Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 20

26.04.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1802×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

20. kapitola

Pomalu se blížily Vánoce a já pořád bezvýsledně přemýšlela nad tím, co mojí malé koupit. O oblečení, a to nás všech, se beztak starala pouze Alice, takže na mě, Edwarda a ostatní zbyly už jen… hračky? Renesmé ovšem nebyla mým jediným problémem. Netušila jsem co koupit nejen jí, ale všem!

A z toho jsem byla opravdu nervózní.

Dny kolem mě utíkaly tak rychle, že jsem se ani nenadála a za týden už tu měl být štědrý večer. Malá pořád rádoby nenápadně štrachala po bytě a nakukovala všude možně, hlavně tedy za dveře. Jako bych právě tam schovávala dárky… I Edwardovi, když ji takhle načapal, se po tvářích rozlil nádherný úsměv.

Nakonec jsem se tedy rozhodla pro nouzové řešení a zavolala Alici.

„Bello, tohle vypadá hrozně,“ zkritizovala mi kravatu, kterou jsem se chystala koupit Mattovi.

„A co se ti na ní jako nelíbí?“ obořila jsem se hnusně, ale začínala mě vážně štvát. Kdyby to nebyl už sto padesátý dárek, co mi doslova poflusala, nebyla by moje nálada tolik pohřební. Něco už jsem sice s její pomocí nakoupeno měla, ale pokaždé tomu předcházely sáhodlouhé proslovy o tom, proč tohle nebo tamto je daleko lepší než to, co jsem vybrala já.

Uf! Tohle bylo za trest!

Pomalu jsem začínala vyšilovat.

Možná nebyl až tak skvělý nápad jít s touhle vyděračkou na nákupy. Třeba bych to nakonec zvládla vybrat i já sama. Nebyly by to sice takové originality a trendy věci, ale bylo by to vybrané mnou.

Hlasitě jsem si povzdechla.

Jasper tu byl s námi a ten jeho povzbudivý úsměv mi pokaždé zavřel pusu dřív, než bych té jeho dotěrné ženušce něco nemilého pověděla. Sám byl chudák ověšený nespočtem tašek všech velikostí a tvarů, přesto neustále usměvavý.

Měla jsem už téměř všechno, když jsme se konečně vraceli k Alicině autu. Cestou se mi však pod nohy připletl ještě obchod s hodinkami.

Poslala jsem ty dva napřed a pak sama, jako zmámená došla až k vitríně. Okamžitě se mi tam zalíbil jeden masivní, sportovní kousek. Černý pásek by na té alabastrové kůži dokonale zářil. Ale ta cena… Takovou pálku za jedny hodinky?

Nakonec, proč ne, stejně teď neplatím vůbec nic…

Vlezla jsem tedy dovnitř, abych si je detailně prohlédla. Prodavač, který se mnou dost viditelně flirtoval, mi nabídl i jeden velmi zajímavý návrh. Souhlasila jsem téměř okamžitě a napsala mu na papír s logem firmy přesně tu větičku, kterou měl nechat vyrýt na zadní stranu.

Vytáhla jsem kreditku a zaplatila. Pak mi konečně podal účet, na jehož druhou stranu nezapomněl připsat zítřejší datum, kdy jsem si to měla přijít vyzvednout, a než jsem stihla opustit obchod, ještě mi stačil věnovat jeden příliš zářivý úsměv. Ty bělostné zuby byly jako ze žurnálu a kdo ví, kolik ho stálo neustálé bělení. O jeho solárkově opálené tváři nemluvě! Ta naoranžovělá opravdu skoro svítila.

Vždycky jsem nesnášela metrosexuály!

I tak jsem mu oplatila zvednutými koutky, a co nejrychleji se odtamtud zdekovala.

Cestou domů jsem se na zadním sedadle spokojeně culila a mentálně si mnula ruce nad tím, jak jsem to všechno perfektně zařídila. Měla jsem dárky úplně pro všechny!

„Bello,“ vyrušil mě z rozjímání Alicin naléhavý hlas.

„Hm?“

„Hele, sice vím, že jsi Edwardovi koupila hodinky, ale co kdybys mu -“

„Jak -? A dost!“ zabručela jsem nakrkle. Jasně že nešla k autu. Musela šmírovat!

„Udělala bys mu radost daleko víc, kdybys ho nechala zapsat na matrice jako otce Renesmé. Sám o tom často mluví,“ dodala zamyšleně.

„Jo? Tak jak to, že přede mnou se ještě nezmínil!?“ setřela jsem ji ostře. Nedávalo to totiž žádný pořádný smysl.

„Má strach. Nechce tě naštvat, ale pomalu si to plánuje. Nedávno jsem ho slyšela v jeho starém pokoji, když u nás byl s Nessie, jak si tam tiše mumlá a -“

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala jsem se zvědavě. Že by Edward nakonec nebyl až tak majetný typ a skutečně by mu ke štěstí stačil jeden jediný podpis? Ale to pak znamená, že malá bude oficiálně i jeho. A co kdyby se mi ji rozhodl vzít?

To však mohl i teď.

„Jo,“ pověděla zároveň s Jasperem. Oba jsem si je přeměřila pichlavým pohledem. 

Byli pořád se mnou nebo s jejich bratrem?

„Fajn, popřemýšlím o tom,“ vyhrkla jsem a tím tuhle konverzaci utnula. Ne ale pro moji hlavu, která se v tom dál bezúčelně plácala. Možná to nakonec nebyl až tak hloupý nápad. Co by si mohl rádoby neplodný upír přát víc? Dceru už má, ale před byrokracií je jen moje, takže…

*

„Edwarde!“ zavolala jsem si ho k sobě v momentě, kdy jsem dobalila poslední dárek a zároveň na něj i připnula cedulku. Shodou okolností to byly hodinky. Byla jsem tam pro ně před dvěma hodinami a prozatím veškeré balení odložila na okamžik, než jsem měla všechno pěkně pohromadě. Což bylo teď. Navíc jsem včera, když byla Nessie s Edwardem venku, zavolala na úřad a domluvila si schůzku.

Měla jsem tam s ním být za necelou hodinu!

„Děje se něco?“ vyhrkl zvědavě, když se z ničeho nic zjevil mezi dveřmi. Spokojeně jsem se usmála, ale když on se mi teď tak moc líbil. To, jak galantně se choval. Když jsem cokoliv potřebovala, v okamžení byl u mě. Tváře mi opětovně zrůžověly.

On si pobaveně měřil tu hromadu dárků.

„Já- Potřebovala bych od tebe, abys mi to dal tamhle nahoru na skříň. Až úplně dozadu,“ prosila jsem s pohledem ženy, která si neví rady. Koutek mu vyskočil ještě výš a v momentě byl až u postele. „A opatrně!“ napomínala jsem ho. Kdyby se náhodou zapomněl.

Vzal do rukou ten největší, shodou okolností pro Nessie, a ani jsem neviděla, jak a najednou měl ruce prázdné. Takhle to postupovalo dál, až mu na dlani skončilo to, co jsem měla právě pro něj.

„Wow,“ vydechl překvapeně, když se cedulka rozevřela.

„Hej,“ vyhrkla jsem rozzlobeně a rozhodně po tom chňapnula. Ještě s tím ale stačil zaštěrchat, než se jeho ruka vymrštila vzhůru a já kolem něj mohla tančit, jak jsem chtěla, přesto jsem na tu zatracenou krabičku nedosáhla. „Sakra, Edwarde, neštvi mě!“ vyjela jsem po něm už nabroušeně.

Bez dalších okolků mi ten balíček podal, ale ten spokojený a potutelný úsměv mu z obličeje nezmizel.

„Co se tak ksichtíš?“ zavrčela jsem.

„Myslel jsem si, že když jsem tolik zlobil, nic nedostanu a ono to zatím vypadá, že možná -“

„Ti nakonec opravdu nic nedám!“ odfrkla jsem dopáleně a dokončila tak jeho větu. „Jestli mě budeš štvát! A navíc,“ pověděla jsem důrazně. „Nevím, jestli se ti to vůbec bude líbit, protože jsem to vybírala sama. Ne jako ostatní dárky, které mi Alice podstrčila až pod ruce,“ odfrkla jsem si pobouřeně. Edwardovi jen zajiskřilo v očích a znovu se na tu zabalenou věc podíval.

„O to je to cennější,“ zamumlal tiše s hlasem tak jaksi nakřáplým a nepřestával přitom ten balíček fixovat. Nakonec se jeho medové oči znovu zahákly za ty moje a srdce mi těžce zakoplo. A pak se rozběhlo o dost rychleji. „Dobrá, už jsem hodný,“ dodal po chvíli mile a už mi ten jeho dárek mizel z rukou. Edward ho pohotově strčil k ostatním.

„A běda ti, jak budeš šmejdit po tom, co to je!“ napomenula jsem ho smrtelně vážně.

„Fajn,“ zabručel a protočil ty svoje karamelky, když už zase stál naproti mně.

„Fajn,“ zopakovala jsem po něm, ale spokojeným tónem, a tak úplně vymazala ten jeho rádoby načučený. „A teď bych potřebovala, abys mě někam hodil,“ dodala jsem vážně. Edwardovo obočí v momentě vylétlo vzhůru, jak se soustředěně zamračil a přemýšlel. Díky Bohu, že mi do hlavy neviděl.

„Kam?“ vypadlo z něj napjatě.

„To uvidíš… Budu tě navigovat! Neboj, neztratíme se,“ vydechla jsem spokojeně. Kdo ví, jestli z toho bude mít skutečně radost, jak předpovídala Alice.

To se ještě uvidí.

Odešla jsem se obout do předsíně a Edward mě němě následoval. Měla jsem pocit, že mi snad pohledem vypaluje díru do zad. Trochu jsem se zachvěla, ale jinak statečně odolávala. Tušila jsem, že chce vyzvídat, ale já bych stejně zarytě mlčela.

Nessie byla u babičky, tak jsem alespoň tu malou čiperku mohla na chvíli pustit z hlavy a zabývat se jen tímhle najednou rozladěným upírem. Kdo ví, co mu právě běhá hlavou?

Možná si myslí, že mě poveze za Mattym?

S pevně sevřenou čelistí odbočoval přesně tam, kam jsem ho naváděla, a nemohla jsem jinak, než se hloupě usmívat nad tím jeho tristním výrazem. Vážně trpitel na houby! Kdyby jen věděl…

„Netvař se tak,“ napomenula jsem ho po delší době, když už mi to začínalo vadit.

„Tak mi řekni, kam to jedeme,“ dodal jakoby bez zájmu, ale opak byl pravdou. Určitě hořel zvědavostí!

„Ne!“ stála jsem si umanutě za svým. „Je to překvapení!“

„Překvapení?“ vydechl najednou s úsměvem. „A pro mě?“ ptal se tiše. Zvedla jsem k němu vědoucí oči, ty, které mi dělal každé ráno, když se mi zdávalo právě o něm, a které ještě chvilku předtím pozorovaly pouze silnici a shovívavě jsem se na něj usmála.

„Jo, myslím, že jo!“ vyklouzlo ze mě ubezpečujíc ho. 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 20: