Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 19. kapitola

10.06.2011 (10:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 92× • zobrazeno 13292×

19. kapitola

„Až budeš chtít, přijď si pro výhru.“ Pár vteřin si mě prohlížel, jako by to bylo naposledy, a pak už jsem sledovala jen jeho záda.

Nechala jsem ho odejít…

Stála jsem tam ještě hodnou dobu poté, co jsem úplně osaměla. Nechala jsem se bičovat proudy vody a cítila, jak stále zesilují. Bylo to trochu, jako by mě nebe trestalo za to, co jsem právě udělala.

Nevím, co jsem to udělala, ani proč. Chtěla jsem… moc jsem si přála, aby mě políbil a začali jsme znovu. Ale když se zeptal, když čekal, co řeknu, slova, která jsem měla vyslovit, se mi zadrhla v hrdle a ven vyšla úplně jiná.

Sedla jsem si na lavičku, opřela si lokty o kolena a schovala hlavu do dlaní.

Proč se tohle děje mně? Co jsem komu provedla? Přijela jsem sem, abych mohla být se svou rodinou. Chtěla jsem se vrátit domů, nic víc. Kdybych tenkrát tušila, co mě tu čeká, pořádně bych si to rozmyslela. Londýn přeci jen nebyl tak špatný, možná bych se tam mohla ještě vrátit…

Ne, Bello, nikam se utíkat nebude. Přeci něco vydržíš. Nejsi žádný zbabělec! Postav se tomu čelem, holka, řekla by mi určitě Sue a měla by pravdu.

Rázně jsem se postavila. Sice je to proti mým veškerým přesvědčením, proti tomu, co jsem tvrdila od začátku svého příjezdu, ale prostě… nedokázala jsem to v sobě držet dál. Ta tíha se nedala snést a věděla jsem jen o jednom, co mi od toho mohlo pomoc.

Šla jsem rychle, hodně rychle. Nakonec jsem se rozběhla, abych se nezdržovala. Trochu mě zabrzdily dveře, kterým trvalo, než se mi otevřely. Měla jsem chuť jim trochu pomoct.

„Bello, ono tam prší?“ ptal se mě překvapeně táta, který měl noční.
„Jen trochu,“ mávla jsem rukou, i když ze mě tekly potoky vody. Kdybych se vyždímala, naplnila bych celou vanu. Proběhla jsem kolem recepce a než bych se zdržovala výtahem, vzala jsem to po schodech. V kotníku mě bolestivě zapíchalo, ale nevnímala jsem to.

„Kam zase letíš?“ slyšela jsem za sebou volat tátu, ale pospíchala jsem, takže mu budu muset odpovědět potom.

Trochu jsem zaváhala před bílými dveřmi, ale byl to jen okamžik. Musím to udělat. Byla jsem pevně rozhodnutá.

Rázně jsem zaklepala a čekala, ale žádná odpověď. Třeba jsem se spletla a on nešel domů.

Nakonec jsem zkusmo stiskla kliku a ona povolila. Nakoukla jsem dovnitř. Nikde nikdo. Že by ještě pracovali? Hodiny na starožitném stolku mě ujistily, že je to hloupost, bylo čtvrt hodiny po půlnoci, jen blázen by ještě pracoval.

Vešla jsem do obýváku a rozhlížela se. Jak jsem si všimla, nechávala jsem za sebou mokré šlápoty, snad to uschne, zadoufala jsem a pak si nadávala do hlupaček, protože to bylo vážně strašně důležité.

„Je tu někdo?“ řekla jsem, ale dost potichu. Možná jsem nechtěla, aby se vědělo, že tu jsem, možná jsem měla příliš stažené hrdlo, abych mohla promluvit hlasitěji.

Fajn, takže tu nikdo není… Ještě zbývala jedna možnost, třeba neslyšel.

S hlubokým nadechnutím jsem se vydala k pokoji, kde jsem už párkrát byla, ale nikdy jsem tam nešla takhle nervózní.

Nezaklepala jsem. Prostě jsem jen potichu otevřela, jako bych byla zloděj.

Seděl na posteli, košili rozepnutou, ještě se nestačil ani převléct, hlavu v dlaních, mokré vlasy rozcuchané. Srdce se mi zastavilo. Za tohle můžu já. Bylo zvláštní vidět sebevědomého pana šéfa jako zlomeného a nešťastného Edwarda.

Nevím, co mě prozradilo, ale najednou sebou trhl a zadíval se ke dveřím. A v tu chvíli jsem věděla, že je to takhle správně. Nervozita a nejistota byly ty tam a já odhodlaně vstoupila a zavřela za sebou dveře.

„Omlouvám se, že ruším.“
„Co chceš?“ zeptal se rezignovaně. Tentokrát jsem mu mohla odpovědět, přesně jsem věděla, co chci.
„Chci svou výhru. Přišla jsem si pro úkol.“
„Aha,“ zabručel. Postavil se a vzdorně se na mě podíval. Ruce měl svěšené u boků a viděla jsem, jak zatíná dlaně do pěstí.
„Tak co to bude? Mám oběhnout hotel úplně nahý nebo snad skočit z okna?“ A je to tu, sarkasmus v jeho hlase nešel přeslechnout, ale tušila jsem, že je to spíš taková obrana než aby to myslel jako dřív.
„Nene, bude to mnohem snazší.“
„Snazší? Co je jednoduššího než otevřít okno a vyskočit?“
„Polib mě,“ vydechla jsem. A bylo to venku. To, co jsem chtěla říct tak dlouho, ze mě vyletělo úplně samo a ani to nebolelo. Spíš naopak. Dostavila se úleva tak velká, až se mi chtělo brečet.
„Cože?“
„Polib mě. To je tvůj úkol.“ Koukal na mě trochu vykuleně. Viditelně jsem ho překvapila. „Takže?“ řekla jsem, když se vůbec nehýbal.

Vzdálenost mezi námi překonal dvěma kroky, opět vzal můj obličej do dlaní, okamžik mě pozoroval, jako by se ujišťoval, zda to myslím vážně a těsně předtím, než se ke mně sklonil, se mírně pousmál.

Jeho ústa byla horká, chvíli vášnivá, pak zase něžná. Vpíjel se do mých rtů a já dokázala myslet jen na to, že tohle je přesně to, co jsem si tak přála, po čem jsem takovou dobu toužila.

Rukama jsem mu mačkala cípy košile, abych se vůbec udržela na nohou a nesvalila se mu bezmocně k nohám.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, čas přestal existovat, stejně jako okolní svět. Bohužel jsem začala bojovat s nedostatkem kyslíku. Vůbec nezaváhal, a aniž by ode mě odtrhl rty, přesunul se na mou tvář, čelist a krk. Zvrátila jsem hlavu dozadu a pevně stiskla víčka k sobě.

Vybavilo se mi, jak mě takhle líbal poprvé. Bylo to vzrušující a úplně jsem cítila, jak se tomu víc a víc poddávám.

Aniž bych to postřehla, ležela jsem v jeho posteli a Edward se nade mnou skláněl. Jeho oči byly jako zelená mořská hlubina. Znovu spojil naše rty a jeho ruce se rozběhly po mém těle. Co na tom, že jsme celí mokří zmáčeli sněhově bílá prostěradla. Hořečnatě jsem z něj strhávala košili a pomáhala mu sundávat moje tričko.

Když jsem ucítila jeho ruce na holém břiše, zachvěla jsem se a… přišlo ještě něco. Nechtěla jsem se nechat vyrušovat, tak jsem si dál užívala jeho laskání, jenže…

„Promiň, já…“ nemohla jsem to říct nahlas. Popadla jsem svůj svršek, sukni jsem naštěstí měla, vymanila se z jeho sevření a pospíchala pryč. Neměla jsem čas reagovat na jeho nechápavé pohledy.

Cestou jsem na sebe navlékla tričko, i když to šlo dost špatně vzhledem k tomu, že bylo mokré. Brrr, to studí.

„Do háje, kde to je.“ Pobíhala jsem chodbou sem a tam, než jsem narazila na svůj cíl. Dveře s panenkou ve zlatém oválu pro mě byly něco jako spása. Rychle jsem za sebou zavřela, zamkla a konečně si mohla ulevit.

To bude asi ta voda, kterou jsem pila místo alkoholu. Děsný, když piju alkohol, jsem na mol, když piju vodu, málem se počůrám při předehře. Vážně bomba.

Umyla jsem si ruce a zadívala se do zrcadla. Rty jsem měla opuchlé a kůži na obličeji zrůžovělou od jeho neoholené tváře a oči se mi podivně lesky. Možná jsem byla taky trochu opilá, ale tentokrát ne pitím.

Co mám teď dělat? Takovej trapas. No komu se stane, že ta… potřeba přijde v takovou chvíli. Vypadám teď jako idiot. Přece nemůžu jen tak nakráčet zpátky. Jak mu to vysvětlím?

Víš, jsi fakt dobrej, ale musela jsem na záchod… ne, to je hrozný.

Ale schovávat se na toaletě taky nemůžu věčně a už vůbec ne nechat ho tam bez vysvětlení.

Sebrala jsem veškerou odvahu a vylezla na chodbu. Pak jsem pomalu, jako šnek, přešla zpět k jejich apartmá, jehož dveře byly otevřené, nejspíš po mém úprku, a stejně tak dveře Edwardova pokoje.

Postával u okna a díval se ven. Musela jsem být celá červená a úplně zrudnout, když se otočil a na rtech mu pohrával pobavený úsměv.

„Nic neříkej,“ zvedla jsem varovně ukazovák.

„Nic neříkám,“ bránil se, ale úsměv mu z tváře nezmizel.

Sedla jsem si na postel a svěsila ramena. Tohle se mi moc nepovedlo.

Postel vedle mě se prohnula.

„Mohla sis dojít i tady,“ řekl. Ani jsem se na něj nepodívala a šťouchla ho loktem do žeber. „Je to pravda.“

„Hele, říkala jsem, ať mlčíš,“ probodla jsem ho pohledem.

„Dobře, dobře, jen mě nezabíjej,“ bavil se. Na to jsem reagovala otevřením pusy dokořán, takže si mohl dobře prohlédnout mé mandle.

„Asi půjdu spát. Domů,“ dodala jsem, když se chystal otevřít pusu.

„Jasně, jen jsem chtěl říct, že tě doprovodím.“

Pomalu jsme procházeli osvětlenými, ale úplně prázdnými chodbami a celou dobu mlčeli.

„Tak… dobrou,“ řekla jsem, když jsme chvíli přešlapovali před naším bytem. Asi bych jen těžko vysvětlovala, proč máme přede dveřmi vyšlapané kolečko.
„Dobrou noc.“ Pak se sklonil a lehce, jako dotek motýlích křídel, mě políbil.

Dámy a pánové, já mám dost.

Tak a políbili se. To, co většina z Vás očekávala a předvídala, se skutečně stalo. Když mě poprvé napadla sázka, tak jsem hned viděla, jak se to bude vyvíjet a zjevně jsem nebyla jediná. Doufám, že jste spokojení s vývojem událostí. Jinak chci říct, že koncem sázky povídka rozhodně nekončí, ještě mám nějaké plány.:)

A co kapitola? Je to začátek něčeho většího, nebo jen malý úlet?

A poslední poznámka, moc děkuju za komentáře. Tolik jsem jich nikdy nedostala. Takže Vám děkuji za mojí první sedmdesátku a doufám, že ne poslední.;)

18. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 20. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 19. kapitola: