Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 18

22.04.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1641×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

18. kapitola

Udělalo se mi špatně od žaludku, jakmile mi došlo, že mi ji asi opravdu unesl. V rychlosti jsem se rozběhla do ložnice a schmatla mobil. V seznamu jsem vyhledala Jasperovo číslo a chystala se mu zavolat, když mi do uší dolehl zvuk rachotících klíčů.

Telefon s těžkým bum přistál zpátky na stolku a já už jsem si to co nejrychleji valila do předsíně. Srdce mi doslova bláznilo a do očí se mi hnaly ty protivné slzy. Naštěstí jsem to ustála. Nechtěla jsem se nechat vidět celá ubrečená, a zvlášť ne před tím nelítostným bastardem.

Dveře se otevřely a v nich se objevil Edward se spící Nessie v náručí. V tu chvíli mi odlehlo tak mohutně, až jsem měla pocit, že bych mohla i létat. Jako by najednou neexistovala gravitace, když jsem se tváří v tvář přesvědčila o tom, že mi moji malou holčičku nikam neodnesl.

Shodil si z nohou boty, velkým obloukem mě obešel, jako bych měla lepru, a pak i s Nessie zmizel v jejím pokojíčku. Když se o půl hodiny později vynořil, v rukou měl už jen její botičky. Odnesl je zpátky do předsíně a přitom se celou dobu tvářil naprosto nezúčastněně.

Ze mě už strach a obavy vyprchaly, ale teď jejich místo nahradil vztek. Byla jsem na něj tak šíleně naštvaná, že jsem si ani neuvědomila, co dělám. Prostě jsem se zvedla a ráznými kroky došla až ke dveřím jeho pokoje. Aniž bych zaklepala, vtrhla jsem dovnitř jak velká voda nebo anděl pomsty.

Ten ještě něco uvidí!

„Co tady chceš?!“ obořil se hnusně jako první a zakousnul se do mě tím svým mrazivým, černým pohledem.

Ignorovala jsem jeho otázku a stejně tak i ten výhružný postoj. Dokonce jsem se ani nepozastavila nad tím, že tu stál polonahý, jen v džínách. S pevně sevřenou čelistí jsem došla až k němu a dvacet centimetrů od něj se zastavila.

„Tohle už nikdy nezkoušej!“ vyjela jsem na něj vztekle. Jen se arogantně usmál.

„Je to i moje dcera, takže si budu dělat, co chci!“ vrčel a mírně se ke mně sklonil.

„Na to zapomeň!“ obořila jsem se a namířila na něj ukazovák.

„Nebo co?“ posmíval se.

To byla otázka za milion. Sama jsem netušila, co bych dělala. Utekla? To asi ne, vždyť se ten hulvát od Nessie nevzdálil ani na krok. Jak bych ji odsud asi propašovala? Možná a jedině s Jasperovou pomocí, ale kdo ví…

„Ani netušíš, jak moc jsem se bála,“ pokusila jsem znít statečně, ale nevyšlo mi to. Oči mi jak na zavolanou zvlhly, ale já s tou protivnou slanou vodou okamžitě bojovala a nakonec i vyhrála. Před ním ne!

„Nevím proč,“ odvrkl potěšeně a z jeho pohledu bylo jasně znát, že to udělal naschvál.

Vyhrožuje mi tak snad?

„Tohle už nikdy neopakuj!“ zakončila jsem vzteklým výbuchem a zabodla mu ukazovák do hrudníku. Srdce se mi z hrudního koše pokoušelo vyskočit, jak se to ve mně všechno mísilo a mlelo. „Příště mi zavoláš!“ rozhodla jsem nakonec, na patě se otočila a chtěla z toho proklatého pokoje co nejrychleji zmizet. Marně.

Byla jsem už téměř u dveří, když se mi kolem zápěstí omotaly ledové prsty, které mě uvěznily v pevném stisku. Tep mi vyletěl kamsi do výšin a oči se hrůzou otevřely.

Edward pohotově zavřel a pak mě zády přitlačil na dveře. Teď už jsem cítila, jak mi tělem proplouvá neředěná panika, děs a v neposlední řadě i příšerný strach.

Jeho obličej se přiblížil až ke mně. Nosy se nám skoro dotýkaly, když mě ovál ten jeho sladký dech.

„Já nejsem tvoje dítě, abys mi cokoliv nakazovala!“ zavrčel vztekle a přitom na mě zle koukal skrze přivřené oči. Krk se mi stáhnul tak moc, až to bolelo. Nedokázala jsem ze sebe vyloudit ani slovíčko. Nic. „Nebudu ti volat, na to okamžitě zapomeň!“ štěkal po mně běsnivě a i jeho stisk na mých pažích začínal být cítit. Nozdry se mu rozšířily a on hluboce nasál vzduch. Pak se s odporem odtáhl, a přitom mě konečně i pustil.

„A teď odsud vypadni, páchneš!“ pověděl znechuceně a nakrčil nos. Cítila jsem, jak mi z oka stekla jedna jediná slza, která přeběhla po tváři až k čelisti a pak si to odporoučela k zemi. Celé tělo se mi hrůzou a ponížením roztřáslo. Připadala jsem si zase jako ta malá a naivní Isabella, kterou Cullen několik let zpátky dostal. Opět se mnou mluvil tak jako tehdy…

Začínala jsem tu hrůzu znovu prožívat.

„Neslyšíš?! Vypadni! Nemůžu tě ani vidět,“ pokračoval a o další krok se ode mě vzdálil. Moc jsem to však nevnímala. Byla jsem zničená. Znovu. Ponížená tímhle bezcitným tvorem jen proto, že nic nešlo podle toho, jak on sám chtěl. „A doufám, že jseš opravdu neplodná!“ prsknul s vítězným úšklebkem, čapnul mě za paži, aby mě surově vyhodil z pokoje.

Dveře se za mnou nemilosrdně zabouchly a já tam několik dalších sekund v tichosti stála. Myslí mi běhaly staré a bolavé vzpomínky. Na moje poprvé. Na to, jak mě Edward zesměšnil před celou aulou. A na to, co mi řekl teď.

‚Doufám, že jseš opravdu neplodná!‘

Do očí se mi nahrnuly všechny ty potlačované, horké slzy a já se nakonec pokusila udělat krok. Zbytečně, protože nohy mě odmítly poslechnout. Stejně tak i ruce. Navíc se mi zdálo, že se snad dusím. Krk jsem měla pořád stažený a ten zbytek, co mi zůstal k dýchání, teď okupoval nepoddajný knedlík.

Lapala jsem po vzduchu, ale marně.

Pak mě konečně poslechla jedna moje ruka, tak jsem si její dlaň připlácla na hrdlo. Chtěla jsem zjistit, proč najednou nemůžu dýchat, ale všechno se zdálo být naprosto zbytečné. Pocítila jsem, jak se mi oči rozšiřují, srdce šílelo, stejně tak tep, který se mi ozýval až v uších.

Neslyšela jsem nic jiného, než ten divoký tlukot.

A vtom se znovu otevřely dveře a na prahu se objevil rozběsněný Edward. Jeho tvář se sice ve vteřině změnila, ale už jsem to moc nevnímala, protože se mi zatmělo před očima a já se propadla do tmy.

V ten moment jako by mi už nic nebylo. Cítila jsem se podivně klidná a spokojená. Žádné negativní emoce mě nezatěžovaly. Nevěděla jsem nic o nikom a o ničem a byla jsem tak naprosto šťastná. Srdce bylo klidné.

Hověla jsem si v tom nevědomí, které mě tak laskavě pohltilo a konejšilo a vůbec se mi odtud nechtělo, jenomže mi začínala být podivná zima.

‚Bello!‘ křičel na mě hlas, který jsem slyšet nechtěla. Instinktivně jsem drapla po té husté tmě.

‚Mamí,‘ zakňučel plačtivě další. Ten, který mi tolik chyběl. Tenhle jsem milovala, ačkoliv mi hned nedošlo, čí je. A tak jsem se zase pustila a nechala se strhnout tím silný proudem přímo do pekla.

Do těla se mi začal zakusovat chlad a já se vší silou zkoncentrovala a otevřela oči. Oslepilo mě ostré světlo.

„Konečně,“ oddychl si nahlas Edward. Kdybych měla sílu, už dávno bych se od něj odtáhla, ale byla jsem jak hadrová panenka. Zaostřila jsem pořádně, abych hned nato zjistila, že se koukám do jeho vyděšeného obličeje. A pohledem jsem přejela dál a pochopila, že jsem ve sprše, přitisknutá na něm a dveře jsou otevřené.

Všude bude mokro…

To teď bylo ale vedlejší, protože z otevřených posuvných dvířek sprchy si mě měřil další pár vyděšených zelenkavých očí. Zatraceně, tohle ne!

„Zlatíčko,“ zahuhlala jsem ochraptěle. „Běž si hajnout.“

Nic se ale nedělo. Renesmé tam pořád stála jako přikovaná a s dětskými obavami na mě koukala. Oči měla zalité slzami.

„Slyšelas, Nessie? Běž honem zpátky do postýlky,“ popohnal ji Edward. „Maminka už je v pořádku,“ dodal klidně a ta malá, s nesouhlasem jasně vepsaným v obličeji, nakonec poslechla. A já si oddechla a znovu zavřela oči. Takhle mě vidět neměla.

Jak jí to jen vysvětlím?

„Bello?“ brouknul tiše ale napjatě a já neochotně opět rozlepila víčka. Bylo vidět, že se znovu uklidnil, když zjistil, že jsem pořád vzhůru. A až teprve teď mi došlo, že jsme celí mokří a přilepení na sobě jako dva milenci. Jeho ruka byla obtočená okolo mých zad a pod pažemi, a tak mě držel nahoře. Hlavu jsem měla pořád zvrácenou dozadu. Tělo na tělo a jeho hruď byla bohužel nahá.

Začala jsem drkotat zuby a Edward bez sebemenšího zaváhání společně se mnou vylezl ze sprchy a posadil mě na kraj vany. Ve skříňce vyštrachal čistou osušku a položil ji kousek vedle mě. Neměla jsem sílu se utřít, tak jsem tam jen seděla a klepala se.

On chvíli čekal, co se bude dít, ale když viděl, že se k ničemu nemám, kleknul si přede mne a do prstů chytil spodní lem trika. Než jsem si stihla uvědomit, co chce udělat, rozerval mi ho a stáhnul. Vyděšeně jsem ztuhla a srdce mi znovu nebezpečně zrychlilo.

Jednou roztřesenou rukou jsem se ho snažila odstrčit a druhou se naprosto zbytečně pokoušela překrývat prsa. Edward se zamračil.

„Neboj se, nic ti neudělám,“ uklidňoval mě. „Jen tě osuším, abys nenachladla.“

‚Ne! Ne! Ne!‘ křičela jsem bezmocně pouze v duchu, ale on bez dalších průtahů všechny moje protesty umlčel a zabalil mě do osušky. Kalhotky mi naštěstí nechal. Dalším čistým ručníkem mi ještě vysušil vlasy, než na chvíli zmizel. Objevil se ale stejně rychle a na rukou nesl nějaké tričko.

Nevypadalo, že je moje.

Postavil mě na ty vratké špejle, co se pořád bezmocně třásly, a připoutal mě k sobě stejným způsobem jako předtím. Jen s tím rozdílem, že osuška zmizela a tentokrát to už opravdu bylo jen kůže na kůži. Kdybych k němu cítila i něco jiného než jen nenávist, bylo by to dokonalé. Uklidňující. To vlastně bohužel i teď, ačkoliv jsem to tak moc nechtěla.

Neměla jsem se v jeho náručí cítit klidně. Ne potom, co mi ten mizera řekl. A už vůbec ne po tom, co mi udělal. Jenomže já jsem naprosto hloupá.

Utíral mi záda, paže a… já cítila jeho studený dech na krku. Naprosto neočekávaným vzrušením jsem se otřásla. On si to však vyložil jinak, protože se ode mě okamžitě odtáhl a posadil mě zpátky na vanu. Utíral mi lýtka a stehna, a přitom koukal na stěnu za mnou. Byla jsem mu za to vděčná. Když se přemístil až na břicho, trochu se mi zasekával dech, ale to nebylo nic proti tomu, když se osuška zastavila na mém hrudníku, těsně pod prsy. Edward teď už vůbec nedýchal, stejně tak já a on se nepřestával mračit na tu stěnu. Pak mě úplně v rychlosti osušil i tam. A nakonec i navlíkl do volného, velkého trika.

Cítila jsem z něj jeho.

Vyděšeně jsem si uvědomila, že se mi to aroma zamlouvá.

„Bello?“ oslovil mě tak trochu rozpačitě.

„Hm?“ Nic kloudnějšího jsem ze sebe dostat nedokázala. Byla jsem naprosto mimo. Nedokázala jsem se momentálně vyznat ani sama v sobě.

„Já…“ odmlčel se a chvíli se koukal na moje spletené prsty. „Chtěl bych se ti moc omluvit za všechno, co jsem ti řekl,“ pověděl po chvíli odhodlaně a jeho zlatý pohled konečně vyhledal mou tvář.

„Choval jsem se jako naprostý idiot. Vím to, jenomže -“ Zase na vteřinu ztratil hlas. Pak si ztěžka vydechl a rukou si vjel mezi vlasy. „Prostě jsem žárlil, a tak ti řekl všechny ty hnusný věci. Navíc jsem ho z tvých vlasů pořád cítil, a to ve mně vyšroubovalo vztek daleko víc, než kdybych jen tušil a ne věděl s jistotou, víš?“

Oči se mi nad jeho přiznáním překvapeně rozšířily.

„Chápu, že jsem ti odpornej po tom všem, co jsem udělal nebo řekl, a tak… Pokud ho opravdu miluješ, nebudu ti stát v cestě. Budu hodnej a zavolám, když se s Nessie někde zdržíme, přísahám,“ povídal dál a mně se po obličeji začínaly koulet slzy.

„Prosím tě, neplač. Ne kvůli mně. Opravdu jsem si myslel, že to, co jsem tak dokonale posral, se dá ještě nějakým způsobem napravit. Teď už ale vím, že ne a nebudu na tebe tlačit nebo tě do čehokoliv nutit. Pochopil jsem,“ zakončil s povzdechem.

„Děkuju,“ pípla jsem ufňukaně a koukala přitom kamsi dolů. Poprvé jsem opravdu doufala a věřila, že to myslí skutečně vážně. Alespoň se tak i tvářil.

Mám být opět ta naivka a uvěřit mu?

„Neděkuj, nemáš proč. To já bych měl. Mám přece tu nejkrásnější dceru,“ pověděl hrdě a zasněně se usmál. „Co víc bych si tak mohl přát?“ dodal trochu posmutněle. Vydechl a nahodil si na tváři spokojený úsměv. „Fajn, takže už žádné naschvály a urážky,“ říkal už zase zvesela a tentokrát jsem se jemně pousmála i já. „A teď, pokud teda můžu, tě odnesu do postele,“ dodal klidně.

Úsměv se mi v mžiku zadrhl.

„Neboj, nic na tebe zkoušet nebudu,“ pověděl kajícně. Pak mě nabral do náručí a odnesl do ložnice. Položil mě do postele, přikryl a posadil se kousek ode mě. Napjatě jsem čekala, co se bude dít dál, a tak trochu i hrůzou trnula. Edward byl přece jen Edward.

Nahnul se ke mně a vtisknul mi polibek na čelo. Když se pak oddálil, hlasitě jsem si vydýchla. Záškodně se na mě zazubil, ale pak zničehonic zvážněl. Přejel po mně smutným pohledem, natáhl ruku a pohladil mi vlasy.

„A upřímně,“ šeptnul a zavrtával se mi tím sladkým pohledem až do hlavy, „budeš, ehm, jseš skvělá máma,“ dokončil mile, stáhnul ruku a zvednul se. Byla jsem z něj najednou úplně vedle. Takového Edwarda jsem nikdy nepoznala a bohužel se mi moc líbil, jenomže… Pro nás dva už bylo příliš pozdě.

Nebo snad ne?

Soucitně jsem pozvedla koutky a zívla.

„Dobrou Bell,“ dodal ještě předtím, než zmizel a zavřel za sebou dveře. Měla jsem toho sice k přemýšlení opravdu hodně, ale to ještě chvíli počká.

Teď jsem se jen chtěla zahřát a chvíli prospat.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 18: