě, a to ve mně občas vyvolávalo téměř maniakální posesivitu. Měl jsem chuť ji drapnout za vlasy a odtáhnout si ji do jeskyně. Znovu si ji podmanit.

Jenomže jsem jí až příliš ublížil.

Nenapravitelně.

Mé omluvy prozatím slyšet nechtěla a já se ani nedivil. Bylo by to jako šťourat se v otevřené a krvácející ráně prstem. Přesto jsem se nevzdával naděje, že jednou mi skutečně odpustí. Doufal jsem v to, a doslova se k tomu upnul celou mojí existencí. Sice jsem nemohl vzít zpět to, co se stalo, ale pokoušel jsem se to veškerými silami napravit. A jak se zdálo, dařilo se mi.

Tanya mi samozřejmě během měsíce několikrát volala, ale naštěstí to bylo pokaždé v noci, kdy Bella s Nessie tvrdě spaly, takže mě nemohly slyšet. Vždycky jsem jí jasně vysvětlil, ať mi dá zatraceně pokoj, že na ni už náladu nemám a vlastně ani nikdy mít nebudu. A ona se jako obvykle rozfňukala a nepřestávala prosit. Marně! Pro mě navždycky zůstane tou, která za všechno mohla, ačkoliv to ani zdaleka nebyla úplná pravda. Viníkem jsem tu byl jen já a věděl jsem, že jsem se zachoval jako naprostý barbar, přesto… Uvnitř mě se cosi změnilo. Už od té doby, co jsem Bellu bez ustání hledal. A i když mi čas vyplňovala taky Irina, nebylo to už prostě ono.

Moje tělo celou tu dobu toužilo úplně po někom jiném a já přesně věděl, po kom.

Isabella.

Jediná bytost, ke které jsem se zachoval tak odporně, a ona mi na oplátku darovala to nejdražší, co na světě mám. Naprosto nevyvážený obchod, to jsem věděl i sám. Přesto jsem se ty první dny, kdy se u nás ukazoval ten její lidskej idiot, nedokázal chovat rozumně, ačkoliv by si to z mojí strany zasloužila.

Měla právo být šťastná, třebaže já tajně toužil, aby to bylo jen se mnou.

Provokovalo mě všechno. Když se jí jen dotknul, nebo ji nedej Bože políbil. To jsem vážně pěnil a totálně žárlil. Jo, tenhle pocit jsem nikdy dřív nezakusil, ale teď už jsem měl velmi jasnou představu toho, jak hnusně se při tom jeden cítí.

Nakonec jsem však pochopil, že Bellu do ničeho nutit nemůžu. Ona mě nesnášela a byl jsem jí možná i odporný. Ale komu bych nebyl? Po tom všem, co jsem udělal a pokazil. Když ona ve mně probouzela cosi nádherného, teplého a tak příjemného, že pokaždé, když se tady ukázal ten její přítelíček, měl jsem nesnesitelnou chuť vraždit!

Ona byla jen moje!

Přesto…

Všechny ty silně rozdrážděné upíří pudy jsem se snažil krotit a chovat se slušně a mírně. Nedělal jsem žádné naschvály a stal se ze mě ohleduplný otec a příjemný spolubydlící. Sám sebe jsem nepoznával. Neměl jsem v plánu Bellu nějak děsit mými city k ní, když ona je neopětovala.

Jasper mi jednou poslal myšlenku, když jsem jako obvykle bloumal nad tím, co k Isabelle opravdu cítím, ať zbytečně nevymýšlím, když to už dávno vím! Možná že jsem to nakonec skutečně tušil, ale nehodlal jsem si to ještě naplno připustit. Spíš jsem asi nemohl, protože ona ke mně nic podobného necítila. Právě naopak. Nesnášela a nenáviděla mě. A já, jako ten největší zbabělec, nechtěl trpět.

Jenomže pak se všechno začalo pomaloučku měnit.

Byl to přesně druhý týden, co jsem se sem nastěhoval. Jednou v noci, zatímco jsem si zapisoval do deníku, jsem uslyšel zavolat moje jméno. Než jsem si však uvědomil, že to bylo jen ze snu, už jsem stál u Belly v pokoji a překvapeně ji pozoroval. Srdce jí mlátilo do žeber, když hlasitě vzdychla. Viděl jsem, jak od sebe prudce odtáhla nohy a vzhledem k tomu, že na sobě neměla peřinu, jen obyčejné kalhotky, úplně jsem zcepeněl.

A to platilo i o té spodní části. Ta taky ztuhla, ale směrem vzhůru.

V tenhle okamžik jsem děkoval za volné tepláky, i když pohled na mě musel být vážně k popukání.

Bellino aroma se vznášelo všude okolo a těžce se mnou mávalo. Voněla tak dokonale. Ta sytost svěžích tónů byla nadpozemsky krásná. Velmi potichu a nanejvýš opatrně jsem přešel až k ní a stoupnul si hned vedle postele. Musel jsem mít vážně ránu.

Jak nadržený chlípník, kterému drze stojí v pozoru, když se kochá pohledem na to, po čem tak moc touží. A já Bellu šíleně moc chtěl, vlastně… Nebyl jsem si vědom, jestli jsem kdy v životě chtěl něco ještě víc.

Zřejmě ale ne.

Nedočkavě jsem si olíznul vrchní ret a na okamžik si sám sebe představil mezi jejími hebkými stehny. Jak si můj jazyk pohrává s tím doposud nepoznaným, rozpáleným vesmírem. Moc lákavá představa, jak mi potvrdilo i to najednou šílené pulzovaní ve spodních partiích.

Dlaní jsem se sám po celé délce pohladil a místo toho, abych nahlas zavzdychal, jemně jsem se zahryznul tentokrát do spodního rtu. Tak dlouho jsem s nikým nebyl a teď tu byla naprosto neodolatelná, horká a vlhká Bella. A já ji nemohl mít.

Učiněná trýzeň!

Než jsem se však odhodlal odejít, nedalo mi to a já po tom středu vlhkých kalhotek prostě prsty přejet musel. Hlava se mi při tom doteku rozkoší doslova roztočila, když mě i mysl zaplavily obrázky toho, jak se do ní pomaloučku zasouvám. Byl jsem na konci sil a cítil, že ani ten dole to už dlouho nevydrží.

A tak jsem zmizel tak rychle, jak jsem se tam objevil.

Sprcha sice skýtala jen mizernou náhradu, ale mohl jsem si ho alespoň v klidu vyhonit s hlavou plnou Belly a jejího těla, po kterém jsem už skoro chorobně toužil. Občas mě i přepadaly myšlenky typu, že ona je moje, a tak nemá právo mě s tím lidským červem podvádět. Tahle teorie však měla jednu jedinou malou chybičku na kráse, a to ten drobný detail, že ona má rozhodně nebyla!

Nechal jsem na sebe tedy dopadat ty ledové kapky, které však měly úplně opačný účinek, než jsem si přál. Měly chladit, ale pro mě byly spíš tak horké jako Belliny ruce, které jakoby náruživě bloudily naprosto všude. Její trup, vlastně spíš prsa se slastně otírala o mě a… Ztěžka jsem polknul a s tichým zavrčením vybouchnul v mohutné extázi. A pak už jsem jen s čelem opřeným o kachličky tiše oddechoval.

To bylo úplně poprvé, co jsem využil mojí ruky a měl jsem takové neblahé tušení, že to nebylo naposledy.

I když jsem tušil, že ona moje stejně asi nikdy nebude, nedokázal jsem se s tím tak jednoduše smířit. Toho uvnitř mě taky moc nezajímalo, že Bella má člověčího přítele, a tak jsem s ním dost často bojoval. Nechtěl jsem ho nechat vykouknout napovrch tak jako minule, kdy zničil všechno, na co sáhnul. A třebaže se z Belliny ložnice i poté noc co noc ozývalo volání právě mého jména, doprovázené líbivou melodií rozpálených stenů, drtil jsem raději opěrky křesílka v pokoji a nutil se vší silou opanovat se a nikam nechodit. Nemohl jsem riskovat, že bych zase ztratil ovládání, a tak tu chudinku vyděsil.

Nezáleželo na tom, že po mě ve snech toužila.

Realita byla jiná a já nemohl bojovat s jejím podvědomím, které na rozdíl od ní vědělo přesně, co chce. Co je správné!

Jediné, co jsem vážně neudržel, byl spokojený úsměv pokaždé, když pak ráno celá stydlivá a červená v obličeji naklusala potichu do kuchyně. Nemohl jsem odolat. Potřeboval jsem jí naznačit, že vím.

Přesto…

Pořád nebyla moje.

Alespoň už se teď netvářila dennodenně naštvaná, ale spíš spokojená a šťastná, a to bylo to podstatné. Když jí ten člověčí sameček vyhovoval, nemínil jsem proti němu jakkoliv brojit. Ačkoliv… Možná malinko ano. Z jeho myšlenek jsem totiž pochopil, že čím víc je na mě Bella milá a hodná, protože jsem se změnil, tím víc byl on vytočený, takže jsem se skutečně snažil chovat jako anděl.

Upíří anděl.

A on žárlil a nejen to. Taky byl naštvaný, že Bella ještě není v jiném stavu. To já děkoval Bohu, že to tak skutečně není. Nedokázal bych se přenést přes fakt, že ona porodila dítě i někomu jinému. Někomu, jako bylo to naprosté nic. A už vůbec ne někomu, jako byl tenhle ubožák.

Jo, přesně to byl. V jeho myšlenkách se obával hlavně toho, že jeho přítelkyně spává i se mnou, a tak kdyby skutečně přišla do jiného stavu, stejně by pak svému potomkovi nechal udělat testy DNA. Jak říkám, byl to naprostý hňup, když jí nevěřil, ale aspoň jsem to mohl využívat proti němu.

Vždycky, když jsem je nechával o samotě, uvnitř jsem trpěl doslova jako zvíře, přesto jsem nikdy neopomněl vytáhnout křečovitý úsměv. Věděl jsem, co teď budou dělat! Byl to boj, hlavně mezi mnou a tím neřádem, kterého jsem měl uvnitř, ale vyhrával jsem. Naštěstí jeho návštěvy nebyly moc časté. U mě by rozhodně tak lehce nepochodila… Rozhodně by se pořádně nadřela, ale postaral bych se i o to, aby si nikdy ani pohledem nepostěžovala.

Na rozdíl od doby, kdy mě Bella nemohla ani vycítit, se teď v mojí prezenci bez ustání usmívala. A když jsme byli jen my dva sami, dokonce měla koutky výš, než když jsem ji nechával s tím lidským odpadem. Nenáviděl jsem ho. Vším, co jsem měl, a co se uvnitř mě skrývalo, každým vláknem mého nesmrtelného těla jsem toho šmejda nesnášel.

Těsně před Vánoci mě Bella opravdu překvapila. Vzala mě na matriku. Prvně jsem netušil, kam směřuje a vší silou doufal, že ji nevezu k tomu vometákovi s tou jeho trapně povrchní láskou, která beztak neexistovala, ale naštěstí to tak nebylo. A když jsem pak parkoval kousek od toho úřadu, měl jsem pocit, že mi srdce snad opravdu bije. Pod návalem emocí…

Otočil jsem se na místo spolujezdce, kde seděla ona, a oči mi musely doslova zářit.

„Opravdu?“ vydechl jsem vzrušeně.

„Pokud budeš chtít,“ odpověděla mi tenkrát jako by nic. Jeden koutek jí ale vyskočil podstatně výš.

Nečekal jsem na nic, a než se Bella vůbec rozkoukala, táhnul jsem ji už za ruku ke dveřím. Cupitala za mnou a v hrudníku jí pěkně nahlas burácelo. To už jsem se zase spokojeně šklebil já a nejen kvůli té zrychlené reakci jejího srdce, nebo proto, že jsme tady. To ne. Byl jsem štěstím bez sebe, že ji můžu držet za ruku a ona mi ten stisk opětuje…

Ta žena za stolem si mě měřila dost nechápavým pohledem, když si v mém obličeji přečetla naprostou a jasnou nedočkavost. Nerozuměla, jak někdo jako Bella mohl ulovit někoho jako já, kdo se navíc klepe jak ratlík na dešti, aby mohl naškrábnout podpis do papíru o otcovství a rodného listu mojí holčičky.

Kdyby jen věděla…

Byl to můj splněný sen!

Kromě toho, že jsem o tom mluvil s mojí matkou a Alicí, tak jsem si párkrát v mém starém pokoji nacvičoval právě tenhle rozhovor. Nechtěl jsem však na Bellu příliš tlačit, ale… Teď už to bylo vedlejší, dostal jsem totiž ten nejkrásnější dárek.

Přesně ten, který jsem si tolik přál!

Dřív jsem byl vážně idiot. Upír, co si myslel, že sežral všechnu moudrost světa, ale právě tahle dívka, tedy spíš žena, mě naučila, že to není ani zdaleka pravda. Moje přesvědčení o neplodnosti vzalo za své, ale z výsledku jsem byl naprosto unešený. A teď jsem navíc byl i oficiálně otec Renesmé.

To sladké horko kolem srdce, co se mi zároveň rozlévalo tělem, bylo až příliš nádherné.

Když jsme pak vyšli ven, byla to z mojí strany jen spontánní reakce, ale Bella se mi nijak nebránila. Jen se nahlas smála, když jsem se s ní zatočil. Tolik štěstí jsem si ani nedokázal představit a netušil, jak ho vůbec ventilovat.

„Bello… Já -“ pod návalem emocí jsem ani nedokázal poskládat jednoduchou větu. „Jsi úžasná!“ vypadlo ze mě nakonec, a to nezměrné štěstí, které mě právě celého naplňovalo, bylo kouzelné. Moje drzé ruce ji dokonce odmítaly propustit. Dělaly přesný opak!

Jemně jsem ji k sobě přitiskl a nejraději ji už nikdy nepustil. Sklopila pohled a na tváři se jí objevil jemňounký ruměnec. Víčka měla tak smyslně přivřená, že jsem to musel těžce prodýchávat, abych neudělal něco, čím bych tuhle nádhernou chvíli jistojistě pokazil. Byla totiž neodolatelná.

„Už nezáleží na tom, jak se to stalo, jsi její otec,“ pípla celá rozrušená.

Měl jsem opravdu téměř vše, po čem jsem kdy toužil. Teď už zbývalo zvítězit na poslední příčce a pokusit se získat Bellu jen pro sebe dřív, než bude pozdě.

Nemyslel jsem to jen kvůli tomu, abychom byli jako opravdová rodina, nebo kvůli Renesmé, kterou by to jistě velmi potěšilo, ale spíš proto, že jsem ji chtěl jen sám pro sebe. Momentálně taky pod sebou. A všechno to vzrušení jsem musel držet pěkně pod pokličkou, i když se dralo nebezpečně na povrch, aby tak Belle oplatilo všechno to, co ona udělala a dala právě mně. A taky proto, abych si znovu označkoval to, co bylo zákonitě jen a jen moje.

Po tomhle obdivuhodném Bellině gestu moje naděje znovu prudce vzplála. Začal jsem skutečně doufat, že se mi to jednou opravdu podaří!

A postarám se, aby to bylo co nejdřív! 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 21: