Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 2

19.02.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1868×

O dva a půl roku později

„Nessie!“ zakřičela jsem na to malé třeštidlo. V rukou pevně držela svoji oblíbenou panenku Rose, kterou shodou okolností pojmenovala po své tetě, a právě v tenhle okamžik se ji snažila nakrmit bramborovou kaší. Bylo vážně úchvatné sledovat, jak si hraje na maminku. Zamatlala už dokonce celý ten umělohmotný obličej. To ale nebylo to nejhorší, kdyby při tom horečném krmení nelétaly ty rozemleté brambory všude okolo.

„Mami,“ kuňkla a zastavila tu plnou lžíci těsně u zašpiněného obličeje panenky.

„Rose už se, myslím, najedla dost, ale tys ještě nesnědla ani lžičku, takže to okamžitě naprav, nebo ti ji vezmu na tak dlouho, dokud mě neposlechneš,“ povídala jsem autoritativně, ale jako by to na to zlobidlo kdy nějak pořádně zabíralo. Tentokrát však naštěstí ano. Ta hračka pro ni znamenala tolik.

„Dobže, ale…“

„Žádné ale! Teta Alice tu bude každou chvíli, aby tě pohlídala, a je tu bordel jako v tanku!“ nadávala jsem jak špaček na drátu a naštvaně přitom mhouřila oči, ruce pěkně výhružně v bok. „Podívej se kolem sebe, všude se válí kaše a máš ji i na svých oblíbených šatech…“

Přerušilo mě šílené vypísknutí mojí holčičky. Hlava pany skončila v talíři, lžíce na stole a jídlo bylo doslova všude. Měla jsem chuť chytit si hlavu do dlaní a bezmocně se na celé kolo rozeřvat. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a jak jinak než rychlým úklidem, že? Díky mým zlatým nadlidským schopnostem to bylo skutečně bleskové. Nikdy by mě nenapadlo, že si poloupírství nakonec můžu takhle bezvadně užívat. Všechny lidské smysly se u mě znásobily a já si už dokázala i něco sama ulovit, když mě samozřejmě Jaz s Alicí nechali.

A to bylo málokdy.

Než jsem to ale všechno dala v kuchyni znovu do pořádku, včetně obličeje naší plastové Rose, malá si hlasitě prozpěvovala právě z koupelny. Tohle mě na okamžik malinko vyděsilo. Urychleně jsem se tam rozešla a v duchu prosila toho nahoře, aby zase něco nevyvedla.

Marně!

Nessie stála i s bačkůrkami ve vaně a sprchou se snažila umýt špínu na šatičkách. Voda občas vyšplíchla i mimo, to když se ji snažila líp nasměrovat, takže tu bylo pořádné mokro. Druhou ručkou si pomocí mojí žínky na obličej šmudlila ten bramborový flek. Oči se mi protočily vzhůru a napadlo mě, jestli i její otec byl v dětství takovýhle ztřeštěnec.

Ne, Edward byl vždycky jen idiot. Moje holčička je pouze hrozně šikovná…

„Bože, ty seš ale trdlo… Ukaž!“ Vypnula jsem vodu a vysvlíknula ji z mokrého oblečení a botiček. Znovu zapištěla a vlepila mi jednu mlaskavou pusu na tvář. Bylo to moje zlatíčko a vždycky věděla, jak si mě hned získat. Pokaždé tak bravurně svojí sladkostí odvedla pozornost od kalamit, které právě napáchala, až jsem přemýšlela nad tím, jestli náhodou nemá nějaký skrytý talent. Třeba podmanit si všechny v jejím okolí.

Opláchla jsem vanu, zašpuntovala a začala napouštět vodu. Když už jsme v tom, tak ji Alici rovnou vykoupu. Šaty jsem nacpala do pračky a hned ji i zapnula.

Nessie si do vany mezitím stihla vymáčknout snad čtvrtku pěny do koupele a já ji bohužel nestihla zastavit. Když jsem jí ten flakón konečně vyrvala z rukou, ještě se na mě uraženě zamračila a dala si ruce pěkně výhrůžně v bok, skoro jsem se rozesmála. Zašpuntovala jsem ‚pana jahodu‘ a položila ho vysoko na poličku. Tam její kradmé prstíky nedosáhnou. Prozatím…

„Ještě chvilku zlob a dostaneš na zadek!“ pohrozila jsem. No ta potvůrka po mně jen hodila kukuč raněného štěněte, spodní rtík se jí zachvěl a já si rozhozeně povzdechla. Neposlušná až hanba. Tenhle rarášek byl občas učiněná pohroma. Víc než to… Od doby, kdy se poprvé postavila na nohy, byla k nezastavení. A že už je to nějaký ten pátek zpátky.

„Ale… tady nám někdo zlobí,“ broukla tiše Alice za mými zády a mnou doslova otřáslo. Jekot jsem zastavila někde v polovině jeho cesty z mých úst. Zato moje princezna okamžitě spustila šílený řehot a spokojeně cákala okolo sebe.

„Teta Alice…“

„Bello, jak to, že ještě nejsi hotová? Za dvacet minut máš vyrážet a nemáš ani vlasy,“ vydechla zhrozeně. „Matthew tu bude přesně za osmnáct minut! Pak už ho nevidím…“

„No jo, pořád, copak si myslíš, že jsem stihla něco víc, než pořád lítat za tímhle čertem?“ postěžovala jsem si naštvaně.

„Já nejsem žádný čelt!“ vybafla na mě uraženě Nessie. Posadila se ve vaně, znovu zopakovala svoje legračně výhrůžné gesto a nakonec vystrčila bradu. Kde to jen okopírovala?

„Ukaž, já ji dokoupu a ty se běž rychle obléknout. Donesla jsem ti ty šaty jak na koncert, tak na potom,“ zaštěbetala Alice, spiklenecky na mě zamrkala a pak se skutečně protlačila až k vaně. Mě v momentě naprosto ignorovala a dál už se věnovala jen mojí neposlušné dceři. A já na nic dalšího ani nečekala a konečně v klidu vyběhla do mojí ložnice.

Na posteli už byly odložené dva vaky. Rozepnula jsem teda ten první, ze kterého na mě vykoukly hříšné minišaty. Tohle si mám jako oblíknout na koncert? Stačí, když se jen trošinku pohnu a bude mi vidět až do krku… Zašmátrala jsem tedy raději ve druhém, který konečně ukrýval decentnější šaty. Hlavně nebyly tak krátké.

Černý samet přesně obepnul moje tělo až pod kolena a já na kůži pocítila tu úžasnou hebkost. Nějakým zázrakem jsem dopnula zip na zádech a podívala se do zrcadla. Všechno, tedy kromě obličeje a vlasů, bylo naprosto dokonalé.

O chvíli později do pokoje naštěstí dorazila moje nejzlatější kamarádka, která už to zlobidlo měla i převlečené.

Jak to jen dělá?

Nessie si v ruce nesla pastelky a papíry. Jakmile mě spatřila, její rozzářený pohled v okamžiku utkvěl na mých tmavých šatech. Tichounce zasněně si povzdechla, ale jinak byla naprosto hodná holčička. Alice ji položila na zem a zaúkolovala, aby nakreslila to, co si přeje k Vánocům. Přece jen už se to blížilo. Přesně za měsíc. A já zbožně zadoufala, že to nebude třeba takový poník. Nebo kůň… Ta střapatá upírka by byla schopná jí pořídit cokoliv, stačilo jen natáhnout ten malý ukazováček!

Jakmile se to moje srdíčko pustilo do malování, Alice se pustila do mě. Za čtvrt hodiny jsem byla jak nalíčená, tak učesaná. Ovšem neobešlo se to i bez rodinných problémů, protože někdy v polovině Aliciných zkrašlovacích procedur Renesmé ztratila zájem o kreslení a chtěla tetě pomáhat malovat na maminku. No to určitě! Horko-težko jsme jí vysvětlily, že to není možné, a tak si to uražené dítě začalo čmárat samo po sobě.

Kolem očí, a tím myslím doslova kolem, se jí linuly fialové oční stíny, tváře a pusu měla zase zmalovanou do purpurové, a když jsem ji poprvé uviděla, protože moje malá princezna byla naštvaná a tudíž celou tu dobu otočená zády k nám, myslela jsem, že to se mnou na místě sekne.

„Nessie! Co to děláš!?“ prskala jsem už vážně dopáleně. Ta malá breberka si občas dělala, co chtěla, a mě znovu, jako už několikrát, napadlo, jestli má tuhle nezvladatelnou povahu právě po svém otci. I když jsem ho nenáviděla pořád stejně! Vlastně… v takovýchto chvílích možná i víc, protože podoba těch dvou byla až neuvěřitelná. Jako bych se občas koukala přímo na něj…

„Hotovo,“ přerušila moje vytočené myšlenky Alice. A v okamžení, kdy jsem se podívala do zrcadla, vděčně jsem se na ni usmála. Moje přítelkyně, vlastně teď už téměř sestra, zářila spokojeným úsměvem.

„Neboj, já to z ní dostanu,“ zašeptala pobaveně a pak mi podala ten vak s mini, kabelku a pouzdro s houslemi. „Tohle, myslím, budeš potřebovat,“ dodala usmívajíc se, když prstem ukazovala na boty, a pak si okamžitě vzala uraženou Ness do náruče.

„Tak já utíkám, holky moje,“ pověděla jsem ještě v rychlosti a nazula se do toho čehosi na šílených podpatcích. Chtěla jsem políbit to moje zlatíčko na čelo, ale opětovně si naštvaně založila ručičky a provrtávala mě svým zelenofialovým pohledem. Ty stíny byly šílené! A po kom že tuhle pózu zdědila? No, myslím, že s tímhle Edward neměl nic společného.

„Tak jak chceš, už musím,“ vyhrkla jsem mírně zklamaně a už si to chvátala ke dveřím. Poslední kontrola v zrcadle u věšáku, než jsem na sebe hodila kabátek, schmatla všechny věci včetně kabelky a mohlo se konečně vyrazit. A právě jsem se chystala vzít za kliku, když se ozval šílený pískot. Alice se u mě objevila s omluvným pohledem společně s tím malým rošťákem a Nessie ke mně vztahovala svoje malé ručičky.

Copak se tu děje?

„Mamí, já neci, abys odešla bez pusinky,“ pověděla sladce a roztomile na mě zamrkala.

„A jak to, že tak najednou? Prve jsi mi ji dát nechtěla,“ postěžovala jsem si na oko smutně.

„Teď už ale ci!“ špulila na mě ty rudé rtíky. A vlastně nejen ty, ale pusu měla celou zmalovanou jako klaun. „Že mi to sluší?“ vyhrkla v momentě, kdy si všimla mého zájmu o její barevný obličej.

„No jistě, princezno… Ale víš, jak bys byla ještě krásnější?“ zašeptala jsem mysteriózně.

„Jak?“ pípla s očičkama dokořán.

„Kdybys nechala tetu Alici, aby tě namalovala,“ pověděla jsem v naději, že to z ní moje zlatá kamarádka opravdu dokáže dostat. „A teď tu pusu, protože už musím,“ dodala jsem právě v momentě, kdy se ozvalo bouchání na dveře.

Nessie mi v okamžiku přilepila svoje rtíky na tvář a já asi právě teď měla půlku obličeje rudou. Alice se rychle nahnula s vatou namočenou v krému, aby mě toho nechtěného malování zbavila. Zato moje dcera se jen spokojeně smála. Někdy to byl takový čert, že ji měla problémy uhlídat i Alice, ale co se nakonec dalo čekat? Je to přece hyperaktivní poloupírče…

Otevřela jsem dveře a na chodbě už na mě čekal usmívající se Matty. Přitáhl si mě do náruče a žádostivě políbil na rty. Nemohla jsem odolat a taky se mu nedočkavě pověsila okolo krku. Byl to sice skvělej chlap, ale já ho prostě nedokázala milovat tak, jak by si zasloužil. Hlavně ne potom, co mi udělal… Edward. Nesvěřila jsem svou důvěru nikomu, jen těm opravdu nejbližším. Nestála jsem o další zradu, a pokaždé bylo lepší předvídat a přichystat se na to, než aby mě to pak smetlo jako obrovská dělová koule.

„Strašně moc ti to sluší, zlato,“ vydoloval ze sebe pochvalně a mně se samovolně začervenaly tváře. Přesto bylo něco, co ho upoutalo daleko víc… něco za mými zády, a já přesně tušila, co to je.

„Bože, co jste jí to udělaly?“ vydechl vyděšeně, když jeho oči kmitaly po různých částech obličeje mojí holčičky.

„To si udělala sama,“ pověděla jsem tiše. „A teď jí to pochval, ať už můžeme jít. Nechci přijít pozdě,“ vydechla jsem nedočkavě. Muzika byla jediné milované zpestření mého života, tedy kromě mojí dcery, to byl můj milovaný poklad, který se mi staral o to, abych se nikdy nenudila. No a dařilo se jí to nad míru výborně.

„Že mi to moc sluší?“ vypískla spokojeně moje princezna a radostně si pleskla dlaněmi. Mattovi se znechuceně ohrnul vrchní ret, přesto svou grimasu udolal a vyhrabal někde zespodu jeden rádoby milý úsměv. Natáhl se k ní a políbil ji na tvář.

„No to víš, že… jo,“ dodal nepřesvědčivě. Tak mizernou lež už jsem dlouho neslyšela. Koutky se mu ještě o chlup zvedly a já měla chuť mu jednu střelit. Jeden dobře mířený pohlavek přece nemůže ublížit!

„Měli byste už jít,“ vyhrkla Alice a zamračila se na mého přítele.

„Ukaž, pomůžu ti,“ pověděl omluvně Matt a už mi z rukou bral vak s šaty. Chystala jsem se jít hned za ním, když mě znovu zastavil soprán mého srdíčka. Tohle bylo vážně o nervy. Jak si v tomhle blázinci zachovat zdravý rozum?

„Mamí,“ zakňučela, a tak jsem se ještě v rychlosti otočila. Potlačila jsem to naštvané zavrčení, které mi lehce polechtalo hlasivky, ale kdo by se na ni dokázal zlobit?

„Copak?“ Natáhla jsem ruku a pohladila ji po těch vlnitých bronzových vláskách.

„Tady máš, na…“ Natahovala ke mně ručičku s papírem.

„Co to je?“ zeptala jsem se zmateně. Pohledem jsem se snažila rozlousknout, co tam vlastně namalovala, ale bezúspěšně.

„To je pšeci vánoční dopis, ne?“ zakroutila rozhořčeně hlavičkou. Když jsem si její kresbu, na které byly nějací panáčci, vzala do ruky, můj pohled ji chvilku nechápavě studoval.

„Další panenky?“ vyhrkla jsem první, co mě napadlo, že bude moje malá čiperka chtít.

„Ne!“ vzdychla posmutněle. „Tohle sem já,“ pověděla a ukázala na nejmenší postavičku. „Tohle si ty. A tohle,“ vyhrkla nadějně a očička jí div spokojeně nezářily, když se prstíčkem zapíchla do kroužku, který znázorňoval hlavu té největší postavy, „je pšeci tatínek,“ vydechla spokojeně a mně vyděšeně poskočilo srdce.

Edward, rezonovalo mi v mysli. Jak vůbec přišla na to, že jí chybí tenhle mužský článek? Bože můj, doufala jsem, že se takhle brzo nezeptá, že jí nebude chybět. Ostatní mi tvrdili, že se ještě nevrátil a ani to nemá v plánu. A Alice ho naposledy viděla kdesi v Rusku. Poslední dobou už mi ho ale nikdo nepřipomínal a já jim za to byla opravdu vděčná.

Jenomže moje Renesmé byla od přírody o dost inteligentnější než normální dvou a půlleté dítě. Matthew jí byl jen pouhým strejdou, a pokud by mezi námi mělo být víc než jen chození a krácení si nocí v hotelových pokojích, stejně by jí otce nikdy nenahradil.

„A proč já jsem takováhle?“ zeptala jsem se klidně, i když mi tep hystericky poskakoval.

„Plotože máš v bžíšku miminko,“ zamumlala a ošila se. A já snad dostanu infarkt!

„Cože?“ vyšlo ze mě jen jakési vyjeknutí.

„Cela bysem blačíčka nebo sesčičku! Nevadí mně, jestli to bude kluk nebo holka…“

„Probereme to později, miláčku,“ pověděla jsem prázdně a jen nepřítomně zamrkala. Pravdou bylo, že už zhruba čtvrt roku se s Mattem o tohle snažíme, ale jednoduše to nejde. A já moc dobře věděla proč. Být z části upírem jistě znamenalo být i neplodná. Nebo taky jen z poloviny? Každopádně se to nedařilo a chyba byla jen na mé straně.

„Nech si ho, potom ho se mnou dáš za okno, jo?“ vydechla svoje přání a tvářila se tak šťastně, jak jen malé dítě mohlo být. Alice se na mě naopak soustrastně podívala a konejšivě mi položila ruku na rameno.

„Tak už běž, nebo to nestihneš, Bell,“ vyháněla mě Alice ze dveří. Najednou mi bylo vážně zle. Všechny ty staré vzpomínky se v okamžiku vrátily s přímo ničivou mohutností a vévodil jim ten parchant. Všechno byla jen jeho vina!

Edward a ten jeho znechucený pohled, když ode mě tenkrát odcházel…

Tohle bylo příliš, nechtěla jsem vzpomínat dál, ale mysl si prostě dělala, co chtěla.

Před očima se mi mezitím, co jsem došla k Mattovu autu, odehrálo moje poslední ráno ve škole a nakonec i koupena, nemocnice…

„Bell, děje se něco?“ zeptal se starostlivě Matt a zachumlal mě do té jeho teplé náruče. Nosem jsem vdechovala příjemnou mužnou vůni, která mě ale jako vždy nedokázala vůbec uklidnit. Tiše jsem vzlykla do jeho košile. „Bude to v pořádku, ať už se stalo cokoliv,“ mluvil konejšivě a přitom mě jemně hladil po zádech.

Chvíli trvalo, než jsem se dostala do auta, a nakonec i na místo, kde se měl koncert odehrávat, ale podařilo se to. Jen jsem musela okamžitě přestat rozmýšlet nad minulostí a raději soustředit veškeré síly na to, co mělo přijít na řadu teď. Čekal mě koncert.

Konečně jsem v duchu přestala oplakávat ten věčný a odporný problém jménem Edward a raději se pořádně soustředila na hru. A hned, jakmile jsme odehráli první skladbu a moje tělo se spokojeně uvolnilo v té salvě potlesku našich posluchačů, měla jsem mít mé sólo vystoupení v doprovodu ostatních nástrojů.

Naposledy jsem se tedy otočila dozadu po mých přátelích a zároveň i kolezích, kteří mi můj horlivý zájem opláceli. Má hlava nesměle souhlasně pokývala, že už jsem připravená. Pohledem jsem se vrátila zpět k notám, vypustila veškerý přebytečný vzduch z plic a smyčcem už rozhodnými tahy pohladila struny.

Nástroj v dalším krátkém okamžiku pustil do okolí začátek líbezné skladby Clair De Lune od Debussyho a já se neustále snažila vypnout můj dotěrný šestý smysl, který mi našeptával, že mě někdo v publiku velmi horlivě pozoruje. Musel to být Matty...

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 2: