Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 7. kapitola

20.04.2011 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 9056×

7. kapitola

Podívala jsem se na dotyčnou osobu a skoro zavyla. Žádný sen, holá skutečnost. Sakra!

„Isabello?“
„Co?“ zamručela jsem. Proč zrovna on?
„Je ti dobře?“
„Mělo by?“ zeptala jsem se ironicky.
„No, po tom, jak jsi včera vypadala, asi ne. Přinesl jsem ti aspirin,“ řekl. Otevřela jsem jedno oko, abych se na něj podívala. Byl to vážně on, ale to, co říkal, mi k němu nesedělo. Ta starost…

Natáhl ke mně dlaň s bílou pilulkou. Trochu nedůvěřivě jsem si ji měřila.

„Neboj, je to vážně aspirin,“ všiml si mého váhání. Protože, ale jenom proto, že mi bylo opravu špatně, jsem si prášek vzala a zapila ho vodou. Sklenici jsem vylokala na jeden zátah a dala bych si další, ale jeho nebudu o nic prosit. Už takhle bylo ponižující, že jsem byla v jeho pokoji, kór když jsem si nic nepamatovala.

A pak mě napadlo něco strašného.

„Já… ty… my?“ zděšeně jsem vykulila oči. Bože, prosím, prosím, budu hodná.
„Co my?“ ptal se, ale poznala jsem na něm, že dobře ví, o čem mluvím.
„Nedělej blbýho,“ i když to ani nemusí, „víš, co myslím.“
„Neboj, nic se nestalo. Teda, mezi námi. Nejsem blázen,“ ušklíbl se. Ulevilo se mi. Aspoň že tak.

„Pošlu sem Emmetta s vyprošťovákem, to tě postaví na nohy. Jestli chceš, můžeš použít koupelnu,“ nabídl mi velkoryse, ale já jen zavrtěla hlavou. Stačí, že ležím v šéfově posteli, ještě abych lezla do jeho koupelny. No fuj.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny a otevíral dveře. „Nemusíš nikam spěchat, stejně musím do kanceláře,“ řekl ještě a odešel.

Vyletěla jsem do sedu, ale pak se zhroutila zpět do polštářů. Připlácla jsem si ruku na čelo a vzdychla. Tohle je vážně jak naschvál.

Tak co teď? Raději bych ležela ve své posteli, ne, že by se tu leželo špatně, spíš naopak, šlo o to, čí ta postel byla. Kdybych tušila, jak ten večer dopadne, zůstala bych raději doma a koukala s našima na televizi.

Vždyť tam s námi pan šéf ani nebyl, tak jak jsem se, krucinál, dostala do jeho pokoje?

„Ťuky, ťuk. Tak co, ty ožralo, jak je?“ smál se Emmett. Aspoň nějaká přívětivá tvář.
„Ani se neptej.“
„Když neumíš pít, tak nepij. Jediná rada, kterou ti můžu poskytnout.“ Super, ale trochu pozdě.
„Já umím pít… aspoň jsem si to myslela,“ zkrotla jsem trochu.
„Myslet se občas nevyplácí.“
„Ty jsi dneska nějakej rozumnej, poslyš. To bys mohl vědět, jak jsem se sem dostala, co?“ zkusila jsem to.
„Jo, zlato, tak v tom nemůžu sloužit. Edward se za mnou teď stavil, abych ti donesl tohle,“ ukázal na džbánek s tmavě rudou tekutinou. Fuj, vypadalo to jako krev. Bléé. Jen z toho pohledu se mi udělalo hůř.
„Škoda, protože, nikomu to neříkej, já si to nějak nepamatuju. Mám ze včerejška parádní okno.“ Emmett se začal řehtat jako smyslu zbavený. „To není vtipné,“ zabručela jsem.
„Promiň, Bello, ale je. Abych nezapomněl… tohle vypij.“ Do sklenice nalil tu červenou… vodu a podával mi ji.
„Co to je?“ zeptala jsem se a opatrně k tomu přičichla. Slušně to smrdělo. Toho se ani nedotknu.
„Můj tajný recept. Budeš po tom jako rybička. Tak dělej, pij.“
„Ne, je to hnusný,“ odporovala jsem.
„Ještě jsi to neochutnala.“
„Vypadá to jako krev,“ namítla jsem, čím jsem opět způsobila salvu smíchu. On je vážně na hlavu.
„Napiješ se sama, nebo ti to mám do krku nalít?“ Věděla jsem, že on by toho byl schopen, tak jsem se zhluboka nadechla, abych to nemusela čuchat a opatrně v tom smočila rty.

Chuť byla ještě horší než vůně. Nejraději bych to vyplivla, jenže to jsem nemohla, takže jsem rychle polkla a skleničku strkala zpět Emmettovi.

„Žádný takový, vypiješ to všechno.“
„To je týrání,“ stěžovala jsem si.
„Bello, budeme se tu půl dne hádat, nebo to vypiješ a oba si tak ušetříme spoustu času? Vždyť víš, že nakonec dosáhnu svého.“

Šlehla jsem po něm pohledem, ale bohužel měl pravdu.

Zatnula jsem oči a znovu se napila. Rychle jsem lokala, abych to měla rychle za sebou. Uf, konečně je to prázdný.

„Teď bych ti doporučil sprchu a budeš jako znovuzrozená,“ poradil mi Emmett, když se spokojeným úsměvem od ucha k uchu odcházel.

Sprchu bych si dala, to je fakt.

Nakoukla jsem pod peřinu a zjistila, že jsem oblečená, což bylo pozitivní, pak jsem se opatrně posadila, shodila nohy domů, postavila se. Všechny pohyby jsem měla přesně načasované, abych nezavdala příčinu žaludku protestovat.

Povedlo se bez větších problému. Došla jsem ke dveřím, pak do nějaké chodby, chvíli jsem se různě potulovala, lezla do různých pokojů, objevila jsem se ve velkém světlém obýváku, taky jsem našla pracovnu, ale nikde nikdo nebyl. Usoudila jsem, že jsem v apartmánu Cullenových. Moc hezké.

Asi po čtvrt hodině bloudění jsem se konečně dostala na hotelovou chodbu. Byla jsem v nejvyšším patře, takže jsem vzhledem ke svému stavu použila výtah.

Nejela jsem sama. Přistoupil ke mně starší manželský pár, který si mě měřil pohoršenými pohledy a odvracel se ode mě.

Vystoupila jsem a doufala, že bez dalších svědků dojdu domů, kde se osprchuju a pak znovu natáhnu. To jsem potřebovala.

„Bello,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a koukala, jak ke mně míří Rosalie. „Vůbec nevypadáš dobře,“ poznamenala. To byla novinka.

Jejda. Neděle… odpolední… sakra!

„Kolik je hodin?“ ptala jsem se opatrně a doufala, že ještě před druhou.
„Poledne.“ Dobrý.
„Neboj, do práce budu připravená v čas.“ Ta představa mě děsila. Běhat celé odpoledne po place…
„Raději se vylež. Mluvila jsem s Edwardem, a když on řekne, že do práce nemusíš, tak to platí,“ překvapila mě.
„To ti řekl pan… Edward?“
„No, ano, zastavil se za mnou hned ráno, aby tě omluvil,“ přisvědčila. No páni. Co se to s ním děje? Myslela bych, že on mě požene do práce už jen kvůli tomu, jak mi je. Hodilo by se to k tomu, dokonce bych si myslela, že by to udělal naschvál.

„Jdi si raději lehnout. Vypadáš vážně hrozně. Zítra přijď na ranní, jak bylo v plánu. Měj se.“

Zírala jsem za její odcházející postavou s otevřenou pusou. On mě nepřestane udivovat, i když to tentokrát bylo v dobrém, ale to rozhodně nezmění můj názor na něj. Podezírala jsem ho, že za tím možná něco je. Třeba plánuje, jak si mě vychutná… Uvidíme, každopádně se budu bránit.

Udělala jsem sotva pár kroků, když jsem byla znovu vyrušena. Já snad domů nedojdu. To se celý hotel rozhodl se mnou teď mluvit? Ale tohle byla Sue a zrovna s tou bych si promluvit potřebovala.

„Bello, tak tady jsi. Kam jsi včera zmizela?“
„No, já nevím, doufala jsem, že mi to řekneš ty.“
„Naposledy jsem tě viděla s Keithem, byli jste u baru a pak už jsem tě nezahlédla. Myslela jsem, že jsi třeba odešla s ním… však víš,“ mrkla na mě.
„Já a Keith? Tak to vážně ne, je to jen kamarád.“ Jak jsem řekla, nechtěla jsem s ním něco takového vůbec řešit. Byl milý, to jo, ale asi jsem měla jinou představu.
„Tak kde jsi teda byla? Šla jsi domů?“ vyzvídala.
„Já nevím, vzbudila jsem se…“ zarazila jsem se. Tohle je nejlepší způsob, jak to prozradit celému hotelu. Oznámit všem, že jsem se vzbudila v šéfově posteli a mám okno jako prase. „Prostě nevím. Teď bych se šla dát trochu do pořádku. Pozdravuj babičku.“

Sue mi ještě poděkovala za prima večer a šla si po své práci.

Pak už jsem se dostala bez další komplikací domů. V koupelně jsem na sebe pustila proud horké vody, až mi zrůžověla kůže, pořádně jsem se vydrhla, umyla vlasy, osušila a vzala si volné kalhoty a tričko.

Musím přiznat, že mi bylo líp. Nevím, jestli tou Emmettovou břečkou, aspirinem od šéfa nebo prostě jen sprchou, ale hlavně, že bylo.

Lehla jsem si na postel a zkoušela si vzpomenout, co bylo.

Prý jsem šla Keithem na panáka, dobře, aspoň nějaký odrazový můstek. Ale co bylo dál? A jak do toho zapadá pan šéf?

Keith, Keith… Keith!

My jsme se políbili!

Ano, políbili. A to hodně vášnivě. Matně jsem si to vybavovala. A dál…

Vyrušil nás šéf. Jo, tak to bylo. Jen mi nějak unikalo, kdy to bylo… Lavička? Pane bože! Tohle je daleko horší, než jsem si představovala.

Byla jsem s Keithem a skoro jsme… to a pak tam přišel šéf. Trochu jsem mu nadávala… chytila jsem se za hlavu. Ale co bylo dál, jsem nevěděla. Jen neproniknutelná tma.

Takže ve zkratce jsem se zlila jako prase, málem se vyspala s Keithem, zabránil mi v tom jen příchod pana šéfa, za což bych měla být ráda, ale nebyla, protože on něco takového vidět neměl. Pak jsem ho pěkně zpucovala a nakonec mu asi vlezla do postele?

Možná…

Chovala jsem se jako idiot a zrovna před ním. To snad není pravda. Snad jsem se mu třeba nenabízela. To by mi ještě tak chybělo.

Byla jediná možnost jak doplnit zbytek hádanky. Říkal, že bude v kanceláři, ne?

Nejraději bych to hodila za hlavu, ale nedalo mi to. Taky jsem potřebovala vědět, co všechno na mě má a co můžu v nejbližších dnech očekávat za poznámky.

×××

Nakráčela jsem do šéfovi kanceláře, tentokrát jsem čekala na vyzvání, a hned na úvod spustila.

„Mám otázku. Jak jsem se tam dostala?“
„Isabello, vypadáš líp,“ usmál se jedovatě.
„Isabellu si strč někam. Jak jsem se dostala do tvé postele?“ dorážela jsem dál.
„To už jsem někde slyšel, myslím ten začátek. Včera v noci jsi mi to párkrát zopakovala.“ Zamyslela jsem se. Jo, to jsem řekla. „A do své postele jsem tě donesl, protože ses zřídila skoro do bezvědomí. Mále jsi ze sebe udělala děvku a pak ani nebyla schopná dojít po svých domů. Takové chování bych od svých zaměstnanců nečekal. Co kdyby tě viděl nějaký host?“

A je to tady.

„Host mě vidět nemohl, byli jsme ve vesnici.“
„Ale šla bys domů a pak tu určitě udělala divadlo,“ obvinil mě.
„Neudělala!“ bránila jsem se.
„Neudělala, protože jsi usnula skoro ve stoje. Nechtěl jsem otravovat tvoje rodiče, tak jsem tě vzal raději k sobě. To je vše.“
„Fajn. Jen abys věděl, tohle byl omyl.“ Nevím, proč jsem cítila potřebu mu to vysvětlit. Mohlo mi být ukradené, co si o mně myslí, ale nějak nebylo. „Takhle se normálně nechovám, trochu jsem to přehnala. Doufám, že jsem ti nepokazila večer s přís… Sylvií.“
„Odjela, vrátí se za měsíc.“ Aha. To je jedno, to mě nezajímá.
„Ok, takže… omlouvám se ti.“ Jak špatně se mi to říkalo. „A děkuju.“ To bylo ještě horší, skřípala jsem u toho zuby a musela se dívat, jak si moje ponížení užívá.
„Za málo,“ pokýval hlavou a promnul si ruce.

Já ho zabiju! Než jsem mohla své myšlenky přenést do reality, raději jsem odešla. Ještě jsem si musela promluvit s Keithem.

Včera jsem mu dovolila víc, o mnoho víc než jsem měla v plánu. Napadlo mě, že to třeba špatně pochopil nebo tak.

Našla jsem ho v restauraci. Překvapilo mě, že byl schopný práce.

Hned jak mě uviděl, obdařil mě zářivým úsměvem. Ach jo. To není dobré.

„Ahoj Bello,“ přišel ke mně a začal se obličejem přibližovat k mému. Uhnula jsem a sedla si na barovou židličku.
„Ahoj.“
„Jak se máš? Včera jsem nevypadala moc dobře?“ Tak on si to pamatuje.
„Už je to dobrý, docela. Hele, chtěla jsem s tebou mluvit. Víš, včera… byla jsem opilá a…“
„Škoda, že nás Edward přerušil. Ale mohli bychom to napravit. Co bys řekla dneska na večeři?“ Ups a je to tady.
„Musím ti něco vysvětlit. Nevím, co to do mě včera vjelo. Jsi dobrej kamarád a ráda bych, aby to tak zůstalo,“ řekla jsem a dívala se, jak ztuhnul a pochopil.
„Takže…“
„Ano, je mi to líto. Neovládala jsem se. Byl to omyl. Omlouvám se.“ Ten večer se mi teda vyplatil, stojí mě akorát spoustu omluv.
„Aha, Bello, ty se mi líbíš. Mohli bychom to aspoň zkusit,“ navrhoval.
„Ne, vážně mě to mrzí, ale já prostě necítím žádnou… přitažlivost. Doufám, že můžeme zůstat i dál přáteli.“ Doufala jsem, ale moje šance moc velké nebyly.
„Hm… jo,“ řekl a vrátil se k práci.

Tak tohle jsi podělala, Bello.

Tak Belle to trochu nevychází, co myslíte?

Moc děkuju za komentáře, jsem z nich nadšená, doufám, že to tak bude pokračovat.;)

Jinak zítra odjíždím, takže díl, který by měl být v pátek, nebude. Další přidám hned, jak se vrátím, takže někdy v neděli na večer. Doufám, že to vydržíte.;)

6. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 8. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 7. kapitola: