Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 29. kapitola

26.07.2011 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 9545×

Edit: Článek neprošel kroekcí!

29. kapitola

„Bello, Bello!“ slyšela jsem hlas, ale nevěděla jsem, odkud přichází. Oči nešly otevřít. Víčka jsem měla ztěžklá únavou. 
„Probuď se,“ mluvil ke mně dál ten hlas. Byla jsem schopná jen něco zamručet. „Lásko.“ No jo, tak jo. S pekelným soustředěním jsem rozlepila víčka a zadívala se před sebe.

Vedle gauče klečel Edward a na tváři měl starostlivý výraz.

„Co tady děláš?“ dostala jsem ze sebe a uvědomila si řezavou bolest v krku.
„Hledal jsem tě. Proč jsi utekla? Měl jsem o tebe starost. Všichni tě hledají.“ Znovu jsem zavřela oči. Dobře jsem si pamatovala, proč jsem utekla, ale nechtěla jsem o tom mluvit.
„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se místo toho.
„No, Alice mi poradila… celá hoříš. Vezmu tě domů.“ Natáhl se ke mně a chtěl mě zvednout.
„Ne,“ zaprotestovala jsem. „Nechci jít domů.“
„Co se stalo?“
„Můžeme zůstat tady? Prosím.“
„Bello,“ povzdechl se.
„Jsem unavená.“
„Já vím.“ Zvedl mě z gauče a někam mě nesl.
„Ne…“
„Uložím tě do postele,“ vysvětlil. „Promluvíme si, až ti bude líp.“

Tak napůl jsem vnímala, že mi svléká propocené pyžamo a přes hlavu přetahuje své triko. Pak mě pečlivě přikryl a já znovu usnula.

Matně jsem si vybavovala, že do mě vecpal nějakou pilulku, kterou jsem poslušně spolkla a zapila několika hlty vody.

Další probuzení bylo už lepší. Tělo jsem měla pořád ještě těžké, bolelo mě v krku a měla jsem pocit, že mám nepřirozeně nafouknutou hlavu, ale dokázala jsem vnímat a nechat oči otevřené déle než dvě minuty.

„Jak je ti?“ ozvalo se ze tmy. Trhla jsem sebou leknutím. Zaslechla jsem šramot a rozsvítila se lampička u postele, v jejím měkkém světle se objevil Edward.
„Líp.“ Přisedl si na postel a přiložil mi dlaň na čelo a pak mě pohladil po tváři.
„Vyděsila si mě. Co kdybych sem nepřijel…“
„Nic to není.“
„Máš pořádnou chřipku. Co jsi to vyváděla?“
„Asi jsem trochu nastydla,“ pokrčila jsem rameny a chtěla se posadit, což mi nedovolil. Zase mě zatlačil do polštářů a pak vzal mou ruku do své.
„Bello, co se děje? Není normální, abys v noci pobíhala skoro nahá po lesích…“
„Nebyla jsem nahá,“ bránila jsem se.
„To tvé pyžamko se nepočítá. Mohla jsi dostat zápal plic. Celý hotel tě hledal. Tví rodiče měli velký strach.“ Při zmínce o rodičích jsem se chtě nechtě ušklíbla.
„Neměla jsem v úmyslu nikoho vystrašit. Chtěla jsem ráno zavolat, ale…“
„Táta tě vyšetřil. Teď musíš ležet a potit se. Napsal mi pro tebe nějaké prášky. Za hodinu ti dám další,“ mluvil dál, jako bych nic neřekla.
„Tvůj táta? Ani nevím, že tu byl.“
„ Taky jsi byla pěkně mimo. Tohle už nikdy nesmíš udělat,“ nabádal mě a tvářil se jako přísný rodič.
„Nechtěla jsem,“ fňukla jsem. Najednou mi to přišlo strašně líto. Edwardovo čelo bylo pokryté vráskami starostí a mohla jsem za ně já. A co teprve máma. Edward mi palcem setřel uniklou slzu.
„Neplakej, hlavně, že jsi v pořádku.“ Sklonil se a políbil mě na čelo. „Měla bys ještě spát,“ zašeptal.
„Dobře,“ pípla jsem. „Budeš tady?“ zeptala jsem se s nadějí a pevněji stiskla jeho ruku.
„Vždycky.“ Opřel se o čelo postele a vzal mou ruku do obou dlaní.

×××

Probudila mě žízeň. Krk jsem měla vyschlý jako Saharu. Edward ležel vedle mě na boku, jednu ruku přehozenou kolem mého pasu a spal. Chtěla jsem se opatrně posadit, abych se mohla natáhnout pro sklenici na nočním stolku a přitom ho pokud možno nevzbudila. Ale nepovedlo se. Jen jsem se pohnula, otevřel oči a ostražitě si mě prohlížel.

Pokusila jsem se o úsměv.

„Je ti špatně?“ staral se hned. Copak se takhle tváří člověk, kterému je špatně?
„Ne, jen jsem se chtěla napít, nechtěla jsem tě vzbudit.“ Hned vstal a podal mi skleničku.
„Děkuju.“
„Vypadáš už mnohem líp.“ Pila jsem a přemýšlela, jak dlouho tu asi můžu být. Čas mi poslední dobou nějak splýval. Hodně jsem spala a nevnímala, zda je den či noc. Ale už jsem se cítila o mnoho líp. Zdálo se, že Carlisleovy léky fungují.
„Jak dlouho už tu jsme?“ zeptala jsem se.
„Tři dny.“
„A co máma?“ Ví o mě vůbec?
„Volal jsem do hotelu,“ uklidnil mě.

Podala jsem mu prázdnou skleničku a vytáhla se víc do sedu. Edward mi za zády načechral polštáře, abych se o ně mohla opřít.

„Nemáš hlad?“
„Něco malého bych si dala.“ Cítila jsem prázdný žaludek. Hlady zatím nekručel, ale neměl k tomu daleko.
„Hned jsem tu.“

Uhladila jsem si přikrývku a její lem žmoulala mezi prsty. Uvědomovala jsem si, že můj útěk byl naprostá hloupost. Zachovala jsem se jako malé hloupé dítě. Měla jsem to řešit a ne utíkat. Ale věděla jsem, že bych to udělala znovu. Byl to příliš velký šok. Jakoby nestačilo, že byl táta nevěrný, ještě z toho vztahu vzešlo dítě, které běhá někde po světě. To už je vážná věc. Viděl ho táta někdy? Stýká se s ním? Nebo ho prostě nechal svému osudu?

Věděla jsem, že si budu muset přečíst další dopisy, abych zjistila zbytek. Jestli se o finále bude vůbec tajemná žena zmiňovat. Ale nedalo se nic dělat.

Povzdechla jsem si a zavřela oči. Můj táta. Vždy pevný jako skála, připravený mě podpořit, ať už jsem si usmyslela cokoliv. Byl tu pro mě vždycky, když jsem potřebovala. Ale najednou se to vše ukázalo v jiném světle. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, co si s tím počít. Někde mám sourozence, který o mě nemá ani tušení. Nebo možná ví, že existuju. Pokud je s tátou v kontaktu, tak by to měl vědět.

„Co se děje?“ ozvalo se vedle mě, až jsem se lekla. Byla jsem tak zabraná do svých úvah, že jsem Edwarda úplně přeslechla.
„Nic.“
„Nehraj to na mě. Vidím, že tě něco trápí. Teď se najíš a pak mi to povíš.“ Chtěla jsem mu říct, že je všechno v pořádku, ale jen jsem otevřela pusu, okřikl mě. „Jez, než to vystydne.“

Tak jsem se pustila do jídla, které mi na podnose usadil na kolena.

Jedla jsem malá sousta, abych to co nejvíc natáhla, jenže i tak jsem jednou dojíst musela. Pečlivě jsem si utírala pusu ubrouskem, ještě se napila vody a pak mi tác zmizel z nohou a za chvíli se vracel Edward s odhodlaným výrazem.

Věděla jsem, že mi mlčení bude k ničemu. Byl rozhodnutý mi pomoct a spokojí se jen s pravdivou odpovědí. Nějak jsem tušila, že by mi ani lež neprošla, i když… možná malinká… Ne, při pohledu na něj jsem došla k jasnému závěru. Budu muset s pravdou ven, ať už se mi to jakkoliv příčilo a nechtělo se mi o tom mluvit.

„Takže?“
„Takže co?“ dělala jsem hloupou. Nevím, jestli to bylo těmi prášky nebo čím, ale chtěla jsem odporovat, dokud to půjde, i přesto, že byl výsledek jasný.
„Co se děje?“
„Co by.“
„Bello,“ znělo to unaveně. Pozorně jsem si ho prohlédla. Mezi obočím měl drobnou vrásku, byl neoholený, rozcuchaný… Nejspíš by potřeboval sprchu a trochu jídla. A to všechno jen kvůli mně.
„Dobře, omlouvám se,“ vzdala jsem se. Poklepala jsem rukou vedle sebe, aby si sedl. Myslela jsem, že se mi tak bude líp mluvit.

Moc to nepomohlo, ale aspoň jsem ho vzala za ruku.

„Táta měl milenku.“ Bylo zvláštní vyslovit to nahlas. Znělo to tak ještě skutečněji a ještě hůř než v mé hlavě.
„Tvůj táta?“ zeptal se udiveně.
„Jo. A doufám, že se nepletu v tom minulém čase.“
„To určitě ne, jsem si jistý.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ Trochu vyplašeně se na mě podíval.
„No… znám ho.“
„Taky jsem si myslela, že ho znám, ale pletla jsem se,“ zabručela jsem.
„Jak jsi na to vůbec přišla?“
„Našla jsem staré dopisy. Ona mu v nich píše.“ Celá jsem se otřásla při vzpomínce na obsah dopisů, které jsem už přečetla.
„A proto jsi utekla?“
„Ne tak docela.“
„Je toho víc?“
„Jo.“ Mlčel a čekal, až to řeknu sama. Vyslovit tohle bylo daleko horší než říct to první.
„Měl s ní dítě,“ zašeptala jsem a zase se mi z toho chtělo brečet.

Chvíli bylo ticho rušené jen šuměním větru ve větvích stromů. Musel tam foukat pořádný vítr, když to bylo slyšet až v dome. Zdálo se, že bude bouřka. Z okna jsem viděla šedé mraky, které se cpaly na oblohu a hrozivě se mračily.

„Tak proto.“ Jen jsem přikývla. Objal mě kolem ramen a přitáhl k sobě. To gesto bylo víc než slova útěchy. Schovala jsem se mu v náruči před celým světem a nechala se jen držet.

„Víš, kdo to byl?“ Opět jen zavrtění hlavou, tentokrát záporné.
„Nejsou podepsané.“
„Nemohla to psát tvoje máma?“
„Taky mě to napadlo, ale to písmo není její.“
„Mohla se za ty roky vypsat,“ hledal řešení.
„Ne, jsem si jistá…“ odmlčela jsem se.
„Četlas je všechny?“
„Ne. Nemohla jsem,“ odmlčela jsem se. „Já nevím, co mám dělat. Nevím, jak se k němu mám chovat. Co mu mám říkat. A co teprve máma? Ta se to nesmí dozvědět. Panebože.“
„Zkus na to teď nemyslet, ano? Měla by ses ještě prospat. Promluvíme si o tom zítra,“ utnul mou začínající paniku.
„Chápeš to? On má někde dítě, já mám někde bratra nebo sestru. Nevím, kdo to je, jak se jmenuje, kde bydlí. Co když už třeba ani nežije? Možná jsem propásla příležitost se s ním seznámit. On přece nemůže za našeho tátu, měla jsem právo poznat ho.“
„Bello, uklidni se. Ještě ho poznáš, určitě. Zkus zavřít oči.“ Pomalu mě hladil po zádech a já při poslechu tlukotu jeho srdce ty oči zavřela a nakonec i usnula.

Vzbudil mě na prášek, který jsem automaticky spolkla, převrátila se na bok a dál pokračovala ve spánku. Tam to totiž bylo jednoduché a snadné. Starosti všedních dní se mě tak netýkaly.

Takže co bude dál? Příště se podíváme trochu blíž na dopisy, které Bellu tak děsí.

Moc Vám děkuju za komentáře, zase, ale ono to jinak nejde.:)

28. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 30. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 29. kapitola: